Nový král

Rothar vyšel z krčmy a znechuceně táhl domů. Pohádal se s ostatními vojáky, s nimiž popíjel laciné víno, o to, zda byl starý král Agarin lepší, než jeho čerstvý nástupce Orghus. Přemýšlel nad jejich i svými argumenty a z myšlenek ho vyrušil až šílený řev, který se ozýval z hlavního nádvoří.
"Pojď se podívat, někoho upalují," táhl ho nějaký trhan směrem k místu, kde jsou vykonávány rozsudky.
Rothar si přehodil měšec na druhou stranu opasku, aby nebudil pozornost žebráka, se kterým mířil na nádvoří, a přemýšlel, koho asi popravují. Trest smrti upálením byl nařízen jen výjimečně, navíc byl takový rozsudek velice zvláštní tak brzy po nástupu nového krále na trůn.
Když došli na nádvoří, zeptal se Rothar vedle stojícího muže, kdo je upalovaný. Sám to mohl ze škubajícího se dočerna oškvařeného těla s opálenými vlasy a vousy těžko poznat i přes to, že jako jeden z velitelů stráže měl o většině zločinců dobrý přehled. Čelist mu poklesla údivem, když se dozvěděl, že se jedná o vysoce postaveného šlechtice Vergilia, který se vždy těšil dobré královské přízni. Tak tomu tedy bývalo za vlády krále Agarina. Rothar zvedl překvapením obočí a požádal muže, aby mu řekl, co vlastně Vergilius provedl, že byl tak rychle a navíc tímto způsobem popraven. Muž, který stál na nádvoří již od vynesení rozsudku, se rozpovídal, že šlechtic byl údajně samotným králem přistižen při vyvolávání démonů a provozování černé magie a byl ještě ten den odsouzen k trestu smrti upálením. Rothar nevěřil svým uším. Vergilius byl vždycky čestný, narozdíl od jiných šlechticů v královském městě, věrně bojoval po boku krále Agarina v řadě bitev a dokonce se proslýchalo, že králi na jedné výpravě zachránil život. Takovému obvinění, jakým je vyvolávání duchů, nemohl Rothar uvěřit. Také většina lidí na nádvoří byla zamlklá, ačkoli při jiných popravách bylo zvykem posměšně povykovat na odsouzené a házet po nich psí výkaly.
Rotharovi se opět vybavil den, kdy nastoupil na trůn Orghus, Agarinův mladší bratr. Bylo o něm vždy známo, že se nesmířil s tím, že se dědicem trůnu stal Agarin. Orghus většinu života prožil ve své pevnosti na hranicích království a do královského města přijel oficiálně spolu s výběrčím daní a dalšími svými kumpány navštívit hrobku svého otce, protože uplynulo již deset let od jeho smrti.
Druhý den Orghusovy návštěvy se konal v hlubokých lesích v okolí královského města hon pro všechny šlechtice a zde také došlo k nehodě. Údajně si někdo spletl krále Agarina s divočákem a ten byl omylem zastřelen. Rothar ale zahlédl Agarina, když ho přivezli večer z lesa a historka o "nešťastné nehodě" byla více než nepravděpodobná. Královo tělo bylo poseto šípy ze všech stran jako ježek a navíc Agarin pevně svíral v pravici meč, kterým těžko lovil jeleny. Druhý den při pohřbu byl již král uložen ve zlatém sarkofágu, z něhož mohli poddaní vidět jen hlavu, a tak sečné rány na těle bývalého krále zůstaly všem skryty.
Večer se konala Orghusova korunovace. Během ní měl právě Vergilius proslov, v němž upozornil, že králova smrt se musí důkladně prošetřit, protože se přihodila za divných okolností. Mimo jiné se údajně ztratili oba sluhové, kteří krále na honu doprovázeli a věrně mu sloužili už od jeho nástupu na trůn. Orghus se po Vergiliově řeči rozčílil a prohlásil, že je možné, že za Agarinovu smrt mohou právě tito sluhové, proto jistě utekli, a že je dá chytit a potrestat. Korunovace byla ukončena dříve, než se čekalo, a Orghus již Vergilia nevyslyšel.
A vida - hned týden na to se ukáže, že Vergilius vyvolává démony a zlé duchy. Rothar přemýšlel, proč nebyl proces veřejný - jako královský velitel stráže severního úseku vězení má vědět o každém významnějším obvinění. Kromě malých zlodějíčků, kteří jsou trestáni bez královy vědomosti, ví přece o všech rozsudcích všichni strážci, tím spíše jejich velitel. Jak by jinak poznali, koho mají chytat, kdyby jim některý z vězňů před popravou utekl, jak se již několikrát stalo? Rothar nejenže netušil, že se bude konat tak výjimečná poprava, ale nikdo mu neřekl ani o Vergiliově zatčení. Něco s tím musí udělat. Agarinova smrt nebyla žádná náhoda a Vergilius byl příliš poctivý na to, aby se dopustil něčeho takového, z čeho byl obviněn.
Rothar se rozhlédl po nádvoří a poblíž hranice, kde již utichl řev a byl slyšet jen zlověstný hukot plamenů, zahlédl svého přítele, kováře Gormula.
"Co si o tom myslíš?", přivítal Rothara Gormulus.
Rothar se opatrně ohlédl, jestli někdo neposlouchá, a pak Gormulovi řekl o svém podezření ohledně nehody krále Agarina a nesmyslného Vergiliova obvinění.
"To přece nejde nechat jen tak," rozčiloval se starý kovář, "Agarin byl dobrý král a jistě by si nepřál, aby se k moci dostal jeho bratr."
Rothar navrhl svému příteli, aby se tajně sešli ještě s dalšími věrnými stoupenci bývalého krále a rozhodli, co podniknou. Král Orghus musí být svržen, ale kdo bude nový král? Agarinův syn zahynul už před časem v bitvě a jiný následník trůnu není. Orghus žádné děti nemá, a tak by se po jeho svržení musel ujmout trůnu někdo nový. Rothar se rozloučil s Gormulem a zamířil konečně domů.
Druhý den večer šel, aniž by to někomu řekl, rovnou ze služby do krčmy "U skřetí pečeně". Ve své hospodě se ani nestavěl - těm trubcům, se kterými se včera pohádal a kteří tupě slouží novému králi stejně tak, jako tupě sloužili Agarinovi, nemá cenu nic vykládat. Hlavně že mají svůj korbel s vínem a lacinou štětku na klíně, jinak je nezajímá nic. Rothar vešel do "Skřetí pečeně" a pokračoval bez nějakého otálení do posledního pokoje v chodbě, jak se včera dohodl s Gormulem. Zamířil po schodech nahoru a přemýšlel, jestli by byl jako nový král vhodný některý ze šlechticů a nebo naopak nějaký schopný válečník. Zaklepal na poslední dveře a jakmile se ozvalo stejné zaklepání i zevnitř, vešel do pokoje, potichu zavřel dveře a otočil klíčem.
Gormulus seděl u stolu zády ke dveřím. Kromě něj bylo v místnosti se zataženými okny ještě deset statných mužů, podle oblečení asi různých povolání.
"Tak co, ty starý brachu!", poplácal Gormula po rameni Rothar, ale hned na to ztuhl. Gormulus měl podříznutý krk od ucha k uchu a na jeho hrudi i břiše se černala zaschlá krev. V tu chvíli se všech deset chlapů zvedlo a tasilo meče. Rothar se nezmohl na jediné slovo a než stačil jakkoli zareagovat, rána mečem naplocho do hlavy jej poslala do bezvědomí. Že ho spouští v pytli z okna nezahlédl ve večerních hodinách nikdo ze žebráků bloumajících ulicemi.
Rothar procitl. Nejdřív nechápal, proč visí za nohy v místnosti bez oken nad hromadou slámy s výkaly a cítí zatuchlý hnilobný zápach. Postupně se mu ale vybavily večerní události i to, že jeho přítel Gormulus je mrtev, a přemýšlel o tom, kdo je asi zradil.
Visel na řetězu hlavou dolů dlouho, než uslyšel kroky a než se otevřely zrezivělé dveře kobky. Ve dveřích stály tři postavy. V jedné z nich poznal krále Orghuse, ve druhé jeho rádce Tangiru a třetího muže Rothar neznal. Tangira byl Orghusův výběrčí daní, všeho schopný kumpán, který se svým pánem před týdnem přicestoval na návštěvu královského města a který byl ihned po Orghusově korunovaci jmenován vrchním rádcem, zatímco bývalý Agarinův rádce byl vyhnán ze země a jeho majetek zabaven.
Všichni tři muži si visícího vězně beze slova prohlíželi a Rothar tu chvíli využil k tomu, aby si jeho loučí oslněné oči přivykly. Jakmile přestal mžourat do plápolající pochodně, spatřil, že v temné chodbě za železnými dveřmi je po obou stěnách řada koster připoutaných řetězy ke zdi. Lidské kosti se válely po zemi také v páchnoucí kobce a po podlaze se občas mihla krysa. Vězeň dobře poznal, kde je.
Tato část vězení se naposledy používala ještě za vlády Agarinova a Orghusova otce, krále Kaliguse Velikého. Rothar sám byl v těchto celách jen jednou před více než patnácti lety, krátce po nástupu do služby, když vyklízeli několik kobek v horním patře této části podzemního vězení. Už v té době byly "kobky smrti" řadu let opuštěné, král Kaligus upustil od jejich používání krátce poté, co se dostal k moci. Agarinův předchůdce zavíral do této části vězení pouze odsouzence na smrt, ale nezdržoval se popravami. Vězni umírali v kobkách sami na následky mučení nebo prostě jen žízní a hladem. Do kobek s mrtvolami byli přidáváni noví vězni, aniž by je někdo vyklidil a když během let byly cely plné, začal Kaligus věšet odsouzené přímo do chodeb. Pak přišel do královského města mor a rádce i královský mág tvrdili, že se rozšířil z vězení, proto Kaligus dal s lítostí sklepy zavřít a po několika letech, kdy z vězňů zbyly jen kosti, nechal horní patro sklepení vyklidit.
Rothar nevěděl, v jaké části sklepa se nachází, ale v horním patře to nebylo. Dobře si pamatoval na pytle kostí, které tehdy spolu s ostatními nováčky vynášeli a sypali je z městských hradeb do lesa. Řada koster visících v chodbě v okovech nebo za háky naznačovala, že Rothara drží spíše v některém ze spodních pater a tudíž nikdo neuslyší, pokud by volal o pomoc.
Zatímco Rothar přemýšlel o situaci, do které se dostal, promluvil král Orghus ke svému rádci Tangirovi:
"Tak to je ten Rothar? Škoda, že není tak poslušný jako ostatní velitelé stráže. A přitom jsem o něm slyšel jen samou chválu. Vyzpovídejte ho trochu, a pak mi přijď sdělit, co vám pověděl."
Po těchto slovech se král otočil a zmizel v chodbě. Tangira i druhý muž mlčeli do doby, než královy kroky utichly kdesi v chodbě.
"Dovol, abych ti představil Baarkha, příteli!", začal s úlisným úsměvem Tangira a nakrucoval si při tom knírek.
"Ty prašivý pse," zahřměl Rothar, "kdo udal mě a Gormula?!?"
"Baarkha pochází z dalekého jihu a pomáhá mi při výslechu. A pomáhá dobře, zatím každý ptáček zazpíval", pokračoval s úsměvem Tangira, jako by Rothar nic neřekl.
"Víš, příteli, Baarkha má tu výhodu, že nemluví naším jazykem a tak jej nikdo nemůže při výslechu ovlivňovat. Pracuje tak, jak mu já nařídím a nemá s nikým ani kapku soucitu."
Rothar s sebou vztekle házel, ale neřekl ani slovo.
"Na jedné ze svých cest jsem Baarkhovi zachránil život. Chtěli si na něm pochutnat bojovníci sousedního kmene, ale moje družina je rozsekala na kusy a sebrala jim všechno zlato. Od té doby mi Baarkha věrně slouží. Ani našeho krále by neposlechl, pouze já jsem jeho pán," říkal lehkým tónem Tangira.
"Jen počkej, já se odtud dostanu a najdu si tě, ať budeš kdekoli!" zakřičel Rothar a zacloumal opět řetězy.
"Můj král, jehož jsi teď otrokem, mě požádal, abych ti položil několik otázek, příteli", ozval se opět po chvíli Tangira, "já ale myslím, že je to zbytečné. Něco už našemu králi řeknu a ty se tu zatím hezky bav s mým sluhou Baarkhem."
Tangira něco řekl v neznámém jazyce Baarkhovi, a šel pomalým krokem z kobky. Na odchodu se ještě otočil a řekl s úsměvem Rotharovi: "A buď si jistý, že odsud neutečeš. Nebudeš mít totiž jak."
Jakmile to Tangira dořekl a zabouchl dveře, do té chvíle nehybný Baarkha ožil a s výkřikem Rothara odsekl sekerou ze řetězu visícího z háku na stropě. Ten dopadl do hromady výkalů na podlaze a v tu chvíli ucítil šílenou bolest. Baarkha nepřeťal řetěz, na kterém Rothar visel, ale usekl mu obě nohy. Sklepením se rozlehl vězňův nářek, který byl vzápětí přehlušen Baarkhovým zlomyslným smíchem. Tangira kráčel po schodech do vyššího patra sklepení a jakmile zaslechl, že Baarkha začal plnit jeho rozkaz, usmál se, narovnal knírek a začal si prozpěvovat veselou písničku.
Baarkha odložil sekyru a vytáhl z opasku kleště. Nažhavil je v plamenech pochodně, přišlápl Rotharovo zmítající se tělo do výkalů a za hlasitého smíchu začal strhávat Rotharovi kůži z těla. Po chvíli Rothar ztratil vědomí a neprobral se, ani když na něj Baarkha močil.
Když opět otevřel oči, celým jeho tělem cloumala ostrá bolest. Zvedl hlavu z hnoje na zemi a uviděl Baarkhův obličej a přibližující se žhavé kleště. Rothar zoufale zavyl, zatímco Baarkha zálibně naslouchal syčení do ruda rozpáleného železa a nasával velikým nosem příšerný zápach. Pak se znovu hlasitě rozesmál, popadl Rothara do jedné ruky a nabodl ho za žebra na hák čouhající ze zdi. Rotharův křik ještě zesílil, když mu Baarkhův zubatý a zrezivělý nůž otevřel břicho a vnitřnosti mu začaly padat na podlahu do slámy a výkalů. Zvrácený Baarkha se smíchy popadal za tlusté břicho a strkal Rotharovi vnitřnosti zpět i se slámou a pozoroval, jak opět padají na podlahu. Sebral starou naprasklou lebku a strčil jí Rotharovi do břišní dutiny. Chvíli sledoval, jak Rothar s druhým obličejem vypadá, a znovu vybuchl smíchy. Kleštěmi Rotharovi uštípl nos i uši a poté všechny prsty. Pak nanosil pod Rothara na hromadu z vedlejších kobek několik náručí slámy a zapálil ji pochodní. Rotharův křik nejdříve zesílil, ale po několika minutách utichl. Baarkha měl výbornou náladu. Se smíchem tančil okolo hořící slámy, poskakoval po jedné noze a dělal na umírajícího Rothara veselé obličeje. Když Rothar ohořel na zuhelnatělé kosti, Baarkha opět zamlkl tak, jako když přišel s králem a s Tangirou, ukryl své nástroje pod pláštěm a pomalu vykročil ven z kobek.
Zatímco Baarkha stoupal po schodech starého vězení, utěšoval Tangira plačící Rotharovu ženu Vesnu, která se doslechla z celého okolí, že Rothar včera večer potkal jakousi štětku, se kterou natrvalo odjel pryč z města. Vesna pozorovala Tangiru skrze slzy a byla ráda, že ji pozval na večerní královskou hostinu. Koneckonců, Tangirův knírek se jí začínal líbit víc, než Rotharův vínem páchnoucí plnovous.