Bude tady po vás někomu smutno
Byl pátek a mimo dvou odpadlých hodin a s nimi i jedné písemky se tento den nelišil od ostatních své kategorie. Ale jakmile jsem vystoupila z autobusu, došlo mi, že jsem zapomněla na základní věc. Venku stepovali šesťáci připraveni obrat lidi o co nejvíce chechtáků. Jakožto jim známá osoba jsem se také stala terčem a bohužel pro mě zapomněla jsem na drobné. Pokus o nenápadné zmizení ze scény se skoro zdařil. Smůla. Honza Nieboras převlečen za „dámu“ mě odchytil po deseti metrech.
Stále nechápu, proč je pro některé kluky tak sympatické nosit ženské šaty. Není tomu přece tak dávno, co muži nehodlali ani pomyslet na to, obléknout si sukni. Doba se mění a lidé s ní. A nebo je to druh úchylky. Kdo z Vás ví, co nosí Nieboras na sobě doma? Mohli trochu zapřemýšlet, za co půjdou. Konkrétně již zmíněný Honza mohl být třeba pračlověkem. Dalším takovým, co si s převlekem vyhrál, je dvoumetrový týpek hrdě si říkající Matěj. Raději nebudu kritizovat, ale ta růžová mě opravdu dostala! Originální nápad měl pan Verner. Jeden by nepoznal, že ten bezdomovec sedící na zemi je 
studentem gymnázia. Problém spočívá v tom, že dodnes si nejsem jistá, zda to byl opravdu jen převlek. Největší úspěch přeze všechno u mě sklidil motorkář z 6. C. Kožená bunda a helma použitelná také na sběr mincí - prosté, ale kouzelné. Motorky mě ohromují už od malička, navíc když patří někomu takovému…
Těch několik hodin ve škole jsme přežili, ovšem pak nás čekal vstup do kina. Zase spoustu škemrajících, případně i hrozících maturantů, nějaké ty zbytečně vyhozené desetníky, nekonečné řady a no a pak konečně to představení. Všichni jsme ho viděli, takže každý si teď o nich stejně myslí své. Chci jen pochválit Ježkův výkon. Klidně se dej k cirkusákům – ani nebudeš muset příliš otvírat pusu a lidi se budou smát – věř tomu.
Prostě zanechali jste jakýž takýž dojem a možná tady bude po vás někomu smutno.
Bambino
Poslední zvonění
Musím konstatovat, ač jsem zde pouhé dva roky, že je rok od roku lepší.
Ráno 11. května jsem se vypravila do školy o něco později v naději, že ONI už tam čekat nebudou. Chyba lávky! Najednou se JICH přede mnou vyrojilo tucet a já přišla skoro o všechny mé celoživotní úspory (trochu přeháním…)!!! Některé převleky mě opravdu fascinovaly! Byl sice problém rozpoznat, jde-li o pravého a nefalšovaného MATURANTA nebo o nevinného a nic 
netušícího důchodce jdoucího kolem (nic proti nim !) , ale mohu vám s klidem říci jedno: Jestliže jste si je , stejně jako já, spletli a něco jim také přihodili, můžete mít čisté svědomí z dobrého skutku, protože s důchody v naší republice to není nijak slavné. Ale to jsem odbočila.
Po třech naprosto zbytečných vyučovacích hodinách jsem se odbelhala ke kinu Kosmos, no a tam jsem tedy ztratila poslední peníze, co jsem u sebe ten den měla. Na dřevěných židlích se sice nesedělo zrovna nejpohodlněji, ale tu hodinku se to dalo přežít. Nejdříve tedy vystoupila 6.B a po ní 6.C. Z celého jejich programu mi asi nejvíc utkvěla v hlavě anketa TÝTÝTÝ, která byla opravdu trefná. Trapas roku sice moc trefný nebyl, ale pí. prof. Dziadková už zase trefná byla. Video 6.B stálo taky za podívanou a fotky obou tříd byly nepřekonatelné.
Totéž se opakovalo o týden později, ovšem s tím rozdílem, že tentokráte jsem si přivstala. Nevyplatilo se. Důchodce s maturanty jsem si sice nespletla, ale i tak jsem přišla o peníze.
GEN 6.A byl dle mého názoru naprosto nejlepší, zvlášť reklamy se jim podařilo tzv. vychytat. O nic horší ale nebyl Přemkův song z programu 4.D nebo Den (Noc) je krásný (á). Aniž to tyto dvě třídy tušily, o třešničku na dortu se ten den postaralo počasí. Ti chytřejší si vzali deštník, leč já mezi ně nepatřila, a tak jsem parádně zmokla.
V tom dešti jsem tak uvažovala, jak asi bude vypadat takové Poslední zvonění naší třídy. Došla jsem k závěru, že s vymýšlením programu budeme muset začít už teď, abychom to do šesťáku vůbec stihli… Pavla
Jaro se přetvařuje
Každý rok k nám přichází jaro. Každoročně s ním přichází i slunce, život, radost, láska a přátelství. Jaro má, ale i své špatné stránky. Jednou z nich je důsledek, který toto období způsobuje. Všem studentům totiž vypíná mozky. Studenti přestávají myslet, učit se a jednat s rozumem. A za to vše může jaro. Jaro tak nevinné, tak hezké, které na druhou stranu skýtá mnoho nebezpečí. Studenti začínají dostávat špatné známky ve škole, myslí úplně na něco jiného, neradi sedí doma, a pak se z toho může vyklubat i zajímavé vysvědčení. Studenti místo, aby dávali přednost poslouchání výkladu nové látky, raději poslouchají zpěv ptáků a čekají na poslední hodinu ve škole.
Dalo by se říct, že jaro není jenom kolem nás, ale jaro je i v nás. Ptáte se, kde? Přímo v jedné části těla, kterou nazýváme hlava. Brzdí a dráždí v ní naše mozkové buňky, které nejsou schopné zpracovávat informace. Jaro pohlcuje až 90 procent lidí a věřte nevěřte nejenom mladých. Jedna skvělá zpráva existuje. Po jaře přichází léto, a tak musíme proti jaru začít bojovat, musíme ho překonat, musíme ho zničit. Lidi, když se nám to podaří, pak budeme mít po zimě hned léto, které pro mnohé znamená prázdniny, pohodu a mnoho zábavy... Musí se nám to podařit.
Kamil Mrázek
Nejhorší? To snad ne!
Naše třída je stále nějakými kantory(teď nemyslím Kantory ale kantory s malým k) označována jako nejhorší třída na škole. Připadá mi to zajímavé, protože nám vždycky profesoři vykládají, jak je vedlejší třída hodná a ve vedlejší třídě zase jak my jsme hodní a že oni jsou nejhorší třída na škole. Připadá mi to docela jako dobrý vtip ze strany učitelů, ale všichni víme, že opakovaný vtip přestává býti vtipem a stává se otravným. Takže prosím vás snažně, páni profesoři, dohodněte se už konečně, kdo je teda nejhorší třída na škole a neobviňujte nás pořád všechny. Vždyť my taky neříkáme o každém profesorovi, že je nejdespotičtější na škole. Takovéto tituly musí patřit vždy jen jednomu!
E
Potkan na cestách ...
Asi tak ve dnech 4.– 5. dubna 2001 jste na chodbách našeho ústavu mohli spatřit velmi neobvyklý jev (ačkoli, člověk nikdy neví, co ho na tom našem gymplu může potkat…).Asi jste si mysleli, že máte halucinace, ale já se rozhodla vyvést vás z omylu. No ale teď už k věci: prostě jedna nejmenovaná třída (která jiná, než ta naše, samozřejmě), konkrétně jejích pár zástupců, si vzalo příklad z Komenského a rozhodlo se obohatit hodinu biologie o názornou pomůcku, a tou se stal nebohý potkan z blízkého zverimexu. Potkánek byl tak roztomilý, že se třída rozhodla pojmenovat jej po svém třídním profesorovi. Jméno Marcel mu opravdu seklo… O potkánka se celá třída vzorně starala, dostal dokonce i najíst. Malý problém ovšem byl, že rohlík s Kofolou mu fakt nechutnaly. Ona přehnaná péče jej ale postupem přestávek připravila skoro o všechny zuby a snad i o zrak, sluch a vůbec o všechny smyslové vjemy, které jen potkan může mít… Asi se ptáte, kde přenocoval. No, říká se mi to fakt těžce, ale ve skříňce jednoho z chovatelů. Ráno dostal zase rohlík s Kofolou a žil si s námi „spokojeně“ dál. Horší to však bylo, když se Marcel jal prozkoumat svět i z jiného pohledu, který mu krabice ze sušenek rozhodně neposkytovala. Stalo se tedy to, co se stát nemělo, no a Marcílek utekl. A právě tehdy jste možná měli pocit oněch již předem zmíněných halucinací. Někteří z našich řad byli v pohodě, jelikož nerozpoznají potkana od krysy a ty, jak známo, jsou u nás na denním i nočním pořádku. Marcel si běhal v prostorech skříněk u bufetu, ale i po chodbách. Jinak byl představen většině profesorského sboru. Když se jedna paní profesorka zeptala, čí potkan to je, dočkala se šokující odpovědi: Student XY má doma hady a jeden má dnes svátek…
Na svobodu byl Marcel propuštěn ve čtvrtek dne 5. dubna 2001 u autobusové zastávky Slovan. Tak to je asi vše, co jsem vám chtěla říct, ale pokud jste již chtěli navštívit psychologa, psychiatra, či jiného odborníka ve svém oboru, klidně tak učiňte, myslím, že v dnešní situaci Vám to přeci jen prospěje…
Pavla
Syndrom Sosna aneb nová neuvěřitelně uvěřitelná teorie ...
Team největších třineckých vědců přichází po mnoha letech usilovného bádání a shromažďování fakt s neuvěřitelnou teorií. No popravdě řečeno či napsáno nebyl to team, ale jedna osoba. Jelikož sebechvála smrdí, tak ani nebudu říkat, že ta osoba jsem já.
Tentokrát se nejedná, jak byste mohli ode mne očekávát o žádnou teorii typu: zakřivení Prostoru (či dokonce jeho pravidelné každoměsíční pálení na chlapeckých záchodcích na druhém patře. Všichni jste zváni, ale bez bab.) ani se nezabývám záhadou kam každý den mizí moje lahve od minerálky, které si nechávám pod lavicí na horší časy (korunu vám dá každý, ale vratnou láhev?) Jde o něco mnohem závažnějšího. Dokonce mi bylo i vyhrožováno (proč?), ale veřejnost se musí dozvědět pravdu.
Jistě si už mnozí z vás všimli, že vaši spolužáci žijící na sídlišti Sosna jsou jiní. Chování, řeč, myšlenkové pochody a další úchylky (pardon měl jsem fazole) tedy odchylky od normálního člověka. Ne, není to tím, že by snad byli z jiné planety (i když teď mě tak napadá, že to fazole nebyly.)
Má teorie je založena na obecných zákonech, takže jste na ni mohli přijít i vy (no, to jsem asi přehnal, ale někdo chytřejší určitě.) Jak určitě víte (nebo jste nevěděli, ale teď už budete vědět), sídliště Sosna se rozkládá na kopci (zápach bohužel sestupuje i do údolí). Pro ty pomalejší nebo úplně zastavené na kopci znamená výše položené místo. Čím výše položené místo, tím méně kyslíku ve vzduchu. Čím méně kyslíku ve vzduchu, tím méně je okysličován mozek (nebo něco podobného.) Dalším důkazem, který podporuje moji teorii je fakt, že na novém sídlišti je nedostatek zeleně.
A jak se vlastně tento defekt projevuje? Tak například si postižený (budu používat raději tohoto neutrálního výrazu, protože nechci někoho urazit) koupí kofolu a zuby sundá víčko. Vytáhne kružítko a začne činit do víčka otvor. Po otázce profesorky: „Co to činíš Mnislave?“ (jedná se o pseudonym, protože Honza by si nepřál zde být jmenován.) Následovala odpověď: „Dělám dírky, abych se mohl napít.“
Další skutečné události budu uvádět jen zkratkovitě a bez větších detailů, protože je to síla, tak se držte:
Několik jedinců z tohoto sídliště nevěřilo paní učitelce, že kočka dopadne vždy na nohy a udělali tedy experiment. Po několika pokusech zjistili, že tomu tak není. Všechny kočičky úspěšně dopadly na hlavičku a na místě podlehly svým zraněním. Jen ta poslední se cukala, tak ji humánně ušlapali. Další zábavou pro tyto tvory je umístění petardy do útrob krysy (3 ze 4 sosňáků doporučují na ochranu oděvu pláštěnku.)
Takovéto otřesné události se na Sosně dějí dnes a denně. A jaké může pro ně jiné vysvětlení a omluva, než má diagnóza - syndrom Sosna.
Srstka: „Já si vás najdu a pak neuvidíte.“
Kubiszová: „Chcete mě? Já vás ne.“
S poznámkami v závorce nemám nic společného jen to, že jsem je napsal, ale nevyjadřují názor celé mé osoby.
Keltský ministr odpadu Manheru
Ze sešitů studentů ...
Toto byl domácí úkol z ČJ, kdy studenti měli převést novinovou zprávu do podoby vypravování. Upozornění: následující řádky jsou drastické a nedoporučujeme dále číst lidem bez nadhledu a psychicky slabším.
Opět nepřiměřená rychlost?
Bylo nebylo, v jednom chmelovém království žil, blil za hospodou poslanec Tomáš Pálenka. "Ježíši, to je strašný, blé, blé, od zítřka přestávám pít, blé, blé, a začínám chlastat." Hned poté, co Tomášovi stekla poslední kapka té neforemní smradlavé hmoty z kravaty, tak se nějakým zázračným způsobem domotal ke dveřím hospody a vpadl dovnitř. "Franto, Franto, kde mám klíčky od auta?" řval na barmana. "V kapse u saka." odpověděl mu barman. "Aha. A jaký mám auto?" "No přece toho černýho bavoráka, kterýho jste vyfasovali ve sněmovně." Národem zbožňovaný politik dovrávoral ke svému autu a neznámo jak, ho otevřel. Ale něco nebylo asi v pořádku, protože několikrát vystoupil a zase nastoupil. "Tak, herrgot, v autě jsem, ale kde je volant?" Dobrých 15 minut mu trvalo, než zjistil, že sedí na sedadle spolujezdce. Nastartoval auto a rozjel se. Za několik minut se již řítil 160kilometrovou rychlostí.
Mezitím někde v obci Šenov: "Já ti říkala, s tím Němcem nejezdi, ale ty ne. Jestli se to dozví pa…ntáta, tak si na ten zadek nesedneš ne jeden měsíc, jak říkal doktor, ale celej život." "No jo, porád. Ty si dej raději pozor na tu svoji pusu, nebo ti někdo do ní pěkně vrazí." A opravdu vrazil. Bylo to velice rychlé, záblesk, výkřik, rána a pak už jen ticho a tma. Tedy skoro ticho, jen z příkopu se ozývalo sténání a chroptění. To se jen 10letý Toník snažil nadechnout, ale moc to nešlo, nejspíše tomu bránilo to zlomené žebro, které se zarazilo do levé plíce. Jakmile se poslanec Pálenka probudil, ihned pochopil, co se stalo. Dvě nevychované děti si hrály na cestě a vůbec se nevšímaly svého okolí. Marně se snažil troubit, marně na ně blikal. Obě děti mu vběhly přímo pod auto jako dvě velryby mířící na pevninu vstříc své záhubě. Ano, tak se to stalo, tedy muselo stát. Stejně jsou obě děti už mrtvé. "Pomóc, pomóc!!" ozvalo se z příkopu. Nebo ještě ne?
Poslanec Pálenka přiběhl ke chlapci a hned začal zkoumat vážnost jeho zranění. "Jsi v pořádku?" "Ano, ale bolí mě na prsou a nemůžu dýchat." "Kde tě to bolí? Tady?" zeptal se Pálenka a ďoubl malému Toníkovi do otevřené rány, ze které vyčuhovalo kousek žebra.
"Au, au, ano, to bolí. A co je s mojí sestrou? Je v pořádku?" "Ano, tvoje sestra se má skvěle."
Nebylo tomu tak, chlapec si ani nevšimnul, že se jeho sestra třepotá několik metrů nad ním v koruně stromu. Síla nárazu byla tak velká, že ji odhodila na protější strom, kde se zastavila až na té velké, ostré větvi, která jí prorazila břišní dutinu, projela žaludkem a zastavila se až na druhé straně těsně vedle páteře. Na místě po třech hodinách byla mrtvá.
"A co je vám?" Nic." "A proč máte tak žluté oči?" To je z cigaret, chlapče." "A proč máte takové kruhy pod očima?" "Protože mám játra v pr…acovní neschopnosti." "A nechtěl byste něco na zub?" "Jo, kapesník, nebo tady vykrvácím. Vždyť vidíš, že jsem si vybil přední zuby o volant."
"Au, au, ech, ech, to bolí. Já nemůžu dýchat. Pomožte mi?" "To víš, že ti pomůžu. Za chvíli ti bude dobře. Počkej tady, skočím pro něco do auta." Po chvilce se vrátil s něčím v ruce. Vypadalo to jako metr dlouhá ocelová konstrukční tyč. Ne, to je metr dlouhá ocelová tyč. "Co s tím chcete dělat?" zeptal se chlapec. "No, víš, ehm, no to je na, no něco jako dlaha. Podívám se s tím na tvoji páteř. Teď tě otočím. Možná to bude trochu bolet, tak jsem raději vzal i lepicí pásku. Přece nechceme nikoho probudit, že?"
"Toníku, vzbuď se. No konečně." "Mami, co se stalo?" "Ale měl si menší nehodu." "Menší? Tak proč nemůžu pohnout nohama ani rukama?" "No, máš zlomenou páteř a už nikdy nebudeš skákat přes kaluže, ale vždyť jsi stejně pořád seděl doma. No a teď budeš ležet." "A proč se mi tak špatně dýchá?" "Protože ti museli vyjmout jednu a kousek plíce, Toníčku." "A kde je Janička, maminko?" "Stále visí na stromě, Toníčku. Ale, no, nebreč. Za pár let se ohlédneš zpět a zasměješ se tomu." "Ale vždyť já nevidím a nemůžu otáčet hlavou."
"A co se stalo tomu řidiči?" "Tomu? Tomu nic, ten má dobrou imunitu."
Manheru
Zoologická zahrada TŘINEC
Že Vám tento pojem nic neříká? Mně donedávna také nic neříkal. Donedávna, tím myslím do doby, kdy jsem ještě chodila na základní školu. Počínaje dnem, kdy jsem udělala přijímačky na náš ústav, si již nemyslím, že nejbližší ZOO je až v Ostravě. Ještě pořád nevíte, milí studenti a studentky, o čem tady točím? No, myslím, že už snad i ti méně inteligentní jedinci pochopili, o jaké závažné věci se zde mluví.
Jednoduše jde o to, že vedení Gymnázia Třinec již několik let utajuje důležitou skutečnost a hlavně zábavnou atrakci, která by našemu městu určitě prospěla, hlavně po té finanční stránce. Pořád se to bojím vyslovit, ale…, tak dobře, překecali jste mě:
NA NAŠEM ÚSTAVU JSOU ZVÍŘATA!!! Schovávají se v kabinetech a říká se jim profáci!
A je to venku. Možná už to někteří z vás věděli předtím, ale teď už to alespoň víme všichni. Jak jste asi zjistili, vedení školy, to znamená pan školník a paní uklízečky, ještě po studentech nevybírají vstupné, aby se šli na tato krásná zvířátka podívat, protože studenti jsou každodenně nuceni sedět již od 8:00 v kotcích zvaných třídy a vyčkávat, kdy si pro ně přijde jejich šelma. Ta vždy přijde o něco později (musí se samozřejmě dobře vyspat) a vybere si nějakého žáčka ubožáčka, kterého pak týrá i půl hodiny. Potom ho sprostě vyplivne a vybere si dalšího. Nedejbože, když má chuť na celou třídu, to je hotová katastrofa. Jen pár statečných jedinců přežívá. Občas se taková šelma nažere i v jiných kotcích a je přežraná, ale to se stává jen málokdy.
Samozřejmě se v kabinetech nevyskytují jen šelmy, občas uvidíte po chodbě přelítnout i nějakého ptáčka zpěváčka, sem tam se vám kolem nohy proplazí slizký had nebo chameleon, ale to je opravdu jen zřídka.
Proto Vám radím dobře: Dávejte si bacha, ať vás ta zvířata nesežerou a radši odsud utíkejte, jak nejrychleji to půjde!!!
Rychlý špunt
(vyšlo na apríla)
Dopis neznámého studenta
Milá maminko a tatínku,
mám se tady dobře. Profesoři mě vůbec nebijou, nelámou mi prsty, nekopou do mě a v žádném případě do mě nepouštěj elektrický proud. Jestli Vám někdo řekl, že mám na břiše popáleniny od cigaret tak to není pravda. Naše ctihodná, vznešená, jedinečná bohyně, naše slunce jasné, náš kvítek rozmilý, profesorka prvního řádu říkala, že to mám popálené od sluníčka. Asi tomu tak bude, i když nechápu od jakého sluníčka? V celách, tedy v naší překrásné třídě nemáme okna.
Vaří nám tu skvěle a jídla máme dost. Ty krysy chytám jen tak z koníčku a když už je mám, tak je sním. Jen kdybych si je měl kde uvařit, ale i syrové jsou dobré. A co jste měli vy? Šťavnaté kuřecí masíčko na smetanové omáčce s knedlíčky? Napište mi o tom, prosím. Fotka by byla taky pěkná pověsil bych si ji na stěnu, aby zakryla tu červenou skrvnu od minulého věz… studenta.
Dobrá zpráva – už mi vypadly tři zuby. Špatná je, že už byly druhé. Nevím, jak se to mohlo stát, ale mám napsat, že jsem upadl na schodech a o té lopatě nemám ani ceknou jinak mě zase zavřou na týden do skříňky.
Jo a máme nového profesora na biologii. Je to fajn kamarád a děláme s ním všelijaké pokusy.
Už budu muset končit, protože se máme jít osprchovat...
Váš zneužívaný syn Izác
(vyšlo na apríla)
Z policejních záznamů
Dne 1. 4. 2001 došlo na třineckém gymnáziu v prostorách tělocvičny k tragické nehodě. Žák 6.C upadl tak nešťastně, že si natrhl achilovu patu. Pan profesor M. G. zachoval ale chladnou hlavu a rychle odběhl do kabinetu pro první pomoc. Za několik okamžiků se vrátil s pistolí ráže 9mm zpět. Bohužel neměl náboje, neboť ty vyplýtval v minulé hodině při totální vybíjené. Ale ani v takovém okamžiku neztratil soudné vědomí a umlátil škubajícího se žáka pažbou pistole. „Věděl jsem, že má po kariéře sportovce a tak jsem nechtěl, aby se trápil.“ Celá rodina by touto cestou chtěla poděkovat za pohotové jednání pana profesora. Pro náš list ještě dodali: „Už dávno jsme to chtěli udělat sami.“
1. 4. 2001 došlo k nepokojům před třineckých gymnáziem. Střetla se zde skupinka profesorů se skupinkou studentů tohoto gymnázia. Tiskový mluvčí ministerstva policie oznámil, že toto střetnutí bylo pro pět profesorů osudným, protože studenti byli autem.
Ve večerních hodinách byl na místní záchytnou stanici přivezen student gymnázia, kterého zachytil vlak. Jednalo se o studenta, který pracoval na ročníkové práci s názvem Vlaky ČR aneb ubrzdí to nebo ne? Odpověď, kterou se žák snažil rozvést na třicet stran je již známa: „Ne“.
Kpt. Manheru
(vyšlo na apríla)
Osud
Každý člověk má od narození jisté předurčení. Může se tomu říkat osud. Je to něco, co ve svém životě musí udělat, i kdyby nechtěl. A když to „něco“ udělá, měl by se mu dostavit pocit, který říká: „Tak, to je vše. Můžeš odejít.“
Z nějakého důvodu se lidé svého osudu bojí. Snaží se ho zvrátit, oddálit nebo alespoň změnit. Proč? Vždyť - co se má stát, to se stejně stane. Ať je to špatné či dobré, jednou to přijde. A tady vyvstává další otázka: Špatné? Ne - člověk by měl být optimista a věřit, že vše, co se děje, je pro jeho vlastní dobro. Pro jeho osobní růst. Ale tomuhle asi nevěříte.
Proč se člověk snaží změnit osud? Ono to vlastně ani nejde. Existují různé cesty, jak se dobrat stejného osudu, stejného cíle, ale neexistuje možnost rozcestí, kde by každá cesta vedla na zcela odlišné místo!
Z toho vyplývá jedna věc: nesnažte si vykládat svou budoucnost - ta je totiž jen ve vašich rukou. Neklaďte si otázky „Co bude?“, ale spíše „Kam mám dojít?“. Na takovouto otázku odpověď časem najdete. A pak byste měli přemýšlet, kterou cestou se k tomuto cíli vydat. Věřte, že se tomu všemu říká Hra života, a věřte, že je zajímavá nejmíň tak, jako každá jiná.
V den vašeho narození jste všichni stáli na políčku Start. Před smrtí projdete políčky Osud a pak - Cíl. Ať chcete nebo ne, osud se vám nepodaří změnit. Můžete si jen vybrat, jak dosáhnout vítězství.
Co se má stát, to se stane. Ať už se vydáte kteroukoliv cestou ... Černý Princ
Jak jsem se potýkala s pojmem
„normální člověk“
Lidé běžně, když se snaží druhého člověka urazit případně i vytočit, tak používají frázi, že je ona osoba nenormální. Vždy mi to připadalo trošku zvláštní, ale nikdy jsem se o to příliš nezajímala. Až seriál Ally McBealová mě přivedl na myšlenku zjistit, kdo je vlastně ona normální osoba. Hrdinka tohoto seriálu prohlásila, že normální člověk = obyčejný člověk.
Já osobně jsem si celou dobu myslela, že takový člověk vlastně neexistuje. Můj názor je, že člověk normální je srovnáván se standardní osobou, která je psychicky v pořádku tzn. že to prostě není případ pro psychiatra a která by měla mít určité vlastnosti. Žila by si svůj život, netoužila by po nebezpečí a jiných aktivitách dnešních lidí, ale především by nijak zvlášť nevynikala nad ostatními. Jenže mi nikdy nebylo jasné zda taková osoba je, ale hlavně jaká doopravdy je! A tak jsem došla k názoru, že každý člověk je specifikován a že se nedá s nikým jiným srovnávat.
Chtěla jsem vědět, co je normou pro normálnost, a tak jsem se obrátila na literaturu. Chytré knihy říkají, že normální člověk je ten, který ví, co činí a také nesmí být po fyzické stránce postižen. Je to průměrná osoba shodující se s již výše uvedenou normou.
Co z toho všeho vyplývá? Jen to, že Ally má buď stejný názor jako já nebo se nikdy nedívala do naučného slovníku!
Ted nastává moje poslední otázka a tou je: Kdo stanovil normu pro normálnost člověka a jak přišel na to, že blázen není normální a já jsem? Na to si už musí odpovědět každý sám ... Jedna věc je jistá. Naučný slovník si může říkat, co chce. Mě nezviklá - jste jen banda praštěných lidí!
HuHuLa
Rodinné oslavy
Taky máte rádi rodinné oslavy tak jako já??? Například, když má babička kulatiny, bratránek právě promoval nebo se vdává sestřenka, to se pak sejde celá rodina a všichni vás štípají do tváří, objímají vás a říkají vám, jací už jste velcí, vždyť jste si ještě nedávno hráli s panenkou a autíčkem nebo jestli se už nechcete vdávat nebo ženit a … vy se jen přiblble usmíváte a říkáte si, že tohle přece nemůžou být vaši příbuzní.
Vždy jsem přemýšlela, jak se takovým oslavám vyhnout.V celku marně. Přišla jsem jen na to, že by se dala simulovat nějaká akutní nemoc nebo úraz – má to ale jeden háček – pozor, aby se vám to nevymklo z rukou. To pak taky můžete zůstat třeba dva týdny doma a celá rodina se sjede za váma, aby vás potěšila, když jste tak „vážně“ nemocní.
No prostě, žádný řádně osvědčený návod, jak se vyhnout rodinným oslavám asi neexistuje.Ale na druhou stranu můžete být rádi, že jste udělali dobrý skutek, když jste popřáli sestřence k svátku, zatancovali si se strejdou a promluvili si s tetou „z pátého kolena“. No jó, no. Prostě někdy musíme udělat radost svým příbuzným…
PS: Kdyby jste ale přece jenom měli nějaký nápad, jak se vyhnout rodinným oslavám, určitě se mi ozvěte.
Z
Dopis
Tento dopis nalezly pracovnice pošty XY. Nikdy nenašel svého adresáta:
Milý Julesi Verne
Ani byste nevěřil, kolik se toho za těch necelých sto let mohlo změnit. Zatímco za Vaší doby byl automobil fenoménem, dnes ho má skoro každý. Také cesta na Měsíc se už uskutečnila. Astronauti však nebyli vystřeleni dělem, ale byli vyneseni raketou. Ptáte se, co je to raketa? To je taková obrovská trubka, která je navrchu zakončena špičkou a dole má díru. Má obrovskou sílu: unese i několik tun. Rovněž cesta kolem světa už netrvá 80 dní, nýbrž pouhých 92 minut. Toto je možné díky vesmírným stanicím, které obíhají kolem naší planety.
Cesta do středu Země se ale jen tak brzy neuskuteční.
Zato vynález zkázy už existuje - je jím atomová bomba.
Na druhou stranu - moře prokazatelně nemá hloubku 20 000 mil, ale pouhé 7,5 míle. Jinak jste správně předpověděl mnoho vynálezů současnosti.
Váš přítel z budoucnosti (3. tisíciletí)
Jakub Szkandera
Nové století
Jaké bude toto století a poučí se lidé ze svých chyb, které spáchali v minulých staletích? Je velice hloupé myslet si, že se lidstvo poučí, protože vždy se najdou někteří takoví, co myslí pouze na sebe nebo na to, aby dosáhli co největšího bohatství či moci.
Právě hon za penězi a mocí je jedním z největších problémů naší planety. Stačí se podívat na společnosti s největšími zisky, kde na čelních místech figurují ropné společnosti či tabákové koncerny. Ropné společnosti i přesto, že zásoby ropy do konce tohoto století zřejmě nevydrží, těží stále naplno a havárie tankerů způsobily již mnohé škody. Také válka v Perském zálivu byla rozpoutána kvůli ropě. Kdoví, na co budou jezdit auta a další dopravní prostředky, až zásoby ropy dojdou? Také tabákové společnosti, které bohatnou na tom, že si lidé kazí své zdraví, vyrábí své výrobky, na kterých píší, že kouření škodí zdraví. Asi jim to moc nevadí.
Minulé století bylo plné válek, ať už dvou celosvětových nebo mnoha menších. Nedá se předpokládat, že by k žádným ozbrojeným konfliktům nedošlo, ale doufejme, že se nerozpoutá žádná velká válka. Nebo že nezkolabuje zařízení v Temelíně. Také lidské zásahy do přírody byly v minulých letech uspěchané a nepromyšlené vzhledem k případným následkům. Když si jen vzpomenu na Terasu před zhruba deseti lety a kolik od té doby ubylo zeleně. Pokud vím, tak za tu dobu byl postaven obchodní dům Beskyd (dnes Prior), třinecké Hradčany, přistavění obchodu u Hortexu, finanční úřad se spořitelnou a pojišťovnou a další nové stavbý nedaleko, jejichž účel jsem ještě nezjistil. Musely se všechny tyto stavby stavět? Bez některých bychom se obešli a viděli raději travnaté plochy.
A kolik nás bude žít na konci století, když za minulé se počet lidí na planetě více než ztrojnásobil. Zvyšování populace se sice týká hlavně zaostalých zemí, ale co brání vyspělým mocnostem v tom, aby se lidstvo nepřemnožilo? Má to pro ně asi nějaké výhody.
S přáním buďme lidi
Lumír Sekula (6.A)
(V archívu je dvanáct textů)