Má cenu žít?
Milá Radko,
píši ti tento dopis s těžkým srdcem a marně si lámu
hlavu nad dnešním světem a jeho cenností. Nevím, komu jinému bych měl svěřit
své myšlenky a tak se na tebe obracím tímto listem, kterým bych chtěl vyjádřit
své znepokojení nad dnešním životem.
Nikdo z nás si nemohl vybrat, zda se narodí či nikoliv. Po
narození má však každý možnosti výběru a nutnost výběru doprovází každý
jeho krok. Každý je strůjcem svého štěstí, tak by měl být definován život.
Ale dnes jsme až příliš závislí na okolí, které nás mění a negativně
na nás působí. Dněšní svět je již příliš moderní a násilně založený.
Člověk si může říci, že se usídlí na nějaké samotě, kde bude izolován
od vnějšího světa a zbaví se tak všech jeho neduhů. Zkus to však udělat.
Mám pocit, že dnešní svět je až příliš zkažený a ty se z něj nikdy
nevymaníš. Nevím jak ty, ale mně svět plný násilí, drog a krutostí připadá
jako jedna obrovská Pandořina skříňka. I když se mnou asi nebudeš
souhlasit, zkus se podívat vedle sebe. Všude je spousta lidí, kteří ti
klidně bezdůvodně ublíží jen pro své potěšení. Bojím se. Bojím se zítřka,
všeho co přijde a co zničí vše, co mám.
Asi teď nevíš, o čem mluvím, co? Moje matka je teď totiž
mrtvá. Šlo o čistou ránu, šla prostě v noci domů a v jednu chvíli padl výstřel,
rychlý a smrtící. Má matka spadla k zemi a snažila se pochopit proč? Proč
se to stalo?
Víš Radko, nebudeš mi to věřit, ale já to opravdu nechtěl
udělat. Prostě jsem se nedokázal ovládat. Něco mě nutilo zmáčnout spoušť
tý zasraný bouchačky a můj prst v té chvíli nereagoval na mé pokyny. Proč
jsem jí zabil? Vždyť jsem jí miloval, já ji nikdy nechtěl ublížit. Asi
jsem jí chtěl ušetřit, ano, chtěl jsem jí ušetřit dněšního světa.
Promiň mi to, mami.
Nedokáži dále žít, už jen pomyšlení na sebe mě zabíjí.
Nechci již dále se svou neschopností ubránit se dnešku. Sbohem. Tento výstřel
je již můj poslední. PRÁSK!
Dopis na rozloučenou, 29.12.2000