 |
 |
 |
 |
Naše svoboda při
prosazování vlastního životního stylu není, a ani nemůže
být neomezená. Je ohraničena nejen svobodou druhých
lidí, jak hrdě hlásá liberální osvícenecká filosofie,
ale i zájmy ochrany přírody, jak zvláště zřetelně
vyvstalo v druhé polovině právě končícího automobilového
století.
Prostředky, kterými můžeme zasahovat v rámci
nárokování si svého životního stylu do práv a svobod
spoluobčanů, kterými můžeme poškozovat flóru a faunu,
jakož i celé přírodní ekosystémy, s pokračujícím
technickým rozvojem nabývají, jak známo, na účinnosti.
Větší moc v rukou jednotlivce v tomto procesu tak
automaticky klade i vyšší nároky na odpovědnost vůči
okolnímu světu. Přesněji řečeno, vzrůstá naše osobní
odpovědnost za rozhodování k jakému účelu, a v jaké
intenzitě, budeme nejrůznější civilizační vymoženosti
používat.
Přímo učebnicovým příkladem masového
používání technického vynálezu významně ovlivňujícího
utváření našeho životního prostředí je automobil.
Automobilová doprava se dotýká výsostných zájmů
jednotlivců i celých skupin obyvatel, ba co více, žádá
si přetváření krajiny a formuje tvář našich měst a
vesnic.
Základní demokratické pravidlo, že svoboda
každého člověka končí u nosu jeho souseda, je pro naše
automobilové šílenství vskutku trefná. Kromě zajištění
nedotknutelnosti a integrity i nejzazšího výběžku
lidského těla totiž vystihuje i elementární potřebu a
etický nárok každého z nás na čistý vzduch, který tím
nosem dýcháme. Na vzduch bez obsahu škodlivin, jež tam
kdosi druhý při realizaci svého usurpovaného dílu
svobody přimíchal.
Že tento základní princip
společnosti svodných lidí všeobecně nedodržujeme, je
nabíledni. To ovšem vůbec neznamená, že nad porušováním
předního lidského práva může přivřít oči a odevzdaně
mávnout rukou. Neboť kromě samotného faktu zneužívání
svobody jedněch na úkor druhých, tedy „hluboko za nos
mého bližního“, tu nelze opominout tak stěžejní
záležitost, jako rozsah tohoto jevu, podíl na něm
každého z nás jednotlivě, a s tím spojenou konkrétní
odpovědnost.
Povídka Jak jsem se spřátelil s
motoristou je přenesením naznačené otázky svobody
individua a jeho odpovědnosti při sešlápnutí plynového
pedálu do mezní situace lidského života, a tím i
vyostřením jinak do šedi pokrytecké konvence ponořených
obrysů lidskosti, spravedlnosti a svobody, kulturních a
civilizačních hodnot, na které se tak často odvoláváme.
Koncentrace na zvolený výsek širokého aktuálního tématu
člověk a automobil umožnila autorovi soustředěně
sledovat dva rozporuplné přístupy k nabídce svobody v
rámci každodenního jednání, včetně důsledků, jež sebou
přinášejí. Přístupy, které jsou tak vystaveny
zatěžkávací zkoušce, kdy se člověk propadá až na samé
dno své existence. Kdy přichází čas splácet dluhy. - Inu
žádný životní styl nelze založit na nepokrytém
úvěru.
Původní kosmická vzdálenost obou hlavních
protagonistů příběhu však, jak se nakonec ukazuje, není
nepřekonatelná. Ovšem, za jakou
cenu? | |
|
 |
 |
 | |
|
 |
 |
 |
|
Rozsudek zněl stručně, až úsečně, technicky:
„rakovina“. Jako když se mezi řečí zběžně konstatuje „trvale
zataženo“ nebo „zánět nosohltanu“. Zkušená lékařka se dívala
do papírů a proud jejich slov jen šuměl a roztáčel moji
ochromenou mysl k závrati. Věděla, že čekám na její pohled, na
její oči. Dobře to věděla. Jen ty oči mi mohou potvrdit, že
jsem se hloupě přeslechl, špatně rozuměl, že se chybně
vyjádřila, že popletla diagnózu, že … Jen ty oči. Pak je
zvedla. Krátce. - Jejich pohled byl prázdný. Bože tak prázdný!
Tak vzdálený tomu mému vybičovanému očekávání. A tak krutě
odosobnělý. Jako rozpadající se obláčky tisíckrát vyřčených
frází opouštějících teď její vrásčitá ústa. Bezobsažná slova
povzbuzení a naděje sklouzávala kamsi do ztracena. Chybělo v
nich to hlavní – teplo. Teplo, po kterém jsem, rázem citově
vyprázdněn, přímo bytostně toužil. Já, chlap, jímž doposud jen
tak něco neotřáslo, náruživě dychtil po každém, alespoň
malinko hřejivém tónu v řeči této cizí starší ženy v bílém
naškrobeném plášti. Marně. Místo toho, poté co vstala od
stolu, opatrně přiložila k mé propocené dlani suchou, studenou
neohebnou ruku. Než zamířila k umyvadlu, ještě jednou na mě
nepřítomně pohlédla a naznačila několik doprovodných kroků
směrem ke dveřím. Vlastně k bráně do zlověstné temnoty. Ano,
takhle to začalo. | |
|
 |
 |
 | |
zpět / hlavní
stránka / kategorie
