TŘESKY PLESKY „Jsem pěkně zbouraná,“ řekla jsem Jurášovi u nás před domem a myslela jsem to smrtelně vážně. „Neměla jsem k vám už chodit.“ – Vůbec jsem necejtila, že mám nohy, ruce. Juráš se podíval na hodinky. „Vždyť nejdem pozdě. Jedenáct ještě není.“ „O to přeci nejde. Já rozuměla, že mám domů přijít přesně v jedenáct. – Ne dřív.“ „Myslíš?“ zachechtal se Jurášek a hned dodal: „Promiň. Tak se slej v pondělí ze školy.“ „Jo. A Hartlice pak nedá pokoj, dokud mě nevyrazí.“ „Hartlici umravníme, neboj. Dáme jí napít z hrnečku. – Můžu se zas přijít podívat? Třeba zejtra?“ naléhal Juráš. Zakroutila jsem hlavou a opřela se zádama o sloupek u branky. „Tebe tolik baví tenis?“ „Tenis... tenis taky,“ řekl, kolem bylo všecko postříbřený mrazem a my dva stáli pod lampou, situace pro vyznání jak stvořená. Nespornej fakt byl, že mě Juráš vyprovázel druhej večír po sobě. Dozvědět se to tak Hana... na kulatý hlavě měl Juráš kulíška s třásní na šňurce, a jak mluvil, třásnička se houpala. (Vzpomněla jsem si, jak mi Jindřich v podobný lyrický chvíli sdělil Víš, že jsi někdy docela hezká?) „Nestačej ti mý fotky?“ zaryla jsem. „Fotky jsou super,“ řekl tím samým tónem co já, „jenže ty prodám a nebudu mít zas nic.“ Měla bysem se správně aspoň začervenat – teda pokud ještě jsem slušná dívenka. „Komu je prodáš?“ „Komukoli. Třeba arabskejm šejkům posedlejm bílym masem. Blondýnky jako Hana jsou dneska velice žádaný.“ Co pořád mají všichni s těma šejkama? Načepejřila jsem se. Zblázněte se z Haničky, všichni. „Ptám se tě na svý fotky, blbe!“ „Jo na tvý? Neboj. Spousta lidí si koupí i tebe, jen aby měla Hanku.“ „Sprosťáku jeden sprostej,“ řekla jsem, ale přes veškerou snahu jsem opravdovskou zlobu necejtila, tak jsem byla unavená. A Juráš se mi zase přizpůsobil: „Tolik tě ty fotky štvou?“ „Proč by mě měly štvát?“ „Že o nich v jednom kuse mluvíš.“ Ušklíbla jsem se, a dalo mi to dost práci. Ať se koukne, když to doma nemá... jenže on se zřejmě výborně bavil. „Víš, co je na tobě senza, když hraješ?“ zeptal se. Bylo jasný, že mi to poví, ať chci nebo nechci. „Jak přitom pěkně hekáš. Připomíná to – “ Shodila jsem mu přímo do očí hrst sněhu se sloupku. Slyšels, tati, jak dovede bejt hnusnej? On si mý hekání do huby brát nebude, on teda ne! Co? A chodit poslouchat je taky nebude, idiot jeden nafoukanej. Blbej. Šerednej. Tlustej. Chtělo se mi po něm plivnout. „Já jdu,“ řekla jsem, doma bylo všude zhasnuto, opatrně jsem našlapovala v ponožkách po koberci, měla jsem děsnou chuť na sklenici mlíka, ale nechtělo se mi rozsvěcet v kuchyni ani vrzat dveřma. Kde asi jste, tati? Jste tu? Nikdy, aspoň co vím, nikdy tu žádná ženská na noc nezůstala. (Slíbil to a zatím dodržel, slyšíš, mami? Nebo už je ti to úplně fuk? Ani teta Pavla, tvá ségra, u nás nikdy nespala; ale já k ní do Košíř mohla na noc přijet, kdy jsem si vzpomněla. Jeden čas jsem tam i bydlela, když byl táta delší dobu... tento. Pryč. Mám ji ráda, ale za moc to tam nestálo, hlavně kvůli dědovi s babičkou. Naštěstí to bylo poprvé a naposled. Však se pak o tátovi na příslušnejch místech říkávalo, jakej je opatrnej.) Opřela jsem se rukou o dveře na schody a ony se rozevřely. Dole v ložnici bylo zhasnuto, jenže mně se najednou zazdálo, že něco nezřetelnýho slyším, napadlo mě jít si poslechnout za dveře... začínala mi bejt zima, jak jsem chodila jen v těch ponožkách, v půli schodů jsem zaváhala, zastavila se a to byla ta chyba: jak jsou rozeschlý, zavrzaly a já byla ve vteřině, jestli ne rychlejc, u sebe v pokojíčku, opřela jsem se zády o dveře a dělaly se mi mžitky před očima. Tomu by se, tati, vážně nic nevyrovnalo, kdybys mě přistihnul, jak fízluju po domě. – Co? *       *       *     Ležela jsem už a zdálo se mi, že něco není, jak obvykle bejvá. Všecko mi říkalo, že jsem normálně ve svým pokoji a ve svý posteli, ale ne jako bysem tam fakticky byla – spíš že mi někdo o tom, kde právě jsem, zvolna a konejšivě vypráví. Tohle já si představuju dost často. Nohy mě příšerně bolely, i zadek a kyčle, div jsem neskučela – a najednou mi zase došlo, že se dneska vyhrálo a že se teda zejtra musí jít znova hrát. Hrůza. Vlastně žádná hrůza, je to skvělý, senzační, báječný, zvlášť když si představím, jak jdu v pondělí na trénink a skromňoučce, s očima sklopenejma, odpovídám na dotazy. Já vyhrála! Všem navzdory! Slastně jsem se protáhla a zavřela oči. Ono už včera večer toho potlesku! A řvaní! To se v životě nezažilo. Z oddílu přišly mraky lidí, dokonce i pan trenér se milostivě objevil a pak hulákal jak na lesy. Jindřich je kvůli našemu bruslení uraženej a zůstal doma, zato se nechal, jak víme, vidět Juráš, kterej byl tím vším obletováním sportovkyně tak konsternovanej, že mě zavezl domů autem a zase se ptal, jestli mě může pozvat někam na večeři. To už jsem úplně šla k zemi. Neboj, tati. Nemusíš se bát. Nešla jsem. Tvářila jsem se, jako že jsem neslyšela dobře, mohl to pochopit na víc způsobů a vybral si: „Ty někoho máš?“ „Nemám. Aspoň myslím, že nemám,“ odpověděla jsem. Nebudu mu přeci vykládat, že si myslím, že někoho mám. „Ty to nevíš jistě?“ „Ne. Jistě to nevím. – Nechceš jít ty k nám?“ řekla jsem odvážně. „Ovšem jen na kafe a na buchty, a ty buchty bysme museli napřed upíct...“ Takže jsme celej včerejší večír pekli buchty. Jurášovi se ani pak nechtělo domů, ale přes noc zůstat nemohl – ne snad z nějakejch blablabla důvodů, jak by mohlo někoho napadnout. Třeba tebe, tati. Podle těch fotek se Juráš nedá soudit. – Ale tys měl přijet hodně pozdě v noci nebo brzy ráno, a za určitou věkovou hranicí se už některý věci prostě zvládaj hůř. (Já fakticky netušila, žes v noci na pátek, tu noc, kterou jsme s Hanou a Jurášem zvesela probruslili, byl doma... divil ses, když´s mě tu nenašel, co?) Mimochodem, víš, že Juráš se v pečení buchet vyzná? Je to sice zvláštní, ale fakt vyzná, nekecám. Po dlouhý době byly zas jednou buchty, jak maj bejt. Já už s ním asi chodím, tati. Mami, ty si to taky poslechni. Ne, samozřejmě že ne s Jurášem. Snad mám oči. Ale s tím chlapíkem, cos mě s ním dneska na tenise potkal. No s tím, cos po něm tak podezřívavě koukal! Jak tam byl s dcerou! – Však i Juráš rozeznal, že právě tenhle maník je ze všech, co mě při mejch slavnejch dnech obletujou, daleko nejnebezpečnější. „Ty ho neznáš?“ podivila jsem se nad Jurášovou neznalostí sladce. „Péťo, přestaň. – Odkud bych ho měl znát?“ Usmála jsem se jakoby záhadně. „Tolik jsi už o něm slyšel... jmenuje se Hartl. – Víš?“ zakuňkala jsem zase tak sladce, Juráš vyvalil oči, neudržel se a hvízdnul. Chvíli na mě ohromeně zíral. „To myslíš vážně?“ zeptal se potom s respektem. „Já?“ dělala jsem hloupou. „Petro, nech toho. – Nevěřím ti,“ řekl jednoduše. „Nevěříš? Hm. Tak nevěř.“ Taky tomu moc nevěřím, tati. Mami? Myslíš, že něco takovýho jde? Je vůbec možný, aby chlap jako on... já nevím. Nevěřím tomu. Do auta jsme ho nevzali, nevešli by se, řekla bysem, že ani nechtěl – co by sis asi tak, tati, povídal s tou jeho holčičkou? Hele, mami, teď zase chvíli neposlouchej: jeli jsme k nám na vystrkov čtyři. Já, Juráš, táta a… viděla jsem ji poprvý, docela se mi líbila, ale z toho, že jede k nám, jsem nadšená nebyla. Mám ti, mami, vykládat proč? – Jo aha, ty vlastně neposloucháš. Ta paní moje neveliký nadšení nepřehlídla. „Měla bych už jít domů,“ řekla a já cejtila, že to říká jenom kvůli mně – nebo je vdaná a doma na ni čekají? – „Prosím tě, kam bys pospíchala?“ namítnul táta. Jasně, kam by pospíchala, my přeci máme velkej byt, tam se nás vejde... zničehonic jsem se zeptala Juráše: „Juráši, máš dneska večer hosty? Mohla bych k vám? – Tati, mohla bysem ještě na moment k Juráškovi?“ otočila jsem se k němu jako velmi spořádaná dcera. „To ne,“ bránila se ta paní, která celou alchymii rodinnejch vztahů pochopila zřejmě vzácně přesně. Proč by ona nakonec nemohla bejt slušná ženská? Musím ti to, tati, takhle někdy říct i nahlas: abys taky někdy ochutnal, jaký je, když ti kádrujou známý. Totiž... no tak dobrý, no. Tohle se mi teda zrovna nepovedlo. Ale snad bys pochopit dokázal, že by mi vadilo, kdybys mi před tou příjemnou paní řekl, abysem zas nevyplácala všechnu vodu. Co? – Ovšem tobě se pomyšlení, že bych se na chvíli mohla ztratit z parády, postupně začínalo líbit... doufám, mami, že pořád neposloucháš. (A tobě, tati, určitě míň vadí, když jdu zdánlivě nevinně ke spolužákovi, než když se chytnu za ruku s manželem svý třídní a jeho dcerka si dává velikej pozor, aby nebylo vidět, jak po nás čumí. Proč ji bral s sebou, tati? Bereš snad ty mě na tyhlety svoje záležitosti?) Zastavili jsme u nás před domem a já vůbec nebyla překvapená, když jsi poručil: „V jedenáct ať jsi doma.“ Fakticky jsi mi to poručil, nejspíš abysem si svý plány třeba nerozmyslela. Vystoupili jste a Juráš si mě autem odvážel těch sto třicet kroků k jejich vile. Otvírala jsem bránu ke garáži, místo abych jako správná dámská návštěva seděla a čekala, dokud mi někdo neotevře dveře, a najednou mě zničehonic napadlo, jaký by to bylo, kdybysem tu bydlila a otvírala vrata na svou zahradu a zajížděla svým autem do svý garáže. (Mami, měla jsi někdy něco podobnýho? Já už to mám v krátký době podruhý. Nedávno jsem umejvala v jednom bytě nádobí a měla přitom na sobě jen župan svojí třídní a všecko mi připadalo úplně normální... nebyla jsem ovšem tehdy zcela střízliva, páni rodičové. Slyšíte!? Zajímá vás to?) Zůstala jsem zírat, když Juráš nahoře odsunul dveře od skříně ve zdi... „Čí to je?“ zeptala jsem se sice, jenže v tu chvíli mě nijak zvlášť nezajímalo, čí šaty si budu zkoušet. Vybrala jsem troje a střídavě je k sobě před zrcadlem přikládala. „Myslíš,“ řekla jsem, „nebylo by blbý – ?“ „Co jako?“ „Nemohla bych se u tebe osprchovat? Já – “ „Tady si můžeš i zaplavat v bazénku.“ A tak jsem si u něj zaplavala v bazénku. U schůdků jsem našla podnos, nad kterej když jsem se sklonila, viděla jsem se v něm jako v zrcadle. Na podnose pár kousků slaného pečiva a kousínek sýra. Skleničku z masivního skla a v ní červený víno. U podnosu modrou osušku s palmama. S plaváním se to pochopitelně nedalo přehánět, dvě tempa tam, dvě zpátky – na víc bazének nestačil. Ale i tak. I tak, tati. Ty bys nechtěl mít vilu se dvěma bazénama? Co? *       *       *     Já za svou osobu nevím. Radši na to nemyslet. – Potom, když už jsem v těch temně fialovejch šatech stála a obracela se a prohlížela ze všech stran, zavolala jsem Juráše a v euforii přehlídla, že jsem na věcech, co jsem se sebe předtím svlíkla, nechala válet podprsenku úplně navrchu. Kdyby to aspoň bejvala nějaká jiná, ne ta dětská! Na Juráše jsem v šatech udělala dojem, ale stejně na tu podprsenku musel hned civět. Nejspíš mu dalo spoustu práce, aby se nerozchechtal. „Tam nekoukej,“ řekla jsem jen, přestože jsem na sebe byla pěkně naštvaná, dala Jurášovi ruce kolem krku, lehkou pusu na neoholenou tvář, pak jsem mu dlaněma sjela přes prsa na břicho a trochu ho přes ně pleskla. „Budeš musit zhubnout, jestli si chceš se mnou něco začít,“ pravila jsem. To jsem asi neměla, co? – Chtěla jsem tím říct, že spolu nikdy nic mít nebudeme. Zazvonil telefon, vyšli jsme oba do haly, Juráš zvednul sluchátko a já se zas rozhlížela po šatech. Teď byly na řadě ty černostříbrný, lehký jako chomáč podvečerní mlhy; přistoupila jsem k Jurášovi, obrátila se a úplně samozřejmě mu nastavila záda, zrovna když říkal: „Jasně. Jasně.“ Juráš mi stáhl zip až dolů, takhle musel pomáhat už spoustě holek, ale jak jsem ke svýmu chování přišla já, to mi teda bude muset někdo vysvětlit. Zalezla jsem zas do koupelny, ale dveře jsem nechala pootevřený a poslouchala. Musela jsem se celá svlíct; na těchhle šatech byl po straně tak vysokej rozparek, že se pod nima nic mít nedalo. Už zas na sebe zízám do zrcadla. Jsem cvok. Cvok. Proč mám pihy jenom tam, kde se neschovají pod šatama? – Když jsem se v hale znova objevila, Juráš zrovna říkal: „Spolehni se. Ještě něco?“ Na druhý straně bylo najednou úplný ticho, pak přišlo nadechnutí a slyšitelnej úšklebek, jediný zřetelný slova, co jsem z telefonu zaslechla: „Takže ty si nedáš pokoj?“ Juráš se zachechtal a zavěsil. Koukala jsem na něj nechápavě. Slyšela jsem přece všechno, co do toho pitomýho telefonu kvákal, a neřekl o nás absolutně nic. Jedno jediný slovo o tom, že si tu od něj jeho spolužačka právě nechává rozepínat šaty. „To byl táta?“ řekla jsem a čekala, že mi hnusně odsekne, ale on jen řekl: „Četlas dnešní noviny?“ – Bylo mi jasný, co má na mysli. „Co budeš dělat?“ zeptala jsem se. „Co bych dělal? Naleju nám něco k pití.“ „Juráši,“ řekla jsem. „Kašli teď na pití. Budou tě chtít vylejt ze školy.“ „Leda hovno,“ namítnul. „Právě kvůli tomu se přeci šlo na tu policii. – Já myslel, že ti to došlo. Táta už se nemohl dál tvářit, že tu je doma a tam jenom za prací... poslechni, proč tys u mámy vlastně tenkrát nezůstala?“ Přestala jsem přikyvovat. Jeho táta se nejspíš fakticky netvářil, že je tady doma, když o něm v novinách napsali… to všecko, co o něm dneska napsali. I o tobě, mami, kdysi něco podobnýho psali. Tobě se nechtělo mít ze mě Švýcarku, viď? – Nebylo mi vyloženě do bulení, ale fakt je, že zámlky v řeči se prodlužovaly. „Jseš smutná,“ všiml si Juráš. „A zrovna dneska, po takový slávě... chceš, já tě trochu rozveselím?“ „Čím?“ řekla jsem. Že jsem si radši jazyk neukousla! – Ale ono by mě, co mě teď čekalo, stejně asi jednou potkalo: Juráš na moment zmizel a přinesl veliký, krásně vypravený album. Obracela jsem v něm stránky a úžasem nemohla promluvit, kolena u sebe a hrdýlko stažený... na první pokus se mi nepodařilo říct vůbec nic. „Dobrý, ne?“ pravil. „Prosím tě, jaks to dokázal?“ řekla jsem konečně, album radši zavřela a položila na stůl. Na přebalu byla velká římská čtyřka. Juráš pokrčil rameny. „Potravinářská chemie. – Lidi chtěj zkusit kdeco,“ řekl bez zájmu, „a pak vyváděj jak utržený ze řetězu.“ – Skleničku, ze který jsem právě chtěla svlažit vyschlý hrdlo, ruka nedonesla. „Neblázni,“ řekl Juráš. „Ty tam nic nemáš.“ „Jseš si tím jistej?“ řekla jsem. „Tak se napij. Vypij to do dna.“ Juráš se zasmál, zavrtěl hlavou a dvěma loky vyzunkl mou sklenici. „Co budeš pít?“ otázal se jako vzornej hostitel. „Už jen minerálku.“ „Tam to umím namíchat taky. Podívej,“ řekl, vzal album do ruky a zalistoval o pár stránek dál. „Taky pila jenom minerálku.“ Byla bysem čekala všecko, ale Lukešovou... Lukešovou ne. Lukešová je... bože, to je hrůza. Lukešová. Všecko se ve mně vzpíralo a já řekla: „Jak se to jmenuje, když je víc fotek zmatlanejch dohromady?“ – „Montáž,“ ušklíbnul se Juráš pohrdavě a zadíval se na mě tak, že jsem se zakoktala a plácla nazdařbůh: „Ty tu máš i učitelky?“ Římská čtyřka. Tohle všecko teda musel bejt jen zlomek bůhvíjak velký fotografický dokumentace. Proč se tu všecky svlíkají? A proč on to ukazuje právě mně? Juráš napřeskáčku listoval a tu a tam se nad nějakou fotografií zlehka usmál, to všecko nejspíš aby se vyhnul odpovědi. Tak mi to aspoň v tu chvíli připadalo, jenže on řekl: „No bodejť. Jak se mi jednou dostaneš do spárů, nemáš šanci. Ať jsi, kdo jsi,“ dodal. „Juráši, nech toho. Já mám strach. – Hartlici tu máš taky?“ Zadíval se na mě pozornějc. „Chtěla bys, aby tu byla?“ „Chtěla,“ řekla jsem po kratším zaváhání. Nebylo by špatný... ne, to by špatný v žádným případě nebylo. Na ni bysem se koukla fakticky s chutí. Třeba by se mi povedlo si jednu fotku od Juráše vypůjčit a ukázat Jindřichovi, aby svou obdivovanou třídní poznal poněkud blíž. „Co jste si vy dvě udělaly? Vždyť tě docela snášela. – Chceš něco? Třeba čaj?“ „Nechci. Bůhví, co bys mi zase přines.“ „Čaj ti udělám,“ rozhodl. „Když se ti nebude zdát, můžeš ho vylejt.“ – Vstal a odešel do kuchyně a já bojovala sama se sebou, jestli se má znovu vzít do ruky to příšerný album. (Co kdyby se Juráš znenadání vrátil? Ale proto, abysem se do něj koukla, je přece přinesl, ne? Co bys udělala ty, mami?) Když se Juráš vrátil s kouřícíma hrnečkama, seděla jsem v křesle s nohama skrčenejma pod sebou, aby pod rozparkem bylo vidět co nejmíň, a pořád sbírala odvahu. Jsem děsná. Vyloženě děsná. Hana by to album dávno znala zpaměti. Dvakrát. A chtěla by tam bejt taky. – Co? „Je tam i Hana?“ řekla jsem a Juráš odpověděl: „Vystydne ti čaj.“ Natáhla jsem se ke stolku, že si aspoň přivoním. Ale místo abysem opatrně čmuchala a pak se třeba i napila, okukovala jsem obě strany hrnečku. Z politury na mě jukala naše třídní jako čipernej diblík – nemám tu, tati, na mysli jen výraz očí. „Tak tohle už je určitě montáž.“ „Však jo,“ řekl Jura. „Navíc maj obě fotky jasnou filmovou stylizaci. To nepřehlídne nikdo. Tenhle hrnek má jednu jedinou úlohu: stát na stole, až sem jednou Hartlice přijde.“ Usrkla jsem a zatajila dech. „To fakt uděláš?“ „Proč ne?“ „Zabije tě,“ řekla jsem. Natáhla jsem se, hrnek položila, vzala album do ruky a pohodlně se s ním zabořila do opěradla. Zase jsem nemohla polknout. Album jsem rozevřela, pomalu obracela stránky plný hambatejch mladejch dam a Juráš si mě prohlížel a usmíval se. „Mě se taky chystáš fotit?“ řekla jsem a zabodla prst. „Ale mě k ničemu podobnýmu nedonutíš.“ – Na fotce se rozvalovala Balášová, předsedkyně celoškolskýho výboru, nahoře bez (a dole nejspíš taky, jenže to na fotce naštěstí nebylo vidět) a na... tam vepředu měla nalípaný pěticípý rudý hvězdy s vystříhanejma prostředkama, kterejma jí vyzývavě trčely bradavky. Juráš se zvedl, podíval se mi přes rameno a zachechtal se hnusně. „Tohle ale nebyl špatnej večírek,“ pravil. „Vidíš, taky pila jen minerálku, svině jedna. Nakonec se tu stejně sejdete všechny.“ Šel zpátky ke svýmu místu, posadil se a díval se mi najednou přímo do očí, já tam seděla jak uhranutá a mechanicky obracela listy, na klíně ďábelský Jurášovo pohrdání náma všema holkama. „No počkej!“ řekla jsem pěkně nahlas, abysem překřičela zlý tušení. „Mě tu snad nemáš!?“ Juráš se mi pořád díval do očí, když pravil: „Máš fakticky takový vokno?“ Zaklapla jsem album a položila je na stůl. Třeba si je někdy ještě prolistuju. Třeba mi je Juráš půjčí domů, když v něm teda jsem. Prolistujem si ho spolu, tati? Nebo tebe už takový věci nezajímají? „Ty si nic nepamatuješ?“ řekl zase Juráš. „Nepamatuju. Na nic, co by souviselo s takovejmahle fotkama, se nepamatuju. – Nebudu nic pít, nebudu nic jíst. Chci domů.“ „Je pozdě,“ posmíval se mi. „Tady už jsou omamný látky i v ovzduší. Za chviličku začnou působit.“ „Povídám nech toho. Doprovodíš mě?“ Odkudsi se ozvalo jasný cinknutí. „Hele,“ řekl Juráš. „Večeře je hotová.“ „Neslyšels? Nebudu nic jíst.“ „Děláš chybu. Je to strašně dobrý.“ „Ptám se, jestli mě doprovodíš domů. – Ukážeš mi ty montáže?“ „Žádný montáže. Však uvidíš. Ale musíš sníst večeři.“ „Dáš mi je, když sním večeři? I s negativem?“ „Dám. Ale stejně tě to neuklidní. – Budeš mít jistotu, že toho všeho nemám někde plnou krabici? Dokud neuvěříš...“ *       *       *     Juráš nelhal. Jídlo bylo fakt super. – Teda já musela bejt předevčírem pěkná! Jak to, že si vůbec nic nepamatuju? My obě s Hanou v našich superkrátkejch sukních, kožíšky rozepnutý tak šikovně, aby nebylo nic vidět, ale aby zároveň bylo jasný, že pod kožíškama... já vůbec nevím, že bysme si byly sundavaly svetry!? Na další fotce kožíšky rozepnutý o něco šikovnějc... a ty fotky z ledu! No hrůza, hrůza strašlivá. (Na druhou stranu ovšem takovej tenis jako včera a dneska jsem nikdy nehrála. Já se snad pokaždý před turnajem s někým zduním jako klokan, když potom hraju takovýhle zápasy.) „Jednou se děsně spálíš, Juráši,“ řekla jsem. Ale on se jen usmíval. „Nesměj se. Na tohle jsou paragrafy.“ „Paragrafy jsou na všecko. A přitom na nic. Zeptej se vašeho táty. – Když mě budou chtít sejmout, sejmou mě. Přinesou mi sem nějakej sajrajt a pak ho jako najdou... nevíš, jak se to dělá?“ „To přeci nemůžou...“ Juráš se zachechtal „Bože, ty jsi trdlo.“ „Neříkej mi trdlo,“ řekla jsem. „Nebo se seberu a jdu.“ „Stejně budeš muset.“ Ohlídla jsem se: bylo tři čtvrti na jedenáct. Takže na ty třetí šaty nedojde. Natáhla jsem si v koupelně šusťákovku, všecko jsme s Jurášem pozavěšovali do skříně, na moment jsem se ještě zastavila u těch svejch fotek, tati, ale nepřisedla k nim. Juráš je shrnul do obálky a obálku mi dal do tašky, sám si nasadil kulíška s třásní a šel mě vyprovodit a já se u nás před brankou urazila a hodila mu do tváře sníh, protože mi řek´… co? Říkáte něco, rodičové drahý? – Doma jsem se prošla po ztichlým bytě a rozmlouvala s hlasama z temnot, s tvým, tati, i s tvým, mami, a čas od času litovala, že jsem po Jurášovi za ty jeho hnusný kecy vážně neplivla. Pak jsem zalezla do postele a div neskučím únavou. A protahuju se. A právě teď musí zazvonit telefon. Nesáhla jsem po něm. (Předkové moji, já jsem se seznámila s jedním... no to je jedno, s kým. A od něj jsem pochytila, že nechat někdy telefon prostě jen tak zvonit je to nejrozumnější, co se dá udělat.) Fakt ale je, že jsem se posadila a poposedla blíž k hlavě postele. Pak jsem dokonce vstala, šla jsem ke dveřím a otevřela do předsíně. Akorát jsem zaslechla, jak táta dole zvedl sluchátko. Takže tu přeci jen ještě jsou. Došla jsem si pro paralelku a vrátila se s ní zpátky ke dveřím, aniž bych sama chápala, proč to dělám. „Jo. Zavolej,“ říkal zrovna táta, nebo něco podobnýho; já slyšela každý druhý slovo. „Asi tak za rok, Švýcarsko. Nebo radši za dva.“ – „Ne, počkej! Cos chtěla?“ – „Něco přece.“ – „Tohleto tvý študentský upejpání,“ táta se rozkašlal a přesně v ten moment já opatrně zvedla sluchátko, „se vám pěkně prodraží.“ „Naučila jsem se volat na budovu,“ řekla mi do ucha máma. Slyšela jsem ji úplně čistě, jako kdyby stála ve vedlejší místnosti. „Tady to tak dělá každej. Vytočíš prostě... Vladimíre, nemáš právo mě takhle trestat. Je to moje dcera stejně jako tvoje.“ „Já jsem tady, mami,“ byla bysem málem hned řekla. „Za co tě táta trestá?“ Ale včas jsem se zarazila a táta se mezitím nadechnul. „Jenomže ty si na to vzpomeneš, jen když ji potřebuješ k telefonu.“ „Já vím. Ty seš teď nasranej. Ty teď musíš bejt nasranej. Tak si buď nasranej, když musíš.“ „Myslíš, že jsem nevěděl, že tam dávno někoho máš?“ „Neblázni. Prosím tě, neblázni. Už nám snad není dvacet, abysme na sebe žárlili přes půl Evropy.“ „Ty mi můžeš bejt dávno ukradená.“ „Ty mně ne,“ řekla máma. Vhrkly mi do očí slzy. Tentokrát táta neodpověděl hned. – „To jsou jen kecy,“ řekl nakonec. „Nejsou to kecy.“ „Jsou. – Jdi s nima do háje. Teď s ní mluvit nemůžeš. A ona ti volat nechce.“ „Proč by se mnou nemohla mluvit?“ řekla jsem zase málem nahlas. Nechcete se už na to všichni vybodnout, věčně se o mně bavit beze mě? Co? – Mami, já tu potkala senzačního chlapa. „Jestli na mě musíš zase řvát, říkej mi radši Švýcarsko,“ pravila máma. „To se ví, že mi nechce volat, když jí taťka zevrubně vysvětlil – “ „Nikdo jí nic nevysvětloval.“ (A víš, mami, co je na něm nejsenzačnější? Že není jako ty. Že není jako táta. Že není jako nikdo, koho znám, nemluví se mnou jako s malou. Nezachraňuje svět. Jestli půjde všecko, jak má... a vy se laskavě přestaňte tvářit, tatínku a maminko.) „Chápu,“ řekla máma. „Ty bys nejradši, aby na mě úplně zapomněla.“ „Ano. To ti přiznám. To bych opravdu nejradši.“ „Vladimíre – ty jsi taková svině...“ „Tak proč se mnou vůbec mluvíš, když jsem taková svině?“ „Vladimíre... Vladimíre, nepokládej to!“ A cvak! Hotovo. – Přidržela jsem sluchátko nad vidlicí a nachystala si hlas, aby pod ním nešlo zaslechnout, že taky zavěšuju sluchátko. „Kdo to byl?“ zavolala jsem. Když se pak na chodbě ozvaly tvý kroky, tati, zavřela jsem oči a otočila se ke stěně, abys mi neviděl do obličeje – okouněl jsi tam nade mnou, pak sis dokonce přisednul ke mně na kraj postele. Všechno směřovalo k tomu, že mi něco odpovíš, jenže ty sis jen potichu vzdychnul a přetáh´s mi přikrývku přes paty. Takhle jsi tam seděl a dumal a znovu sis vzdychnul a já najednou do ticha řekla: „Když už spolu já a máma nesmíme mluvit, je zbytečný, abys tam tu paní nechával tak dlouho samotnou.“ A teď se táta spravedlivě rozzuřil. Rozsvítil, chytil mě pod ramenem a trhnutím mě posadil. „Nepřipadáš si dost trapná?! Nestačí, že nám telefony odposlouchávaj tamti? Budem se ještě fízlovat navzájem?“ „Proč nesmím mluvit se svojí vlastní mámou?“ odsekla jsem. Myslíš, že mi odpověděl, mami? – Co všecko zase semlel dohromady, tos v životě neslyšela. Nevěděla jsem, že je ta hezká paní už dávno pryč... vlastně ty ses vůbec neměla dozvědět, že u nás byla! Já jsem koza! Za všecko můžou ty dveře otevřený dolů do haly, popletly mě úplně – a přitom jsem je mohla nechat otevřený i já sama. Máme takový pravidlo: dodržovat pokud možno tvrdě, že se dolů nechodí, když nám to jednou děda s babičkou zatrhli. (Ty nevíš, že nám to zatrhli, viď? Mami, ty asi nevíš věcí! Já bysem ti... jenže táta by to určitě vzal jako podraz.) I když on tam dolů nakonec šel, vidíš, bral v hale ten telefon, a ať už tam byl s tou paní nebo kvůli čemukoli, měl tam přeci nebejt! Teda jestli to pravidlo pořád platí. Takže, abysme to shrnuli: on se zase nerozzuřil nějak vyloženě spravedlivě. Co je vůbec na tom světě spravedlivý? Mami? Tati? Co?