1. 4. 1850 - 1870
Jára Cimrman se narodil 1. dubna 1850 až 1870 ve Vídni. jako syn českého krejčího Leopolda Cimrmana a rakouské herečky Marlen Jelínkové. Datum narození není známo, protože Jára Cimrman často měnil svá data, aby zmátl epigony a falzifikátory, kteří se za něj vydávali. Cimrman neměl příliš radostné dětství. Otec ho nechal zapsat na českou menšinovou školu, zatímco matka současně na školu německou. Chlapec byl nucen navštěvovat dopoledne vyučování v českém jazyce a odpoledne v jazyce německém. Neměl čas se ani naobědvat, protože polední přestávky trávil přebíháním z jedné školy do druhé.
Řekne-li se Newton, Einstein, Bohr, vybaví se takřka automaticky přídomek geniální fyzik. Řekne-li se Cimrman pomyslí fyzik na jeho pronikavý talent fyzikální, spisovatel vzpomene se závistí na jeho brilanci slovesnou, malíř ho vidí jako předního evropského daltonistu, lékař zaníceného gynekologa samouka, filosof důsledného externistu a tak bychom mohli pokračovat dál.
Jára Cimrman, tento náš stále populárnější polyhistorik a všeuměl,
zanechal stopy svého génia ve všech oblastech lidského snažení a samozřejmě
též ve fyzice. Souhrnnou studii o přínosu Járy Cimrmana na tomto poli
publikoval Československý časopis pro fyziku v roce 1973 (č. A23,
str 180) u příležitosti stého výročí narození tohoto velikána. I když
rok jeho narození není vlastně znám, zdá se jistým, že se Cimrman
narodil 1.dubna, alespoň podle análů heidelbergské university. Článek o
Cimrmanovi fyzikovi pochází z pera nejzasvěcenějšího; jeho autor Ladislav
Smoljak je nejen naším předním cimrmanologem, ale svým původním
povoláním také fyzikem.
V teoretické fyzice jsou známy Cimrmanovy "katastrofické téze" z
roku 1898, které zapůsobily šokujícím způsobem na takové giganty vědy,
jakými byli Rutherford, Einstein, Max von Laue a Planck. Je znám Thomsonův
výrok "Štěstí, že se toho nedožil Helmholtz!" Na přímé
dotazy, co je podstatou Cimrmanových tezí, odpovídali tito fyzikové vyhýbavě,
klopili oči a rychle stáčeli hovor na jiné téma. Proto také upadla
Cimrmanova teorie brzy v zapomenutí. Zachovala se sice ústřední rovnice v
Cimrmanově rukopisu, ale v místě druhého, nejdůležitějšího členu je
papír poškozen a zeje v něm osudná díra.
Fyzikální experimenty Cimrman neprováděl z úsporných důvodů a od
teorie přecházel přímo k technickým aplikacím. Škoda, že tento jeho
odkaz není dnes dostatečně oceněn a prakticky využíván - jak by se tím
urychlil přenos výsledků vědy do praxe! Přesto však existuje dokonce
fotografický snímek zachycující skupinu Cimrmanových spolupracovníků při
provádění náročného, klíčového experimentu, který měl ověřit
Cimrmanovy téze. Experiment probíhal paraleleně v Praze a v Heidelbergu a měl
znamenat revoluci (Rutherford to označil přímo za pohromu) ve fyzice. Bohužel
není známo, oč při experimentu šlo. Ve své pedagogické a popularizátorské
činnosti se Cimrman vždy přidržoval názorného výkladu. Tak demonstroval
chodcům na pražských ulicích rovnoměrný pohyb přímočarý, nechal závodit
žáky s rozžatou svíčkou nebo znějícím zvoncem v ruce, aby dokázal, že
světlo je rychlejší než zvuk (svíčku musel ovšem nést sportovně zdatnější
žák) a při upuštění rozžaté svíce na podlahu demonstroval, že světlo
se při dopadu láme.
Planetka číslo 7796, objevená Z. Moravcem na hvězdárně na Kleti v roce 1996, byla rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie pojmenována "Jaracimrman". Planetku objevil v únoru 1996 Zdeněk Morave na fotografických deskách, které byly pořízeny velkou 0,63-m Maksutovou komorou. Tato planetka dostala předběžné označení 1996 BG a byla dále sledována astronomy této hvězdárny (J. Ticha, M. Tichý, Z. Moravec) až do dubna 1996 a dále v červnu a červenci 1997. V té době již měla planetka natolik přesnou dráhu, že dostala pořadové číslo 7796 a stala se 312. číslovanou planetkou objevenou na Kleti. V tomto okamžiku mohl objevitel navrhnou planetce jméno, které v únoru roku 1998 bylo schváleno komisí Mezinárodní astronomické unie (IAU) a vyšlo spolu s krátkým odůvodněním v Cirkulářích malých planet a komet (MPC číslo 31298). Planetka má průměr asi 10 kilometrů a obíhá kole Slunce po mírně protáhlé eliptické dráze v prostoru mezi Marsem a Jupiterem s oběžnou periodou 4,36 roku po eliptické dráze se sklonem k ekliptice asi 13 stupňů, excentricitě 0,15 a velikostí hlavní poosy 2,66 astronomické jednotky (asi 400 milionů kilometrů). Jaracimrman se nemůže k zemi přiblížit na méně než 195 milionů kilometrů.
Zdroje:
