 |
Tonda je asi podezřelý z toho, že mi
vyzradil vojenské, nebo nedej bože státní tajemství a Karla
bude hrát nějakou roli svědka nebo něco podobného. Ani ve snu
mne nenapadlo, že hlavním vyvrhelem mohu být já. Tajemný
kapitán se vrátil skoro okamžitě, protože asi považoval za
velmi riskantní mne nechat bez dohledu. Karla přišla za chvíli
ještě rozespalá, jen co se stačila trochu upravit. Tajemný
kapitán stojící vedle stejně nenápadné škodovky s civilním
číslem, jí ukázal rukou na zadní sedadlo vedle mne, kam se má
posadit. Byl to prostě elegantní džentlmen s bezvadně uvázanou
kravatou, o čemž svědčil každý jeho pohyb či gesto. Karla se
posadila vedle mne, vyměnili jsme si nechápavé pohledy a
vyrazili jsme vstříc událostem příštím. Silnice z Diany na
mezinárodní E-12 byla samá díra, takže naši jízdu provázely
poměrně silné zvuky rachotícího plechu. Proto jsem si troufl
směrem ke Karle procedit mezi zuby. ”Tonda nikdy o čáře
nemluvil” a při tom jsem se díval na kapitána, který pozorně
sledoval silnici mezi dírami. Ale asi jsem podcenil jeho
cvičené, bystré bdělé oko, neboť za onoho rachotu na mne
zahulákal. ”Co ste jí to řikal?!”. ”No ptal jsem se jí jestli
netuší o co jde”. Zbylých asi dvacet kilometrů uběhlo naprosto
beze slov. Konečná byla někde v dolní části Tachova asi poblíž
n.p. Rybena, protože byl značně cítit její pach, pro ni tak
typický. Myslím, že to bylo nějaké oddělení VB kam nás
zavedli. Karlu odvedli neznámo kam a já jsem byl doprovozen do
nějaké průchozí místnosti, kde mi byla nabídnuta židle. Když
uběhly asi dvě hodiny a stále jsem čekal neznámo nač,
procházel místností nějaký člověk v civilu a zeptal se mne
jestli mám nějaké přání. ”Když už tady tak dlouho sedím, dal
bych si kafe. Stejně jak vás soudruzi znám, jedná se jistě o
nějakou pitomost”. Pracovník mou poznámku se zřejmou nevolí
spolkl a zmizel v protilehlých dveřích, aby se asi po deseti
minutách ve stejných dveřích objevil znovu, ovšem již s
hrnečkem kávy v ruce. Postavil kávu na stůl a velmi vlídným
”tak prosím” mi ji nabídl a vrátil se do stejných dveří. Za
dalších deset minut se ve dveřích ukázal znovu a ve zřejmém
chvatu směřoval ke dveřím naproti. Cestou se na mne podíval a
položil mi otázku. ”Proč nepijete?” . ”Víte já jsem zvyklý na
kávu s cukrem”. Jako odpověď jsem zaslechl něco jako za moment
a dokončil svou cestu do cílových dveří. Pomyslel jsem si, že
má asi střevní potíže, protože skutečně za chvíli byl zpátky a
vracel se do protější místnosti, odkud mi přinesl cukr na
lžičce. Poděkoval jsem a on se otočil a vrátil se zpět. Cukr i
se lžičkou jsem ponořil do kávy a rovnou kávu zamíchal. Vytáhl
jsem z kapsy cigarety, s chutí si zapálil a přemýšlel jsem nad
tím, jaká je to vlastně výhoda podávat cukr rovnou na lžičce.
Ušetří se skutečně tak asi tři pracovní úkony. Zvednutí
lžičky, nabrání cukru, nasypání cukru a ponoření lžičky. Je to
asi dva a půl, protože ten malý pohyb nutný k ponoření
vysypané lžičky asi nelze považovat za celý úkon. Znovu jsem
se k této nedořešené otázce vrátil, protože jsem neměl o čem
přemýšlet. Přemýšlet o smyslu mé zdejší přítomnosti nemělo
cenu. Musel bych dojít ke stejnému závěru ke kterému jsem již
jednou došel. Kávu jsem již dopil, cigaretu dokouřil, a jen
tak koukat do blba jsem nedokázal a na konec, jsem přeci v
místnosti sám. Po uplynutí další dlouhé hodiny, se dveře znova
rozevřely a byl jsem vyzván již mě známým dárcem kávy ke
vstupu do kanceláře. Za psacím stolem jsem spatřil mého
tajemného muže, jenž mi pokynul abych se posadil po jeho
pravici. Po pravici mé, naproti tajemnému se posadil můj již
známý kávodárce. Jen jsem se usadil, vypálil na mne tajemný.
”Tak jak to bylo s tím pokladem”! V tu chvíli jsem se nemohl
udržet a propukl jsem v nekontrolovatelný smích. ”Čemu se tak
smějete?” Zazněla další otázka tajemného. ”Vždyť jsem vám
říkal, že to bude nějaká pitomost”. ”Jak jste to myslel,
zaslechl jsem z levé strany poněkud nevrle.” ”Tak jak jsem to
řekl”, odpověděl jsem. Potom následovaly další otázky jako co
jsem kopal na zahradě. Dostalo se mu pravdivé odpovědi, že
pařeniště. | |
 |