- Dobré ráno
babi.
- Ahoj Peťuško.Jak ses dneska vyspala?
- Skvěle babi.A jak ty?
- Já?To víš, že dobře.Vždy se cítím , jak se tomu jen říká…velice
fit.
- Aha, chápu, co myslíš….Tady to ale krásně voní.
- Přichystala jsem ti snídani.Tvoje oblíbené buchty a čerstvé mléko.
- Tak to je super.Mám totiž hrozný hlad.
- To věřím.Včera jsme při tom vyprávění zapomněly povečeřet, co? (na
tváři se jí objevil úsměv)
- Hmm, to jo. (rozesmála jsem se)Tys mi večer řekla, že mi ráno ještě něco
povyprávíš.
- No jo.To jsem ti vážně slíbila.Včera už na to nezbyl čas.(znovu úsměv)Víš
co?Tak si sedni a nasnídej se.Já ti to pak řeknu.
- Babi, prosím, ne až pak.Já jsem hrozně nedočkavá.Mohla bys začít už
teď?Prosím, prosím…
- No tak dobře, ale nebudeš mě vyrušovat, dobře?
- Ano.Slibuji.
Babička se posadila naproti mne.Zhluboka se nadechla a začala vyprávět.
- Včera ses mi stěžovala, že tě maminka s tatínkem nechtějí nikde pouštět, a tak bych ti chtěla říct, aby ses nebála, oni časem změní svůj názor.Přece máš ještě dost času a taky v dnešní době člověk nemá takovou jistotu, aby své dítě někde pouštěl.Na každém kroku na nás číhá nějaké nebezpečí a na mladé dívky v tvém věku obzvlášť.Jsou všelijací lidé se zajímavými zálibami.Znáš to přece.Někteří dělají rádi tamto, někteří zas to…Něco takového se neodehrávalo v době, když jsem byla mladá.Mohla jsem chodit skoro kdekoliv. Bydlela jsem na vesnici a tam něco takového prostě nebylo.Byly tancovačky, výlety na hory, zábava… Chtěla jsem ti povyprávět o jednom odpoledni, které v mé paměti zůstalo dodnes.Pamatuji si ten den, jako by byl včera.Bylo to zrovna před Vánoci.Všude byly stromečky, ozdoby, světýlka, krásně sněžilo … Tehdy se nekupovalo dárky jako dnes.Člověk podaroval své blízké osobě nějakou drobnost na památku.Jednoho dne jsme se s přáteli rozhodli, že se někde sejdeme, popovídáme, pobavíme, podarujeme si navzájem nějakou drobnůstku na památku, … prostě abychom jsme se lépe poznali, strávili spolu nějakou tu chvíli… Sešlo se nás tehdy 8.Byl to takový piknik v našem milovaném domečku. Své místo měl v horách.Zrovna u toho našeho jezera.Sluníčko krásně hřálo, nebe bylo bez obláčků, venku krásně mrazivo…Ze šesti mých kamarádek tam vyčníval jeden kluk, a to kamarád David.Jako jediný z mužského zastupitelství se rozhodl prožít to odpoledne s námi.Musím říct, že nás tam skvěle bavil.Byla jsem hrozně ráda, že tam byl.Zdál se mi ze všech kamarádů nejrozumnější.Velmi dobře se mi s ním povídalo.Raději se vrátím k tématu, protože jsem se nějak zamyslela.No…kde jsem to jen skončila…
- No…sešli
jste se, bylo vás tam osm…
- Aha, už vím.Děkuji.
- Nemáš zač.
- No…roztáhli jsme na deku vše jídlo z košíku a začali jsme pojídat různé
dobroty.Při tom jsme si říkali novinky všeho druhu.Našim častým tématem
byla zima a vše, co s ní je spojeno.Vánoce, lyžování, sníh, … Asi po
hodince a půl nás musely opustit tři kamarádky, a tak jsem tam pak zůstala
s mými velice dobrými třemi kamarádkami a Davidem.I když jsem se dobře
kamarádila se všemi, po odchodu těch kamarádek se tam ta nálada celá ještě
vylepšila.Nabylo to tam jinou atmosféru, takovou vážnější.Povídali jsme
si o životě, o lásce, o tom, co nás trápilo a co nás naopak činilo šťastnými…
Dokázali jsme tak sedět do půlnoci.O tom čase jsme už pak mohli sledovat
nebe plné hvězdiček a krásy noci.Pořád jsme si dokázali o něčem povídat.
Nenašla se chvíle, ve které bychom mlčeli.Asi kolem druhé ráno někteří
z nás začínali usínat.Přece toho už bylo poněkud moc.Kamarádky už spaly
jako nemluvňata, ale já pořád ne a ne usnout.Sedla jsem si k oknu a jen tak
jsem se dívala ven…. Při tom jsem přemýšlela tak o všem.Myslela jsem si,
že já jediná nemůžu usnout, ale po pár minutách mě překvapil David,
který taky nemohl usnout.Sedl si vedle mě, a tak jsme si začali znovu povídat.Abych
pravdu řekla, David se mi hrozně líbil.Měl takovou tajemnou povahu, ze které
člověk nemohl moc vyčíst.No a když jsem něco říkala, zahleděl se na mě
a já pak nedokázala zjistit, na co myslí.Málokdy se mi povedlo uhádnout
jeho myšlenky.Podívala jsem se na hvězdy a všimla jsem si padající hvězdy.Upozornila
jsem ho na to a řekla mu, ať si něco přeje.Znovu se na mě podíval tým svým
pohledem, a pak se mě zeptal, jestli vím, co si přál.Odpověděla jsem mu,
že je hrozně těžké uhádnout, na co myslí.Nechápavě se na mě zahleděl
a zeptal se mě, kdy například.Řekla jsem, že třebas v tu dobu, když se na
mě „zahledí“.V jeho očích se objevil malý plamínek štěstí.Zdály se
být takové nevinné.Po čase mi prozradil, že se na mě prostě rád dívá.A
to hledění je způsobeno tím, že si tak představuje to, co by si hrozně přál,
aby se mu vyplnilo.Tentokrát jsem se na něho nechápavě koukla já.Nemohla
jsem uvěřit tomu, že konečně vím vše to, s čím jsem si lámala
hlavu.Znovu se mě zeptal, jestli vím, co si přál.Přikývla jsem hlavou,
neboť jsem to tušila.Nevěděla jsem to sice jistě, ale tušila jsem.Přála
jsem si totiž to samé.Znovu se na mě zadíval svýma očima…Koukla jsem se
na nebe a tam zrovna padala další hvězda.Zvedl svou tvář a uviděl ji
taky.Podívali jsme se na sebe takovým toužícím pohledem a políbili se.
- To je krásné
babi.To bych chtěla taky jednou prožít.
- Ten večer byl opravdu krásný.Od toho večera jsme prožívali hromadu krásných
chvílí, romantických okamžiků,… Pamatuji si to vše tak dobře, jako by
se to celé odehrálo nedávno, a přece tomu je 50 let.Člověk by nevěřil,
jak ten čas rychle běží.Byla to má první láska, na kterou budu pamatovat
s boží pomoci ještě dlouho.
- A jak to vlastně skončilo?
- No…Byli jsme spolu asi dva roky, pak se musel z rodinných důvodů odstěhovat.Z
počátku jsem to nesla hodně ztěžka, ale pak jsem si řekla, že tím mým
„truchlením“ nic nevyřeším.V životě takových věcí ještě
bude…Byla jsem šťastná z každé chvíle strávené s ním.Mám na ty časy
krásné vzpomínky a to je dobře, protože člověk by měl mít krásné
vzpomínky.
- To je pravda.Kdo ví, možná, že to jednou taky prožiji, i když…nevím.
- Věřím v to, že se ti to taky vyplní.Je to opravdu …
- … krásné…
- Ano, ano.Hrozně ti to přeji.
- Děkuji babi.(na mé tváři se objevil úsměv)
Tyhle prázdniny byly nejhezčí v mém životě.Hodně si jich vážím, protože
pak jsem už takové neprožila.Babička totiž za půl roku těžce onemocněla
a pak za nějakou dobu zemřela.
Měla jsem jí velice ráda.Je takový můj vzor do života.Je to asi jediná
osoba, které si tolik vážím.Teď už vím, že po mém tehdejším odjezdu z
jejího domečku na mě myslela.Od toho rána za rok, kdy mi vyprávěla o tom
nezapomenutelném odpoledni, jsem prožila podobnou příhodu.Nevím sice,
jestli to je má opravdová láska, ale prožívám teď krásné chvíle, i když
by byly ještě hezčí, kdyby babička byla ještě pořád se mnou…
www.nuda.cz - vše pro studenty