Nejlevnější „vodokryt“ na kamery…

Nejlevnější „vodokryt“ na kamery…
Vydáno dne 26. 08. 2002 (43 přečtení)

Po slibech o zveřejnění informací o levném podvodním krytu domácí výroby jste se konečně všichni dočkali! Upřímně řečeno – je ve mně malá dušička, aby to neshodila čtenářská obec jako pitomost… Jenže – protože to opravdu bez problémů funguje, slovo pitomost zamítám… Vyzkoušel jsem to osobně a všem kutilům předkládám jakýsi návod v dobré víře, že to naše „videokameramanská veřejnost“ prostě ocení…

Spatřil jsem jej už několikrát. Vždy kutilsky stvořený „Zlatou českou ručičkou“ a většinou na hodně malou videokameru. Dokonce jsem kontaktoval jednoho takového „bazénistu“, který se svým domácím výtvorem natáčel (za peníze a na objednávku) maminky s dětmi. Přestože na nabízenou spolupráci nereagoval, jeho obal chci připomenout hned na začátku: byl totiž tvarovaný téměř shodně s tělem kamery (na výšku) a nasazoval se pomocí plastové kolejničky na další vodotěsné pouzdro, kde byla ukryta dvě akumulátorová světla zapínaná tlačítkem…
Nuže, vážení čtenáři, jak na to?Na začátku celého snažení vezměte svoji videokameru do nejbližší alespoň trochu zásobené prodejny domácích potřeb a postupným zkoušením si vyberte plastovou dózu na sypké potraviny co nejvíce podobnou tvaru vašeho přístroje. Při výběru mějte na paměti, že gumový okulár hledáčku chcete raději nechávat nezdeformován nasazen na tubusu (a víko pouzdra nechť nedává kameře velkou podélnou vůli). Druhé kritérium tvaru plastového pouzdra by mělo být „minimálně plandat“ – to znamená, že čím více bude tělo kamery v obalu „sedět“, tím méně bude nutné zhotovení jakési patky po vzoru stativové destičky pod kameru (anebo obkládat tělo kamery molitanovými či plstěnými hranolky). Ostatně: celé snažení může mít několik stupňů obtížnosti – podle dovednosti konkrétního kutila. Odhodlám se zde popsat jen a pouze nejzákladnější „model“ krytu s naznačením „vyšších dívčích“ na závěr článku…

Pro videokameru Canon MV-500 a všechny ostatní kolegyně z řad MV300, MV400 a MV 500 (taktéž i MV430,450;530,550 - těla jsou téměř stejná) jsem si vybral ve velmi dobře zásobené prodejně „Mavoplast“ u nás na Minské ulici v Brně-Žabovřeskách (jo - a mají tady reklamu zadarmo) přiléhavý zásobník na rýži nebo mouku za krásných 39,90 Kč. (Hned chci dodat, že několik dalších druhů plastových dóz ze zmíněné prodejny by zcela jistě pasovalo na Panasonic-y řady GS,DS anebo třeba malé kamery od Sonyho či JVC.) Další náklady budou logicky sestávat nejméně z UV-filtru většího rozměru (doporučuji z cenově nejdostupnějších alespoň průměr 52 mm) a pak už přijde na řadu jen modelářská čili kutilská činnost: Videokameru vložíme dovnitř, zaklapneme víčko a v místě námi viditelného středu objektivové čočky uděláme velmi opatrně vrtáčkem malého průměru důlek. Tato kuželovitá „předvrtávka“ bude sloužit jako opěra pro hrot strojařského kružítka nebo jiného vyvrtávače tak veliké díry (pro UV-filtr zvoleného průměru). Na přesnosti kutilství bude záležet poměrně hodně, protože těsnost otvoru bude úměrná spotřebě lepidla nebo silikonu pro utěsnění. Náš montovaný UV-filtr od firmy Hama měl zásadní vadu v tom, že netěsnil kolem skla (čili mezi sklem a obroučkou filtru) – to jsme vyřešili trochou silikonového tmelu. Pokud jste zalepili „sklo“ do původního dna plastové dózy, vyzkoušejte důkladně vodotěsnost „soustrojí“ (vana, umyvadlo) a eventuálně dolaďte silikonem podle našeho vzoru. Přečnívá-li na vámi zakoupené dóze „rantlík“ na víčku, doporučuji jej opatrně a velmi pečlivě seříznout modelářským nožem a podle potřeby začistit víčko co nejvíce „do hladka“. Sečteno: náklady na dózu plus UV-filtr za celkem cca 40 + 190 = 230,- Kč, další výdaje mohou nastat se silikonem a vteřinovým lepidlem. Každé ponoření do moře nebo bazénu pak bude stát nejméně výdaj za cca 1 metr široké průhledné izolepy (o tom viz dále).
Ovládání videokamery v krytu? Budeme realizovat velmi jednoduše: Dálkové ovládání přístroje pečlivě zalepíme do igelitové fólie a pro jistotu přebalíme ze všech stran průhlednou izolepou (nechal jsem jej v původním pytlíku a oblepil kolem dokola). Při vlastní práci s kamerou pak toto ovládání buďto držíme v ruce anebo jej máme delší gumou uchycenu na podvodním krytu zvenku pod infra-čidlem. Pro první pokusy nebude důležité určitě žádné transfokování (přibližování) záběrů, takže na vodotěsně zalepeném „dálkáči“ bude důležité hlavně tlačítko nahrávání. Hodně důležitá fáze práce s podvodním krytem je vlastní „uzavření“ videokamery do jeho útrob. Tedy: Zapnutou kameru v režimu nahrávání vkládáme (s vyklopeným a otočeným LCD-monitorem) dovnitř a velmi pečlivě omotáváme spoj mezi víčkem a tělem pouzdra izolepou (lépe se to dělá dvěma dvourukým lepičům…). Tady POZOR porvé! Po celou dobu tohoto instalování přístroje dovnitř je spuštěna ochranná funkce - obvykle „3 minuty a dost“, tedy - kamera se spolehlivě vypne, pokud nezačneme do patřičného limitu nějakou exaktní (nahrávací) práci. Většinou, jak píši výše, se jedná o 3 nebo 5 minut podle modelu a výrobce! Musíte tedy mít na paměti stále nachystaný mechanismus „zhatění akce“ a nejlépe kameru každou minutu i během zalepování do krytu na vteřinku spustit. Mimochodem: doporučuji všem „akurátním kameramanům“, ke kterým jsem se tolikrát v životě rád přiřazoval (myslím tím zhotovitele souvislého snímku z celé dovolené na jednu kazetu coby kontinuálního akčního díla), aby zapomněli pro podvodní natáčení na svou puntíčkářskost a vzali si s sebou na dovolenou alespoň jednu „vodní“ kazetu. Nakonec – doma v Písíčku to přece pak překopete bez problémů jak chcete. A vzhledem k minimálnímu zvukovému doprovodu, protože mikrofony jsou téměř hluché, budete stejně muset doladit audio-prostředí pro výsledný hotový záznam…
Důležitá je bezpečnost! Tedy – řekl bych, že nejdůležitější pro práci s krytem je neukvapit se! Vždycky po zalepení kamery dovnitř zkuste nejprve ponořením do povrchové vrstvy vody těsnost krytu. Ponoříme, vytáhneme a nakloněním kontrolujeme vizuálně v rožku plastového pouzdra kapičky vody (na srpnové dovolené v Chorvatsku jsem použil kryt v Jadranu několikrát a na konci zhruba 5-minutové práce bylo vždycky v kamero-krytu alespoň půl náprstku vody). Pokud se nic zlého (voda uvnitř) neděje, jdeme klidně pod vodu. Tady POZOR podruhé! Plastová dóza je nepochybně pouze provizorním krytem s určením maximálně těsně pod hladinu až do (dejme tomu) jednoho či dvou metrů…! Větší odolnost nemohu ani zaručit, ani doporučit! A další praktická rada - pro demontáž čili vyndávání kamery z krytu: noste s sebou s krytem vždy nějaký šikovný nožík. Budete jej potřebovat nejen pro „pohodové“ odstraňování izolepy z víčka krytu, ale může se hodit zejména ve chvíli, kdy „pohoda padla“, protože jsme právě zjistili nebezpečnou čili vyšší hladinu mořské vody v obalu a chceme kameru dostat rychle ven…
Prosím nepodceňovat slanou vodu!!! Protože se nedomnívám, že by nějak závažná část čtenářů mohla zkoušet kouzelný vodní kryt ve svém gigantickém sladkovodním bazénu, varuji vás důrazně před podceněním účinků slané vody! Slaná voda „vyrábí“ už jen neopravitelné přístroje k sešrotování (i když se působení může projevit až za několik týdnů) a podceněním rizika si určitě nemůžete polepšit… Jinak ještě: při odstraňování izolepy je dobré očistit technickým benzínem i zbytky po lepidle.

Vlastní natáčení záběrů pod vodou realizujeme s nejjednodušší verzí krytu pomocí otočeného LCD-monitoru „z boku“ (vlastní sledování záběrů se děje přes průhledný plastový bok pouzdra). Šikovnějším kutilům se dá poradit další okénko do pouzdra buď zezadu na víčku nebo na horní straně před okrajem dózy u víčka – tudy se dá pak sledovat obraz v hledáčku. Toto řešení je praktičtější pro orientaci kameramana, ale klade zjevně jakési větší nároky na kutilskou dovednost tvůrce a hledáčková obrazovka je vidět celkem nezřetelně. Nakonec - pokud se podaří zrealizovat zamýšlené nápady naší a kamarádovou firmou - snad se budeme brzy podílet na výrobě podstatně profesionálněji vypadajících a hlavně „hloubkověji“ funkčních podvodních pouzder; kde hlavní nápor „těsnící mechaniky“ by měly zvládat příruby s přiléhavým gumovým těsněním a mechanismem utažení na „závitové kulatinky“ (záměrně dávám do uvozovek termíny lehce napadnutelné zámečnickými odborníky); a které bychom pochopitelně za přijatelný peníz prodávali. A tedy jedna rada před závěrem: utěsnění hodně pomůžete měkkým gumovým proužkem anebo vmáčknutím silikonového tmelu do drážky, kterou téměř zcela jistě naleznete na víčku.
Závěr „podvodního krytu“? Pokud se některému čtenáři zdál můj příspěvek příliš polopatistický nebo zbytečný, chci podotknout, že za svou „videokamerovou kariéru“ jsem slyšel tolik stesků a žádostí po dostupném podvodním pouzdře, že je ani nedokážu spočítat. Jenže nejlevnější běžně prodávaný kryt je jako igelitový obal (promiňte mi, kdo odpovídáte v Praze za občas prodávané „igeliťáky“ Ewa-Marine) se sponou a šrouby nahoře a pořídíte jej v rozmezí 7 až 12 tisíc! Plastová pouzdra firem Sony (např.„SPK-TRC“) nebo Canon („SK10“) byla vždy v rozmezí 10 až 15 tisíc a nebyla určena pod vodu do „nějaké“ hloubky (ale jejich hlavní výhodou je zase propojení s videokamerou tzv. LANC-konektorem). Naproti tomu naše „plasto-pouzdro“ neumí ovládat kameru jinak než „dálkáčem“, ale má fantastickou pořizovací cenu a naznačuje využití kutilského ducha Českého národa… Budete-li mít jakýkoli vlastní výtvor, o jehož kvality se budete ochotni podělit písemně nebo fotograficky, velmi to přivítáme… Natáčení fantastických záběrů pod vodou zdar! Petr Jelínek

( Celý článek! | Autor: Petr Jelínek |

)