 |
(Co byste asi tak všichni říkali, kdybysem
najednou nebyla? To by mě fakt zajímalo. Co třeba ty, mami?
Pustili by tě sem na můj pohřeb? Poplakala by sis? Děda s
babičkou by to snad přijali mužně. Jindřich by smutek pečlivě
vychutnával a na můj skon by určitě složil báseň; zatímco Jura
by mý fotky opatřil černým rámečkem, ale zároveň by, pacholek
jeden, z toho, co na filmech má, o mně stoprocentně
zkomponoval nějakou děsně prolhanou montáž. Radši si ani
nepředstavovat, jakou. Haně bysem, aspoň myslím, byla úplně
fuk. Našla by si na komandování jinou nanynku.
To pomyšlení
mě přece jen trochu vzpružilo.) Vstala jsem a balancovala po
větvi zpátky. (A co ty, lásko moje? Manželi bejvalej od mý
třídní, zanedlouho už taky bejvalý? Paní profesorka si
neodpustí lhostejný pokrčení ramen a ty na ni vyštěkneš:
„Andreo!“ a ona udělá „Bububu. Jen si zakřič, ty hrdino...“ –
Nekřič na ni. Hned jí jednu plácni. Dlužíš mi víc: to kvůli
tobě umřu nedotčena. Ujedou mi teď nohy, praštím se o větev a
omráčená spadnu do vody, nebo do ní naopak tiše vstoupím a
voda mi pomalu vyhrne košili jako Ofelii šaty tenkrát, v tom
pochmurným království dánským… jenže já umím plavat, sakra.
Tak takhle by to nešlo.
Tátu by to asi vzalo, to je jednou
jistý. A Pavlu taky, černý šaty by jí slušely a černej
klobouček, ten slušel i mně, když jsem si ho u ní zkoušela ke
krajkový podprsence... škoda. Tý srandy, co se s těmahle věcma
dalo ještě zažít! Nebo že bysem fakt radši začala plavat, až
do tý vody vlezu? Ono totiž vůbec není jistý, že se na
poslední chvíli někdo objeví, nějakej pirát třeba nebo od
češtinářky manžel nebo tatínek, a s nasazením života mě vyrve
krutýmu ledovýmu živlu z náručí a potom vroucím polibkem...
teda pokud to nebudeš právě ty, tati. Jenže ty už nejspíš
sedíš ve vlaku a koukáš z okna a myslíš na Pavlu a na mě si
ani jednou nevzpomeneš.)
Uslyšela jsem strašně blízko
datla. Naklonila jsem se nad vodu, jestli ho neuvidím, a
ručník mi sklouznul dolů. Zvolna odplouval, ještě na moment
jsem se po něm zasněně podívala, ale scénka ze života mladičké
rozervané dívky musela teď počkat; přeběhla jsem na břeh,
rychle si přetáhla košili přes hlavu a vešla do řeky za tím
ručníkem. Dostal se už do proudu a měl malej náskok, udělala
jsem čtyři pět rychlejších temp a najednou jsem z dálky
zaslechla volání: „Petro!“
Přestala jsem plavat. Ručník se
zachytil o kus dál, kde další rozsocha courala svý menší větve
ve vodě, a já už byla skoro u něj. Ani mě nenapadlo na nějaký
volání odpovídat, schovala jsem se za listí a pozorovala
Pavlu, jak přibíhá a rozhlíží se, nejde až k vodě, ale
odbočuje na pěšinku k jezu, přivírá oči a kouká do dálky a
snaží se mě zahlídnout, jak ve šlajsně provozuju obvyklý vodní
radovánky. Marně. Měla na sobě taky jen noční košili; co to
asi bylo za sílu, která ji zničehonic vyhnala z pelíšku,
nastartovala do běhu, a dokonce, světe div se, probudila i
našeho nočního valdštejnskýho badatele a přinutila ho škobrtat
za Pavlou a tvářit se vyděšeně.
Patrik měl větší štěstí než
Pavla: sešel až dolů k vodě, tam našel Viktorčiny hábky, bez
větších obtíží si domyslil, čí jsou, a pospíchal s nima za
velitelkou zásahu. „Co se děje?“ vyhrknul udýchaně, zřejmě ne
poprvý dnes ráno.
„Kdes to našel?“ napůl vykřikla teta a
brala mu mou košili z rukou. Divže se tam o ni nepřetahovali.
Byla pěkná blbost si ji svlíct; která holka se jde
zasebevraždit nahá? Jenomže když jsem ji svlíkala, tak jsem se
zrovna nesebevraždila... lezla jsem do vody pro ručník. Prostě
pech. „Tak mluv, sakra!“ zaječela Pavla, kterou takovýhle
čistě technický úvahy pochopitelně nenapadaly. Byla bledá, oči
měla veliký, a jako kdyby ji vedla neviditelná ruka, otáčela
se pomalu mým směrem. „Odkud to máš?! A dělej něco,
chlape!“
„Co mám dělat?“
„Hovno, ty blbečku!“ vřeštěla
na něj jako smyslů zbavená. „Teď je akorát čas na
vysvětlování!“
Rozhlídli se po řece a všimli si oba
ručníku, zachycenýho o větev. Viděla jsem je perfektně, oni mě
ale zatím zahlídnout nemohli. „Prokristapána,“ řekla teta, mou
košili konečně pustila, udělala dva kroky ke mně a znenadání
zaječela: „Petro!“ tak příšerně, že nám všem naskočila husí
kůže. Kdybysem fakticky... už třeba nebyla, stejně by mě to
ječení probudilo, to se klidně vsadím. S tou mou připitomělou
hrou beztak bylo zapotřebí skončit: jednak mi začínala bejt
zima, jednak mě Pavla nebo Patrik uviděj, až se rozhodnou
vlízt pro ten nešťastnej ručník. Pustila jsem se a pomalu
vyplula na řeku tváří dolů, jedno ucho nad vodou. To aby se
vědělo, co se bude dít.
„Tam!“ ozval se děsnej řev. Slyšela
jsem dusot na břehu a pak blížící se ráchání. Když mě Pavla
chytla za volně plovoucí ruku, skrčila jsem nohy pod sebe,
vymrštila se jako čertík z krabičky a udělala jsem: „Baf!“ Ale
ouha; vody tam bylo, tati, taktak nad kolena. Radši jsem
nekoukala, kde Patrik je a kam čumí.
Pavla leknutím
zaječela, podklouzla a spadla, hned ale vstala a skočila po
mně. Vysmekla jsem se, ona mě znova chytla, znova jsem se
vysmekla a ona mi dala strašlivou přes tvář, pak ještě jednu,
která se jí už tolik nepovedla, a vzlykala přitom a zároveň se
smála: „Takže ty ses neutopila, ty spratku? Tak tě utopím já!“
a fakticky mě povalila do proudu a zkoušela mi v něm přidržet
hlavu. Vytrhla jsem se jí, popadla za mokrou košili a škubla k
sobě, látka zapraskala a objevilo se Pavlino rameno, teď nohy
ujely nám oběma a spadly jsme – jenže tentokrát jsem byla při
vstávání rychlejší, byla zas na mně řada zaječet, ale já
zdaleka tolik nevřískala, když jsem ještě jednou škubla její
košilí, ta už mi zůstala v ruce a já s ní po Pavle šlehla
jednou, podruhý, pak i potřetí, a udejchaně, ale taky se
smíchem jsem jí slibovala: „Ty že budeš moje máma? No to se
teda těš, kamarádko!“ | |
|
zpět / hlavní
stránka / kategorie
