Requiem pro Ernharta Königa
Dost možná mě i vy označíte za starého tlachala a fantastu, stejně jako moje vnoučata, ale budiž. Vím, jak těžké je v dnešní době něčemu uvěřit bez důkazů a o to je to těžší, když se jedná o zázrak. Přesto tento příběh otřásl mým životem a ke vzpomínkám na prožitou válku přidal další, méně uvěřitelné, ale o to živější a barvitější. A přinejmenším stejně děsuplné.Příběh pro mě začal jednoho odpoledne, již pěkných pár let po válce. Žil jsem v té době poklidný život v ústraní a mým jediným přáním bylo zapomenout na prokleté hrůzy války, kterou jsem prožil jako voják druhé linie velmi rušně. Osud mi však toto přání nesplnil. Byl jsem předvolán k soudu s mým válečným veitelem, plukovníkem Simonem Farewellem. Šok z toho, že obviňují mého velitele, muže počestného a přitom krutě stíhaného osudem, byl ve chvíli vystřídán bezmocí a vztekem, když jsem se dočetl, z čeho je náš Hulk, jak jsme veliteli v soukromí říkali, obviněn : Vražda Ernharta Königa. Abych vám objasnil, proč mě jméno Ernharta Königa na tom proklatém dokumentu tolik rozčílilo, podotýkám, že jsem si do té doby nebyl úplně jist, zda ten člověk vůbec existuje. Ne, že bych to jméno nikdy neslyšel, ale považoval jsem ho za báchorku pro děti, stejně jako všichni, kteří toho tajemného odbojáře nikdy neviděli. Byli však v armádě tací, kteří měli to štěstí ho vidět. Alespoň někteří to tvrdili.
König byl Farewellův fantóm. Vidělo ho jen málo lidí a ti se nikdy neshodli na jeho popisu. Pracoval pro spojence od vylodění a jeho spolupráce byla sice podivná, ale velmi přínosná. Někdy se prostě Farewell objevil s mapami nepřátelského postavení a na otázky odkud je má odpovídal s úsměvem: "Od Königa..."
Pohoda se vytratila v zimě 1944 ve vesnici Teutenhaagen. Z plukovníkova domu se ozvalo několik výstřelů a když do budovy vtrhli MP, našli Farewellovu ženu a dceru v kalužích krve a plukovníka nepříčetného vzteky, na pokraji zoufalství. König byl od té doby označen za nezvěstného a Farewell o něm již nikdy nepromluvil.
A teď je ten zvláštní případ zase otevřen a Simon Farewell stojí před soudem. Oficiální verze, jak jsem se později dozvěděl, říkala toto: König byl duševně vyšinutý. Dostal chuť a musel zabíjet. Zabil Farewellovi rodinu. Ten ho ve vzteku zastřelil. Neznělo to pravděpodobně, ale podstatně reálněji, než verze, které přednášeli svědkové přede mnou. Jeden Königa popisoval jako muže-vážku, podle jiného měl ten člověk na zádech malý letounek, další mu přisoudil schopnost levitace. Jen já a můj přítel Lad Millers jsme řekli to, co jsme věděli. Že Simon Farewell je slušný člověk a že by nikdy Königa, pokud vůbec existoval, nezabil. Soud na velitele uvalil vazbu a my věděli, že asi ani nemá smysl stavět obhajobu na smyšlenkách a polemikách. Museli jsme najít důkaz, jestliže jsme ho z toho chtěli dostat. A věděli jsme, že jediné místo, které nám může ten důkaz poskytnout je Teutenhaagen.
Ten pohled na městečko s rozbořeným kostelem ve středu na náměstí, pokryté závojem ranní mlhy, nevlídné a studené, jako celé poválečné Německo a Holandsko, ten nikdy nemohu zapomenout. Když jsme se toho dne po válce vraceli pro důkaz o nevině našeho velitele, připadalo mi tohle bohem zapomenuté místo stejné, jako když jsme sem s Ladem přijížděli poprvé. Ne na pohled, ale duchem. Bylo v něm cosi tak prohnilého, tak zkaženého a přitom tak stálého a samozřejmého, že ani Hitler, ani Churchill to z něho nemohli dostat. Když měl člověk dost odvahy tiše stát a naslouchat, bylo v celém městě slyšet tajemné třepotání ptačích perutí. Těžko říct, co ve mně tenhle pocit budilo, ale bylo to rozhodně silné, nepříjemné a nehmotné. Jako by nad městem seděl nějaký zlý duch. Vlastně ten duch měl zcela konkrétní podobu - podobu neznámého, záhadného, ale přece nenáviděného Ernharta Königa.
Ubytovali jsme se v hotelu na náměstí a hned v prvních hodinách našeho pobytu jsme si uvědomili, že nejsme vítáni. Snad ani ne proto, že jsme zastavili krvavou mašinérii fašistických snů, spíš kvůli člověku, na něhož jsme se místních vyptávali a který byl vlastně pravým cílem naší návštěvy. Jako by na jméně toho místního zrádce ležel nějaký stín, klatba, díky které se při vyslovení toho jména lidé křižovali a nebo rovnou dělali, že neslyší. Poznatky z prvního dne našeho pátrání byly mizivé. Dozvěděli jsme se, že tu rodina Königových před válkou žila. Že poslední z nich byl farářem na zdejším kostele a že byl za své protiříšské projevy odsouzen a popraven. Podobný osud potkal však za války mnohé a nezdálo se nám normální, že by tak běžný případ vyděsil ubohé vesničany natolik, že by se báli vyslovit jméno oběti režimu dávno po jeho skončení. Ještě před večeří jsem se proto vydal do ruin kostela, podívat se, jestli nám poslední König nezanechal nějakou stopu.
Moji následující výpověď budete muset brát s rezervou, ale i vzpomínka na můj nález v kostele ve mně stále vyvolává tytéž pocity posvátné bázně a děsu z tajemné minulosti té malé holandské vesničky. Když jsem vstoupil do kostela, nevšiml jsem si jí na první pohled, dokonce jsem se hodnou chvíli procházel mezi sloupy a po zemi hledal malé náznaky, když ten největší visel přímo nade mnou. Na kůru, opřená o sloup ležela socha, jejíž obraz budu mít v paměti i na smrtelné posteli. Nebyla zas tak obrovská, jak se mi na první pohled zdála. Metr a půl ale jistě do výšky měla. Byla to prazvláštní socha árijce ve spojenecké uniformě. Ještě zvláštnější však bylo, že na zádech toho podivného muže byla andělská křídla. Nedokázal jsem přesně říci, zda to byla jen její přítomnost, nebo šílený výraz hněvu v mužově tváři, ale ta socha mě přímo odpuzovala. Naplňovala mě děsem, jaký jsem nepoznal ani pod palbou na frontě, ani kdykoliv jindy předtím. Její ostrý pohled a kostnatá tvář mě měřily stejně pohrdavým a pánovitým pohledem, jakým kdysi, ano, na to si dobře vzpomínám, Hitlerův obraz ze zajateckého tábora v Monbloux. Šokován, přimrazen k podlaze jsem ji bez dechu sledoval a očekával cokoliv. Stalo se však něco nečekaného. Štěknul výstřel. Pocítil jsem těžko vylíčitelnou bolest mezi lopatkami a začalo se mi zatmívat před očima. Poslední věc, kterou si pamatuji byl muž s loveckou puškou a tajemné, tiché, smířlivé pleskání ptačích křídel. A poté jen milosrdná temnota...
Nevím přesně, co v mém bolestí mučeném těle probudilo tak hrozivé a nesmyslné vize, jaké mě provázely v době mého bezvědomí. Zdálo se mi o temných, padlých andělech, jak svými křídli bičují oblohu, jak se slétají okolo polorozbořeného kostela, viděl jsem, jak se slétají na mé tělo a trhají ho na kusy. Viděl jsem onen děsivý pohled, odhodlanou tvář, pronikavé oči toho prazvláštního válečného anděla. Viděl jsem i útržky z bible, plamenná nedělní kázání našeho faráře. To vše jsem viděl a vybavovalo se mi to v nejpodivnějších souvislostech, skládalo groteskní obrazy, hrálo si to s mými nervy. Už to nebyli jen andělé, sápající mé raněné tělo, už se objevily i vzpomínky na válku, na mrtvé v zákopech, na nasládlý pach smrti, na uši trhající hlas protipěchotních baterií i na slabé prasknutí, jež následovalo po každém úspěšném zásahu. A nad tím vším přízračný duch Ernharta Königa, mladého holandského faráře, zrádce, vraha. Jeho obraz se mi náhle vybavil v mysli, propletl se mi s letmým pohledem na mého "vraha" a s tajuplným andělem na kůru.
Tma však začala ustupovat a já cítil, jak se mi společně s vědomím vrací i neuvěřitelná bolest, proudící z jediného bodu na zádech do celého těla. Vidiny byly náhle pryč a já uviděl obličej svého přítele Lada Millerse a jiného muže, kterého jsem neznal, ale odhadoval jsem ho na místního lékaře. Nemýlil jsem se. Byl to lékař a já již hodnou chvíli (jak jsem poznal z jejich hovoru) ležel na svém hotelovém lůžku. Zřejmě mě našli podle křiku, který jsem ve spaní musel vydávat.
"Měl jsi štěstí, Reevesi," řekl Lad s ledovým klidem, když zjistil, že jsem přišel k sobě. "Ještě dvě hodiny a na pomník Teutonhaagenských osvoboditelů, kteří tu zkapali by přibylo další jméno."
"Slyšeli jste mě, že jo?"
"Samozřejmě, řval jsi jako raněný zvíře."
"A toho, kdo mi to udělal jste nechytili?" Věděl jsem, jak odpoví, ale zeptat jsem se musel.
Lad mě nezklamal. "Mysleli jsme, že ses postřelil sám. Doktor se divil, ale já jsem mu vysvětlil, že by to tak odpovídalo." Šklebil se od ucha k uchu.
Celý večer jsem Millersovi vykládal, jak se to všechno přihodilo. Zmínil jsem se i o té soše a navrhl jsem mu, že jakmile budu schopen chůze, půjdeme se na ni pořádně podívat. Chtěl jít sám, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že by nemusel mít takové štěstí jako já.
Když jsem se dostatečně zotavil, vydali jsme se s Ladem do tajemné svatyně. Stejně jako první a druhý příjezd do Teutenhaagenu, i tato druhá návštěva kostela mi zůstane až do smrti nesmazatelně vepsaná do paměti. Nikdy nebudu moci zapomenout na tajemné třepetání vzdálených křídel a slova prastaré modlitby, která mi zněla v mysli, i když nemohu přesně říci, zda se mi to celé pouze nezdálo. To vzdálené třepotání, které jsme již párkrát na tomto prokletém místě slyšel ve mně probouzelo prazvláštní pocit, který, když jsme se ho pokusil blíže poznat, se rozbředl v tajemnou a děsivou představu anděla smrti, jak jsem postavě z teutenhaagenského kostela začal říkat.
Tajemná silueta se rýsovala proti zapadajícímu slunci a z útrob kostela vonělo kadidlo. Myslím, že i na Ladově tváři jsme zpozoroval stopy posvátné hrůzy. A myslím, že stejně jako já nevěděl, co je zdrojem tohoto pocitu. Veškeré pochyby se rozptýlily když jsme vstoupili do svatostánku. Přímo proti nám se mezi lavicemi tyčil temný muž v dlouhém plášti se starou loveckou puškou.
"Varoval jsem vás. A vy jste nedbali," řekl klidným a vyrovnaným hlasem. "Teď zaplatíte za to, že chcete porušit klid Ernharta Königa."
Namířil na nás pušku.
"Ty kdož sypeš cizím do ran sůl, bys prodloužil jejich bolest na nekonečné mučení, sám zemřeš mučen nekonečnou bolestí, neboť co sám nerad, nečiň jinému, jak se praví v bibli." Pokračoval.
"König byl farář?" zeptal se Millers aby zadržel mužův hněv.
"König byl víc. Byl miláček boží. Bůh ho obdařil nejedním darem."
"Vy jste ho znal? Kdo ho zabil?" Millers si připravoval půdu aby mohl nečekaně tasit. Zadržel jsem mu ruku, když muž začal opět hovořit. Teď již o poznání tišeji a s třesoucím se hlasem.
"Ernhart Maria König byl velký muž. Pochopil božské principy. Mohl vykoupit lidstvo. Stát se druhým mesiášem. Mohl zastavit nespravedlivou válku a srazit ničícího antikrista. Ale zklamal se ve svých spojencích. Ernharta Königa nezabila lidská ruka, zabila ho krutost, která mezi lidmi vládne."
"A proto nás chcete zabít?" zkusil jsem situaci naklonit v náš prospěch.
"Vím proč jste tady. Nechci vás zabít kvůli vašemu úkolu, chci jen pomstít svého otce."
Z komory zbraně zazněl výstřel.
Každy jsme se vrhli na jednu stranu. Bolest v zádech se zase ozvala. Cítil jsem, jak se mi klepou ruce. Nebylo divu. Výstřely šlehaly a já se bolestí téměř nemohl pohnout. Pak se to stalo. Dostal Lada. Ve slabší chvilce obešel lavici, za níž se Lad kryl a zasáhl ho do břicha. Pak se rozběhl ke mě. Děkuji bohu, že Millers je bystrý a silný voják. V křeči poslal po podlaze pistoli, tak, že jsem ji mohl sebrat a v okamžiku, kdy muž vystrčil hlavu ho čistě zasáhnout. V předsmrtné agónii naposled vystřelil. Socha z kůru spadla a přede mnou se roztříštila. Jak úlomky sochy dopadaly na podlahu kostela a poskakovaly po dláždění, všiml jsem si, že socha odkryla lidskou kostru, či spíše, ač to zní jakkoliv podivně, kostru anděla. Skutečně. Mrtvý měl místo lopatek ptačí křídla. Na popraskaném podstavci sochy stálo: Ernhart König - Bůh mu dal křídla, ale anděla z něho neudělal.
Lad se z rány do břicha po dvou měsících v nemocnici dostal. Simona Farewella pustili pro nedostatek usvědčujících důkazů a nás donutili obestřít případ stěnou mlčení. Myslím, že zničili i poslední důkazy o "teutenhaagenském andělovi" - jeho kostru. Co zbývá dodat? Že i Bůh se někdy mýlí. Že i dnes jsou věci mezi nebem a zemí. Že Ernhart König byl... A že ať to byl kdokoliv, má nyní moje uznání a pochopení. I andělé někdy spadnou z nebes...