 |
- Mám dva dobrovolníky.
- Zda titož
oplývají náležitou mírou bláznovství?
- Největší blázni
jsme my dva, když už to chceš slyšet. Víme, co je tam čeká a
přesto je do toho posíláme.
- Rozhodli se přece sami, či
ne? Tak to taky bylo míněno.
- To ano, bez nás by je to
ale nikdy ani nenapadlo, nemyslíš?
- Tak bych řekl, že
tvoje počáteční nadšení pro ten tvůj plán už malinko opadlo...
- Máš asi pravdu. Víš, mezitím mi to trochu víc prošlo
hlavou a začíná mi to všechno připadat jako silně neuvážené.
Na to totiž opravdu mohli přijít jenom takoví blázni, jakými
jsme my!
- Být bláznem je ta nejlepší kvalifikace, na tom
jsme se přece dohodli, ne?
- Ano, ale pamatuješ si ještě
trochu, co to obnáší?
- Bláznovství?
- Pozemská
iniciace.
- Moc už ne. Je to přece jenom hodně dávno, co
jsme tam pobývali.
- Tak mi tedy pověz, kolik životů jsi
ty potřeboval?
- S tím si už si moc jistý nejsem, snad
šest?
- Nebylo jich jen pět? Já vím určitě, že jsem jich
měl šest a tys mě skoro ve všem předčil.
- Když jinak
nedáš, tak tedy pět.
- A je ti jasné, že po nich žádáme,
aby to všechno absolvovali v čase pětkrát kratším? A pamatuješ
si, kolik toho je?
- Dost mlhavě. V posledních
tisíciletích jsem se výchovným programem moc nezabýval,
většinou jsem to nechával na svých podřízených.
- Tak mi
aspoň pověz: co na tebe tehdy udělalo největší dojem? Co ti
dnes okamžitě vytane na mysli, když řeknu: pozemská iniciace?
- No, asi to, jak se visí na té šibenici. Hlavou dolů. To
si určitě budu pamatovat navždycky...
- Co takhle ten
ďábelský archetyp? Zůstaly ti po něm nějaké dojmy?
- Víš,
že hrozně málo? Tehdy to určitě muselo silně zapůsobit, teď už
mi ale ta ďábelská pokušení připadají trochu dost otřelá. Na
co si pamatuješ ty?
- Nejvíc na to světlo z Poustevníkovy
lucerny. Od okamžiku, kdy jsem je zahlédl, všechno to tak
nějak nabylo nového smyslu.
- To je pravda. Taky mi to
tehdy tak připadlo. Vzpomínáš si ale, co vlastně přišlo potom?
- Řekl bych, že Kolo štěstěny.
- Pravda. Sfinga, s
těmi jejími hádankami. Pamatuješ si na tu hlavní? Dokázal bys
na ní ještě správně odpovědět?
- Ale prosím tě. To je
přece pro kojence.
- Víš, největší potíže jsem měl hned na
samém začátku. Byli přitom všichni ti potentáti, s kterými se
jeden musel setkat: Císař, Císařovna, Velekněz... Samá
důstojnost, samé pozlátko...!
- No, jde přece o to udělat
co největší dojem, že ano? Tak se do toho programu daly ty
hlavní archetypy, aby to pořádně na člověka zapůsobilo. Vždyť
mu to dělá dobře, tyhle styky s modrou krví, zvyšuje to jeho
sebedůvěru.
- Myslíš, že proto je postavili ti, kteří
tenhle systém vytvářeli, hned na začátek cesty?
- Určitě.
Měli na zřeteli hlavně to, aby kandidátovi ten dojem vydržel
po zbytek cesty. Něco ho přece musí popohánět, musí mít pořád
na mysli to, že v tom kterém životě se od něho očekávají
určité výkony, i když si není docela jistý, co se po něm
vlastně chce. Normálně by tu byly jen tak tři nebo čtyři
hlavní úkoly.
Mně teď hlavou vrtá to, že tihle naši blázni
jich mají hned dvaadvacet, v jediném životě!
- Máš pravdu,
trochu jsme to asi přehnali. Neponechali jsme jim vlastně
vůbec žádný prostor k tomu, aby také mohli udělat nějaké ty
chyby.
- Přitom chybovat je tolik lidské!
- Pravda.
Stačí si připomenout všechny ty povídky a pohádky o lidech,
kteří se potkali s tím, čemu oni říkají nadpřirozeno.
-
Aha, myslíš třeba to, jak jim nějaká ta víla povolí tři přání
a jak to potom dopadne?
- Přesně tak. Jak to s takovým
človíčkem zacvičí, jak ho přitom nenapadne vůbec nic
rozumného, jenom samé hlouposti a banality. Jak to zamotá, že
ta přání se potom vzájemně vyruší a že mu nakonec nezůstane
nic.
Lidstvo si takovéhle pohádky nevymyslelo jen pro nic
za nic, je to varování, že není radno zahrávat si s
nadřirozenem. Jenomže ti, kteří na takovéto rady dají, se také
moc daleko nedostanou.
- To tedy ne Problém je v tom, že.
lidstvo mělo odjakživa strach z okultních záležitostí, přitom
by ale byli rádi, kdyby ten jejich omezený svět mohl být něčím
jiným než jen tím, na co se dá sáhnout, co se dá přehlédnout a
proměřit.
- Někdy se nechávají povznést myšlenkami na
věčnost a nekonečnost vesmíru, hned nato je ale sklátí pocit
bezmocnosti a rezignace. Přitom nevědí, že někdy by stačil jen
jeden maličký krůček a oni by se ocitli tam, kde vládne
esoterní myšlenka, na které vlastně stojí celý vesmír!
-
To je právě ten okamžik, kdy začnou couvat. To je, kdy
většinou prohlašují, že vesmíru vládne jen slepá náhoda, že
vše je bez plánu a bez cíle...
- Toho se právě bojím.
Dokáží si ti naši pocestní tovaryšové uvědomit svoje vlastní
role v celém stvořitelském procesu? Vždyť je povede jen jakési
vzdálené volání, nejasné touhy, tichý šepot uvnitř skrytého
JÁ, které budou muset nejprve v sobě odhalit!
- Budou
hledat vnější příčiny pro svoji existenci, aby je nakonec
nalezli v sobě samých. Musejí co nejdříve pochopit, že ta
jejich objevná cesta se nemůže nesestávat z tichého a
neuspěchaného života naplněného meditací, jak bývá život
zasvěcenců občas malován. Že je jejich údělem protloukat se
životem plným obtíží, překážek a nebezpečenství, která
musejí překonat, než se dostanou sem, na počátek dalšího cyklu
vývoje.
- Prosím tě, nech si ten patos a přestaň už s těmi
ciráty! Nemyslíš, že bychom se měli raději zahledět do sebe a
na to, co nás k tomuhle dovedlo? Proč si nepřiznat, že chceme
měnit dobře zaběhnutý systém jen proto, abychom pro sebe
získali čerstvé pracovní síly? Přitom si ale nemůžeme ani být
nijak jisti, že se k nám přidají, i když toho úspěchu
dosáhnou! Ano, potřebné kvalifikace by sice
měli, zůstane
jim ale také svobodná vůle a kdo nám může zaručit, že se
nepůjdou rovnou postavit do fronty před kancelář
Intergalaktické výměny?
- Pojď! Snad se to dá ještě
zastavit, nebo se o to aspoň pokusíme.
- Obávám se, že na
to je už pozdě. Inkarnační proces se měl začít přesně ve čtyři
hodiny. Je půl páté. Víš, co to znamená?
- Jen to, že
bychom hučeli do uší asi půlročním nemluvňatům.
- Jsou
jiné možnosti...
- Jistěže. Pověz mi ale, měl jsi nějaké
styky s perzonálem na agentuře Smrti? Žádal jsi je někdy, aby
pro tebe něco změnili v jejich ustanoveném rozvrhu?
- Ne,
tuhle zkušenost nemám.
- To máš tedy štěstí, já to totiž
znám. Víš, oni jsou všichni tak strašně slušní a tolik
ohleduplní, jen aby náhodou někomu neublížili. Když už to
jinak nejde a oni prostě musejí někoho předčasně přesunout,
nemají přitom na mysli nic jiného, než jak jim to co nejvíc
usnadnit, jak to zařídit s příbuznými...
- To máš tak,
jsou to přece sociální pracovníci a ti jsou všude stejní,
nikdy se s nimi nedá rozumně mluvit. To chápu. Co takhle
časová smyčka?
- Blázníš? Chceš snad, aby kdekdo v obou
našich odděleních nedělal nic jiného, než uhlazoval všechny ty
vlny a vlnky co by to v časoprostoru nadělalo?
- Co budeme
dělat?
- Teď už se nedá dělat nic. Jednou jsme ten kalich
načali, musíme jej taky dopít. Můžeme jen čekat na následky
našeho nerozvážného činu.
- Už to tak asi bude. Zítra ráno
už bychom snad měli mít trochu větší přehled o vývoji
událostí...
- Tak tedy: Šťastnou cestu, blázni!!
| |
|
zpět / hlavní
stránka / kategorie
