Římské číslice

Při převodu "našich" čísel na římská neexistuje v podstatě žádná směrodatná norma. Rozhodující byl vesměs většinový obecně akceptovaný úzus. Tato shoda byla do středověku daleko volnější než později. Dnes se řídíme pravidly 16. - 18. století.

Základní pravidla

1. Čísla se zapisují kombinací znaků I, V, X, L, C, D, M.
2. Znaky se skládají tak, že se píší od nejvyšších k nejnižším (MCX = 1110). Většinou se kombinují nejvýše 3 stejné číslice (XXX = 30, III = 3). Někdy mohou být kombinovány i čtyři stejné číslice (IIII = 4 bylo běžné na starých slunečních hodinách).
3. Menší číslice pře větší znamená subtrakci (IV = 4). Takto se subtrahuje pouze jedna číslice (jen zcela vyjímečně dvě stejné číslice: IIX = 8).
4. Pro subtrakci dle bodu 3 se používají pouze číslice I, X, C; v matematickém kontextu zcela vyjímečně také M. Nikdy nebyly používány  číslice V, L, D (správně: XC = LXXXX = 90, MCM = 1900; nesprávně: VC = 95).
5. Číslice I se pro subtrakci většinou užívá jen před V, X. Není správně MIM pro 1999 (lépe je MCMXCVIIII nebo MCMXCIX).