Jdi na hlavní stránku   Neknihy - web nakladatelství a knihkupectví
  nevázané literatury - NonLibri


Autoři Knihy Recenze Objednat
 zpět / hlavní stránka / kategorie
 objednat / poslat jako dárek
 autorská spolupráce / klub čtenářů
 nástěnka, chat, inzerce
 novinky mailem
    Miloslav Šustek
       Život s Dianou
50 Kč, 60 Sk
42 stran

Vlevo dole na této stránce sbíráme fazole.
Pokud tam sbírací obrázek není,
je problém na serveru Fazole.cz, ne u nás!


Je to takové vyprávění skutečných příhod se sociologicko - psychologicko - filosofickými prvky, se snahou o humorný nadhled.

 Přidat názor na tuto knihu
 Názory ostatních na tuto knihu
 Všechny názory
 Objednat
 Poslat jako dárek
 Recenze této knihy
 Všechny recenze



Tonda je asi podezřelý z toho, že mi vyzradil vojenské, nebo nedej bože státní tajemství a Karla bude hrát nějakou roli svědka nebo něco podobného. Ani ve snu mne nenapadlo, že hlavním vyvrhelem mohu být já. Tajemný kapitán se vrátil skoro okamžitě, protože asi považoval za velmi riskantní mne nechat bez dohledu. Karla přišla za chvíli ještě rozespalá, jen co se stačila trochu upravit. Tajemný kapitán stojící vedle stejně nenápadné škodovky s civilním číslem, jí ukázal rukou na zadní sedadlo vedle mne, kam se má posadit. Byl to prostě elegantní džentlmen s bezvadně uvázanou kravatou, o čemž svědčil každý jeho pohyb či gesto. Karla se posadila vedle mne, vyměnili jsme si nechápavé pohledy a vyrazili jsme vstříc událostem příštím. Silnice z Diany na mezinárodní E-12 byla samá díra, takže naši jízdu provázely poměrně silné zvuky rachotícího plechu. Proto jsem si troufl směrem ke Karle procedit mezi zuby. ”Tonda nikdy o čáře nemluvil” a při tom jsem se díval na kapitána, který pozorně sledoval silnici mezi dírami. Ale asi jsem podcenil jeho cvičené, bystré bdělé oko, neboť za onoho rachotu na mne zahulákal. ”Co ste jí to řikal?!”. ”No ptal jsem se jí jestli netuší o co jde”. Zbylých asi dvacet kilometrů uběhlo naprosto beze slov. Konečná byla někde v dolní části Tachova asi poblíž n.p. Rybena, protože byl značně cítit její pach, pro ni tak typický. Myslím, že to bylo nějaké oddělení VB kam nás zavedli. Karlu odvedli neznámo kam a já jsem byl doprovozen do nějaké průchozí místnosti, kde mi byla nabídnuta židle. Když uběhly asi dvě hodiny a stále jsem čekal neznámo nač, procházel místností nějaký člověk v civilu a zeptal se mne jestli mám nějaké přání. ”Když už tady tak dlouho sedím, dal bych si kafe. Stejně jak vás soudruzi znám, jedná se jistě o nějakou pitomost”. Pracovník mou poznámku se zřejmou nevolí spolkl a zmizel v protilehlých dveřích, aby se asi po deseti minutách ve stejných dveřích objevil znovu, ovšem již s hrnečkem kávy v ruce. Postavil kávu na stůl a velmi vlídným ”tak prosím” mi ji nabídl a vrátil se do stejných dveří. Za dalších deset minut se ve dveřích ukázal znovu a ve zřejmém chvatu směřoval ke dveřím naproti. Cestou se na mne podíval a položil mi otázku. ”Proč nepijete?” . ”Víte já jsem zvyklý na kávu s cukrem”. Jako odpověď jsem zaslechl něco jako za moment a dokončil svou cestu do cílových dveří. Pomyslel jsem si, že má asi střevní potíže, protože skutečně za chvíli byl zpátky a vracel se do protější místnosti, odkud mi přinesl cukr na lžičce. Poděkoval jsem a on se otočil a vrátil se zpět. Cukr i se lžičkou jsem ponořil do kávy a rovnou kávu zamíchal. Vytáhl jsem z kapsy cigarety, s chutí si zapálil a přemýšlel jsem nad tím, jaká je to vlastně výhoda podávat cukr rovnou na lžičce. Ušetří se skutečně tak asi tři pracovní úkony. Zvednutí lžičky, nabrání cukru, nasypání cukru a ponoření lžičky. Je to asi dva a půl, protože ten malý pohyb nutný k ponoření vysypané lžičky asi nelze považovat za celý úkon. Znovu jsem se k této nedořešené otázce vrátil, protože jsem neměl o čem přemýšlet. Přemýšlet o smyslu mé zdejší přítomnosti nemělo cenu. Musel bych dojít ke stejnému závěru ke kterému jsem již jednou došel. Kávu jsem již dopil, cigaretu dokouřil, a jen tak koukat do blba jsem nedokázal a na konec, jsem přeci v místnosti sám. Po uplynutí další dlouhé hodiny, se dveře znova rozevřely a byl jsem vyzván již mě známým dárcem kávy ke vstupu do kanceláře. Za psacím stolem jsem spatřil mého tajemného muže, jenž mi pokynul abych se posadil po jeho pravici. Po pravici mé, naproti tajemnému se posadil můj již známý kávodárce. Jen jsem se usadil, vypálil na mne tajemný. ”Tak jak to bylo s tím pokladem”! V tu chvíli jsem se nemohl udržet a propukl jsem v nekontrolovatelný smích. ”Čemu se tak smějete?” Zazněla další otázka tajemného. ”Vždyť jsem vám říkal, že to bude nějaká pitomost”. ”Jak jste to myslel, zaslechl jsem z levé strany poněkud nevrle.” ”Tak jak jsem to řekl”, odpověděl jsem. Potom následovaly další otázky jako co jsem kopal na zahradě. Dostalo se mu pravdivé odpovědi, že pařeniště.
Napište nám pcguru@ji.cz Copyright © PC-Guru 2000, tel: 0603 / 427 145