Průvodce historií formátu DVD a domácího kina díl I. - prostorové ozvučení kinosálů

První náznaky rozmachu domácího kina lze zaznamenat na počátku let devadesátých, kdy se začaly mezi výrobky spotřební elektroniky více objevovat první přístroje vybavené dekodéry Dolby Surround. Co předcházelo nástupu rostoucího zájmu o domácí reprodukci prostorového ozvučení se dá nazvat jako dlouhá filmová historie.

Vraťme se v čase do padesátých let, kdy se u filmů používal pouze monofonní či nepříliš kvalitní stereo zvuk, který nemohl být nic více než doplňkem obrazové složky filmu a jistě ne jeho dominantní složkou tak jak je tomu dnes. Prvními průkopníkem se stal systém společnosti 20th Century Fox - širokoúhlý Cinemascop spolu s panoramatickým 70 mm filmem systému TODD-AO, který pro vytváření dojmu prostorového zvuku využíval kombinovaný stereofonní a ambiofonní zvuk, který byl přiváděn do levé, střední a pravé reprosoustavy (Cinemascop) a u systému TODD-AO ještě navíc levostřední a pravostřední reprosoustavy. Samotné prostorové efekty byly vytvářeny pomocí dalších reprosoustav umístěných na stěnách po stranách a vzadu. Zvuk byl však pouze monofonní. 

Počátkem let sedmdesátých (1971) byl předveden nový protišumový systém Dolby A, který svým odtupem signálu od šumu o 10 až 15 dB umožnil vyšší dynamiku (55 až 65 dB) a stal se základním kamenem prostorového ozvučení filmů ve formátu Dolby Stereo (1975). Pro domácí využití byl vytvořen na stejném principu formát Dolby Pro-Logic. 

Dále následoval vylepšený systém Dolby Stereo SR, který se stal posledním formátem analogového záznamu před nástupem digitální technologie. Rozdíl oproti Dolby Stereo je u systému SR (Spectral Recording) v rozšířeném dynamickém rozsahu (90 dB) a rozšířeném kmitočtovém rozsahu (16 kHz). Roku 1992 byl zaveden digitální záznam na filmových kopiích kombinovaný se záznamem analogovým a nazývá se Dolby Stereo SR D, běžně se už začalo používat i jeho druhé označení Dolby Digital. Mezi hlavní výhody tohoto zvukového formátu je zpětná kompatibilita s analogovými systémy Dolby Stereo, přínosem stereofonní zadní reprosoustavy, vyšší dynamika, odstup signálu od šumu i plnohodnotný kmitočtový rozsah v každém kanálu a také samostatný nízkofrekvenční kanál pro lepší podání basů. 

V dnešní době se začaly prosazovat i další systémy prostorového ozvučení a to DTS a SDDS. Formát DTS využívá záznamu zvuku na CD discích a následnou synchronizací s promítačkou. Oproti tomu systém SDDS (Sony Digital Dynamic Sound) má zvukovou stopu uloženou přímo na okrajích 35 mm filmové kopie, mezi perforací a okrajem filmu. Jako posledním se do kinosálů začal zavádět systém Dolby digital Surround EX, který se liší v samostatném zadním centrálním reproduktoru. 

= 26.5.2001 Lukáš Kymla =