Média pro záznam obrazových a zvukových dat od VHS po DVD

Úvod

Záznam na magnetický pásek se na dlouhou dobu stal standardem pro záznam zvuku a s příchodem videa i pro záznam obrazu, i přes své nedostatky, především co se týče kvality, je stále zdatným konkurentem nastupujícího digitálního věku. To je dáno jednak velkou rozšířeností videopřehrávačů, cenou přístrojů a především nejlevnějším možným způsobem záznamu. Proto se jako první zmíním o formátu VHS.

Videokazety VHS

 V nejlepší kvalitě může videokazeta poskytnout maximálně poloviční horizontální rozlišení oproti DVD, tedy 240 řádek, což nevadí na malém televizoru, ale na moderní televizi s digitálním zpracováním signálu se tento rozdíl velmi záhy projeví. Na videokazetu je možné v hifi kvalitě, stereofonně, zaznamenat analogový čtyřkanálový prostorový zvuk ve formátu Dolby Surround Pro-Logic. 

 Optický disk

 Firma Philips přišla v šedesátých letech na způsob ukládání dat na disk v podobě záznamu ve tvaru prohlubní, která je pak možno číst polovodičovým laserem a tím pádem bezkontaktním způsobem, bez jakéhokoliv opotřebení, s velkou hustotou záznamu a lepší kvality odstupu signálu od šumu. Na standardní jednostranné Audio CD o průměru 12cm je možné zapsat maximálně 74 minut digitálního zvukového záznamu, ale existují i oboustranné obrazové disky LD (laser disc) o průměru 20 a 30 sm pro 2x30 a 2x60 minut analogového obrazového záznamu a analogového nebo digitálního zvukového záznamu. Laser disky nabízejí výborné horizontální rozlišení 440 řádek, ale pro nemožnost záznamu více titulkových verzí se prosadily pouze v USA a Japonsku.

 Video CD

 Vzhledově i rozměrově shodný s CD, avšak nahrávka ve formátu MPEG1 nepřináší omnoho lepší obraz než systém VHS, kapacita 74 minut, také nedostačuje pro většinu filmů, takže jeho vývoj skončil s příchodem DVD.

 Digital Versatile Disk (DVD)

 Poté co velké firmy jako Sony, Philips, nebo Toshiba ohlásily několik nekompatibilích, ale obdobných  formátů, nahrazující nevyhovující Video CD, bylo založeno DVD Forum a stanoven standardní formát pro ukládání zvukových a obrazových dat Digital Video Disk, dnes nazývaný Digital Versatile Disk.  A bylo dohodnuto, že vzniknou jeho verze DVD Video, DVD Audio, DVD ROM, zapisovatelné DVD R a DVD RAM a přepisovatelné DVD RW. Čím se tedy v zásadě liší od běžného cédéčka? Je to hlavně velikostí záznamových prohlubní, které jsou mnohem menší a díky tomu hustota záznamu o mnoho vyšší. Snímací laser musí proto používat kratší vlnovou délku 650-635 nm namísto 760 nm u CD. Jelikož DVD disky ukládají data ve dvou vrstvách a případně oboustranně, jejich datová kapacita může být od 4,7 GB až po 17 GB. Obraz je na DVD uložen ve formátu MPEG 2, který používá proměnný datový tok 5 až 10 Mb/s a tím dosahuje vysoké kvality obrazu s horizontálním rozlišením 480 řádek a s podstatně vyšším odstupem signálu od šumu. Obraz na DVD bývá uložen v několika formátech, komprimovaném a nekomprimovaném. Nekomprimovaný obraz bývá formátu 4:3 nebo 16:9, velmi často se setkáte se skutečným širokoúhlým formátem 21:9 (2,35:1). Při přehrávání je možná reprodukce v režimu Letterbox, tedy s černými pruhy nahoře a dole, nebo Pan&Scan, kdy obraz sice vyplní celou plochu, ale oříznutý zleva i zprava. Nejlépe jsou pro reprodukci DVD disků vybaveny televizory s poměrem stran 16:9, které umožňují přehrát obraz, který je horizontálně komprimovaný a nedochází u něj ke ztrátě kvality, pro přenos je využita celá plocha obrazu a horizontální roztažení provádí až televizor. Zvuk používaný na DVD je vícekanálový, většinou v normě Dolby Digital, nověji DTS a dříve MPEG2.  Na jednom disku je možné uložit až 8 různých zvukových stop, jak v různých jazykových verzích, tak v různých systémech. Dále je na DVD možné umístit menu, 32 druhů titulků a další provozní informace, jako druh regionu pro který je disk určen.

= 21.2.2001 Lukáš Kymla =