|
Havaj byla pro opatrné americké štábní důstojníky příliš daleko... avšak jeden z (rozumných) amerických důstojníků vynechání admirála Kimmela ze zpravodajského řetězu považoval za nesmysl - a informoval Kimmela šifrovanými depešemi soukromě. Když se o tom dozvěděl jeho nadřízený, tak mu informování admirála Kimmela přísně zakázal (!!!) aby se snad bedlivě střežené tajemství rozluštění Purpuru neprozradilo. Z hlediska admirála Kimmela to však vypadalo úplně jinak. Rozluštěné japonské depeše najednou přestaly z Washingtonu bez jakéhokoliv udání důvodu přicházet. Kimmel si to vysvětlil tak, že napětí mezi USA a Japonskem se přestalo stupňovat. Přitom pravdou byl pravý opak. Proto zastihl japonský útok admirála Kimmela zcela nepřipraveného. Byla to však jednoznačně chyba amerického velení ve Washingtonu. Kdyby měl Kimmel stejné informace, jaké měl Washington, tak by škody omezil nebo by dokonce japonské letadlové lodi leteckým průzkumem objevil a zahnal na ústup. Zdá se, že právě tuhle poslední variantu si někdo ve Washingtonu nepřál...
Jaké informace měli před útokem na Pearl Harbour Američané ve Washingtonu ?
Natolik obsažné, že nečekanému přepadení Pearl Harbouru se lidé diví už plných 60 let. Proberme však tehdejší informace Washingtonu podrobněji.
Rozluštění japonského Purpurového kódu se Friedmanově skupině podařilo asi 7 až 10 měsíců před Pearl Harbourem. Přesnější údaje nemám. Americké kopie japonské Purple-machine (i se získanými šifrovacími klíči) však byly rozmístěny na americké základně v Manile na Filipínách, na americkém tichomořském atolu Wake - a v Londýně (protože se Američané s Angličany spojili), všude samozřejmě s příslušně odborně vybaveným obslužným personálem - tedy s kryptografickými odborníky, kterých dokázala Friedmanova skupina vyškolit dostatek. Žádný z těchto šifrovacích strojů nebyl umístěn na tichomořské základně v Pearl Harbouru. V Pearl Harbouru sice byla odposlechová stanice, ale odposlechnuté japonské depeše se posílaly k rozluštění do Washingtonu letadly, při nepříznivém počasí dokonce loděmi. Na souši byly většinou používány k přenosu kabelové sítě, i když samotné Havajské ostrovy byly s mateřskou americkou pevninou (Mainlandem) spojeny podmořským kabelem. Američané se příliš obávali, aby se Japonci o rozluštění Purpurového kódu během 2.světové války dozvěděli. Tato obava byla samozřejmě opodstatněná, ale vynechání admirála Kimmela z řetězce zasvěcených osob bylo zjevně hrubou chybou. Za "neinformování" admirála Kimmela nesou odpovědnost američtí admirálové Kelly Turner a zejména admirál Leigh Noyes. Oba jmenovaní admirálové se však ve skutečné válce s Japonskem (která právě začínala) osvědčili jako velitelé vysokých odborných kvalit. Je jen škoda, že své kvality neprokázali při strategickém rozboru situace před japonským náletem na Pearl Harbour. Mimochodem - slovo Pearl Harbour se v japonských depeších (zašifrovaných v Purpuru) vůbec neobjevilo. Japonský velvyslanec Nomura sice dostal z Tokia před náletem velmi přesné instrukce, nebyl však vůbec informován, že překvapivý útok na Pearl Harbour nastane v okamžiku předání japonské nóty. Nomura vůbec nevěděl, že Nagumův úderný svaz letadlových lodí je jen několik set mil severozápadně od Pearl Harbouru, k němuž se blížil celou noc maximální rychlostí - letouny z letadlových lodí mají přece jenom omezený dolet, což se týká zejména stíhaček.
Kritický den nastal 6.prosince 1941 (amerického data - v Japonsku to byl 5.prosinec). Šestice japonských letadlových lodí i s doprovodem křižníků a tankerů byla již mnoho dní na cestě za svým útočným posláním. Vzhledem ke vzdálenosti Pearl Harbouru od Japonska musely letadlové lodi vyrazit na cestu okolo 20.listopadu 1941. Ten den již bylo v podstatě rozhodnuto, že Pearl Harbour bude napaden - aniž by o tom byli informováni japonští diplomaté a japonský ministr zahraničí. O plánovaném útoku věděl kromě vojenského námořnictva snad jen japonský císař Hirohito, který se proti věrolomnému útoku nepostavil...
7.prosince 1941 začala na japonské velvyslanectví ve Washingtonu radiotelegraficky přicházet obsáhlá, 14-dílná nóta, samozřejmě zakódovaná v Purpuru. Američtí kryptografové se ukázali jako rychlejší, než japonští, takže americký ministr zahraničí měl plný text japonské nóty na stole dříve, než mu ji japonští diplomaté oficiálně předali. V textu této obsáhlé nóty byla tři velmi zajímavá místa:
1.Japonsko oficiálně oznamuje Spojeným Státům, že další vyjednávání považuje za nemožné. V nótě však nebylo ani slovo o oficiálním vypovězení války, jak nařizuje mezinárodní právo a Ženevská úmluva, kterou ratifikovalo mezi jinými státy i Japonsko.
2.Japonským diplomatům se nařizuje po přijetí této nóty zničit všechna šifrovací zařízení na velvyslanectví. Tento rozkaz sice nebyl součástí nóty, ale byl z Tokia odvysílán a Američané jej (mezi jiným) rozluštili také.
3. Japonským diplomatům se nařizuje, aby celý text nóty předali Američanům přesně ve 14.00 (Washingtonského času). Americký námořní důstojník, který včas rozluštěnou japonskou nótu předal ministru zahraničí Cordellu Hullovi, provedl krátký výpočet a komentoval japonskou nótu slovy:
"Ve 14.00 Washingtonského času bude na Havaji svítat. Je to ideální doba pro útok z letadlových lodí." Jenže se nestalo nic. Prezident F.D.Roosevelt naopak zpozorněl, když četl rozkaz ke zničení všech šifrovacích zařízení na japonském velvyslanectví. Komentoval to prý slovy: "To znamená válku." A měl plnou pravdu. Jenže nevěděl, kde Japonci udeří.
Američanům se aspoň podařilo utajit, že umějí dešifrovat Purpurový kód. Z Washingtonu už se v tomto kódu nevysílalo. Intenzivně se však v Purpurovém kódu vysílalo jednak z Tokia a jednak z Berlína. Baron Ošima, japonský velvyslanec ve fašistickém Německu, intenzivně konzultoval spojení obou fašistických velmocí, ke kterému skutečně po několika měsících oficiálně došlo. Po napadení Pearl Harbouru sice Washington přestal být zdrojem japonských válečných plánů. ale tímto zdrojem byl nyní Berlín. Z Berlína do Londýna to není příliš daleko, takže odposlech zpráv v Purpurovém kódu převzala Velká Británie, tehdy těžce zužována německými nálety. Němci bojovali o Anglii a Japonci o nadvládu nad Tichomořím.
V bitvě o Pacifik se už Purpurový kód neobjevil. Spojení mezi Tokiem a japonskými admirály na válečných lodích probíhalo v takzvaném Rudém kódu (Red Code). I tento kód se však podařilo Američanům rozluštit... a ukázalo se, že Purple Code a Red Code si jsou navzájem dost podobné - což platilo samozřejmě i pro příslušné šifrovací stroje, jejichž "repliky" si Američané vyráběli pro snadnější luštění japonských depeší. Velké problémy však činilo získávání "šifrovacích klíčů", v tehdejší době vlastně předpisů pro výchozí nastavení šifrovaček. Jak pro Purple Code, tak i pro Red Code bylo nutné nashromáždit dostatečný počet japonských depeší, vysílaných tentýž den...
|
