Chlapec se zalykal vlastní krví. Krk mu dusil rezavý řetěz a ruce měl zmodralé od těsných pout. Kopanec pod žebra a hrubé "Pohni se, prase" ho přinutilo k dalšímu poklusu. Už půl dne nepil nic jiného než vlastní krev. Neholená čelist sklapla a překousla dlouhou armádní cigaretu. Šlachovitá ruka trhla řetězem. Pět párů nohou se dalo do poklusu.
"Jen támhleten kopec a jsme tam," muž s hodností seržanta vyplivl slepenec tabáku a slin a zkontroloval mužstvo.
Tři vojíni, kdysi chlouba, nyní spíš ostuda cizinecké legie na něj mžourali proti ostrému pouštnímu slunci. Spěchající arabský chlapec, svázaný řetězem vypadal přinejmenším stejně bídně.
"Svině. My táhnem kvéry a von nás ještě zdržuje." Kopanec do žeber.
"Amen," ozvalo se z mužstva. Neholený voják přistoupil k Arabovi. Ten se tisknul k zemi, očekávajíce další bití. Písek se rozvířil jak do něj dopadl masivní železný kulomet.
"To je tvoje zátěž, pohane," řekl voják. Sirka z koutku jeho úst se přesunula na druhou stranu.
Zase bezeslova klusali. Zaprášené modré uniformy v záplavě žlutého písku. Petite, Gargine, Hubert a Pierre. Sami sobě připadali jako křižáci. Daleko od domova, v neznámé a nehostinné zemi. Tuaregové je stáhnou z kůže za živa, pokud se jim dostanou do rukou. Na druhé straně anonymní hlas z amplionu: "Deserters will be shot." Smrt má mnoho podob. Tenhle Arab jim zařídil vodu na pár dní a bezpečnou cestu ven z jednoho pekla. Ale právě jeho prostřednictvím se dostali do pekla jiného. Horkého, plamenného a stejně pekelného.

Kopec před nimi rostl a získával rozměr poslední překážky. Gargine přes rameno zpozoroval mračno prachu na obzoru. Tuaregové. "Pohněte se, svině," povzbudil svoje spolubojovníky a sám se přinutil ještě víc zrychlit. Přesně tak běhal jako dítě po Daumierrském bulváru s novinami. Krásně časy.
Ze snění ho vytrhl hluk. "Bastardi!" Hubert vytrhl Arabovi z nemytých rukou kulomet a zalehl do písku.
"Kašli na to, Hube!" Gargine viděl, že morálka upadá.
Hubert zatím roztočil kliku. S trhavým rykem opouštěly kulky hlaveň. Ne dlouho. Po chvíli se ozvalo duté cvaknutí. Náboj se vzpříčil v hlavni a zbraň explodovala. Hubert se za strašného řevu vrhl na záda a z očí se mu řinuly slzy. Jak dopadaly, sotva zasyčely na rozpáleném písku.
"'dele!" Gargine zíral na pahýly, které zbyly z Hubertových rukou. Hubert řval. Řval hůř než zvíře. Dlouhý, táhlý řev mrazil krev v žilách. Petite a Pierre ho popadli každý za jedno rameno a vláčeli ho za sebou. Gargine dorazil k vrcholu a chtělo se mu brečet. Za kopcem se nacházela pískem zavátá, opuštěná vesnice. Zlostně kopl do arabského mladíka takovou silou, že mu jistě zlomil pár žeber. Zachránit je mohl už jen zázrak.

Pierre a Petite snášeli raněného do vesnice. Gargine obhlížel domy. Noc se blížila. Konečně něco spokojeně zamumlal a vešel do prostorného, nepobořeného a částečně zařízeného domu. Huberta uložili na postel a sami konečně ulehčili ramenům od svých pušek. Pierre rozdělal oheň, Petite vyrazil na kopec sledovat postup Tuaregů. Gargine si vzal do parády Araba.
"Tak tys myslel, že se nás zbavíš, když nás bez vody zavedeš do liduprázdný vesnice?" neskrýval hněv a v koutku duše se cítil dobře, když viděl, jak se mladík bojí dalších úderů.
"Kuli hága ghábit!"vykřikoval Arab.
"No neřikej," z každé strany dostal facku.
"Alláhu Aalám."
Gargine mu ve vzteku mlátil obličejem o zeď. Náhle přestal. Zastavil se. Odstoupil.
"To ti stačí," řekl a vytáhl svůj důstojnický revolver. Přiložil mu jej na spánek a pomalu stiskl. Kohoutek se natáhl, bubínek otočil a zbraň vystřelila. Náboj se zřejmě zastavil v chlapcově hlavě, ven nevyletěl.
Chlapcovo tělo s dírou v hlavě se pomalu svezlo po zdi. "Tak, a je o starost míň," Gargine zasunul revolver a přisedl si k ohni.
"Co s ním?" Pierre se očividně bál spát v přítomnosti mrtvého. Gargine to tušil.
"Klidně si ho pohřbi, jesli ti de jen vo tohle. Nebo ho vyhoď ven, mě je to fuk. A jemu už asi taky."
Pierre se zvednul, přehodil si tělo přes rameno a bezeslova odešel.

Když se vrátil Petite, byl už zpátky. Tělo zahodil za dům. Nechtěl se obtěžovat zbytečnou prací, jak říkal. Zase seděli okolo ohně se popíjeli. Petite se vřítil do domu zadýchaný ale s úsměvem. "Odešli!" těžko popadal dech. "Tuaregové jsou pryč," široce gestikuloval a smál se od ucha k uchu. "Žijem!"
Gargine tolik neradoval. "Zatím, Petite, zatím..." To nikomu nijak nedodalo a tak to prostě přijali jako informaci a pokročili k dalšímu bodu programu.
"Jak s hlídkama, seržante?" Pierre se zkusmo otázal.
"Každej čtyři hodiny. Začneš ty, když se tak blbě ptáš."
Pierre ještě chvíli remcal, ale pak si přehodil kvér přes rameno a vyšel ven. Byla studená noc. Foukal pouštní vítr, který dokáže mrazit až na kost a ani legionářská uniforma proti němu nic nezmůže. Byla strašná zima, ale Pierre se neodvážil venku rozdělat oheň. Opřel se zády o zeď a díval se na nebe.
Uvnitř se zatím uložili ke spánku. Gargine i Petite spali na zemi, Hubert, jehož stav se během dne nijak nezměnil a stále nebyl sto vypravit ze sebe ani slovo, na posteli. O půlnoci střídal Petite, o čtvrté Gargine. Užívali si nočního klidu a brzy všichni tři upadli do hlubokého, bezesného spánku.

Gargine spal klidně. Z laskavé temnoty ho probudil až vzdálený výstřel. Ještě chvíli ležel a naslouchal než ho přerušilo Petitovo lomcování. Vstal, po tmě našmátral zbraň a čekal.
"Rychle, pane, venku se střílí!" zařval na něho Petite.
"Dej sem tu lampu. Kde to je? A kdo?" Garginův hlas barvilo rozčilení. Tuaregové! Našli je a čekali na noc. Mělo ho to napadnout. Neměli chodit spát. Mělo to přece být úplně jinak!
"Nevim, pane. Nic jsem neviděl. Nedokážu si to vysvětlit. Jako ostříž, vždyť mě znáte, ne?"
Gargine polkl a zadusil vztek na toho špinavého červa, který pravidelně porušoval svatou povinnost chránit ostatní. Jsetli za to mají všichni zemřít, zemře Petite první.
"Kde je Pierre?"
"Šel to obhlídnout."
Tu je přerušil opět táhlý, srdceryvný řev, přesně takový, jako když odpoledne urval Hubertovi kulomet ruce. Nastražili uši a vyrazili ven. Gargine se třásl. Nevěděl jestli hrůzou nebo studeným pouštním větrem. Ale třásl se jako osika. Za chvíli zpozorovali volajícího Pierra. Jeho hlas se topil v tom hrozném jekotu, který ani po čase neztrácel na síle.
"Tady, pane!" křičel ze všech sil Pierre.
Dorazili na plácek mezi domy. Obličejem k zemi tu leželo tělo v uniformě. Hlavu mělo provrtanou kulkou. Revolver ležel o kus dál. Garginův důstojnický revolver!
"Bože můj, to je Hubert!"
"Jo, pane, musí to bejt von. Podivejte na ty ruce."
"Jak se mohl ale s něčím takovým", Gargine ukázal na ohořelé Hubertovi ruce v seškvařené uniformě, "zastřelit?"
"Bože, vždyť má prostřelenou hlavu. Jakto že řve?!?"
Tenhle fakt zatím nikomu nedošel. Řev neutichal, přestože Hubertův mozek byl zřejmě již dobu mimo jeho hlavu. Něco tu nehrálo a všem z toho naskakovala husí kůže. Gargine konečně otočil tělo. Hubertův bolestí zkroucený obličej se uvolnil. Řev utichl, vytřeštěné oči se obrátily v sloup. Gargine mu udělal křížek na čelo a potom tělo opět položil. Tak zemřel Hubert. Nástroj jeho zkázy, Garginův důstojnický revolver nechali ležet u potrhaných zbytků jeho rukou. Vítr mu časem navrší hrob.

Sesedli se okolo ohně. Pierre přiložil do žhavých uhlíků a brzy se objevily první plameny. Gargine vytáhl láhev Calvados, kterou měl ještě z Francie a celá ta léta ji střežil pro chvíli, kdy bude mít dost peněz aby odešel z legie. Dnes však nemohli sedět na sucho.
"Hrůza," Petite se pokřižoval. "Pánbůh s ním."
"Slyšel jsem o chlapech, kteří přežili kulku do hlavy," Gargine nechtěl nechávat záhadu otevřenou.
"Jo, šéfe? A o chlapech co si proženou kulku hlavou když maj místo rukou karbanátky jste taky slyšel?" Pierre vybuchl vzteky. Gargine vlastně nechápal o co mu jde.
"Klid, i to se dá vysvětlit," zkoušel to "Třeba ho dostali Tuaregové a takhle ho popravili..."
"Vytáhli ho z postele a nás nechali spát?" Pierre se záhady zas tak lehce vzdát nechtěl. "A myslíte, že i kdyby to udělali, vpálí mu ránu do hlavy?"
"Máš možná pravdu. Každopádně si musíme dávat pozor a odejít jak jen to půjde."
Muži se bázlivě rozhlédli po stínech okolo. Do svítání už nikdo oka nezamhouřil.

Ráno vše vypadalo méně děsivě. Je normální, že voják neunese své zmrzačení a raději si vezme život. Pokud nemáte ruce a štěstí, můžou být okolnosti tohoto odchodu poněkud zvláštní. Náhoda ovlivňuje náš život velkou měrou a takové věci jako včerejší noc se prostě někdy stávají. Alespoň Gargine a jeho muži si tuto myšlenku vnutili. A teď, když jí věřili, mohli se pustit do příprav na odjezd. Zůstat zde se totiž stále nikomu nechtělo.
Hlavním problémem byla voda. Její nalezení bylo nezbytné pro přežití v poušti a jestli zde dříve žili lidé, vodu tu mít museli. Všichni proto ráno vyrazili hledat. Teď vlastně byli rádi, že Hubert odešel. Nikdo tak s mrzákem nemusel zůstávat a všichni se mohli soustředit na práci. Gargine na tohle téma dokonce párkrát zavtipkoval.
Práce jim šla dobře od ruky. V poledne už jim zbýval jediný blok domů. Výsledky však byly mizivé. V celém městě našli jen tři barely vody, která navíc byla tak stará, že se nikomu nechtělo do její konzumace.
A pak ji konečně našli. V jednom z domů narazili na sklep. Jak s nabitými zbraněmi sestupovali po letitých schodech, cítili jak s každým krokem okolo nich přibývá vlhkosti. Dorazili do nevelké kulaté místnosti s velkou studnou uprostřed. Bylo zde příjemně chladno a proto se rozhodli přesunout svůj hlavní stan právě sem. Na dno studny nebylo vidět. Pierre do ní hodil kámen a po chvíli se skutečně ozvalo šplouchnutí. U studny byl i provaz. Zbývalo jediné - spustit někoho na provaze dolů a nabrat kanistrů vodu. Losovali. Los padl na Pierra. Ten se nechal ovázat provazem a Gargine s Petitem jej poté spustili do černočerné tmy.
Za chvíli se ze dna ozýval Pierrův veselý křik. "Je tu po kolena nádherný, čistý vody. Ksakru, tohle je nádhera!" Gargine a Petite se div neobjali. Seržant hned sáhl do náprsní kapsy a vytáhl lahvinku Calvados. Připili si a čekali na Pierrův signál.
Tak postupně naplnili všechny tři barely čistou vodou a sami se napili do sytosti. Už byl večer, když se umytí a napití (vodou i calvadosem) vraceli zpět na povrch, do sluncem rozpáleného města.
"Zítra odejdem." Gargine neskrýval radost.
"Škoda, že se toho nedožil Hubert," Petite se otřásl při vzpomínce na včerejší noc. Moc se mu však od vody nechtělo.
"Tři dny na západ by mělo být město. Odtamtud se dostaneme zpět do Francie snadno."
"Tam dole je cesta dál," vyhrknul Pierre do jejich rozhovoru.
"Jak to myslíš, dál?" Gargine byl na Pierra už pořádně naštvaný, protože do jejich života stále tahal ty nevysvětlitelné drobnosti, které život prostě provázejí.
"Je tam cesta."
"Nesmysl, možná podzemní řeka, ale cesta..."
"Je tam, viděl jsem ji," Pierre si trval na svém.
"No a? Ráno odjíždíme."
Odcházeli spát s velkými plány. Konečně se pro ně situace zlepšila. I když ne všichni spali klidně.

Nedrželi hlídky. Nevěděli proč, ale měli tam ve sklepě pocit bezpečí. I kdyby se Tuaregové vrátili, museli by prohledat celé město, než by je našli. A to by jim jistě trvalo celou noc.
Garginovi se však zdály podivné sny. Zdálo se mu, že se prochází po Daumierrském bulváru a roznáší se svým přítelem noviny. Lidé chodili okolo a usmívali se. Náhle však jejich obličeje ztrácely tvar a formu, měnily se a nakonec se rozmazaly do tělových beztvarých fleků ve výšce hlavy. Pomalu jej obstoupili a sahali po svých aktovkách nebo kabelkách. Jimi ho potom bili a on zas slyšel ten strašný jekot mrazící do morku kostí. Tentokrát však ze svého hrdla.
Otevřel oči, ale v uších mu stále zněl ten strašný zvuk. Až po nějaké chvíli si uvědomil, že nejde o doznívání snu, ale o krutou realitu. Zapálil petrolejku a rozhlédl se. Petite se také probudil. Pierre nebyl na svém místě.
"Rychle, zbraně!" Petite mu okamžitě podával pušku. Vyskočili z pod celt a tiše naslouchali.
"Ze studny!" Gargine přivázal provaz k pevnému balvanu a začal šplhat dolů. Když slezl, houkl na Petita. Řev najednou umlkl jako když utne.
Pověsil si petrolejku na bajonet a brodili se vpřed něčím, co vskutku vypadalo jako zatopená cesta. Chodba byla zřejmě dobře dlážděna, ale dlažbu v černé vodě neviděli. Šli dál s očima otevřenýma. Ušli nejméně půl kilometru. Chodba vedla stále rovně a stav vody se také neměnil a i když v nohách již cítili únavu, nemohli říct, že by se cítili vysíleni. Tu Gargine o něco zakopl. Ve vodě nahmatal pušku. Vytáhl ji a ukázal Petitovi.
"Pierrova," konstatoval Petite.
Bodali bajonety před sebe a snažili se najít něco víc. Netrvalo dlouho a Gargine našel další věc. Bylo to tělo a oběma bylo jasné čí. Vytáhli Pierra a pokusili se o jeho oživení. Marně.
"To je hnus," Gargine si odplivl.
Petite se tiše modlil. Pak si Pierra přehodil přes rameno a vyrazili zpět. Náhle si však Gargine povšiml něčeho čemu ani nechtěl věřit. Chybělo málo aby vykřikl. Pierre hýbal rty! Trhnutím zastavil Petita a přitiskl své ucho k Pierrovým rtům.
Mezi nesrozumitelnými hlasy náhle uslyšel: "Jediná ... jediná cesta ven .... ven je dovnitř ... Jediná možnost ... přežít ... přežít je smrt." Pierre domluvil.

"Jediná cesta ven je dovnitř?" Gargine chodil v kruhu a přemýšlel. Petite seděl zády opřený o zeď a zase se modlil.
"To nedává smysl! Tohle nemá smysl. Není kam dovnitř. Není kam ven." Gargine křičel, křičel jak mohl a křičel spíš k bohům než k Petitovi, protože ten ho stejně neposlouchal. V zoufalství obrátil oči v sloup. Teprve v tom okamžiku poprvé uviděl malovaný strop místnosti. Nádherné motivy popínavých květin a přírodních motivů neříkaly Garginovi nic. Byl však uchvácen z jiné skutečnosti. Strop se hýbal. Svíjel se, točil, květiny zaplétaly zvířata a ta se marně snažila uniknout. Jak se na malby díval byl čím dál tím víc pohlcen jejich propracovaností i živostí jejich pohybů. Malby ze stropu pomalu přecházely na stěny. Květiny se plazily dál a nic je nemohlo zastavit. Stěny se začaly vydouvat aby v momentě zase splaskly a mohly vyplivnout cihlu, kterou však v momentě vtáhly zpět. Voda ze studně vytvořila sloup který se dotýkal až stropu a rozstřikoval se všude kolem.
Vyběhl ven z místnosti ale bez úspěchu - celá ulice se míhala v rychlém a živém pohybu. Skutečně - sochy vyvstávaly z písku a dávaly se do tance. Řádky arabského ornamentálního písma lezly po stěnách jako cizokrajní hadi a splétaly se do složitých klubek. Palmy se ohýbaly ne ve větru, ale v rytmu podivné hudby, která rázem zněla ze všech koutů. Obrátil se ke kopci a ustrnul. Na kopci poskakoval ohořelý kulomet a jen tak pro radost si do vzduchu vyhazoval náboje. Jeho puška mu jako přítulný tvor ovinula ramena a chladnou hlavní se lísala k jeho tváři. S výkřikem ji zahodil. Pak se vynořily hrozné bytosti ze stínů, poskakující na stěnách budov a svíjící se v té závratně rychlé melodii. A tu se sám velký kopec nadzdvihl na velkých bosých nohách a začal tancovat do melodie, která se ještě více zrychlovala. Gargine vběhl zpět do sklepa, ale tam bylo vše ještě horší. Zvířata ze stěn sežrala všechny květy a vrhala se na Petita, který je v  rohu odrážel zlatým křížkem. Nemohl se přesile ubránit, to bylo jasné.
Gargine vytáhl svůj nůž a přiskočil Petitovi na pomoc. Sekal po zvířatech a ta před jeho nožem ustupovala zpět do obrazů. Velká anakonda se však Petitovi omotala okolo krku. Bodl aby zachránil dušeného přítele.

Probudil ho až ten srdceryvný a mrazivý křik.Petite.. Petite ležel s rozpáraným hrdlem v rohu. Garginovi vypadl z ruky zakrvácený nůž. Výmalba na stropě byla stěží viditelná. Všude bylo ticho. Ticho a vedro. Otevřel barel a zůstal stát. Byl plný písku. Ten i všechny ostatní. Ztrouchnivělý provaz se houpal ve studni. Gargine po něm bezeslova slezl. Žádná voda. Jen suchý vyprahlý písek plnil tuhle chodbu.Ta byla stará jako lidstvo samo. Klopýtal. Hudba byla pryč, hlasy byly pryč, ani skučení větru se tu neozývalo.
Šel dlouho. Párkrát již padal vyčerpáním, pušku zahodil do písku už po první hodině chůze a lampa už také dávno dohořela. Šel po tmě, sám a bezezbraně. Když tich bylo již nesnesitelné, řval. Nic konkrétního, jen řval. Bolest hlasivek nebyla ani zdaleka taková jakou cítil všude jinde. Padl na písek.
"Pojď! Pojď si i pro mě!" křičel.
Všiml si jak se k němu blíží postavy. Postupně je i ve tmě rozeznával. Prvního Araba, kterému prohnal kulku hlavou. Pak Huberta, jehož ruce byly teď absolutně v pořádku. Pak Pierra a nakonec i Petita. Všichni ho obstoupili a dívali se na něj. Možná strach, možná poslední záblesk rozumu ho donutil vstát a celou svou sílu vložit do běhu. Rozběhl se s předkloněnou hlavou tam kde tušil zeď.
"Je konec!" křičel v posledních momentech svého běhu.

A náhle běžel po Daumierrském bulváru a prodával se svým přítelem noviny. Tržba dnes byla vysoká. Tři franky patnáct šilinků. Pan Houbrei bude mít jistě velkou radost. Možná mu dá i frank provize. Běžel a tu uslyšel ohromný spalovací motor nákladního automobilu. Věděl, že nemůže uhnout. Věděl, že je konec.

Běžel ale místo nárazu ucítil čerstvý vzduch. Otevřel oči a uviděl denní světlo. Začal se strašně smát. Smál se tak moc a tak dlouho, že málem přeslechl zvuk dvou spalovacích motorů. Vyběhl ven za světlem a uviděl letadlo letící docela nízko. Pilot si ho také všiml a stočil svůj stroj.

"Hledali jsme vás už od pondělí," smál se pilot v černých brýlích.
"Mě? Vy jste...? Dezerce, jasně, takže mě hledáte abyste mě odstřelili, co?" Gargine mohl puknout vzteky.
"Ani v nejmenším, pane Gargine. Slyšeli jsme o vaší dezerci a dostali jsme nápad že byste nám mohl dosvědčit porušování základních lidských práv a svobod v Cizinecké legii, která je trnem v oku ochráncům lidských práv už léta."
Gargine se opět začal smát. Najednou se zarazil. "A kdo vám o naší dezerci řekl? Divil bych se, že by to legie pustily na povrch."
"Jeden Arab.. Vrátil se v pondělí z pouště s dírou v hlavě. Byl to první chlap, co přežil prostřelení spánku, to vám povídám."
"Myslím, že druhý," Gargine si zapálil cigaretu a napil se vody. I když si pilot později lámal hlavu, Garginova poznámka mu vždy zůstala záhadou.