 |
 |
 |
 |
Předmluva k
českému vydání
Českému čtenáři se dostává tato
knížka do rukou s pořádným, opravdu socialistickým
skluzem 13 až 17 let. Když jsem kdysi bezútěšně plýtval
mně na tomto světě vyměřeným časem v tom, čemu se říkalo
eufemisticky socialismus, vracela se mi stále či spíše
mě pronásledovala otázka jak to dáme jednou zase
dohromady? Krátce po odchodu do ciziny v roce 1968 jsem
se jako korespondenční student zajímal na jedné pařížské
škole o správu a řízení; závěrečná práce byla vhodnou
příležitostí, abych se aspoň částečně vyrovnal s mne
stále pronásledující otázkou. Napsal jsem to ”z hlavy” a
dosti rychle, protože jsem měl málo času; jen hrubá
kostra byla česky, pokračoval jsem přímo francouzsky,
protože mi to připadalo jednodušší a rychlejší. Text pak
ležel několik let doma, až jsem došel k názoru, že by
přece jen měl být uveřejněn, k čemuž posléze došlo v
roce 1976 v Paříži. Moc se toho neprodalo, snad také
protože reklama byla velmi nedostatečná a mimo to
patřilo v té době ve Francii v kruzích, které by mohla
knížka zajímat, k bontonu být salonním komunistou
Hofmeisterovského typu. Nabízel jsem a rozesílal pak
knížku některým českým exilovým nakladatelstvím,
organisacím a jednotlivcům, ale neuspěl jsem, nebyl
žádný zájem, při čemž rozhodně svou roli hrálo, že
neexistoval český originál či překlad, ale všechno se
tím asi vysvětlit nedá. Tak tedy ležela knížka zase asi
13 let doma, až jsem se konečně rozhodl vydat ji také
česky. Čtenář, který si přečetl titul a knížku si
koupil, rychle zjistí, že jsem asi dobře okoukl
”kapitalistické” praktiky, neboť knížka se vztahuje z
větší části na období 1948-68, což z titulu přímo
nevyplývá (poslední redakce textu pochází z roku 1972).
Dá se ale říci, že je úplně zastaralá? Zcela úmyslně
jsem se nepokoušel knížku aktualisovat či upravit, aby
si každý na tuto otázku mohl odpovědět sám; já sám mám
pocit, že např. číselné údaje se vzhledem k inflaci
poněkud změnily, ale zásadně se nezměnilo nic či jen
velmi málo. Malý příklad: 20. července 1971 obdivoval
deník Lidová demokracie třinecké hutníky vyvážející
železniční koleje do NSR; 30. listopadu 1988 referuje
týž deník o rakouské firmě Kurzweil, která chce dovážet
a prodávat v ČSR rozhlasové přijímače, magnetofony a
magnetrony. ”Tato firma nám pomáhá vytvořit devisové
prostředky na nákup těchto přístrojů tím, že u nás
kompensačním způsobem nakupuje různé zboží, hlavně pak
betonářské železo”, tedy výrobek, v němž podíl lidské
práce plně odpovídá rozmachu tvůrčích sil za socialismu.
Neměl jsem v CSR nikdy přístup k tajným či důvěrným
informacím a vlastně jsem se o ně podobně jako hostinský
Palivec nikdy zvlášť nezajímal, protože to, co jsem
viděl kolem sebe, mi úplně stačilo. Nejsem také ani
”původním povoláním” ekonom a moje knížka je tedy spíše
pohledem člověka z ulice na socialistický ekonomický
systém: mohla by tedy, jak doufám, být přístupná i
širšímu čtenářskému okruhu. Hlavně by však měla být
signálem ke spojení sil k aktivní přípravě budoucnosti.
Doma v Československu je pravděpodobně dost lidí, kteří
se tím už dlouho zabývají, aspoň v rozsahu své
působnosti, ale vzhledem k politickým poměrům nemohou
své myšlenky předložit veřejnosti či spolupracovat s
jinými. Budoucí řešení musí vzít ohled na celosvětový
vývoj, ale oni jsou v podstatě odříznuti od světa. Mohou
mít informace o světovém vývoji, ale mezi ”papírovými”
vědomostmi a zkušenostmi získanými na vlastní kůži může
být někdy dost velký rozdíl. Na západě se nyní usadila
spousta krajanů pracujících ve všech možných oborech a
majících praktické, ve smyslu této knížky ”systémové”
zkušenosti z obou stran železné opony. Je potřeba toho
využít a zkoordinovat úsilí lidí doma i v cizině,
protože nikdo za nás nic neudělá, všechno se bude muset
postavit znovu jako to Národní divadlo v 19. století.
A na konec ještě jedna technická poznámka: některé
prameny citací se mi nepodařilo už najít: neznamená to,
že by citace byly věcně nesprávné, ale dvojím překladem
do francouzštiny a zpět do češtiny nejsou už absolutně
identické s originálem; případně se proto může
vyskytnout i chyba v datu či pramenu.
Autor
duben 1989 | |
|
 |
 |
 | |
|
 |
 |
 |
|
HISTORIE VÝVOJE HOSPODÁŘSKÉHO
SYSTÉMU
Sledujeme-li vývoj systému v čase, můžeme
rozeznat přibližně 3 období.
První by mohlo být nazváno
”posvícením”, kdyby se nejednalo o velmi vážné věci a kdyby
toto období nekoincidovalo s kulminujícím terorem.
Znárodňování a kolektivisace se odehrávaly velmi rychle bez
ohledu na národní zájmy a zájmy jednotlivých občanů. Zavíraly
se továrny, měnily se výrobní programy (začínaly závody ve
zbrojení), nový hospodářský systém byl budován s katastrofální
nezodpovědnosti provázenou ohromnou nehospodárností. Všechno
bylo snadné, až příliš snadné, bylo to období ”poručíme větru
dešti”. Kvalifikovaní specialisté všeho druhu a všech úrovní
byli vyházeni ze svých míst a nahrazeni novou stranickou
kádrovou elitou, jejíž ultrarychlé školení a obecně velmi
omezené schopnosti neslibovaly v žádném případě ekonomický
rozmach. Vedení strany s uspokojením konstatovalo, že nové
kádry se osvědčily a všechno jde dobře. Hlavním důvodem bylo,
že přenášení rozkazů shora dolů fungovalo bez obtíží, ostatně
politická situace nepřipouštěla námitek.
Rubem této
pochybné medaile byla ”desinformace” vedení strany. Vzhledem k
tomu, že byly přípustné jen úspěchy, žádná informace o velmi
špatné skutečné situaci nedorazila až nahoru.
Hodnocení
situace stranou bylo přirozeně velmi laciné a povrchní.
Vyřazení specialistů, rozpad hierarchie a vyřazení trhu
jakožto ekonomického regulátoru znamená automaticky zastavení
veškerého technického rozvoje, zbývá jen setrvačnost:
nevyvíjejí se už nové výrobky, vyrábí se na základě zastaralé
technické dokumentace, výroba se neracionalisuje, protože k
tomu není důvodu a nakonec ani možnosti.
Hloubí se solidní
základy budoucí chronické nemoci neúčinnost investic, jejichž
cílem je obecné zvýšení produktivity, ale které v soběstačném
systému bez vlastního technického rozvoje a s minimem kontaktů
s vyspělými státy se zakládají na stále stejné technické
úrovni anebo spíše na stále nižší úrovni vzhledem k rychlému
úpadku kvality práce. Růstu výroby je dosahováno prakticky
výlučně extensivním náborem pracovní síly, jakýmsi druhem
dobře známého ”Totaleinsatzu”. Technické zaostávání celého
hospodářství se stává neoddělitelným znakem nového systému. V
sociálním oboru je třeba zaznamenat rychlý růst platů (11)
zvláště, co se týče nekvalifikovaných pracovníků; důvody pro
to byly hlavně politické. Toto ”posvícenské” období netrvalo
dlouho. Bylo příliš snadné rozházet bohatství nashromážděné
pracovitými a trpělivými měšťáky, objevily se první příznaky
krise. Můžeme vzít měnovou reformu z června 1953 jako datum,
které přibližně vyznačuje začátek dalšího období přesto, že už
byly určité příznaky před ním. Tato mimořádně drastická
reforma
Uveďme její zásady: pohledávky .státu vůči
soukromníkům byly převedeny do nové měny ze staré v poměru
1:5, pohledávky soukromníků vůči státu v poměru 1:50. Nová
měna byla vyměňována za starou v poměru 1:5 jen do velmi nízké
hranice. Nad touto hranicí poměr rychle vzrůstal (1:10) a to
ještě jen pro peníze,
které byly v okamžiku reformy
uloženy ve spořitelně. Hotové peníze nad zmíněnou hranici
nebyly vůbec vyměněny. Oficiálně to byl úder proti
spekulantům, ve skutečnosti byli tito jediní, kteří nebyli
zasaženi, neboť o reformě kolovaly již určitou dobu věrohodné
pověsti, což umožnilo spekulantům ”přijmout příslušná
opatření”.
Skutečným cílem reformy bylo přenést na
”pracující lid” náklady způsobené politicko-ekonomickým
převratem a závody ve zbrojení. Mimoto umožnila reforma
provést lacino konečnou fázi znárodnění. Příklad: obchodní síť
nebyla znárodněna bez odškodnění; národní podniky na začátku
najaly obchody a platily určité procento z hodnoty vybavení a
zařízení. Dejme tomu, že tato hodnota byla před reformou
odhadnuta na 100000 korun. Po reformě se přikročilo nejprve k
novému odhadu pro snížení této částky (stále ve staré měně),
dejme tomu na 70000 korun. Tato částka byla konečně převedena
do nové měny v poměru 1:50 a majiteli bylo vyplaceno 1400
korun, což byla cena pánského obleku. Stát takto ”koupil”
všechno ”zcela legálním” způsobem, abychom použili žargonu té
doby. Co se týče obecného výsledku reformy se teď konstatuje,
že reálné mzdy většiny obyvatelstva poklesly (12). Je těžké
zjistit (pokud je to vůbec možné), o kolik; bylo by to velmi
zajímavé, neboť snížení o 25% umožní 8 let zlepšovat životní
úroveň o 3% ročně, než se dorazí na původní úroveň.
dovolila komunistické straně začít alespoň ve finanční
sféře s ”čistým stolem”, pokles životní úrovně usnadnil nábor
žen z domácnosti do průmyslu a na druhé straně reforma
definitivně zbavila posledních ilusí ty, kdo je ještě měli a
přispěla ke krystalisaci, či spíše k nelítostné polarisaci
partnerů v hospodářském životě.
Začíná tedy druhé období,
období částečného ekonomického probuzení, období, kdy
průmyslové, zemědělské a obchodní fondy nejsou ještě úplně
amortisovány nebo lépe řečeno projedeny. Situace se poněkud
stabilisovala: nezbylo už nic k znárodňování, politický teror
poněkud povolil. Hospodářská situace ukazovala jasně, že už
definitivně uplynulo období, kdy se ”poroučelo větru dešti”,
nicméně nový systém se už dobře zakořenil jak o tom svědčí
chronická ”napětí ve zdrojích”. Po prudkém, bouřlivém a
neuspořádaném prvním období se strany zakopávají ve svých
posicích; říkáme jasně strany (v množném čísle), protože zájmy
těch, kterým se podařilo vyšplhat se až nahoru a těm, kteří
zůstali dole, se rozešly. Politickým a hospodářským vývojem se
objevují na scéně dva partneři či spíše protivníci, jejichž
boj jelikož trh je vyřazen se stává obsahem hospodářského
života. Z jedné strany centrum, které nyní dobře zná
nepříznivou situaci v národním hospodářství a které vyráží
klín klínem, přičemž vědomě ignoruje z politických důvodů
skutečné příčiny, pokouší se ždímat podniky, aby dostalo víc
nejen pro hospodářství, ale také pro tajné politické cíle, na
druhé straně podniky, jejichž zařízení stárnou, neboť všechny
jejich jimi vytvořené prostředky jsou jim centrem odnímány,
podniky, které v podstatě representují pracující lid. Tento
výraz neznamená dělníky, ale všechny, kdož pracují, aniž by
měli právo a možnost vědět pro koho, jejichž věčná touha,
lidská a úplně přirozená je jako ve všech zemích a ve všech
systémech pracovat méně za lepší plat, zvláště proto, že
zásada více peněz za více práce neplatí. Nicméně situace není
tak temná a beznadějná. Vzhledem k socialistické racionalizaci
(=monopolisaci), trvalému a úplnému nedostatku ve všech
oborech, neexistenci trhu a politickým faktorům neexistuje
nebezpečí likvidace podniku, ať už je jakýkoliv; základna pro
boj je tedy dostatečná. Na čem záleží, je obratná politika,
která těží ze systému ukazatelů: hlavně skrývat reservy a
vyjednat s centrem plán, který se dá snadno splnit a který
následkem toho umožňuje vést pohodlný život Neboť jediná
důležitá motivace, která platí také v novém systému jsou
platy, a protože tyto jsou zaručené -zbývají jen prémie. Oba
protivníci centrum a podniky se vrhají do studia ukazatelů.
Centrum se snaží je neustále zdokonalovat, zatímco v zásadě
celá intelektuální kapacita podniku se soustřeďuje na jejich
slabé body a těch je dost. Konkurenční boj zdegeneroval v
absurdní a tragikomickou frašku ke škodě země.
Pro
ilustraci několik příkladů:
Jedním z hlavních ukazatelů
byla od začátku hrubá výroba, která sama o sobě nevyjadřuje
aspekty kvality. rentability apod., a proto se s ní dá
libovolně manipulovat. Hrubá výroba zahrnuje například také
hodnotu výrobku subdodavatelů daného podniku. Je tedy účelné
mít v plánu montáž nebo zpracování součásti a polotovarů
dodaných jinými podniky a není vhodné dávat příliš pozor na
jejich ceny, neboť vstupují bez potíží nejen do výrobku
podniku. ale také do jeho ukazatele hrubé výroby.
Jinou
metodou je zvolit velmi drahé suroviny a komplikované výrobní
postupy -náklady na výrobu stoupnou, ale hrubá výroba také a o
to tady jde (místo, co by se nějaká součást vyrobila
jednoduchou operací. třeba lisováním, je lépe ji vysoustružit
pokud možno z nerezavějící oceli, poněvadž to vynáší). To
platí i v obráceném směru: podnik, který by dokázal vyrábět
jednodušeji, nemůže tak učinit přímo. poněvadž jeho hrubá
výroba by klesla a to by byl smrtelný hřích. Mimo to by to
uvedlo celý systém do nesnází, neboť poklesy hrubé výroby se
netrpí. Příklad ukazuje, jak vyšší ekonomická jednotka může
plníc úkoly stanovené státním plánem uniknout skutečné
odpovědnosti za zásobování obyvatelstva a může skrýt rozdíly
mezi potřebami obyvatelstva a plány podniku (14):
Je
nemožné sjednávat s podniky smlouvu o jednotlivých výrobcích,
ty se musí seskupovat. Může se vyskytnout následující situace:
obchod požaduje - podnik nabízí
výrobek A 4
miliony - 1 milion
výrobek B 1 milion - 4 miliony
celkem 5 milionů - 5 milionů
Protože výrobky A a B
figurují ve státním plánu pod jedním symbolem, podnik může
klidně přijmout plán a splnit jej. Samozřejmě je možné, že
děti ve škole budou mít například hodně tužek a málo sešitů,
ale prémie jsou zajištěny. (Osobní poznámka autora: autorkou
tohoto článku je pravděpodobně dosti mladá žena, jinak by se
nemohla rozčilovat nad věcí, která je již po léta součástí
abecedy každého socialistického podniku. Triky tohoto druhu se
svěřují začátečníkům). Ale ukazatele nejsou jen ve výrobě,
nýbrž i v jiném důležitém oboru, totiž ve mzdách. Jeden z
ukazatelů, určený ke kontrole mezd, stanoví, že se nesmí
překročit určitý mzdový průměr v nějaké jednotce, v dílně.
Hospodářská jednotka, která si zajistila příjemný plán a která
chce klidně využívat svých reserv a zlepšovat příjmy svých
zaměstnanců (někdy jen těch privilegovaných), reaguje zcela
logickým způsobem: přijme několik zaměstnanců, často žen,
kterým moc neplatí, ale také od nich nechce, aby hodně
pracovaly. Jsou tady, aby snížily mzdový průměr, v určitém
ohledu obdoba Gogolových ”Mrtvých duší”. Toto řešení má ještě
jinou výhodu, že je možno se jich zbavit v okamžiku, kdy
jednotka chce zlepšit ukazatele produktivity práce.
A na
konec jeden příklad ukazující, jak mohou záviset spotřebitelé
na ukazateli prémií nákupčího obchodu (15). Systém chce nutit
například nákupčího konfekce, aby dobře vybíral kvalitu a
množství toho, co nakupuje: 50% jeho prémií závisí na skladbě
zásob. Musí být také zainteresován, aby se hodně prodalo: 50%
jeho prémií závisí na plnění maloobchodního obratu. Ale co se
stane, když vidí, že nebude splněn plán obratu? Nákupčí chce
zachránit svých 50% prémií závisejících na zásobách,. už
nenakupuje a je věcí prodavaček, aby prodaly, co je
neprodejné. Příklad citovaný v článku:
Nenakupují se
dámské šaty z Treviry, třebas jde o exportní souběh, který má
vynikající vlastnosti a dobrou módnost. Nákupčí však řekne: Já
to bohužel nesmím koupit, protože mám tolik pánských zimníků
nebo dámských letních bavlněných šatů bez rukávů, že mám
skladový normativ naplněn a nesmím tento kvartál nakupovat.
Všechny uvedené příklady jsou jen ukázky, a to možná ne ty
nejdůmyslnější, ale umožňují si udělat představu o tom, co
znamená nahradit trh ukazateli.
Dále jsou na řadě
politické karty. V prvním období exklusivní zbraň centra se
dostává také na druhou stranu barikády. Zvláště velké podniky
umějí obratně mobilisovat místní a krajské výbory komunistické
strany, které mohou mít značnou politickou váhu a uplatňují
pomocí ÚV komunistické strany velký tlak na centrum,
představované obvykle ministerstvem (tentýž princip se
uplatňuje stejně na nižších úrovních). Ústřední výbor je
teoreticky na straně ministerstva, ale jen nepřímo. Technické
kádry ministerstva jsou někdy smířlivé ve vyjednávání s
podniky, poněvadž znají dobře absurditu systému, nemají
prostředků, aby mohli skutečně zasáhnout a konečně pracovali v
těchto podnicích, než přišli na ministerstvo a po příští
čistce (nebo reorganisaci) nemohou prakticky jinde přistát,
než v nějakém podniku svého sektoru. Je zřejmé, že si nebudou
dělat zbytečné nepřátele.
V tomto druhém období se
bumerang vržený po roce 1948 do citlivého mechanismu národního
hospodářství obrátil proti centru. I když existují dva druhy
občanů, členové komunistické strany a ti ostatní, v boji za
prémie jsou sjednoceni, podniky tvoří solidní frontu proti
intervencím centra a stávají se stále více imunní proti jeho
zásahům. Podniky, které zajímá jenom splnění plánu, aby mohly
být vyplaceny prémie, vylepšují protiukazatelovou obranu,
brání se proti změnám ve výrobě, proti technickému vývoji,
poněvadž to jen přináší risiko v prémiích a nutnost duševního
úsilí, zatímco za normálních podmínek se požaduje úsilí od
funkcionářů podniku jen v období prověrky efektivnosti a
”montáže” plánu na příští rok, potom je možno zase upadnout do
rutiny a každodenní letargie nebo se věnovat vlastním
koníčkům. Reálné zvyšování výroby se děje téměř výlučně
snižováním kvality. Inovace, pokud jsou na ně vůbec peníze a
zakládají-li se na vlastní technice, se realisují tak pomalu,
že v okamžiku zahájení provozu jsou nové továrny zastaralé a
rekonstrukce nebo modernisace (nových továren!) jsou nezbytné
dokonce ještě před zahájením provozu.
Posice centra se od
základu mění. Období ”posvícení”, kdy byly likvidovány škrtem
pera továrny, rozdávány peníze, manipulována a přemisťována
pracovní síla, patří definitivně minulosti. Centrum se ocitá v
defensivě vlivem synergického účinku politického a
hospodářského systému. Dole nikdo nic nerozhodne, ať jde o
cokoli, všechno se postupuje vyšším orgánům. Centrum je
přetížené, z praktických důvodů se nemůže zabývat než velmi
naléhavými případy není čas řešit problémy při jejich zrodu,
kdy řešení je možné a účelné. Tak se centrum stává družstvem
hasičů, které běhá od jednoho požáru k druhému, aniž by mohlo
uhasit nějaký požár definitivně. Jde vždy jen o určité
zmírnění potíží, ale nikdy o opravdové řešení a skoro vždycky
o finanční injekci na účet celého hospodářství.
V tomto
období se stabilisuje celá řada problémů (byty, zásoby,
investice, zkrátka celé hospodářství), které se centrum snaží
vyřešit (v současné době už asi 13-15 let) bez nejmenšího
úspěchu. Metoda mobilisování národa pro řešení
nejnaléhavějších problémů (”bitva o zrno”) praktikovaná
zvláště v prvním období, upadá pomalu, ale jistě, v zapomnění.
Nic neřeší, spíše naopak; dokonce i centrum to začíná chápat.
Pan F. Castro to nedávno prokázal v praxi. Vrhnul celý
národ do ”bitvy o cukr”. Očekávaných výsledků se ani zdaleka
nedosáhlo, ale podařilo se přece jen zanedbat a vážně ohrozit
produkci kávy, tabáku aj. (16).
Hospodářské vztahy a
obecně ovládání systému se stávají stále složitějšími, neboť
přes všechno úsilí není možno je udržet ve statickém stavu.
Pohyb mezinárodního trhu, dovoz moderních zařízení, i
bezvýznamný technický vývoj se vymykají neustále pravidlům
systému, vedou k ”deformacím” a prohlubují zmatek.
Národní
hospodářství se stalo kolosálním monstrem, které se pomalu
pohybuje a vybírá si samo svou vlastní cestu. Jeho zvládnutí
je velmi obtížné, ne-li nemožné. Výsledky intervencí se
projevují až po relativně dlouhém čase a jsou často
překvapující, čemuž není možno se divit vzhledem k labyrintu
tvořenému systémem a protichůdnými hospodářskými a politickými
zájmy různých vrstev a skupin obyvatelstva.
Velká
”reorganisace” roku 1958 například byla zamýšlena alespoň
podle oficiálního tvrzení jako hospodářská reforma. Nicméně
řadoví občané ji pociťovali jako pravidelnou čistku, která
trochu připomíná pozdější čínskou kulturní revoluci. Akce
dělala dojem, že cílem bylo nahnat strach také stranickým
kádrům, které ”změšťáčtěly”. Možná. že vedení strany si
uvědomilo ”obklíčení” centra hospodářskými jednotkami dobře
zakopanými v jejich posicích a chtělo rozbít neblahý dobře
zaběhaný mechanismus. Ať již je tomu jakkoliv, výsledek byl
zcela obrácený, než to, co se zamýšlelo. Problémy, o jejichž
řešení se usilovalo, se staly ještě obtížnější.
Třetí
období asi od začátku šedesátých let je obdobím určité
resignace. Většina výrobního zařízení je odepsaná, byty, které
zůstaly léta bez údržby, se začínají hroutit, stejně tak jako
dopravní síť. Je to období, kdy se přestává s hlučným
vyhlašováním pětiletých plánů, které se ukazují jako příliš
optimistické dlouho před uplynutím lhůty. Od roku 1963-64 je
hospodářství řízeno ročními ”operativními” plány, tento výraz
ukazuje dobře improvisační charakter těchto plánů. Problémy
dobře zakořeněné během dvou předcházejících období, se stále
prohlubují, přičemž nejzávažnější je neefektivnost investic,
které pohlcují stále více finančních prostředků s
katastrofálními výsledky. Materiálové náklady výroby stále
rostou. I z opatrných oficiálních náznaků vyplývá, že
pokračovat, znamená vyrábět, aby se vyrábělo. Nicméně se
objevují i positivní prvky, neboť toto období je obdobím
probuzení i těch, kteří věřili. Nadále je zřejmé, co je ve hře
a že není možno pokračovat stejným způsobem. Podniky se snaží
zachránit, co se dá a znovu objevit skoro zapomenuté principy
podnikání, aniž by ovšem chtěly a mohly vyřešit interní
problémy (disciplina, pracovní morálka, vhodná hierarchie).
University produkují absolventy v počtu počítaném na rozvoj
hospodářství, ke kterému nedošlo. Jejich úroveň není
homogenní, je někdy nízká. ale i slabí absolventi převyšují
úroveň již léta se bortícího hospodářství. Není možno se
vyhnout tlaku technického rozvoje západních zemí, začínají se
se zpožděním dovážet první počítače.
Je snad typické. že
se už od roku 1964 používá počítače na děrné štítky pro
třídění a registraci stížností adresovaných presidentu
republiky.
I když dovoz počítačů se děl velice překvapivým
způsobem na centralistický a puntičkářsky plánovaný systém
(každý podnik dováží jinou značku nebo aspoň jiný model) -v
roce 1970 bylo v provozu 235 počítačů v 45 typech, z toho 56
počítačů Minsk 22 dodaných prakticky bez software (17) i když
nové metody řízení dlouho živoří v ústraních (školách,
výzkumných ústavech), protože jsou většinou neslučitelné se
systémem a chybí jim solidní základna a zázemí, i tento pomalý
a ostýchavý vývoj ukazuje dostatečně absurditu a zaostalost
systému. Konstatuje se, že nejen průmysl je zastaralý, ale i
oficiální přístup k problémům nedává žádnou naději na příznivý
obrat, protože komunistická strana odmítá vzít v úvahu
skutečnou situaci.
Shrnuvše takto charakteristické rysy a
historii systému můžeme se zabývat jeho praktickou odezvou v
různých odvětvích národního hospodářství.
| |
|
 |
 |
 | |
zpět / hlavní
stránka / kategorie
