|
Zenit E
| |
Tak nevím, jestli by se pro tento článek neměla zavést zvláštní kategorie se stručnějším názvem "Staré stroje", protože z dnešního hlediska není na Zenitech krásného asi nic. |
Ale jedno jim musíme přiznat - že totiž výrazně zasáhly do historie české amatérské fotografie a koneckonců se prodávaly - jako jeden z nejlevnějších přístrojů - například i ve Velké Británii. U nás představovaly - při mizérii tehdejší nabídky přístrojů - levnější a vyhledávanou variantu k východoněmeckým přístrojům Praktica, jimž ovšem ani zdaleka nemohly konkurovat. Ovšem více než 15 miliónů vyrobených přístrojů svědčí o tom, že kamery Zenit E byly oblíbené…
 Zenit E je jednooká zrcadlovka na kinofilm s obrazovým formátem 24 x 36 mm. Vyráběla se v někdejším Sovětském svazu - v letech 1965 až 1981 v Krasnogorsku (Rusko) a v letech 1973 až 1986 také v Minsku (Bělorusko). Má celokovové tělo (rozměry 134 x 90 x 50 mm), což je sice dobře z hlediska jeho pevnosti a odolnosti, nicméně přístroj je velmi těžký, protože se k výrobě těla používala nefalšovaná a neodlehčená ocel (co jiného, v Rusku!?).
 Přístroje jsou vybaveny plátěnou štěrbinovou závěrkou, která nabízí velmi omezený rozsah expozičních časů - od 1/500s do 1/30s a čas B. Závěrka je poměrně hlučná a zrcátko má tvrdý chod, což je zejména při 1/30s a 1/60s dost velký problém. Zvuk závěrky je charakteristický pro všechny Zenity. Časy se nastavují kruhovým voličem umístěným vedle rychlonatahovací páčky. Závěrka je - po určitém opotřebení - dost nespolehlivá, zejména při čase B (snad u každé druhé kamery padá zrcátko a závěrka je přitom otevřená!) a hlučnost i tvrdost chodu se nadále zvětšují. Samospoušť je mechanická, se zpožděním cca 10 sekund.
Blesk je připojen pomocí kabelu (u posledních kusů tohoto typu také středovým kontaktem) a synchronizován při 1/30 s. První exempláře Zenit E nebyly vybaveny "sáňkami" na blesk, takže se musel připevnit na zvláštní držák, jenž byl uchycen stativovým šroubem. Elektrický synchronizační impuls byl přenášen kabelem.
Měření expozice je možno provádět pomocí vestavěného nespřaženého expozimetru se selénovým článkem (baterie tedy nejsou třeba). Čidlo expozimetru bylo umístěno nad objektivem a samotný expozimetr se ovládal kruhovým voličem (vedle ručičkového ukazatele) umístěným vlevo od hranolu (při pohledu zezadu). Odečtené hodnoty se pak ručně nastavily na přístroji. Zde je vidět, jak fungovalo socialistické plánování výroby - fotoaparáty měly sice řadu výměnných objektivů, ale expozimetr správně fungoval pouze s objektivy ohniskové vzdálenosti 28 - 135 mm, protože objektivy mimo tento rozsah měly velký průměr a expozimetr zastiňovaly…
 Počítadlo snímků bylo v podstatě nefunkční i na zcela novém přístroji, protože nebylo ničím zakryto a i s použitím minimální síly (třeba při vkládání přístroje do brašny) se okamžitě posunulo, takže konec filmu se poznal hlavně podle toho, že dále nešlo natahovat… Kromě toho bylo nutné při výměně filmu počítadlo ručně nastavit na nulu, na což se docela sndno zapomene.
Výměnné objektivy se připevňují do mezinárodního závitu M-42 (zpočátku M-39, k nám nedováženo). K Zenitům existoval (a stále se vyrábí) celý rozsáhlý sortiment objektivů, od rybího oka až po velké teleobjektivy (Mir, Jupiter, Helios, Industar, Tair, nověji také Zenitar). Přestože první typy neměly automatickou clonu, lze tvrdit, že ruská optika je rozhodně lepší než ruská mechanika, tedy že objektivy v kvalitě mnohonásobně převyšují těla přístrojů.
Základní model Zenitu E se u nás prodával s objektivem Industar-50-2 (50 mm, f/3,5); to byl ovšem pouze tmelený triplet s mnoha chybami a malou obrysovou ostrostí. Bylo však možno zakoupit objektiv Helios 44 později Helios 44-2 (s antireflexní úpravou a MC-vrstvami) nezvyklé ohniskové vzdálenosti 58 mm a světelnosti f/2; Helios byl objektiv Gaussova typu (6 čoček ve 4 skupinách) a nabízel podstatně lepší obrazovou kvalitu. Tehdejší srovnávací tabulky uváděly tyto hodnoty: 45 čar/mm ve středu a 25 čar/mm na krajích obrazového pole. Helios měl solidní kovovou konstrukci a vážil cca 250 gramů; závit pro filtr má průměr 52 mm. Objektiv Helios je tak zaručeně to nejlepší, co se na starých Zenitech dá najít.
| | Hledáček Zenitu E |
Naopak dosti tristní je z dnešního pohledu hledáček, resp. pohled do něj - matnice neměla žádné zaostřovací pomůcky (např. klínový dálkoměr nebo Fresnelovu čočku; tím byly později vybaveny až typy EM, ET, 11, TTL) a byla velmi tmavá se zcela černými okraji, jak ostatně dokládá snímek. Zaostřit v šeru nebo dokonce potmě bylo téměř vyloučeno.
Navíc - a to je u speciálně u jednooké zrcadlovky velmi nepříjemné - hledáček zobrazoval pouze asi 90% skutečnosti (možná že přeháním a bylo to ještě méně…)Měl jsem několik různých Zenitů a všechny se vyznačovaly touto neblahou vlastností; stejně jako tím, že přetáčení filmu zpět do kazety vyžadovalo obrovskou sílu (navíc se přetáčelo pouze točítkem, ne kličkou) a čas od času se film prostě přetrhl.
Další poněkud kuriózní vlastností Zenitu E byl stativový závit umístěný zcela mimo těžiště, na pravé straně těla; i kvalitní stativ se mohl díky váze přístroje a nesmyslnému umístění závitu převažovat. Na druhou stranu je třeba přiznat, že stativ (vzhledem k rozsahu expozičních časů) nebyl nijak často třeba. Postupem času se objevila řada modifikací. Zenit EM byl vybaven automatickou clonou, lepší a alespoň zdánlivě větší matnicí s Fresnelovou čočkou a objektivem Helios 44, v roce 1980 byl také - stejně jako Zenit E - opatřen logem olympiády v Moskvě (pro fotografické vlastnosti vskutku velmi důležité, že?).
Zenit ET (na vývoz Zenit 11) byl kromě automatické clony ještě vylepšen tím, že volič expozičních dob už nebylo nutno před otáčením vytahovat (při natahování se již neotáčel), stativovým závitem v těžišti a bylo možno ho zakoupit i v celočerném provedení.
Z uvedených typů vznikl také "moderní" Zenit TTL, který měl vestavěný spřažený fotoelektrický expozimetr (na baterie) a podle symbolů v hledáčku bylo možno ke zvolenému času nastavit správnou clonu. Všechno ostatní - tedy těžké tělo, závit místo bajonetu, zastaralá závěrka atd. - zůstalo stále stejné (a v případě závěrky stále zůstává, neboť dnes vyráběné Zenity mají přesně tutéž "muzeální" závěrku).
 Velikou sběratelskou raritou je Revueflex E, což je klasický Zenit E svého času prodávaný v západoněmeckých obchodních domech. Dostal jsem se k němu náhodou; jeden můj známý se přišel zeptat, co že to vlastně má…
Co tedy může dnes "říci" Zenit, pamětník soudružských sovětských časů, k dnešku? Není nutné ho nějak přehnaně zavrhovat. Dodnes se Zenitem fotografuje mnoho lidí a fotografie nemají zas tak špatné, i když samozřejmě nikoho neoslní super technickou kvalitou. Zenit může být dobrý pro toho, kdo chce fotografovat zrcadlovkou a neví, co to vlastně obnáší.
Funkční přístroj stojí v bazaru opravdu málo, jen pár stovek. Ovšem při koupi je třeba věnovat velkou pozornost tomu, aby závěrka správně fungovala (čas B!), aby objektiv pevně držel v závitu a aby natahovací páčka měla lehký chod. Doporučuji jednoznačně objektiv Helios, pokud možno s automatickou clonou (tedy typ Zenit EM, ET). Na selénový expozimetr se nelze v žádném případě už spoléhat, protože po 20 letech prostě spolehlivě fungovat nemůže (selénové články stárnou a nelze je regenerovat; nelze jen vyměnit baterie z toho prostého důvodu, že tam nejsou…). Stáří aparátu lze zjistit z výrobního čísla, které je umístěno pod natahovací páčkou: první dvě čísla označují rok výroby (čím novější, tím samozřejmě lépe, ale vyšší "Serial No." než 86 určitě nenajdete).
Až si vyzkoušíte zrcadlovku a koupíte si novou moderní kameru, můžete Zenit vyhodit (což je ovšem škoda, protože jich tak jako tak ubývá) nebo ho třeba schovat jako historickou relikvii a za 30 let říci již plně digitalizovaným vnukům: "Podívej, tímhle se taky dřív fotilo!" a oni budou zírat jako dnes my na natahovací gramofon pro desky 78 otáček/min.
Obrazový a zvukový materiál použit se souhlasem majitele stránky Alfred´s
Camera Page
| 
