Nikdo nepochybuje o tom, že Beatles dobře zpívali. Jen bubeník Ringo na tom byl o malinko hůř, což mu ostatní spoluhráči občas dávali najevo. Nakonec z toho vznikl song, jehož úvodní sloka se dá přeložit jako: “Když budu zpívat falešně, nebudete už se mnou hrát?” Známe to všichni – muzikanti si stěžují na zpěváky, že zpívají falešně, a zpěváci zase na muzikanty, že to mají moc nahlas a tím pádem oni nic neslyší.
Také jsme před pár lety usilovně hledali zpěváka. Jeden z nich zpíval tak děsně, že to sám poznal. Docela nás odrovnal tím, když nakonec prohlásil, že pokud si dá čaj, bude to pak naprosto super. Od té doby piju čaj taky, ale výsledek se (zatím) nedostavil. Až do minulého týdne... To jsem si totiž nainstaloval Autotune.
Mnou testovaná verze Autotune 3.0 je software určený pro PC, sloužící ke korekci intonačních nepřesností a k modifikaci výšky jednotlivých tónů. Detekuje výšku vstupního mono signálu a koriguje ji buď automaticky v reálném čase, nebo v grafickém režimu, kde můžeme přednastavit korekci třeba jen jednotlivých úseků a zbytek nechat původní. Jedná se o plug-in, můžeme jej spustit v jakémkoliv hudebním programu podporujícím DirectX v 6.1. a vyšší, jako je například Sound Forge, Cakewalk apod. V mém případě to byla Cubase VST.
Nejdůležitější úlohou je správná detekce výšky vstupního signálu – pokud
ji program špatně určí, bude samozřejmě výsledek jinde, než bychom chtěli.
Na začátku jsem psal, že Autotune pracuje s mono signálem, ale přesněji se
jedná o mono zvuk sólového jednohlasého nástroje nebo zpěvu. Proč to tak je?
K vysvětlení bude potřeba trochu teorie:
Každý zvuk vzniká chvěním, ať už hlasivek, strun nebo elektronicky. Právě
rychlost tohoto chvění určuje výšku tónu, kterou my vnímáme. Graficky to lze
zobrazit jako křivku složenou z bodů představujících jednotlivé hodnoty naměřené
při samplování. Nejjednodušším zvukem je sinusoida, tu umí vygenerovat každý
syntezátor nebo zvukový chip počítače, prostě takový bezbarvý tón. Vypadá
asi takhle:
Pokud již jde o zvuk nějakého jednohlasého nástroje nebo hlasu, který má svoje charakteristické zabarvení, je průběh složitější, protože vzniká skládáním více takovýchto jednoduchých křivek. Právě simulace tohoto skládání je základem zvukové syntézy. S původní sinusoidou má však i tato křivka něco společného, a tím je periodické opakování určité části křivky (již zmíněné chvění). Právě z rychlosti tohoto opakování Autotune určuje výšku daného tónu.
Když však znějí třeba jen dva nástroje unisono, dochází již k jejich nepravidelnému
drobnému rozlaďování, což má za následek ztrátu opakování křivky. Lidské ucho
je v tomto případě stále schopno rozpoznávat výšku tónu, ale Autotune již
takovýto signál nezpracuje. Vstupní signál tedy musí splňovat výše popsaná
omezení.
Rychlost opakování určité části křivky se vyjadřuje v hertzech (Hz), což představuje
počet kmitů za jednu sekundu. Program tedy měří rychlost opakování stejných
segmentů a porovnává ji s kmitočty tónů v současnosti používaných stupnic.
Opakování je schopen rozpoznat již po několika cyklech, které ještě nestačí
rozkmitat membránu reproduktoru – tedy ještě dříve, než zvuk slyšíme. A i
když připočteme zhruba 10 ms nutných ke zpracování signálu, máme stále rozumnou
rychlost na zprocesování v reálném čase.
Už na začátku jsem zmínil, že si můžeme vybrat buď automatické dolaďování
v reálném čase, nebo grafický mód. V prvním případě hodně záleží na nastavení
jednotlivých parametrů, takže se na ně pojďme podívat podrobněji.
Úplně v levém horním rohu okna nastavujeme samplovací frekvenci v rozmezí
44,1–96 kHz. Ta musí být shodná s frekvencí hostitelského programu, jinak
dojde k chybnému určení výšky tónů.
Rozsah rozpoznávání je určen nastavením Input Type, kde můžeme vybírat z možností
Soprán, Alt, Tenor a pěvecký bas. Posledním nastavením je Bass, kde nejnižší
měřitelný kmitočet je 25 Hz. Pro srovnání – prázdná struna E na baskytaře
má kmitočet zhruba 41 Hz, takže rozsah je dostatečný.
Autotune si poradí i se stereo signálem, v tom případě je však třeba vybrat
buď levou nebo pravou stopu. K tomu slouží přepínač Select Pitch Reference.
Dvojice ovladačů Retune Speed a Tracking určují rychlost dolaďování a rozpoznávání
výšky vstupního signálu. Když nastavíme Retune Speed na 0, dochází k okamžitému
dolaďování, ale také k odstranění vibráta a dalších výrazových prostředků
hlavně u vokálů. Naopak vysoké hodnoty nad 50 jsou vhodné až pro dlouhé tóny,
protože software při kratších prostě nestačí zareagovat. Optimum je hodnota
kolem 20 při zachování přirozenosti projevu. Hodnota Tracking 25 a vyšší znamená,
že na vstupu počítáme s kvalitním signálem bez šumu a případnou změnu opakované
části křivky již můžeme považovat za jiný tón. Nižší hodnoty používáme, když
se jedná třeba o živou nahrávku s přeslechy, kde je třeba za stále ještě trvající
tón považovat i úsek křivky s různými odchylkami od opakované části.
Nejlepší ale je si přehrát daný úsek skladby a parametry upravit podle poslechu,
protože pro rychlé pasáže je určitě lepší jiné nastavení než třeba pro jednotlivé
hlasy doprovodných sborů.
Zprocesovaný signál můžeme ještě upravit vibrátem, kde nastavujeme tvar křivky
(sin, square, sawtooth), hloubku (0–100 centů) a rychlost (0,1–10 Hz). Parametr
Delay potom určuje, za jak dlouho od změny tónu a jeho doladění začne vibrato
signál ovlivňovat. Přesně doladit, odstranit tím i původní vibrato a přidat
ho zpět tady? Tak jednoduché to zase není. Přirozené vibrato totiž není jen
cyklická změna výšky tónu, ale současně také hlasitosti a někdy i barvy. Když
však tyhle věci nejsou synchronizovány, vyjde nám stejná chemie, jako při
použití vibráta na dechy na levných klávesách. Další verze Autotune si s tím
snad poradí, zatím však doporučuji používat sekci vibráta velmi opatrně.
Po nastavení parametrů rozpoznávání zbývá vybrat stupnici nebo vlastní skupinu
tónů, ke kterým budeme dolaďovat. Celkem si můžeme vybrat z 29 přednastavených
stupnic, z nichž durovou, mollovou a půltonovou asi budeme používat nejčastěji.
Přiznám se, že většinu ostatních, jako třeba indonézskou, jsem ani předtím
neznal. Základní tón dané stupnice potom vybereme nastavením hodnoty tlačítka
Key Selection. Tím však možnosti nekončí. Uprostřed obrazovky je umístěn seznam
tónů. Zde můžeme ještě kterýkoliv z nich zakázat – Remove, nebo neprocesovat
– Bypass. K čemu je to dobré? Když potřebujeme doladit jen jednu notu, třeba
D, a všechny ostatní jsou v pořádku, označíme je pomocí Bypass, a Autotune
tak nechá beze změny. Pokud byl zpěv tak nízko, že místo D to bylo skoro C#,
musíme C# zrušit tlačítkem Remove a D naopak nechat. Software tím pádem jako
nejbližší notu vyhodnotí C#, ale protože je zakázána, doladí k druhé nejbližší,
kterým je D.
Většinou je to ale tak, že některé noty klidně i stejné výšky jsou v pořádku, ale některé ne. V tom případě je výhodnější použít grafický režim, kde můžeme přesně definovat, jak mají být jednotlivé úseky zprocesovány. Do tohoto režimu a zpět se přechází pomocí přepínače Correction Mode.
1. Klikneme na tlačítko Correct Pitch a přehrajeme upravovaný úsek. Po skončení
stiskneme stejné tlačítko znovu. Výsledkem je červeně vykreslená křivka znázorňující
průběh naměřených výšek tónů.
2. Nyní máme dvě možnosti. Buď použijeme tlačítko Make Auto, které podle nastavení
ovladačů Retune a Tracking vykreslí žlutou, opravenou křivku, nebo pomocí
Make Curve vykreslíme křivku shodnou s původní. Potom už jen za pomoci myši
a různých kreslících režimů opravíme vadná místa. Je možné také křivku nakreslit
úplně znovu, ale pro zachování přirozenosti se mi osvědčilo raději posouvat
původní části.
3. Aktivujeme tlačítko Correct Pitch a přehrajeme stejný úsek jako při načítání.
Na výstupu už slyšíme úpravy podle toho, co jsme si nakreslili.
Má-li upravovaný zvuk jasně danou melodii, můžeme ji hrát na klávesách živě při přehrávání dolaďovaného materiálu, nebo pohodlněji nahrát do sekvenceru – v tomto případě Cubase – a pak spustit současně s dolaďováním. Autotune je pak řízen přes MIDI a přesně ví, kdy ke kterému tónu dolaďovat. Na stejném principu je založena známá popová skladba Believe, zpívaná Cher, kde do melodie vokálu byly uměle přidány tóny, které zpěvačka původně nezpívala. MIDI můžeme použít také k výběru tónů do stupnice. Nemusíme tak přemýšlet, jestli v melodii vokálu je D nebo není. Prostě ji přehrajeme, nezáleží na tom, jak rychle, a software si už nastaví, co je třeba.
Autotune jsem používal s Cubase 5.0 běžící pod Windows 2000. Instalace proběhla
bez problémů, v průběhu zkoušení program ani jednou nespadl ani nezamrzl.
Plug-in se používá jako insertovaný efekt, na každou stopu tak vlastně spouštíme
další Autotune. Jejich celkový počet je omezen pouze výkonem počítače.
Zkoušel jsem dolaďovat nástroje i vokály. V obou případech se software chová
podobně, jen se zpěvy je potřeba si dát větší práci, protože při větších korekcích
se z nich rychle vytrácí přirozenost. Prostě platí pořád, že to, co nenatočíme
rovnou dobře, se už pak dohání těžko. Ovládání je rychle zvládnutelné, v mnoha
případech postačí rozumně nastavit parametry Auto módu a je to. K pochopení
funkce programu autoři přiložili několik ukázek, které sice byly umístěny
jinde a pod jiným jménem, než uváděl manuál, ale po jejich nahrání do Cubase
jsem měl dojem, že už vím jak na to. Na obrázku je zvuk svým průběhem připomínající
sirénu, nebo houkačku, ale s pomalejším průběhem.
Oválná část křivky je původní signál zobrazený v grafickém režimu. Schodovitá
část jsou vlastně tóny, které Autotune přiřadí při nejrychlejší možné korekci
(Retune Speed nastavíme na 0). Při výsledném poslechu už neslyšíme sirénu,
ale stupnici hranou nahoru a zase dolů. Tak, jak zvětšujeme hodnotu Retune
Speed, zaobluje se i korigovaná křivka. Při maximálním nastavení už vlastně
k dolaďování nedochází a křivky jsou shodné.
Mně se osvědčila rychlost mezi 20 a 30, stejně tak i v grafickém režimu při
automatickém vykreslení korekční křivky. Potom jsem umazával úseky bez nutných
úprav, někde nechával automatické a někde – hlavně na konci slov – upravoval
a překresloval ručně. Vibrato jsem nakonec kvůli nepřirozenému zvuku nepoužíval
vůbec. V kombinaci s extrémním nastavením ostatních parametrů se ve spojení
s ním dá experimentovat s výsledním zvukem, takže to pro někoho může být naopak
výhodou.
Autotune se uplatní ve všech digitálních nahrávacích studiích, ať již jako
dolaďovací software nebo pro zvukové experimenty. Časově omezené plně funkční
demo je k dispozici na www.antarestech.com,
plná verze se prodává za 10 764 Kč.
Na stejných stránkách je uvedeno, že výrobce pod názvem Antares Vocal Producer
nabízí pro živá vystoupení verzi do racku včetně simulací mikrofonů. Máme
se tedy na co těšit.
Richard Markuzy
Psáno pro Muzikus 2002/08