 |
V Galaktickém Společenství Myslících Bytostí
se o ničem jiném nemluvilo, nežli o válce.
Byla to podivná
válka. Nikdo o ní nic nevěděl, jenom to, že Gurroa, dosud
nejmocnější známá civilizace, stojící mimo Galaktické
Společenství, velice naléhavě požádala o několik
termonukleárních náloží, právě těch, které před nedávnem sama
doporučovala rozebrat jako nepotřebné. To ale znamenalo něco
chmurného, když civilizace, která v poslední skutečné válce
zvítězila bez jediného výstřelu a bez jediné oběti na straně
protivníka, najednou nenachází jiné východisko, než atomový
úder... Na koho vlastně?
Reportér Harry Ross (z časopisu
Galaxie a my, známý po Společenství jako jediný, kdo v tomto
tisíciletí pořídil za svého krátkého pobytu přímo v centru
tajemné a nedostupné hmyzí civilizace Říše Glug jedinečné
snímky jedné matky), na planetě Igysuo zastihl přítomného
zástupce civilizace Gurroa a pokusil se ho přemluvit, aby mu
prozradil více podrobností o současném konfliktu.
»To jsi
ty, Harry?« vzpomněla si Gurroova dívenka, která na Igysuo
dohlížela na kompletaci náloží atomových torpéd. »Moc času
nemám, ale ze staré známosti ti to neodepřu. Zatím si tady
natoč co potřebuješ - jaképak s tím tajnosti - a pak mi dej
vědět.«
Když jí pak přišel oznámit, že je připraven,
objevila se vedle něho najednou s fialovým zábleskem dvě sotva
pětiletá děvčátka, objala ho z obou stran - a poté zmizela v
dalším fialovém záblesku i s reportérem.
Když se Harry
vzpamatoval z nadprostorového letu, který takovýmto zvláštním
způsobem (bez kosmické lodi a dokonce i bez skafandru) vykonal
poprvé v životě a jímž byl ohlušen, oslněn a trochu i otřesen,
uvědomil si jen to, že se nachází na letícím hvězdoletu.
Poznal to nejen podle slabší tíže, dosahující sotva čtvrtiny
pozemské, ale také proto, že mu typ lodi nebyl neznámý. Nikde
tu nebyl jediný nápis, jediné označení - což právě tuto loď
určovalo. Jen Gurroa na svých lodích nikdy žádné nápisy
nepotřeboval.
Obě Gurroovy holčičky zmizely mnohem dříve,
než se Harry vzpamatoval z ohlušení, ale on už jejich pomoc
nepotřeboval. Pamatoval si naštěstí uspořádání lodi z dob, kdy
se účastnil mírových rozhovorů s Říší Glug. Brzy si uvědomil,
že se nachází v předsíni hlavní řídící kabiny a hned si to
také namířil do dveří.
K jeho nesmírnému překvapení tam
bylo živo, i když zcela jinak, než co očekával. Z civilizace
Gurroa tam nebyl nikdo, zato tam bylo více než deset lidí,
kteří sem vůbec nepatřili - a některé z nich Harry dokonce
poznal.
»A hleďme - máme tu nějakou návštěvu,« uvítala ho
už ve dveřích vysoká, štíhlá, černovlasá Bardžanka. Harry Ross
se na ni podíval a zdálo se mu, že už ji musel někdy v životě
vidět - ale za nic na světě si nemohl vzpomenout, kde.
»Á
- Harry Ross,« usmál se na něho druhý Bardžan. Toho Harry
naopak poznal ihned. Byl to šedovlasý rektor lékařské
univerzity v Cokrezu, pan Grou Sofonai.
»Co vy tady
děláte?« podivil se Harry.
»Co se dá,« mávl rukou
odevzdaně Sofonai.
»Zaslechl jsem, že vás dnes sháněli na
univerzitě,« řekl Harry. »Měli tam nesmírně zajímavý lékařský
případ a velice litovali, že Vás nikde nemohou sehnat...«
»Tady to bylo také velice zajímavé...« odtušil pan Grou
Sofonai. »O co vlastně v Cokrezu šlo?«
»Jedna studentka,
zaslechl jsem nějaká Hanele Weisová ze Země, tam nebyla
několik dní k probuzení, nebo tak nějak«, řekl Harry nepříliš
zasvěceně. »Budili ji marně i vyhlášení odborníci z
univerzity, což se mi zdá divné, když vím, že za pomoci
agisarů dovedete probudit i mrtvé... ale na takovýhle druh
zajímavosti tam jela od našeho časopisu kolegyně Linda, ta těm
lékařským věcem rozumí víc.«
»Nebyla k probuzení, říkáte?«
zbystřil pozornost Grou Sofonai - a spolu s ním všichni
ostatní, kdo byli v řídící kabině. »To jméno si pamatuji,
Hanele Weisová, velice nadaná dívka - a docela hezká, i když
má příliš pozemsky bledou barvu pleti asi jako vy, pane
Harry... Poslyšte, neprobudila se právě včera - a sama od
sebe?«
»Jak to víte?« podivil se Harry. »Pokud vím, teprve
to má touhle dobou vyjít... Slyšel jsem, že jakmile se ta
dívka probudila, někam si odskočila - a od té doby ji už nikdo
neviděl... Kolegyně Linda měla smůlu, že ji tam už nestihla.
Napadlo ji dokonce zavolat si na tu záhadu Strážce, ale ti
prohlásili, že o nic nejde a víc z nich nikdo nedostal.«
Všichni v řídící kabině se na sebe významně podívali.
»Myslím, že jsme doma,« usmál se jeden z lékařů.
»Tajnůstkář jeden,« usmála se i Bardžanka.
»Ale proč
to dělá na zapřenou?« vrtěl nevěřícně hlavou pan Sofonai.
»Stačilo by mu, aby jen slovíčko prohodil...«
»To by nebyl
on,« mávla rukou Bardžanka s úsměvem plným pochopení. »Vždyť
víte, jak on všude vystupuje nenápadně, jak to jenom jde.«
»Moment!« opáčil Harry. »Vás už můj případ nezajímá?«
»Ale zajímá,« usmívala se stále Bardžanka. »Jenomže nám už
je jasné oč jde. Hanele Weisová není obyčejné děvče. Kdyby Vás
to zajímalo, pane Ross, my vám můžeme na oplátku prozradit,
kde se s největší pravděpodobností Hanele touhle dobou
nachází.«
»To přece nemůžete vědět!« vyhrkl Harry.
»Teď nejspíš sedí za řízením jednoho křižníku Gurroovy
flotily,« dokončila Bardžanka.
»Pak ovšem ta Hanele je...
Gurroa?« svitlo Harrymu.
»Nerad bych se mýlil - ale bude
to tak,« usmíval se pan Sofonai. »Hanele Weisová... Kdopak by
to do ní řekl?«
»Ale jak víte, že se probudila právě
včera?« sondoval rychle Harry.
»Protože ve stejný okamžik
se nám tu přímo pod rukama probudilo šest set dětí - a všechny
z civilizace Gurroa,« řekla Bardžanka. »My se tu totiž několik
dní staráme právě o ty nejmladší Gurroovy děti...«
»Proč?
Co je s nimi?« vyhrkl Harry.
»Ani my jsme je nemohli
probudit,« řekl šedovlasý lékař Grou Sofonai. »Pane Harry, je
mi už více než osm set let, většinu té doby jsem prožil jako
lékař - ale ještě nikdy ve svém životě jsem se nesetkal s tak
zvláštním druhem spánku. Víme o něm jen to, že to je jakýsi
druh hypnózy, vyvolávaný na dálku.«
»Na dálku? To by mohlo
být. Gurroa je přece telepatická bytost,« připomněl si Harry.
»Právě. A když se teď chytil s vesmírnou příšerou, ona se
ho pokusila hypnoticky uspat,« vysvětloval Harrymu Grou
Sofonai. »A to je velmi špatné. Dokud Gurroa bdí, příšera ho
uspat nemůže, ale jakmile některá součást jeho bytosti usne,
už se neprobudí. A jak je známo, člověk vydrží bez spánku jen
krátce. Dokonce mnohem méně než bez vody.«
»A co když usne
úplně?« zeptal se Harry.
»To by byla katastrofa,«
povzdechl si Sofonai. »Nám už vysvětloval, co by potom
následovalo.«
A vysvětlil to několika slovy i Harrymu. Ten
při zmínce, že protivníkem Gurroových dětí je obluda o
rozměrech planety, na kterou neplatí ani drtící Géja-pole,
schopné slisovat kamennou planetu o třetinu, obluda, která se
před několika dny naučila létat nadprostorem, což by jí
umožnilo pohltit všechno živé na všech světech vesmíru, trochu
znejistěl.
»To jsem nevěděl... O jakési obludě jsem něco
zaslechl, ale ve Společenství nikdo nic konkrétního neví. Co
proti ní můžeme dělat my?« vyhrkl.
»Je ještě naděje,«
řekla Bardžanka. »Když pár pozemských atomových náloží Gurroa
dopraví do chřtánu té obludy a nechá je tam vybuchnout.«
»Pak je to vyřešené,« rozjasnil se Harry. »Před malou
chvílí jsem byl na planetě Igysuo. Odborníci ze Země tam teď
horečně montují nálože, jaké měla pozemská torpéda sylvy! Za
pár hodin jich bude postaveno pět - i kdyby některá z nich
selhala, další určitě s tou obludou zatočí.«
»Jste si tím
tak jistý?« zeptala se Bardžanka ustaraně. »Pane Ross,
dovedete si představit účinek takového výbuchu?«
»Náhodou
dovedu,« trochu trpce se usmál. »Během poslední války jsem
viděl hned několik desítek těch výbuchů, naštěstí jenom na
obrazovce a z dálky. To když jsme se my pozemšťané zoufale a
marně pokoušeli zastavit invazní flotily Agríšů silou... Byla
to příšerná bitva! Kilometrové bitevní lodě se tenkrát naráz
rozplývaly na prach! Strašný pohled! Ještě že se do toho potom
vložil Gurroa.«
»Včera jedna sylva vybuchla obludě přímo
pod kožichem. Dovedete si představit, že to ta potvora přežila
a dokázala se vzpamatovat?« řekla Bardžanka potichu.
»Ne,«
hlesl Harry ohromeně. »To snad není možné!«
»Při výbuchu
ta obluda na okamžik přestala s hypnózou, takže se všechny
Gurroovy děti naráz probudily,« pokračovala Bardžanka. »Ale
hned se vzpamatovala a začala hypnotizovat zase. Padesát
Gurroových dětí, které vydržely nespat celých prvních pět dní,
teď spí a nikdo z nás je nemůže probudit, ačkoliv tu sám vidíš
výkvět Bardžanské lékařské vědy. Kromě těch padesáti spí i
všechny malé děti - od malých mimin po mladší batolata. Pane
Ross, uvědomujete si, že Gurroa nemá dost starších, takže na
jeho křižnících v téhle chvíli drží nepřetržitou službu i
batolata?«
»Když ale pošle té obludě další atomový
pozdrav, tak se zase probudí těch padesát, ne?« řekl s nadějí.
»A co když se ta bestie už nepoleká a nepřestane s tou
vražednou hypnózou ani na okamžik?«
»To by byl ovšem
konec,« hlesl Harry zničeně.
»A my proti tomu nemůžeme
vůbec nic dělat,« řekla právě tak ztrápeně Bardžanka. »A kromě
toho - s každým torpédem zemře jedno Gurroovo dítě. Musí tam
prý být až do posledního okamžiku kvůli orientaci a
synchronizaci. Gurroa sice říkal, že se je pokusí zachránit,
ale poprvé se mu to nepodařilo.«
Harry se zachvěl mrazem,
který mu přejel po zádech. Lidé na Igysuo jistě dělají pravé
divy, ale jestliže s každým jejich torpédem zemře dítě...
V řídící kabině se zablýsklo. U dveří, za zády Harryho,
který se okamžitě otočil, se objevila desetiletá dívenka v
hnědavé pracovní kombinéze, celé špinavé a odřené.
»Prosím, připravte se,« řekla potichu, ale srozumitelně,
neboť v kabině bylo rázem ticho, že by bylo možné padající
špendlík najít po zvuku.
»Mám připravené další torpédo.
Postavili mi je Glugruzi ze skla. Má dvojitý plášť, mezi první
a druhou vrstvou je půlmetrová mezera plná koncentrované
kyseliny dusičné, silně stlačené rozpuštěným vzduchem. Až se
tam ta bestie prožere, snad ji aspoň ta kyselina zdrží, abych
stihla vytáhnout ven Michala...Ten okamžik poznám podle
tlakoměru... doufám, že včas... Od vás potřebuji, abyste mi
pomohli probudit alespoň dvacet starších, rozumíte?«
Přikývli a beze slova se všichni společně odebrali do
místností, kde byly uloženy nejstarší děti.
»Ještě máme
chvilku čas,« řekla dívenka, když viděla, že jsou všichni
připraveni. »Musím dostat torpédo do evseje co možná těsně k
bláně Géja-pole. Pak na okamžik blánu zruším a vzápětí ji
obnovím o kilometr dál. Torpédo tak bude uvnitř a ihned vyrazí
na bestii - kdežto ona nemůže stihnout dostat ani molekulu své
bytosti mimo bublinu.«
»A jak pak dostaneš toho kluka
ven?« vydechla Bardžanka. V té chvíli si Harry Ross uvědomil,
odkud tu ženu zná! Byla to přece kosmonautka Zoidée Karasová,
první z Bardžá, kdo se kdy setkal s lidmi Země!
»Naštěstí
to nebude vůbec jednoduché,« řekla dívenka. »Kdyby bylo, asi
by mi tamtudy ta bestie unikla. V torpédu mám synchronizátor,
takže jestli to bude jen trochu možné, dostanu Michala ven i
skrz Géja.«
Náhle se dívenka viditelně zachvěla a
přitiskla si obě ruce k hlavě.
»Ne - to ne!« vykřikla
potichu. Chvilinku se němě dívala a její vytřeštěné oči
nepřítomně hleděly skrz lidi.
»Co se děje?« byla u ní v
okamžiku Zoidée.
»S tímhle jsem nepočítal,« řekla dívenka
zaraženě. »Ale mělo mě to napadnout. Není možné donekonečna
držet hvězdu v bublině, ze které nemůže ven ani hmota, ani
záření...«
»Co se stalo, Pavlíku, mluv!« řekla Zoidée
naléhavě. Jediná věděla, že se děje něco příšerného, když
dívenka Gurroovy civilizace začne mluvit v mužském rodě -
znamenalo to, že je tato telepatická bytost zaujatá něčím
mnohem důležitějším, než aby se dokázala kontrolovat i v
takových maličkostech.
»Ta hvězda se přehřála a vybuchla,«
řekla dívenka temným hlasem. »Nemohu ji udržet pouhými šesti
křižníky, i když se v nadprostoru evsej jejich síla o několik
řádů násobí... Ne, šest křižníků na supernovu nestačí...
Zatlačuje mi je čím dál rychleji.«
»A co ta bestie
uvnitř?« vyhrkl Harry.
»Nadprostoru evsej se to bohužel
netýká,« řekla dívenka hněvivě. »Tam na tu obludu plameny
nemohou. Dokud tam bude v klidu sedět, nic se jí nemůže stát.
Naopak - teď bude mít i v evseji prostoru, co bude chtít!«
V téže chvíli se zkroutila jakousi bolestí, vycházející
přímo z ní. Tento stav trval jen krátce a zase přestal. Ale v
téže chvíli se naráz probudily všechny děti v místnosti, od
čtrnáctiletých po nejstaršího dvacetiletého.
»No sláva!«
zvolala Zoidée.
»Ještě nejásej,« zarazil ji Gurroa a spolu
s ostatními vyskočil z lůžka. »Ta bestie mě sice přestala
uspávat, ale před chvilinkou jsem od ní dostal telepatickou
ránu, až mi vyrazila dech! Možná se jí šumění zdálo málo
účinné, proto na mě zkouší něco nového - a kdo ví co horšího
vymyslela...«
Všichni se zarazili.
»Víš aspoň, co se
tam uvnitř děje?« zeptala se Zoidée.
»Nevím, kmotřičko,«
povzdechl si mladík. Byl proti své kmotřičce velmi drobné
postavy, což bylo dáno tím, že ona byla Bardžanka a on
Aiguřan. »Já tam teď nemohu dostat nejen torpédo, ale ani
sondu. Kdyby křižníky povolily třeba na nepatrný okamžik,
obávám se, že by už nedokázaly blánu opět spojit. Já ji musím
držet, rozumíš? Ustupovat, ale držet.«
»A vydržíš to?«
zachvěl se Harry.
»Nevím,« zavrtěl hlavou Gurroa. »S tím
nemám vůbec žádné zkušenosti, ještě nikdy jsem se nepokoušel
držet vybuchující supernovu... Ta se za těch pár minut
roztáhla, je dvacetkrát větší, než původní hvězda... A to ji
brzdím, bez Géja-pole by už byla tisíckrát větší...«
»Co
budeš dělat?« zeptal se Harry už klidněji.
»Vystřídám si
posádky,« pokrčil rameny Gurroa. »Teď to všechno záleží na
něčem jiném než před chvílí. Kdyby se mi blána Géja-pole
protrhla, bude mít bestie volno. Potřeboval bych dostat
dovnitř torpédo, ale nemohu teď povolit ani na okamžik. A
jestli mě ta bestie začne zase telepaticky ničit dřív, než
bude vhodná chvíle k poslání torpéda, bude to moc špatné...«
| |
|
zpět / hlavní
stránka / kategorie
