Dnes jsou to vyhledávané sběratelské přístroje (často je v bazarech nakupují cizinci), ale čas od času se s nimi ještě setkáme v běžné fotografické praxi. Vzhledem k tomu, že od ukončení jejich výroby uplynula už bezmála celá tři desetiletí, lze zajisté hovořit o kvalitě a také odolnosti Flexaretů. "Lepší" typy Flexaretů nebyly však nijak levné - můj dědeček kupoval "Flexaret VI automat" v roce 1964 bez jakéhokoli příslušenství za 800 Kčs (průměrný plat byl tehdy kolem tisíce korun). Ale přístroj dodnes funguje bez jediné opravy…

První přístroj s názvem Flexaret se objevil v roce 1939. Výrobcem ještě nebyla Meopta, ale závod Optikotechna Přerov (po válce přejmenován na Meoptu). Byla to dvouoká zrcadlovka klasické konstrukce s celokovovým tělem (tento v dnešní době už ne zrovna běžný prvek si Flexarety ponechaly po celou dobu své výroby), vybavená objektivem Mirar 4,5/75 mm a německou závěrkou Prontor (1s - 1/150s). Používal se svitkový film a formát 6x6 cm, mnohem později také kinofilm; objektivy nebyly výměnné. Flexaret I neměl počítadlo snímků a jejich počet se zjišťoval červeným okénkem na zadních dveřích přístroje. Dnes patří první Flexaret mezi nejcennější modely celé výrobní řady.

Teprve roku 1948 byl představen (tentokrát již Meoptou) nový typ, Flexaret II - ten měl již zaostřování páčkou pod objektivem, synchronizační přípojku pro blesk, samospoušť a také lepší objektiv Mirar II 3,5/80 mm. Další model - Flexaret III (vyr. 1948 - 1950) - přinesl četná vylepšení: posun filmu knoflíkem (předtím kličkou) samočinné počítadlo a hlavně novou závěrku Metax s časy od 1s do 1/400s., později ještě přibylo blokování dvojího osvitu a vylepšený objektiv Belar 3,5/80 mm (Flexaret IV, 1950 - 1957).

Flexaret IVa přinesl něco, co se zdá dnes (u amatérských přístrojů) poněkud neuvěřitelné, totiž možnost použití dvou různých filmů v jednom přístroji (!!!) - po vložení speciálního adaptéru bylo možno fotografovat na kinofilm (formát 24x36 mm). Na přístroji byla dvě spřažená počítadla - při 12. a 24. snímku se pohnulo přídavným "desítkovým" počítadlem a počet snímků se četl z obou počítadel... Byla to taková "z nouze ctnost" - v té době se ve světě rychle rozvíjel kinofilmový formát a u nás byl nedostatek kvalitních přístrojů (kdyby jen přístrojů…!). V tehdejším plánovaném hospodářství "knedlíkového socialismu" to byla určitě ta nejrychlejší možná cesta. Od typu Flexaret V (1958 - 1961, na obrázku) se s posunem filmu samočinně natahovala závěrka (dříve to bylo nutno udělat zvlášť), kinofilm bylo možno převinout zpět do kazety (nemuselo se už tedy pracovat potmě) a spoušť byla přemístěna vpravo vedle hledáčkového objektivu - tak už to zůstalo v posledních dvou modifikacích VI a VII.

Flexaret VI (1961 - 1967) přinesl navíc ještě bajonety pro nasazování sluneční clony a filtrů a antireflexní úpravu celého vnitřku přístroje; kromě toho byl vyveden v šedo-stříbrno-černém designu (jako F VII) a vypadal tak ze všech typů nejlépe. Předposledním typem byl Flexaret Standard (vyráběl se současně s F VI) - levnější typ bez počítadla a možnosti použití kinofilmu, avšak mohlo se fotografovat na formát 4,5x6 cm (po vložení speciální masky). Všechno to "shrnul" poslední Mohykán, Flexaret VII (1966 - 1971, na obrázku) - ten mohl používat formáty 4,5x6 a 6x6 cm (svitkový film typu 120) a také formáty 24x24 resp. 24x36 mm (kinofilm). Flexaret VII měl novou závěrku Pentacon Prestor (1s - 1/500s), vypínatelné záskoky pro rychlé tříbodové zaostření a možnost opakované expozice téhož snímku.

Existovala také poměrně široká řada příslušenství zahrnující sluneční clony, filtry, průhledový hledáček, předsádkové makro-čočky, stativovou hlavici pro stereofotografii či panoramatickou hlavici. Podle ne zcela ověřených informací se připravoval i model s expozimetrem, nicméně než mohla začít jeho výroba, bylo odkudsi "shora" rozhodnuto o ukončení "akce Flexaret". V rámci dělby práce v tehdejší RVHP si museli českoslovenští fotografové propříště vystačit s přístroji dováženými ze SSSR a NDR. Flexaret nebyl jen amatérským přístrojem, fotografovali s ním i profesionálové (a nejen pro nedostatek jiných lepších přístrojů), např. Taras Kuščinskij nebo Erich Einhorn, který o Flexaretech dokonce napsal celou knížku vydanou v několika vydáních.

Technické informace čerpány z:
1) Einhorn, E., Flexaret v praxi, 1 vyd., SNTL Praha 1968
2) kol.aut., Propagační katalog Meopta, Přerov, bez vročení. Přiložené fotografie převzaté z katalogu - © Jan Fiala

1    2    3    4    5 1 - výborný ... 3 - průměrný ... 5 - špatný