Otisky jsou jedinečné, má je každý, člověk nemůže svůj otisk změnit - na první pohled se tedy porovnání otisků prstů jeví dobrou metodou. Systémy založené na snímání otisků měly dlouho problémy ztěžující nasazen9 v praxi. Autentizační mechanismus má obecně dvě možné chyby - "neoprávněné přijetí" a "neoprávněné odmítnutí". Požadavky na snížení pravděpodobnosti jedné chyby zpravidla zvyšují riziko druhé . U čteček byla závislost pravděpodobnosti chyby na nastavení „důvěřivosti sytému“ taková, že pro konkrétní účel bylo potřeba citlivé vyladění. Čtečky měly přetrvávající problémy s čtením špinavých a mokrých prstů, zraněných prstů, byly náročné a drahé. Biometrické metody mnoho lidí stále považuje za něco velmi drahého pro extrémní použití. To už dnes neplatí - cena poklesla na úroveň čteček čipových a magnetických karet, výrobci se chlubí odolností proti mnoha rušivým vlivům, nízkou chybovostí a zmiňují i schopnost rozpoznat "umělé prsty". Několik nedávných nezávislých výzkumů ukazuje, že optimismus výrobců je naprosto přehnaný. Možností oklamání čteček otisků nějakou napodobeninou prstu je pochopitelně známá. Obecně se ale předpokládalo, že výroba "fungujícího" umělého prstu je celkem náročná a drahá. Profesor Tsumotu Matsumoto se, ve spolupráci s několika svými studenty, rozhodl možnosti umělých prstů prakticky prozkoumat. Výsledky jsou pro čtečky velmi nepříznivé - fungující napodobeniny se dají vyrábět s "garážovým" vybavením, snadno a velmi levně. V německém magazínu c't zkoušeli obelstít širokou škálu biometrik a u čteček otisků uspěli s ještě jednoduššími metodami oklamání systému - čtečky dosud mají velké problémy s reziduálními otisky. Použité útoky a výsledky probereme podle metody čtení otisků.