|
|
Jiří Peterka je nezávislým konzultantem a
publicistou. Věnuje se také pedagogické činnosti na MFF UK, kde
přednáší problematiku počítačových sítí a komunikací. Archiv jeho
článků, přednášek a tutoriálů se nachází na adrese
http://archiv.czech.net.
Z mého životopisu
Světlo světa
jsem poprvé spatřil v porodnici v Praze-Motole. Bylo to už docela
dávno, v roce 1958, a tak si z té doby moc nepamatuji. Jistou dobu
jsem pak s rodiči žil mimo republiku (v Libyi, která byla tehdy
ještě královstvím), a navštěvoval tamní základní školy - tři roku
italskou, rok americkou. Teprve později jsem náležitě docenil, jaký
to byl dar do života, že jsem se mohl docela bezbolestně a snadno
naučit cizím řečem, a poznat i něco z cizokrajných kultur a obyčejů.
Měl jsem v mládí také velké štěstí na dobré učitele, ať již
v italské církevní škole řádu Saleziánů, tak i posléze doma na
devítiletce. Právě zde mne přitáhli k matematice a fyzice, což mi
vydrželo i do dalších let. Když jsem se po gymnáziu rozhodoval kam
dál, váhal jsem mezi technikou a matfyzem. Nakonec zvítězil pražský
matfyz, kam jsem se přihlásil na studijní obor s honosným názvem
”Teoretická kybernetika a matematická informatika”. Ve skutečnosti
šlo o počítače, které jsem za celé pětileté studium viděl snad jen
na obrázku, a bylo v tom hodně a hodně matematiky a dalších
teoretických předmětů (ale žádná fyzika).
Po skončení
studia, a po nezbytné jednoroční vojně (v roce 1983), jsem se na
Matematicko-fyzikální fakultu vrátil znovu, tentokráte do interní
aspirantury. Stále mne to však táhlo i k techničtějším věcem, k
otázkám stojícím na pomezí mezi softwarem a hardwarem (tedy mj. k
architektuře počítačů, k tehdy začínajícím mikroprocesorům, k
mikroprogramování). Takovéto věci se na tehdejší MFF příliš
nepěstovaly, a tak jsem měl o důvod více k tomu, abych se znovu
pokusil uskutečnit jeden svůj dřívější sen - studium na pražské
technice. Znovu proto, že jsem se o dálkové studium na FEL ČVUT
ucházel již po druhém ročníku na MFF. Tehdy jsem ale nebyl přijat s
odůvodněním, že jako student VŠ nesplňuji podmínky pro vysokoškolské
studium (jak jsem se alespoň ex-post dozvěděl, do dálkového studia
bylo nutné mít za sebou vojnu). Napodruhé se to ale podařilo, a tak
jsem vedle interní aspirantury začal v roce 1983 studovat obor
”Elektronické počítače” na pražském FEL-u.
Po interní
aspirantuře jsem na Matematicko-fyzikání fakultě zůstal, jako
odborný pracovník, na katedře kybernetiky, informatiky a operačního
výzkumu (přezdívané ”katedra s dlouhým jménem”). Zde, na akademické
půdě a mezi studenty, jsem také prožil báječný listopad 1989, se
všemi změnami, které sametová revoluce přinesla. Pro mne bylo
důležité také to, že s naším postupným otevíráním se světu se k nám
začaly dostávat také první skutečné počítačové sítě, nejprve EARN a
pak i Internet, a já jsem se postupně začal přeorientovávat právě na
problematiku počítačových sítí a komunikací. Zažil jsem velmi
zblízka skromné začátky ”síťování” v Čechách, první uzly EARNu,
první pokusy s Internetem i budování pražské akademické sítě PASNET.
Tak jako mnoho lidí ve školství, i já jsem si všelijak
přivydělával - před revolucí prací na různých projektech VHČ
(neboli: vedlejší hospodářské činnosti), a po revoluci nejprve
překládáním odborných počítačových textů pro tehdy začínající
počítačové časopisy (zejména pro český Computerworld). Časem mne ale
omrzelo překládat zahraniční články, které nebyly vždy jen
mistrovským dílem (abych to řekl diplomaticky). Zajímavým řízením
osudu (podrobněji viz zde) jsem se dostal k psaní vlastních článků,
což mi vydrželo dodnes, a později se dokonce stalo mým hlavním
zdrojem obživy.
Mezitím se ale změnilo i mé působení na
fakultě. Začal jsem totiž pracovat v nově vzniklé konzultační firmě
DCIT, kterou založila Univerzita Karlova spolu s norskou firmou NIT
(původně jako výkladní skříň pro norské informační technologie,
exportované do ČR, posléze jako běžnou konzultační firmu s čistě
tuzemským personálním obsazením, rekrutujícím se převážně ze
zaměstnanců, doktorandů a studentů MFF). Pro firmu DCIT jsem
pracoval jako konzultant pro oblast sítí a Internetu, nejprve ”na
vedlejšák”, později na plný úvazek (a na fakultě jsem zůstal jen na
poloviční úvazek). Kromě toho jsem stále dost psal, pro
Computerworld a Computer Echo.
Počátkem roku 1995 jsem
přijal nabídku nově vzniklého počítačového týdeníku CHIPweek, který
mi nabídnul rozsáhlejší možnost spolupráce než Computerworld - měl
jsem zde tři pravidelné týdenní rubriky, a psal jsem i další
příležitostné články. Přitom jsem stále pracoval na plný úvazek ve
firmě DCIT, ještě na poloviční na fakultě, a to se nedalo dlouhodobě
stíhat. Jelikož mne psaní bavilo ze všeho nejvíce, dal jsem mu
nakonec přednost. S koncem roku 1995 jsem odešel z firmy DCIT a stal
se člověkem na volné noze, který se živí hlavně psaním článků
(formálně tzv. volným novinářem). Nadále jsem si ale podržel
poloviční úvazek na fakultě (a s ním i svou výuku). Příležitostně se
živím i přednášením na různých seminářích, kurzech či konferencích,
a podle možností a zájmu zákazníků se také ještě věnuji konzultační
činnosti, jako nezávislý konzultant v oblasti počítačových sítí a
Internetu.
A abych nezapomněl: v roce 1986 jsem se oženil, a
se ženou Irenou máme dvě děti, Jirku a Evičku. |
|
| |
 |
 |
 |
 |
| Série článků věnovaných problematice přenosů dat v
mobilních sítích GSM. Zabývá se obecnými vlastnostmi GSM
sítí z hlediska jejich využitelnosti pro přenos dat
(proč je např. standardní přenosová rychlost 9,6 kbps,
jak je realizována rychlost 14,4 kbps). Dále je
probírána otázka mobilního připojení k Internetu a
řešení umožňující dosahovat vyšších rychlostí ve
stávajících sítích: HSCSD, GPRS a EDGE. Popisovány jsou
i mechanismy SMS a USSD, a dále aplikační protokoly WAP
a MeXe. na závěr je diskutována i koncepce mobilních
sítí 3. generace, označovaných též zkratkou UMTS.
Publikováno jako Cover Story měsíčníku Softwarové noviny
č. 7/2000. | |
|
 |
 |
 | |
|
 |
 |
 |
|
Celulární (buňkový) princip
Mobilní sítě využívají ke
svému fungování rádiové vlny. Ovšem frekvence, které jsou pro
ně dostupné, jsou striktně omezené a každý mobilní operátor
jich získává jen velmi omezený počet. Dostává je přidělené v
rámci své licence, a to od státního orgánu pověřeného správou
frekvenčního spektra (u nás jde o Český telekomunikační úřad).
Rozsahy frekvencí, přidělené konkrétním operátorům, se
sice mohou i významněji lišit, ale nikdy nemohou postačovat na
to, aby operátor mohl přidělit každému probíhajícímu hovoru ve
své síti samostatný komunikační kanál (tj. samostatný rozsah
frekvencí, ”vyříznutý” z celkového přídělu který operátor
dostal k dispozici). Jediným řešením, které při takovémto
nedostatku frekvencí připadá v úvahu, je vícenásobné použití
stejných frekvencí, neboli to aby různé hovory používaly
stejné frekvence. Samozřejmě je přitom nutné zajistit, aby se
různé hovory využívající stejné frekvence vzájemně
neovlivňovaly - k tomu se dnes využívá tzv. buňkový (anglicky:
celulární) princip. Jeho podstatou je rozdělení geografického
teritória, na kterém příslušný operátor poskytuje své služby,
na vhodné velké části (označované jako buňky), uspořádané tak,
že když v jedné části (buňce) jsou používány určité konkrétní
frekvence, žádná z bezprostředně sousedících částí (buněk) již
tyto frekvence nepoužívá (resp. používá jiné frekvence). V
praxi se nejčastěji používá uspořádání se šestihrannými
buňkami uspořádanými do vzoru který připomíná plástve medu
(viz obrázek č. 1). Jak lze snadno nahlédnout, lze vystačit
již se třemi různými druhy takovýchto buněk (na obrázku
rozlišených pomocí barev, ve skutečnosti využívají různé
rozsahy frekvencí), a přitom ”pokrýt” libovolně velké území
jejich opakováním - samozřejmě za cenu toho, že v každé buňce
je počet souběžných hovorů vždy shora omezen (tím, kolik
frekvencí má daná buňka k dispozici). Eventuelní potřebu
zvýšit počet souběžných hovorů je nutné řešit hustější sítí
buněk. ...(pokračování) | |
|
 |
 |
 | |
zpět / hlavní
stránka / kategorie
