 |
 |
 |
 |
Paranoidní
kyberpunkový scifikomix
M.M.Dexter je Figura a
hraje Hru. V pitoreskním světě megapolis OldHeap city si
zajišťuje existenci řešením obskurních, zamotaných a čím
dále více smrtonosných případů. Někdy se jeho klienti
rekrutují i z řad jeho nepřátel a on, aby obstál, musí
bojovat proti svým přátelům. Ve sbírce jsou tři
nejnovější případy:
Složitá záležitost – Co
všechno se může vyklubat ze zakázky, kdy má M.M.D.po 3 x
24 hodin dělat osobního strážce desetileté holčičce.
Konce jsou více než nečekané a ze vzpomínek se vynořují
dávno zapomenuté dětské přízraky.
Špinavý kšeft –
Sherlock Holmes naprosto propadl své kokainové vášni a
definitivně se postavil na druhou stranu zákona. Policie
je proti jeho genialitě naprosto bezmocná, avšak
zločineckým bandám až dosud ovládajícím podsvětí, se
nové pořádky nelíbí.
Do morku kostí – Čím je
žena krásnější, tím větší problémy přináší. Jestliže je
navíc geniální a prohnaná zároveň, problémy přerůstají
ve skutečné trable. Pokud se s ní člověk ještě zaplete,
často zaplatí více věcmi, než jen vyraženými předními
zuby. | |
|
 |
 |
 | |
|
 |
 |
 |
|
Divný klient
... vmáčkl jsem Blanku
mezi dvě auta a skrčil se za ní. Potřebovali jsme se schovat.
Nejlépe na celé tři dny. Prohlédl jsem si vozy vedle nás. Byly
to luxusní limuzíny s celým hejnem zabezpečovacích zařízení.
Bez nářadí a s oteklýma polámanýma rukama jsem si netroufal.
Do kultivovaného šumu bouráků se vmísilo hluboké brumlání
násilím krocených čtyřválců.. Opatrně jsem vyhlédl. Byli čtyři
a mezi honosné fasády bank a decentní obchodníky se hodili
jako pěst na oko. Zbraně měli schované, ale jednoznačně
patřili k gangu. Zřejmě pátrači, kteří neměli působit zbytečný
rozruch. První z nich držel v ruce jakousi krabičku a upřeně
ji pozoroval. při tom s ní pozvolna otáčel. Štěnice! Já nebo
Blanka jsme na sobě nesli štěnici a oni nás podle ní
sledovali! Odjistil jsem pistoli, ale motorkář schoval
přístroj a ukázal kumpánům na chlapa, který právě vycházel z
R.E.H. banky. Muž za ruku vedl asi jedenáctiletou holčičku.
Byl oblečený do šedého, rafinovaně střiženého saka. Přestože
se návrhář snažil jak nejvíce mohl, dokázal jeho postavu
zcivilizovat jen zčásti. Z dálky možná vypadal jako vysoký,
sportovně založený úředník, ale zblízka to byl prostě chlap
vysoký přes dva metry, vážící stodvacet kilo, bez gramu
zbytečného tuku. Znali ho a báli se ho všichni finančníci ve
městě a jeho modré oči je strašili i ve snech. I jejich
manželky. Ty však ve snech nestrašil. Přezdívali mu žralok.
Bankéř si čtveřice, která se k němu pomalu blížila,
zdánlivě nevšímal. Otevřel dveře svého vozu a opatrně usadil
holčičku na sedadlo. Hrála si se žlutou kachničkou První
motorkář už stál u nich. Viděl jsme, jak jediným pohybem
zápěstí uvolnil útočný nůž a pevně ho stiskl v dlani. Bankéř
se na něho ani nepodíval, místo toho bez rozmachu z otočky
udeřil pravačkou. Byl to strašlivý zvedák, lupnutí zlomené
páteře jsem slyšel i v pouličním šumu. Další gangster byl
opravdu pohotový. Naráz držel kolt, ale vystřelit nestačil.
Bankéř mu zbraň vykopl, zdvihl ho jako pytel čipsů a prohodil
čelním sklem vedlejšího mercedesu. Krev udělala na luxusním
čalounění ze světlé velbloudí kůže tmavou skvrnu. Třetí,
brutální tlustý pořez, se mezitím přiblížil ze zadu, a pokusil
se použít strunu. Pomalu. Nedokázal ji ani nasadit. Bankéř se
s kočičí mrštností skrčil a přehodil motorkáře přes rameno.
Jeho železem pobitá bunda při dopadu na beton nepříjemně
zachrastila. Čtvrtý útočník se poučil a dal se na útěk.
Skončil s nožem mezi lopatkami. Čistá práce profesionála.
Chytil jsem Blanku a vystoupil z úkrytu.
”Conane?
Potřeboval bych auťák.”
Podíval se mě, v jeho ostře řezaném
obličeji se nepohnul ani sval. Pohledem sklouzl na pistoli,
kterou jsem držel v ruce. Zastrčil jsem ji do podpažního
pouzdra.
”Půjčit.”
”Zuzanko, půjdeme pěšky,” řekl
holčičce. To dítě bylo podle mě nejlepším důkazem brilantnosti
jeho intrikánství. Nikdo v celém městě nedokázal zjistit, s
kým ji má. Podal mi startovací kartu a důkladně si přeměřil
Blanku. V jedné chvíli se mu zúžili zornice.
”Zabili
kačera Donalda,” sdělil mi vážným hlasem.
Vysadil si dceru
na ramena a šel pryč. Ještě jsem zaslechl její zvonivý smích.
Všiml jsem si, že ho Blanka upřeně sleduje. A rozhodně to
nebyl pohled dítěte.
... pokračování
Špinavý
kšeft
...”Holmes vyvinul, nebo ukradl, zcela novou
psychoaktivní látku. Začíná se o ní mluvit jako o kyboconu.
Jde o velmi složitou směs uměle konstruovaných molekul.
Nepodobají se ničemu, co můžete najít v přírodě. Nejen že se
vážou na receptory jako klasické drogy, ale často do
metabolismu vstupují aktivně a stávají se matricemi a
katalysátory pro tvorbu pozměněných hormonů a enzymů. Zatím se
nám nepodařilo provést ani strukturní rozbor. Holmes je dává
do oběhu v podobě megakapsle obsahující stopadesát šest
tabletek v sedmi barvách. Pokud jsou podávány podle přesného
schématu, kompletně změní hormonální a enzymatickou rovnováhu
v těle a následně ovlivní mozek. Máme podezření, že dochází i
k vytváření nových paměťových stop a nervových cest. ”
”Myslel jsem, že jde o drogu. Vy popisujete nějaké
zázračné psychofarmakum.”
”Jeden z efektů je stav euforie,
převážně příjemné halucinace a velká citlivost na vnější
podměty.”
Ten chlap mluvil jako vědec a ne jako
profesionální gangster.
”Nechápu, proč by to mělo nahradit
vločkový kokain. Je zavedený a vyzkoušený. Neslyšel jsem, že
by vaše reklamační oddělení mělo nával.”
Roxtídy můj žertík
přešel bez povšimnutí.
”Souhlasím. Funkce narkotika je pro
Holmese zjevně vedlejší. Kdyby si kybocon nechal patentovat a
dále ho vyvíjel, legální cestou by měl zisky srovnatelné s
distribucí drog. Kynocob vás přetvoří. Udělá z vás někoho
úplně jiného. Výrazně zlepšuje paměť, pomáhá překonávat zažité
modely myšlení, usnadňuje koncentraci, někdy zvýrazňuje pudové
složky osobnosti. V pětadvaceti procentech případů vyvolává
vznik psychických poruch, hyperaktivitou počínaje a totální
schizofrénií konče.
Pozorně jsem se na Roxtídiho podíval.
Kňour s doktorátem z biochemie a devítkou H&K pod paží se
opravdu nepotká každý den.
”A proč to Holmes podle vás
dělá?”
”Usmál se. Zkuste si tipnout. Už jste pro něj jednou
pracoval.”
”Holmes je génius a šílenec v jednom. Fanatický
detektiv, pro kterého je dnešní doba nudná. Primitivní
brutální vraždy kvůli penězům a sexu ho neuspokojují. Miluje,
je závislý, na složitých zločinech vycházejících z
nejniternějších pohnutek a hnutí mysli. Potřebuje, aby lidé
byli inteligentnější a rafinovanější a labilnější. A protože
vývoj směřuje opačným směrem, rozhodl se, vytvořit si je
sám.”
Roxtídy se zasmál a odhalil přitom dvě řady velkých a
dokonale bílých zubů. Chtěl bych mít jeho zubaře.
”Dokonalá
indukce, souhlasím s vámi. Ale nemám pro tuto teorii žádné
důkazy.”
”Nerozumím jedné věci. Proč všechno tohle zajímá
vás. Máte svoji síť, vločkový kokain je pro narkomany po všech
stránkách uspokojující. Nemusí se složitě dávkovat, je levný.
Narkoman nezačne jen tak experimentovat s novou
drogou.”
Nalil jsem tři panáky absintu, jeden postavil před
sebe, druhý před Roxtídiho a třetí posunul k hraně stolu k
Bíbopovi. Buď ho neviděl, nebo neměl absint rád. Od doby kdy
vešel se nepohnul. Jako by mu někdo vypnul baterky. Roxtídy
opatrně usrkl.
”Je obohacený alkaloidy. Ale abychom se
vrátili k věci. Nejprve k dávkování. Stačí, když začnete bílou
tabletou s číslem jedna. Ostatní pak budete brát ve správném
pořadí a správných časových intervalech. Droga to rozhodne za
vás. Učiní jednu barvu přitažlivější a mezi tabletami
podvědomě zvolíte čichem. Zjistili jsme, že různí lidé berou
látku v různém pořadí. Podle individuálního
metabolismu.”
Odmlčel se a napil se po druhé. Válel doušek
po jazyku, přímo jsem viděl, jak kapalinu analyzuje a snaží se
rozpoznat, co je v ní navíc. Tuhle zásilku mám od jednoho
holanďana. Namíchal ji speciálně pro mě. Bylinný extrakt,
který vyluhoval v alkoholu je stokrát silnější než u
komerčního absintu.
”Holmesovi se podařilo zničit padesát
procent naších laboratoří a devadesát procent skladišť. V
současné době nejsme schopni pokrýt poptávku.” pokračoval
Roxtídy.
Sežvýkal jsem informaci v duchu ještě jednou.
Mozek, génius zločinu, pro kterého pracoval Trhač a spousta
ostatních, superstratég a organizátor byl poražen na hlavu.
Holmes bodoval na celé čáře.
”S velkými obtížemi jsme
nakoupili už hotový vločkový kokain a teď ho musíme v termínu
dopravit do OldHeap. Pokud se nám to nepodaří do 17.
Listopadu, dealeři budou bez zásob a začnou nakupovat jinde.
Předpokládáme, že Holmes bude připraven. Nezmínil jsem se
ještě o jedné vlastnosti cybokonu. Způsobuje, že se člověk
stane imunní proti většině ostatních klasických
narkotik.”
Někdo zazvonil. Než jsem se stačil zvednout,
Bípop stál u dveří. Nikdy bych nevěřil, že se tři metráky
kostí a svalů mohou pohybovat tak rychle a tiše. Rozepnul svou
oversize bundu a vytáhl dvanácti rannou policejní brokovnici s
odnímatelným granátometem. Otevřel dveře a od boku dvakrát
vystřelil. Potom se vrátil zpátky na své místo. Vyběhl jsem na
chodbu. Tělo leželo u protější stěny, bílou omítku obarvil
tucet krvavých stříkanců vytvářejících futuristický obraz.
Snad plachetnice s ostnatým drátem místo lanoví. Výstřel z
bezprostřední blízkosti přeměnil obličej mrtvého na kašovitou
hmotu, rozsekaný polyamid bundy vytvořil s tkání hrudníku mix
připomínající jehněčí ragů. Podle oblečení to byl místní
pošťák, který mi za mírný úplatek nosil zásilky i v noci. Řekl
jsem to nahlas a nesnažil se potlačit vztek v hlase. Roxtídy
stál vedle mě a jen zavrtěl hlavou.
”Neřekl bych. Pořádně
ho prohledejte.”
Neochotně jsem mu vyhověl a v kabele, ve
které obvykle nosíval poštu, jsem našel v silonovém sáčku s
vlisovaným papírovým páskem půlkila šedého prášku.
”KE 12 s
detonárotem. Pasivní rozbuška. Vybuchuje v okamžiku doruční na
požadované místo. Co vaši kancelář odlišuje od obyčejných
bytů?”
Roxtídy se vyznal.
”Rušení odposlouchání.”
napadla mě ihned odpověď.
Do morku kostí
Déšť
průchodem mikroklimatosférou megapolis získal neurčitou barvu
a připomínal splašky z chemičky, která má státní úlevu z
programu ekologických opatření. Kanály už nestačily záplavu z
cest odvádět, auta se opatrně brodila zalitými cestami., v
nových přívalech deště voda pěnila jako saponátový koncentrát
a až po kolena plnila ulice jedovatě modrou pěnou. Přesto to
bylo pěšky nejpohodlnější, protože v centru bych nezaparkoval.
Usídli jsem se v bistru Stříbrný klíč přes ulici naproti klubu
SuperFit, díval se a čekal. Celé studio se nacházelo v
šestipatrovém robustním činžáku na rohu šesté a Hogardovi
ulice. Budova pravděpodobně pocházela z první vlny moderní
zástavby ještě před válkou. Velká polarizovatelná okna jí
ubírala na stáří a dodávala jí vzhled padesátileté ženy, která
si na obličej naplácá čtvrt kila mejkapu a obleče se do
miminkovsky růžové minisukně. Během čtyř hodin pozorování jsem
otestoval většinu z nabídky místního jídelníčku a nejvíce bodů
u mě získal tvarohový koláč s černou kávou La Casablanka,
řekněme čtyři z deseti. Po poledni jsem usoudil, že se nic
nové-ho nedozvím, zaplatil jsem a vydal se přímo do jámy
lvové...
...Světlo na okamžik zakolísalo. Vzpomněl jsem
si na trafo napájející elektrickou past. Možná ji někdo právě
odpojoval. Zhasl jsem, pootevřel okno a zdola z ulice zaslechl
dozvuk zavírání dveří. Nepokoušel jsem se uklízet stopy a
vyhoupl se oknem ven. Nesměl jsem se nechat chytit, protože
tady šlo o více než nelegální distribuci steroidních
preparátů. Pokud jsem při první cestě opatrně zkoušel každý
krok, teď jsem po úzké římse skoro běžel a bát jsem se začal
až když jsem byl opět uvnitř. Po tmě jsem seběhl o patro níže,
opatrně prošel tělocvičnou. Když jsem vstupoval do sálu
posilovny, někdo dole rozsvítil.a v světlém obdélníku dveří
proti mě se objevila temná silueta. Muž měl na sobě tří
čtvrteční kabát a neviděl jsem u něho žádnou zbraň. Možná si
myslel, že ji nepotřebuje, protože hlavou sahal až k zárubním
a rameny vyplňoval téměř celé dveře. Sáhl jsem pro kolt
současně jsem koutkem oka v pološeru zahlédl chlapa, který se
ke mě blížil z boku. Už tady na mě čekali. Pokusil jsem se po
něm vystřelit, ale byl mrštný jako opice. Vykopl mi revolver z
ruky tak prudce, že více než kilogram těžká zbraň narazila do
okna a rozbila ho. To vypadalo špatně. Vrhl jsem se přes
cvičební lavičku do strany, kotoulem se sbalil do klubíčka,
ještě v pohybu vytáhl záložní osmatřicítku a vystřelil. Zasáhl
jsem. Šel po mě dál. Než mě chytil, vystřelil jsem ještě
dvakrát. Po každé jsem trefil a znělo to, jako když se měkká
olověná kulka rozplácne o betonovou zeď...
| |
|
 |
 |
 | |
zpět / hlavní
stránka / kategorie
