Sedím na
rozkvetlé louce a jen tak nechávám myšlenky volně procházet hlavou. Kolem
mě bzučí hmyz a voní květiny a mně se opět vrací vzpomínka, kterou nosím
zastrčenou hluboko v sobě.... a jako by mi to někdo vyprávěl, nějaký hlas
ve mně. Vypráví toto:
„Byla jednou jedna holčička a její maminka. A ta holčička jezdila s
maminkou každý den do snového světa, kde mohla pobíhat, poslouchat bzučení
včeliček a vonět ke kytičkám. Byla ráda, že může zkoušet nové věci s
novými nástroji. Jenže pak zjistila, že už to není hra, ale že ty věci dělat
musí a když nechce, když by si raděj hrála, stává se z člověka, který
si s ní hrál, Netvor. Holčička nemohla pochopit, proč už si nemůže tolik
hrát a proč musí dělat věci, které nechce. Ale dělala je, protože Netvor
jí sliboval, že jednou v tom světě postaví úžasné věci, kde si holčička
bude moci hrát a které se jí budou líbit. Holčička tomu věřila, a říkala
si: ‚On ten Netvor vlastně tak hrozný není, on to myslí dobře, tak se
budu hodně snažit, aby už brzy postavil ty krásné věci, o kterých
mluvil‘.
Jenže pak
přišel den, kdy zjistila, že Netvor je mnohem hroznější, než by se zdálo.
Zrovna krmila králíčky a chviličku si s nimi pohrála. A už slyšela řvát
Netvora, ten řev byl temný jak nejtemnější noc a bylo ho slyšet hodně
daleko. Holčička nemohla věřit svým uším: Netvor řval ‚Já ji zabiju!
Ona má pracovat a místo toho si hraje s králíkama!‘ A holčička taky slyšela
maminku, jak se poprvé postavila Netvorovi...
Od té doby se holčička bála čím dál tím víc a maminka jí dodávala
odvahu. Ale přešlo pár let a z holčičky se stala veliká holka a ta
zjistila, že se vlastně i maminka hrozně bojí Netvora a když ji nikdo nevidí,
tak sedí v koutku a pláče. A té veliké holce to začalo být líto a taky
zača-la dostávat hrozný vztek na Netvora. Přemýšlela, jak by ho zabila.
Jenže Netvor byl hrozně silný a nebezpečný, a ta veliká holka se ho stále
ještě bála, i když už ne tolik jako dřív, teď už se před ním netřásla
strachy, ale odporem. Zabít ho nemohla, protože by asi zabil ji, a tak za ním
chodila a ptala se ho, proč to všechno dělá, proč nenechá maminku na
pokoji, vždyť je z toho tak nešťastná. Netvor mluvil a mluvil a to, co říkal,
znělo úplně neskutečně a té veliké holce se z toho dělalo zle. Naléhala
na maminku, ať odejdou, ať za Netvorem nejezdí, jenže maminka se stále
nemohla rozhodnout, měla totiž toho Netvora ráda....
Pak ale přišel
den, který byl hrozný a zároveň počátek jiného, šťastnějšího života:
umřel člo-věk, kterého měla ta holčička a později holka moc ráda a smrt
toho milovaného člověka sou-časně znamenala odloučení od Netvora, neboť
tu byl ještě jeden člověk, který maminku a vel-kou holku hodně potřeboval...
A tak Netvor vymizel z jejich života... Nezemřel, ale v duši a srdci holky
zemřel už dávno, možná už tenkrát, když byla ještě malá holčička...“
Hlas ve mně dovyprávěl, byl nejvyšší čas, běží ke mně děti. Dívám
se jim vstříc, když tu na-jednou vidím, jak se v běhu zaráží a divně se
na mě koukají a pak opatrně na sebe. Je mi to divné, a tak přemýšlím, co
je na mě udivilo, když tu najednou cítím, že po mých tvářích cosi stéká...
ochutnám... je to slané...vzpomínky bolí...
www.nuda.cz - vše pro studenty