|
Dva názory na projekt Městečka Jiřího Křenka
| |
Už jste viděli soubor dokumentárních fotografií Jiřího Křenka nazvaný Městečka? My ano, a zjistili jsme přitom, že se v tomto případě – na rozdíl od jiných projektů – názory našich redaktorů dost výrazně liší. I když by autor zajisté raději slyšel jen samou chválu (a kdo z nás ne?), přece jen je lepší, že jeho výstava vzbuzuje protichůdné názory. Nebo by snad bylo lepší, kdyby nevzbuzovala žádné? A tak jsme naše redaktory nechali zformulovat (a nutno říci, že naprosto samostatně, bez vzájemného ovlivňování) názor pro a proti: pokud jste výstavu viděli, napište nám, co si o ní myslíte vy!
|
Jaroslav Foršt: Úsměv, který přechází v mrazení
Jiří Křenek, absolvent Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a v současné době profesionální fotoreportér, začíná být známou postavou naší fotografické scény. Upozornil na sebe již v loňském roce, kdy na základě své série o nákupních střediscích získal grant primátora Prahy v soutěži Czech Press Photo. Celý rok se tedy věnoval tématu nepřímo s nákupními centry souvisejícím, totiž fenoménu vznikajících satelitních městeček.
Výstava Městečka byla součástí výstavy Czech Press Photo 2002 a proběhla v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka. Dokonce na ni stačil i lístek zakoupený na Czech Press Photo.
Přiznám se, že jsem se na tyto fotografie velmi těšil. Křenkův způsob práce je mi velmi sympatický. Jde o dokumentaristický styl postavený na naší nejlepší dokumentární tradici. Křenkovy práce také nezapřou, že autor je absolventem Institutu tvůrčí fotografie, který je vysoko hodnocen mimo jiné i pro svou inklinaci k dokumentárnímu žánru.
Prvně jsem se s fotografiemi z cyklu setkal v tisku, kde byly publikovány v rámci ukázek z Czech Press Photo 2002. Byl jsem překvapen a nenadšen. Trochu divné barvy, ne zcela jasné scény... Uvidíme, říkal jsem si, člověk musí vidět celý soubor. Na radnici, kde byla hlavní výstava Czech Press Photo, jsem viděl další fotografie z tohoto cyklu a vzhledem k tomu, že šlo o velmi kvalitní barevné zvětšeniny, můj pocit se zlepšil. Přesto jisté rozčarování zůstalo, takže jsem do galerie, kde byla hlavní výstava, vyrazil se smíšenými pocity.
Jak již bylo řečeno, soubor tvoří série barevných fotografií poměrně velkého formátu a má dokumentovat život v nově vznikajících satelitních městečkách. Křenek sám přiznává, že s fotografovanými nebyla vždy lehká domluva. Dostat se až do domů byl někdy velký problém, někdy byl přímo odmítnut. Fotografování bylo možné prakticky jen o víkendech, protože v jiné časy nejsou obyvatelé těchto příbytků prostě doma. Navíc, dnešní obecná nedůvěra ve spojení s obavou z kriminality rozhodně fotografovi práci neulehčuje. Přesto všechno, a možná i právě díky tomu, vznikla sonda do způsobu života lidí, kteří si plní americký sen, do života lidí, které můžeme považovat za úspěšné, lidí, kteří jsou de facto symbolem naší nové doby a naší kapitalistické cesty za štěstím. Po shlédnutí celé výstavy považuji tuto sondu za velmi zdařilou a i přes mnou vnímané jisté subjektivní prvky ji neváhám označit za sociologickou.
Fotografie tvořící soubor jsou poskládány z výjevů života fotografovaných obyvatel. Křenek aparát zaměřuje na víkendovou relaxaci, úpravu zahrádky, kultivaci okolí stále ještě nesoucího stopy staveniště. Fotí situace, fotí výjevy. Technicky mi maličko připomínají jednotlivé fotografie práce Filipa-Lorci DiCorsia zejména prací se světlem. Bleskovým světlem osvětlený hlavní objekt dodává jednotlivým obrazům zvláštní až trochu neskutečnou atmosféru. Fotografie jsou doplněny popisky, které je zařazují do kontextu. Text popisek zcela odpovídá duchu výstavy. Aktéři jsou nazýváni důsledně křestními jmény s oslovením Pan, Paní. Texty nejsou vůbec podrobné, přesto tvoří s fotografiemi nedílný celek. Dozvíte se třeba zaměstnání hlavních hrdinů, drobná životní kréda, záliby, radosti, starosti.
Spojovacím článkem většiny fotografií je neustálý a všudypřítomný úsměv. Pracujeme na zahrádce? Smějeme se. Jedeme na kole? Smějeme se. Relaxujeme v křesle? Smějeme se. Dobrá nálada je všude. Máme hypotéku? Smějeme se. Musíme v neděli do práce? Taky se smějeme.
Po třetině výstavy vás ale začne možná spíš mrazit. Najednou z fotografií nečiší jen dobrá nálada aktérů a krásný splněný sen – městečko západoevropského stylu. Najednou to není barevná TV Nova, kde jsou všichni krásní. Najednou z úsměvů mrazí, nasvícení postav, úhel záběru, to vše působí spíše tísnivým groteskním dojmem. Vzpomenete si možná na Nohavicu a úsměv Mikimauze.
Co vlastně za těmi fotografiemi je? Inu, kdo ví. Kdo ví, co tam viděl Jiří Křenek a kdoví co, mohou vidět ostatní. Ale zdá se, že tam není jen ten krásný svět, který si většina z nás začne malovat, když se řekne „vlastní dům“.
Podle mého názoru vykonal Jiří Křenek záslužný kus práce, který poctivým způsobem počal mapovat fenomén satelitního bydlení. Ale téma vyčerpáno není, kdepak. Čeká na další a další fotografy, tím jsem si jist. Pokud to bude ještě možné, určitě neváhejte a zajděte se na Městečka podívat!
Jiří Zahradnický: Dokument pro dokument
Fotograf Jiří Křenek (1974) má i přes své relativní mládí už leccos za sebou: celých deset let práce profesionálního fotografa, úspěšně zakončené studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, ceny v soutěži Czech Press Photo v kategoriích sportovní fotografie, příroda a životní prostředí a vynikající soubor Hypermarkety, v němž se sarkastickým úšklebkem zachytil „žravost“ českého národa. Hypermarkety, které vznikaly při studiu Institutu tvůrčí fotografie jako absolventská práce pod vedením prof. Birguse, také sklidily zasloužený ohlas. Křenek se souborem etabloval jako osobitý dokumentarista a následně získal grant primátora hlavního města Prahy – jinými slovy roční stipendium na to, aby postihl některé zásadní proměny života hlavního města.
Nemá smysl zkoumat, zda si své nové téma Křenek vybral sám nebo zda ho k němu někdo „navedl“: každopádně se jeho pokus zachytit život v nově vznikajících satelitních městečcích na okraji Prahy příliš nezdařil, zejména při srovnání s předchozími Hypermarkety. Proč, ptáte se? Dát jednoznačnou odpověď je opravdu těžké, protože se na výsledku podle všeho podepsala celá řada nešťastných okolností: příliš náročné téma, nevyhraněný úhel pohledu, absence (nebo chabá práce) konzultanta, neosobní popisky (a možná i nedostatek času, což je ovšem z mé strany čirá spekulace).
Téma, které si Jiří Křenek zvolil, je neobyčejně těžké: ovšem mnohem důležitější než zvolené výrazové prostředky (Křenek na rozdíl od řady jiných dokumentaristů pracuje s barvou) je pojetí. Jak fotografovat vznik satelitních městeček a život jejich nadmíru zaměstnaných a nedůvěřivých obyvatel? U předchozích Hypermarketů to měl Křenek přece jen snazší: fotografoval anonymní lidi, nepotřeboval při tom vstupovat do jejich soukromí a také měl od počátku zřetelný úhel pohledu: jeho Hypermarkety ironizovaly a zesměšňovaly prázdné konzumentství Čechů na přelomu tisíciletí. Městečka to mohla dělat také (a podle mého názoru zcela po právu), ale patrně to nebylo možné z „lidského“ hlediska: nebo je snad možné se vetřít do soukromí (a někdy doslova až do ložnic) důvěřivých lidí a pak jejich životní styl zesměšnit a udělat z nich hlupáky? Nevím, zda je to hlavní důvod neúspěchu, ale u Městeček Křenek raději zvolil nekonfliktní úhel pohledu: neironizuje, nekritizuje, ale ani nevychvaluje. Fotografuje děti na písku před domem, nevynechá domácí zvířata, která pobíhají kolem domu (jeden psík tu dokonce běží s cigaretou v tlamě), zachycuje chvíle odpočinku na terasách před domy, ženy v domácnosti, péči o malé děti, obyvatele při dokončovacích stavebních pracích. Takovéto fotografie však má v šuplíku téměř každá rodina, která si někdy stavěla vlastní dům. Jsem přesvědčen o tom, že bez hlubokého vnitřního zaujetí problémem (a zaujetí zřetelného stanoviska) mohou vznikat jen soubory nudných fotografií... A navíc, takovéto pojetí mi připadá až příliš opatrnické.
Je docela dobře možné, že si autor napřed zvolil téma, ale až při vlastní práci zjistil, jak je z „lidského“ i estetického hlediska obtížné. Nevznikají tu snad nové „králíkárny“, které se od předlistopadových sídlišť liší hlavně mírou komfortu a malým proužkem pozemku mezi sebou? Opravdu jsou typové domy umístěné v řadách jako vojáci na nástupišti tím pravým architektonickým řešením ideálního bydlení? Nevím, možná jsem příliš velký estét a vidím to zbytečně příkře. Ale jsem přesvědčen, že se Křenek vydal na příliš tenký led – a bohužel mu na něm již chyběl vedoucí práce, onen Birgus z předchozího cyklu, který by mu úhel pohledu pomohl najít nebo alespoň zkorigovat. Anebo je to ještě jinak? Nehledal autor konflikt tam, kde ve skutečnosti žádný není?
Není třeba pochybovat o tom, že je Jiří Křenek výborný motoristický (nebo sportovní, chcete-li) fotograf a ve svém oboru skvělý profesionál, ani o tom, že se do dějin české dokumentární fotografie již velmi dobře zapsal svou absolventskou prací. Nyní však šlápl vedle: nejenže si vybral těžké téma, ale navíc se rozhodl pro neutrální úhel pohledu, který ještě dále podtrhl neutrálními popisky. Z těchto a výše uvedených důvodů jsem přesvědčen o tom, že cyklus Městečka skončí právem zapomenutý, obrazně řečeno, u pražského primátora ve skříni.
P.S. Nechci mudrovat, ale když už jsme u nových jevů, které zasluhují zdokumentování: nestálo by za to spojit se Svazem nebydlících a zachytit rodiny žijící v naprosto nedůstojných, ponižujících podmínkách? Nebo se spojit s Občanským sdružením majitelů domů a pokusit se zdokumentovat škody, které jim udělali asociální nájemníci? A to jsme jen u bydlení...
|
