Krvavé koleno

Po dvaceti letech stojí opět na chodbě toho starého domu v němž prožil své dětství.Nyní je dospělý,stojí zde,kouří a fascinován hledí na oprýskané dveře do sklepa.Tam za těmi dveřmi,na vlhkém temném scodišti,tenkrát před dvaceti lety málem umřel.Dům mlčí,,jako mlčí všechny opuštěné staré domy.A on zde stojí a znechuceně hledí na dveře do sklepa.
Je to všechno nesmysl.Neměl sem do toho starého domu po všech těch letech vůbec chodit.Dnes je dospělý a ne vystrašený,osmiletý kluk jako tenkrát.Byla to všechno hloupost.Dětská fantazie.Nic se mu tehdy přece ve skutečnosti nemohlo stát.Je to úplně obyčejný starý sklep v obyčejném starém domě.Přesně takový sklep,jako jsou stovky jiných sklepů ve stovkách jiných starých domů.
Ale tenkrát,očima osmiletého chlapce,to vnímal úplně jinak.Tenkrát hornický sever objížděl na starém kole pověstný vrah Mrázek.A oni děti hrály večer co večer tu šílenou hru.Na krvavé koleno.Hlouček vystrašených capartů,krčících se v temném koutě dvora.Snad pět či šest jich bylo,sedmi až desetiletých.Nevzpomíná si kdo tu hru vymyslel,kde se vzala,ale hrály jí každý večer sotva se sešeřilo.
"Co piješ?",ptaly se vybraného ze svého středu.
"Lidskou krev!"
"Co jíš?"
"Lidské maso!"
"Kdo jsi?"
"Krvavé koleno!"
"Co děláš?"
"Jdu si pro tebe!"
A chlapec,hrající krvavé koleno,vyrazil za vřeštícím houfem prchajících kamarádů.Koho lapil,ten hrál krvavé koleno v příštím kole.
Jistě,hloupá hra.Ale tenkrát mu bylo osm a v tom roce se v okolí ztratilo již několik dětí.Dospělí občas utrousili že nejspíš vlezly do některé staré šachty a tam zabloudily.Ale oni,děti o tom věděly své.
A potom už běžel domů přes temný dvorek.Stál tam v chodbě,malý osmiletý chlapec,vzrušen tou šílenou hrou.Nahoře ve dveřích stála maminka.Nejprve nepochopil,co to na něj volá.Byl zadýchán během přes temný dvůr.Ale potom mu to náhle došlo.Do sklepa!!!Má přinést mamince ze sklepa meruňkový kompot.A maminka už je pryč,prozpěvuje si v kuchyni za světlým obdelníkem prosklených dveří.A on tu nechápavě stojí pod schody,vedle zavřených dveří do studeného vlhkého sklepa.Tolik by chtěl vyběhnout nahoru do osvětlené teplé kuchyně a říct mamince,že se do sklepa bojí.Ale to nejde,vždyť už mu je osm ,není malý usmrkánek.A tak odhodlaně otvírá dveře do sklepa.A sklep na něho dýchne svou vlhkou vůní tuřínu a nahnilých brambor.Vůní hrobu,napadne ho.Šátrá rukou na mokré zdi po starém bakelitovém vypínači.Malý chlapec,kterému naskakuje po těle husí kůže při pomyšlení co ho čeká tam dole."Co piješ?Lidskou krev!"
Ale dnes už není tím malým chlapcem,je dospělý.Přesto,když otvírá dveře do sklepa,naskakuje mu po těle husí kůže jako tenkrát.I dnes šátrá chvějící se rukou po vlhké omítce až cvakne vypínač.A nic.Tma.Mohlo ho to napadnout.Samozřejmě odpojili dávno elektřinu ve starém neobydleném domě.
Tenkrát před lety se však dole ve sklepě rozsvítila zaprášená,pavučinou obalená lampa s plechovým oprýskaným stínítkem.Jistě,že si nechal otevřené dveře,aby slyšel,jak si v kuchyni prozpěvuje maminka.Schodiště lemovaly regály plné zavařenin a kompotů.A meruňky?Samozrějmě,že byly až úplně dole.Musí sejít až na dno vlhkého sklepa.Až tam dolů,kde se pod schody sklep stáčí doprava.Tam za rohem stojí v temném koutě vedle hromady brambor stará skříň."Co jíš?Lidské maso!"
"Mam vzít velký kompot,nebo malý?"křičí nahoru na maminku.Chce aby ho slyšela.Ale v kuchyni hraje rádio a maminka si zpívá.Vše je to tak neskutečně daleko.Osvětlená provoněná kuchyň,hrající rádio a zpívající maminka.A zde stojí on,malý chlapec a hledí s hrůzou tam dolů do temného sklepa.A tak se sune stále níž po tom slizském schodišti.Za zády osvětlený obdelník otevřených dveří,dole tmavá podlaha,sotva osvětlena špinavou lampou."Kdo jsi?Krvavé koleno!"
A potom se to stalo.Nebyl ve sklepě sám.Přestože nikoho neviděl,byl si tím jist.Stál skamenělý hrůzou uprostřed schodiště a fascinovaně zíral dolů do sklepa.Něco tam bylo.Něco tam na něj číhalo.A pak to ucítil.Aroma tuřínu a nahnilých brambor přebil daleko silnější zápach.Pach pavilonu šelem.Pach krve.
Zhasla lampa.Stál tam ve tmě uprostřed schodiště skamenělý hrůzou.Malý osmiletý hoch.A nebyl ve sklepě sám.A to už křičel a řítil se po schodech vzhůru k osvětlenému obdelníku otevřených dveří.Věděl,že jestli se dveře zabouchnou než k nim doběhne,tak tu v tom černém sklepě umře.
A dnes po dvaceti letech tu stojí opět ve dveřích a hledí dolů do tmy.Ale dnes už mu není osm,v okolí se už neztrácí děti a on už nehraje tu pitomou hru.Usmál se a sestupuje o jeden schod.Rukou se přidržuje vlhké zdi a pomalu sestupuje do tmy sklepení.Nevidí co je dole.Světlo padající otevřenými dveřmi sotva osvětluje dva tři horní schody.Ale schodů je devět.To si pamatuje.Devět schodů a potom se sklep lomí doprava,kde za rohem stojí stará odřená skříň.Je již na osmém schodě odshora,když se dveře s bouchnutím zavřely.Stojí tu v černočerné tmě a přesto že je zde dole chladno,košile se mu lepí na propocená záda.
"Co děláš?Jdu si pro tebe!....."
Tolik chce křičet,jako křičel tenkrát,když byl malý .I dnes chce běžet po schodech vzhůru,pryč z toho smradlavého sklepa.Ale nemůže se pohnout.Na všechno je pozdě.Teď zřetelně slyší,jak se v té černé vlhké tmě tam za rohem cosi hýbe.Něco co zde čeká těch celých dvacet let se teď šourá směrem k němu.