Brigáda
Již 24. dubna (přijímačky na gymplu) byly 3 třídy milosrdně propuštěny ze školy za účelem zvelebení našeho města a jedna třída (my, 2.C) měla jet uklízet park v jablunkovském sanatoriu. Bohužel, jak jste se asi ráčili všimnout, byla zima a pršelo. V takovémto počasí by se asi nepracovalo zrovna nejlépe, a tak jsme to už na nádraží vzdali.
Proto se tato akce tzv. „zopakovala“. A to za necelý měsíc – 21. 5. 2001. V 7:30 se teda naše banda vlakem dopravila až do Bocanovic, odtud zkratkou jsem došli k samotnému sanatoriu. Tam jsme nafasovali hrábě, lopaty, kopačky, smetáky, sekerky a další nástroje, jejichž názvy ani neznám, každé skupince přidělili revír, kterým se teda měli ono dopoledne zabývat, ukázali nám, co a jak máme dělat, řekli: „Bye!“ a na traktoru si to zase někam odfičeli. Makali jsme jak šroubi (nebo snad šrouby?!), pot se z nás lil, slunko pařilo, mravenci štípali, mouchy a jiná havěť kousali a žaludky kručely. 10:00 – HURRRÁÁÁÁÁ!!! Třídní vyhlásil přestávku. Tak jsme se najedli, napili, ošetřili, učesali, utřeli.. a znovu do práce. Ta spočívala v pletí, hrabání trávy, jehličí, zametání chodníků, „ošetřování“ keřů, vytrhování trávy a nějakých malých stromků, keřů atd.
Asi v 11:30 byla naše práce ukončena, takže jsme veškeré nástroje naložili na vlečku a utíkali zase k vlaku. Domů jsme dojeli ve 12:30 příjemně unaveni.
Musím říci, že ač jsem se na tuto brigádu nějak zvlášť netěšila, nakonec to docela ušlo a jela bych možná i znovu (pane řediteli…). Teď ale nevím, bylo-li to tím pěkným a rozlehlým parkem, nebo tím, že jsme se nemuseli učit a nebo tím sympatickým blonďatým zahradníkem, co nám tam pomáhal…
Pavla
báseň - Jsem nadaná
Ráda se šprtám,
v knížkách vrtám.
Jsem prostě jednička,
veselá a pěkná hvězdička.
Sedm hodin se denně učím,
mozkové buňky při tom mučím.
Chci být ta nejlepší a strašně dobrá,
ať je jedniček plná průkazka modrá.
Věřím, že hloupá nejsem,
učím se, ikdyž jdu lesem.
Učení mě strašně baví,
proto mám i pyšnost paví.
Mag
báseň - Sebevrah
Pode mnou je velká prázdnota,
vedle a ve mně je zase samota.
Čas se pomalu vleče,
asi dostávám křeče.
Je všude tma a chlad,
já skáču, neměl lhát.
Miluje mě, to je řečí a lží,
v mé mysli se mi mlží.
Stačí jeden krátký krok
a nedožiju tento rok.
Ale já nemůžu,
pojď, já ti pomůžu.
Běž pryč, už nechci žít,
on jinou teď může mít.
Mám nádherný výhled na město,
povídám vám, že i přesto
skočím dolů, věřte mi!
Padám tmou a vítr fouká,
snad sto lidí na mě kouká.
Letím, jsem volná jako pták,
tak to bude, ano tak.
Těžký náraz, srdce stojí,
snad se moje duše spojí.
Rakev mám a pomník černý.
protože mi nebyl věrný.
Ptáci volně letí,
už se mě nikdo neptá: „Co je ti?“
Jsem zase sama a sama zůstanu,
snad se nahoru dostanu.
Teď je mi všeho hrozně líto.
Byli to oni? Ano, tito.
Zase mi všechno vadí,
útěcha mě hladí.
Nic necítím, nic nevím,
už vám snad i nic nepovím.
Monika Jakusová
Článek
Toto je článek. Článek o článcích. Tento článek je krátký. V každé větě najdete slovo článek. Tímto článkem vám vysvětlím, co je to článek.
Článek bývá zajímavý i nudný, směšný i vtipný a, jako tento, dokonce blbý. Články bývají i u řetězu. Víte o tom, nebo vás o tom informoval až tento článek? Pan doktor mi říkal že mám článkovou horečku a že je to nakažlivé, asi měl pravdu, a tak je tento článek varováním před epidemií. Ten doktor, o kterém se v tomto článku zmiňuji je psychiatr. Chudák. Sakra v poslední větě chybí slovo „článek.“
Článkář
báseň - Opava
Pololetí za námi,
další zase před námi.
Člověk vypustí snad duši,
profesoři furt ho mučí!
„Mastek, sůl, kalcid, fluorid,…
jak je to dál bídníku?“
„Proč se to mám pořád šrotit?
Zhlédnu to ve slovníku.“
Toto musíš umět plynně,
česky, zpaměti!
Žádný slovník, jiné knihy,
musíš to mít v paměti
Před prověrkou všichni bledí,
prosí kmeta o milost.
Zasmál se a na ně hledí:
„Už toho mám přeci dost!“
Vždy prosíte před písemkou,
žadoníte o soucit.
Já nelnu k vám láskou velkou,
tak tiše psát a nerušit!“
Však bídný žák pomstychtiv se
zlého činu dopustil,
vzal své pití, otočil se
jeho šat tím potřísnil.
Profesor – ten silný člověk,
tuto hanbu nepřenesl,
už se nestará o svůj vysoký věk
křik o pomoc se naší třídou nesl.
Vidíme, jak učitele
vedou páni s okovy,
místo už má předurčené,
jedou s ním do Opavy!!!
JETEL
báseň - Nezmanipulovatelný
Podle vás jsem hloupý,
a kdo z vás není,
žijete v špatném domnění,
žijete jen v bludu,
pokud si myslíte, že chytrý budu.
Nechci být chytrý
a být masou
Chci být hloupý
a zůstat sebou.
Radši mít vlastní názory,
než poslouchat vaše bláboly.
Chci mít také vlastní hlavu,
vyjádřit se přece mohu.
Radši budu hlupákem
než bych byl takovým chytrákem
Nebudu chytrý
a přikyvovat na všechno
Nejsem tak chytrý,
aby mi to bylo jedno
Nebudu chytrý
a myslet jen na peníze
budu raději hloupý
a myslet o trochu více.
Buďte chytří, spokojení
já budu hlupák raději.
Budu svobodně myslet, mít vlastní názory
myslet také na lidi, chytrákům navzdory,
a doufat, že lidi jednou pochopí, jací,
jací jsou na světě chytráci,
kteří si myslí, že všichni jsme hlupáci.
Tedík
QíZ pro prudce inteligentní studenty
1. Iniciály K. J. u jména básníka Erbena znamenají:
a) Karl Johan
b) Karel Jaromír
c) Kryštof Jáchym
d) Keith James
e) Klára Josefína
2. Al. Jirásek psal svá díla:
a) inkoustem černým
b) inkoustem modrým
c) inkoustem zeleným
d) ve Word Padu
f) ve vaně
2. Autor Osudů dobrého vojáka Švejka se jmenoval:
a) Jaroslav Hašek
b) Dominik Hašek
c) Martin Hašek
d) Ivan Hašek
3. Naše první tištěná kniha byla:
a) Rukopis královédvorský
b) Reportáž psaná na oprátce
c) Kronika trojanská
d) Hoši od Bobří řeky
4. Maryša otrávila Vávru:
a) cyankálim
b) jedem na krysy
c) otrávenou kávou
e) neustálými řečmi
5. Rébusy:
a) Karel Jaromír Ichben (autor sbírky Kytice)
b) Karel + náš severní soused menšího vzrůstu (autor Mužů v offsidu)
6. Oprav názvy knih:
a) Povídky z 3. a 6. kapsy
b) Exkurze hmyzu do XIII. století
c) Noc na Zamčyskach
pohádky:
d) Krátký, Úzký, Tupozraký
f) Letní princezna
g) Dva stříbrné chlupy Babky Neznalky
Tak, přeji hodně štěstí a správné odpovědi si strčte za klobouk.
Mgr. Jindřich Močkoř
(vyšlo na apríla)
POEZIE - láska, štěstí
Milovat (Tajemství)
Skrývám poklad sladký
však daleký ten je medu
Snad štěstí vrátí se zpátky
Snad já sama to dovedu
vrátit úsměv těm,
se kterými osud zle si zahrál.
Snad láska je nemine
Snad zlo pomine
Snad zří oči jasné
co v tmavých se ukrývá.
Snad o úsměv protějšku
zavadí jejich pohled.
Ať není to budoucnost
Ať vše patří dnešku
Ať nerozvážné chyby
nejsou zle trestány
Ať zbaveny jsou viny,
všichni ti co milují!
Sisi |
Prázdný sen anděla
Jen stojíš na břehu
s tisícem příběhů,
co nesmíš a nemůžeš nikomu říct.
Jak kolo ve běhu
pro lásku, za něhu
nezvrátí list
A voda krutá to kolo pohání,
plyne dál, šplouchá, životy
před suchem uchrání,
však prázdné osudy nechává
bdít.
Snad lhaní bez přání
smutek tvůj zahání.
Můžeš jen snít.
Naaudia |
POEZIE - humor
Jaro
Zasáhlo to už i mne
Bude to asi tím Jarem
Cosi mě zžírá
Zžírá mé vnitřnosti
Srdce mě bolí
Cosi ve mně stále hlodá
Dere se to napovrch
Nemohu jíst, nemohu spát
Bojím se to dát najevo,
ale chce to ze mne ven.
Huééé Nový Jar blééé.
Manheru
|
Milovaní poslanci
Je ti blbě? Točí se ti hlava?
Věř, že za to může naše vláda.
za tu blbost vězení, dát bychom jim měli,
ale my, vážení, jsem jim tučný šek dali.
Ve sněmovně se jim spí skvěle,
nemaj kouska cti v těle.
Krásně se jim sní o té jejich vizi,
kašlou na to, co se děje v České televizi.
Tro |
Neviditelný
Bylo ticho. Slyšel jen kapky vody padající z tmavé noční oblohy nad sebou. Nevšímal si okolí, všechno mu splývalo dohromady. Mokré šaty měl přilepené na svém těle a byla mu zima. Bylo mu smutno a měl strach. Chtěl zapomenout … nikdo ho neviděl. Nikdo ho nechtěl vidět. Byl jeden z těch duší, co bloudí po světě a neví … neví kam jít, a tak pustě jen jdou a doufají, že se snad někdy dostanou nakonec. Jenže, co je na konci? To on netušil. Lidé kolem něho procházeli celý jeho život, ale nikdo si ho nevšímal. Nikdo netušil, co se v něm skrývá, nikdo netušil, že je. A tak mu teď nezbývalo nic jiného, než bloudit světem. Chodil temnými ulicemi, míjel potůčky vody a jen pozoroval, jak se svět mění, jak voda smývá všechny hříchy města a svět dostává novou šanci. Zamyslel se a musel se smát. Nevěděl proč? Netušil! Jen se smál potichu, ze srdce. Oči se mu zaleskly. Jediná slza, spadla po tváří kamsi do neznáma a byla zapomenuta … Rozhodl se. Už věděl, že dá lidem ještě jednu šanci. Ještě jednu šanci sobě. Chtěl se znovu pokusit. Chtěl dosáhnout nemožného. Naděje ho znovu postavila na nohy, přestože se vrhl do předem prohrané hry, tak vyhrál. Vyhrál svůj boj se smutkem.
Začalo se rozednívat šedé mraky ustupovaly a lidé pomalu vycházeli do ulic města. Nikdo netušil, co se tuto noc stalo. Jen on potichu jako vždy kráčel a usmíval se. HuHuLa
Jen tak ze života
To je zase den jak vyšinutý. Se vzbouřili snad všichni profesoři. Co hodina to zkoušení. To by mi tak nevadilo, kdybych ten chudák nebyla já. Bohužel jsem. „Vy se snad neučíte, Pokidaná, co to s vámi poslední dobou je? Kdyby jen poslední dobou. Jak se tak dívám na vaše známky, žádná sláva. Vy jste jednou nohou venku. Kdyby jen jednou nohou, myslím, že vy tam jste už rovnou celá.“ Pokyvuji hlavou na všechno to kázání, aby mě nepřistihla, že ji vůbec neposlouchám. Najednou slyším podivné zvuky, které vznikají při otřesech mojí hlavy. Doufám, že to není z mojí hlavy, protože by se ukázalo, že v té kebuli opravdu nic nemám. Radši přestanu blbě přikyvovat a soustředit se na výmluvu, kterou si donesu domů, protože naši už dávno vědí, že ze mě stejně nic nebude. No nic, vyslechnu si všechno to kázání a už si jdu sednout do lavice, kde odpočívám poslední minuty do konce hodiny.
Jediné, na co se doopravdy těším, je párty, kterou pořádá můj kamarád. Dostal totiž řidičák, který udělal snad na popáté a nezná jiný způsob, jak by se pochlubil. Letím na oběd jak vyšinutá. Mám totiž tolik volného času, že stíhám ještě obletět zeměkouli na koštěti. „Tak super.“ Fronta až k záchodkům a já mezi posledními. Po hodině stání, když už mi docházejí všechny nervy při pohledu na ty předbíhající bažanty, mezi nimiž jsou i třeťáci, se pokusím vecpat do předu také. Super, byla jsem přistižena dozorem a už si to mířím úplně na konec. To snad není pravda, jak to jen dělají, že si jich nikdo nevšimne? Když se konečně dostávám na řadu, slyším od paní kuchařky. „Nemáš oběd.“ „To je fakt skvělý, málo co …“ Radši nechci být vulgární, jelikož by si malé dětičky braly ze mě příklad. Beru si svých pár švestek a s kručivým žaludkem se dobelhávám domů. Aspoň trochu zhubnu. Už bylo na čase. Ale za jakou cenu. Myslím, že tenhle den se nemohl vydařit lépe. A proto vám můžu na závěr mého příběhu jen dodat – pilně se učte, dětičky, ať nedopadnete jako já. Radši si zkontrolujte, zda máte vůbec oběd (klidně i 10x) a kamarády nezanedbávejte, jelikož na té párty jsem si opravdu užila legraci.
Kidy
Více chytřejší než hloupější
„Ahóóój“ křičí na mě má spolužačka Irena. Sice ji slyším, ale schválně přidám do kroku. Co to dělám, vždyť je to má kamarádka, aspoň si tak říkám. Zastavím se a chvíli pozoruji jeji neohrabanou chůzi, kterou se řítí přímo ke mně. Říkám si pro sebe a hned tuším, s čím na mě vyrukuje dneska. Sotva ji pozdravím, hned na mě vyprskne. „Kam valíš? Představ si, koho jsem právě viděla. To mi nebudeš věřit! Konyho.“ „Proč právě jeho?“ „Se mě ptej, protože nenosím brýle jako ty a ještě k tomu dioptrie č. 10.“ „To je toho.“ „Představ si, že jsem slyšela, že v roce 2000 budou nosit všichni blbi brýle.“ „A za toho blba považuješ i mne, doufám.“ „Jasně, bych na tebe nezapomněla, ne?“ „Fakt díky jsem se lekla, že všichni kolem mě budou blbi jen já ne. Počkat teď právě přemýšlím, že rok 2000 už právě byl, ne?“ „Tý jó, máš pravdu. Kterého je vůbec dnes?“ „Ti nevim. Počkej, přemýšlím … do první třídy jsem nastoupila … mi pomoz, ne?“ „A já to mám jako vědět co, když už jsem třikrát propadla.“ „Tak ti nevim, co z nás bude, nebo už vlastně je? Určitě bude, protože nejsme na tom tak blbě, aby nebylo ještě hůř.“ „No tak skončíme na pracáku. Budeme si válet šunky a ještě ke všemu budeme za to mít prachy.“ „Ale kolik, se podívej na sebe. Plastiku by to chtělo.“ „Myslíš jako mě, jó? No dovol, aspoň se ještě vejdu do dveří narozdíl od někoho.“ „Konec hádek. Jestli na pracáku, tak společně. Přece jenom ve dvou se to lépe táhne, ne?“ „Asi jo. No tak pokračuj, si viděla toho Konyho a co s ním?“ „No to je právě vono. Von už začal nosit brýle.“ „A já myslela, co se tak strašnýho nestalo, když tu hulákáš jak někde v …“ „Tak sorry, jsem tě zklamala.“ „To neva nejsi jediná, která nosí špatný zprávy. Třeba já dnes dostala za jedna z matiky.“ „A to je dobrý ne?“ „Proč? Vždyť za to doma dostanu vynadáno!“ „A proč prosim tě?“ „Protože je to nejméně ceněná známka, ne?“ „Máš pravdu Růžo, ty na ten pracák můžeš jít třeba hned, protože tak chytrou holku jsem už dlouho neviděla …“
Kidy
Vysvědčení
Když se ten den vracím domů,
očekávám zvuky hromu.
Vysvědčení držím v ruce,
zase kravál po půl roce.
Rodiče se usmívají,
mylné zprávy dneska mají.
Jejich oči zvědavě září,
asi se mi hlava paří.
Jistě nejsem červená jako růže,
teď už mi nic nepomůže.
Zřejmě omdlím, já to tuším!
Pěsti do všeho zlostně buším.
Rodiče už natahují ruce.
„Cos to dostala v tomto roce?“
Když si přečtou známky moje,
zavrhují slíbené šaty troje.
Přešla bouře, doma klid,
ach, nechají mě žít!
Každým rokem myslí stále,
jaké dobré známky budu mít i nadále.
Mýlí se však každým rokem,
nechci to brát rychle skokem.
Snahu stále ale mám,
neříkám, že něco vzdám!
Monika Jakusová
Zemřít - spát???
Tak na tohle se ptal i Hamlet. Tuto otázku si kladu i já. A myslím, že stejně se ptáte někdy i vy. Nevím proč, ale každý člověk má dva základní pudy: pud sebezáchovy a pud sebedestrukce. V jednu chvíli si přejeme žít, v druhou spřádáme plány na rychlý odchod. Ale je to nutné? Nestačilo by, kdyby zemřelo něco v nás? Musíme umřít my sami?
Umíráme každý den: večer, když usneme. Ráno pak následuje znovuzrození. Stejně tak v nás každý den umírají nové a nové nápady, myšlenky. Všechno toto umírá, aby mohlo přijít něco ještě novějšího. Ale to jsou jen malé věci. Proč jednou nenechat umřít něco velkého, důležitého?
V našem životě se dnes a denně setkáváme s věcmi, na kterých lpíme, bez nichž se však obejdeme. Není jednoduché těchto předmětů se zbavit. Ale jde to. Jde však říci totéž o osobách? O lidech?
Každý z nás má někoho, na kom mu záleží. Někoho, koho tajně (jen tak pro sebe) „uctívá“. Někoho, pro koho by udělal všechno. Jenže - jste si jisti, že tomu někomu záleží stejně tak na vás? Existují lidé, pro které byste dali ruku (případně obě) do ohně, a kteří se na vás ani nepodívají. Zkuste je pohřbít. Jak na to?
Rozhodně si musíte uvědomit, že abyste se kvůli nim netrápili, je třeba najít někoho jiného, kdo vám za to stát bude. A pak si uvědomte to, co jsem už řekl. Aby přišlo něco nového, musí odejít to staré. Rozlučte se se vším, co je staré a přežité. Věřte, že to nemusíte být vy, koho to bude bolet! Skoncujte s tím, co vás bolí a začněte žít pro sebe a pro ty, kteří o to stojí!
Já sám jsem to zkoušel. Nejde to udělat hned a najednou, ale jestli se vám to povede, budete konečně svobodní. Umírání něčeho v nás nemusí být zlé. To vše záleží na úhlu pohledu. Pokud jste to ještě nepochopili a máte z tohoto umírání stále strach - budete trpět (a upřímně - dobře vám tak, já jsem taky trpěl). Pokud si však myslíte, že to chápete, že to vše je nutné a že jste připraveni - jen do toho. Vždyť - kdo nespadnul, nikdy neletěl.
Nechci, abyste zemřeli. Jen vám přeji poznat, co to znamená být šťastný bez věcí, jež nás omezují. Zemřít - to není opustit tento svět. Zemřít, to je dát „dobré ráno“ životu. Takže si konečně řekněte: ano životu, ano smrti, ano mně...
Černý Princ
Dvanulanulajedna
Tak jsme v novém tisíciletí, v novém roce 2001. Na dvojku jsme si zvykli, takže nic extra. Probuzení ze silvestrovského mejdla taky určitě nepatřilo k tém nejkrásnějším ve vašem životě. Mnozí dokonce volali do záchodu. Jak na nový rok, tak po celý rok. Nikdo ale nevíme, co nám ten další rok přinese. Sekty již netrpělivě očekávají konec světa, militantní lidé třetí světovou. Bezdětní si přejí dítě, nemocní zdraví, na smrt nemocní vykoupení, maturanti za čtyři, pracující lepší plat. Jedno je ale jisté, jakmile jsme vstoupili do 21. století, problémy planety ani zdaleka nepominuly. Stále je aktuální globální poškozování ozónové díry, kácení lesů, hladomor v chudých oblastech světa. Oproti nim jsou naše každodenní starosti úplně malicherné.
Rozhodně nesmíme zapomínat na pomoc potřebným, ať už starým lidem, postiženým nebo lidem v nouzi. A neodkládejme tuto věc až na konec roku, na čas vánoční. Pomáhat potřebným bychom měli celý rok. Ve světě techniky a pokroku člověk často zapomíná, že lidstvo tvoří celek, a ne pouze roztroušenou chátru. Občas se člověk dostane do situace, kdy je závislý na pomoci ostatních lidí. Ale i ve všedním životě, každou minutu, člověk potřebuje člověka. Tak třeba už to, že píšu tenhle článek na papír, který musel někdo vyrobit, a strojem, na který má mamka dřela v práci. Na to bychom neměli zapomínat v tomto tisíciletí. Pomáhat. Jak se zpívá v písní V+W: „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.“
Přeji Vám šťastný rok.
David Heczko
Střídání učebnic? Nejméně 10x ročně!
Mám starší sestru, která studovala na této škole ještě před pár lety. A taky mám doma asi tak dvě tuny učebnic, které si moje sestra musela koupit, používat je tak půl roku a pak si koupit jiné, protože se profesoři rozhodli brát látku podle jiné učebnice. ,,Staré“ učebnice už jí zůstaly, jelikož je neměla ani komu prodat, protože kdo by si koupil učebnici, podle které už se látka neprobírá? Nikdo. A tak máme plnou půdu beden s učebnicemi, které už asi nikdy nikdo používat nebude. Ale dát je do sběru a vydělat tím tak pár korun, když za učebnice člověk zaplatí řádově stovky a stovky? Nikdy. To se radši budu kochat pohledem na plnou půdu nových knih (převážně anglických učebnic, které se mění nejčastěji) a kdo ví? Možná si jednou založím vědeckou knihovnu nebo archív.
E
Mobily ne? ANO!
Takový mobil může být velmi užitečná věc. Například z něj můžete při písemce poslat esemesku kamarádovi, který má zrovna výtvarku a on vám pomocí zprávy napoví, kdo napsal Hamleta nebo jinou věc, kterou zrovna nevíte a kterou si on najde pohodlně v sešitě, zatímco vy se tváříte, že usilovně píšete rozsáhlou odpověď. Mobil vám dokonce může zachránit i život. Když zrovna umíráte nudou v hodině ZSV, tak si třeba můžete zahrát hru nebo si můžete psát s kamarády z jiné školy nebo, ale to jen u některých mobilních telefonů, můžete třeba surfovat na Internetu. To by bylo všechno krásné, ale jsou tu i horší vlastnosti tzv. tydlifonů. Například jejich odporný zvyk zvonit v hodině francouzského jazyka, což může skončit také letem mobilu z okna. Nebo se vám taky může stát, že když se spolehnete na radu mobilu a jste úplně dutí, najednou vám dojde baterka a jste takzvaně v ... Nebo očekávaná nápověda přijde v podobě SMSky, ale zrovna ve chvíli kdy nad vámi stojí profesor a diví se, jak vám ten mobil pěkně pípá.(Mobil opět letí z okna a vy máte samozřejmě za pět.)
Takže co? Já radím mobily používat, ale nastavte si tiché zvonění, dobíjejte baterky a vypněte si pípání ohlašující SMSku. Hodně štěstí.
E
Hřích s prošlou záruční lhůtou
Člověk sem tam něco pokazí. Někdy se mu prostě nepovede to, co chtěl dokázat. Pak se většinou vrhá na něco, co ho ničí víc, než ona porážka. Všelijak se snaží zapomenout na to, co ho bolí. Ale zapomenutá bolest se po čase přihlásí s ještě větší silou než dřív. Jak na to?
Když mne něco bolelo, první, co jsem udělal bylo, že jsem se něčeho napil. Většinou alkoholu. Věřte nebo ne - pokud jsem to nepřehnal, bolest ustala. Přišla "až" za dvě hodiny. To když jsem vystřízlivěl. Co z toho vyplývá? Že alkohol nepomáhá. Zkusil jsem tedy cigarety. Tiše jsem si je balil ve volném čase, v dalším volném čase jsem je kouřil... A povedlo se mi zabít dvě mouchy jednou ranou: Nikdy jsem se nenudil, a bolest vždy zaručeně ustala. Asi na deset minut. Sám sebe jsem se ptal: Proč vlastně kouřím? Proč piju? Odpověď byla jednoduchá: Abych s tím mohl přestat.
Všechny tyhle krásné hříchy měly jedno společné: Měly prošlou záruční lhůtu. Nebo byly již neúspěšně vyzkoušeny někým jiným. Bolest z mého těla již vyprchala a já nevím proč, ale nechci si to přiznat. Jako bych se chtěl pořád šťárat ve starých věcech. Není to tak s námi se všemi?
Sním o jedné věci. Že jednoho dne najdu hřích, který je ještě se zárukou. Hřích, který mne snad vysvobodí. A vím, že jedna taková věc existuje. Ale která? Na to teprve musím přijít. Na to bychom snad měli přijít společně...
Černý Princ
(vyšlo v listopadu 2000)
Básně - Jen svět
Jen svět I
Stojíš s batohem slunce
na zádech
ruku nataženou kamsi
do dalekého známa
Podrážky bot se líbají
se smyslně tekoucím
černým asfaltem
Čekáš na náhodu Boha
hraješ si na všechno
a přitom jsi nic
Stojíš
ruku máš nataženou
a auta projíždějí kolem
To je život.
|
Jen svět II
Z cigaret dým
zas ohlodává snůšku nudy
z nebes tobě danou
Láhev se třpytí ve tmě
duha z ní povstává
a v plamenech končí
tvá cesta snů
Z cigaret dým
něžně za tebe se mazlí
s přítelkyní jedinou
modrou oblohou
Z cigaret dým
tě líbá na krku
a dál tě tiše zabíjí
v těch letních dnech.
|
Černý Princ
(vyšlo v listopadu 2000)
Quo vadis, magister?
Kam kráčíš, směřuješ, profesore? Jak je to vůbec s našimi profesory na tomto malebném gymnáziu? Tak především, jsou to jen lidé, i když mnohdy nám pijou krev. Přiznejme si ale, že většinou si za to můžeme sami. Ono staré známe přísloví opakují mnozí učitelé s železnou pravidelností - Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Přeložím do reality - když děláte ve škole anarchii, tak čekejte totéž od profesora. Když se díváte z okna, čekejte totéž od profesora. Čili na shrnutí - Nedělejte ve škole anarchii. Jak se tedy vetřít do přízně profesora, chcete-li přec jen nějakou tu anarchičku provést a nechcete, aby to za vás slízla celá třída mastnou písemkou? Rozhodně to nedělejte jako Hujer ve filmu Marečku, podejte mi pero! Musíte hezky nenápadně třeba zvýšeným zájmem o látku. Ve chvíli nepozornosti profesora můžete říct třeba něco směšného, a až se bude kantor ptát na to, co vaše spolužáky rozesmálo, zabrousíte do problematiky právě probírané látky a profesor zapomene na potrestání vašeho šprýmu. Z toho vyplývá další ponaučení - nelezte profesorům do …
Většina profesorů velice tvrdě odmítá jakékoliv vtípky a srandičky. Ale jak známo, smích léčí a prokazatelně prodlužuje věk smějícího. Jsou naštěstí profesoři, kteří si rádi prodlouží život a vyléčí nemoci smíchem, jsou dokonce i takoví, kteří provozují srandičky. No a zbytek profesorů tvoří ti, kteří blbosti tolerují, nanejvýš zavedou lehké tresty, na které stejně do další hodiny zapomenou. Ale abych vás zase uvedl do správných kolejí, nesmíte zapomenout, že pořvávání není sranda, drzost už vůbec ne a opakovaný vtip přestává být opravdu vtipným. Z toho vyplývá další poučení - vyhýbejte se nekvalitním vtipům. Takže, až budete příště lechtat bránice svých spolužáků, snažte se o to, aby se prohýbal smíchem i profesor, bude to mít o hodně lepší úroveň. Přeji všem třídním šaškům hodně nápadů a profesorům hodně tolerance a méně nápadů na nevtipné tresty.
šašek David Heczko
Před uzávěrkou aneb krutý a nemilosrdný život reportéra
Život reportéra není nějak lehký, napsat dobrý článek je horší než zpívat pro neslyšící slepce. Vymyslet téma, na které budete psát není těžké, když se na to soustředíte. Když se za chvíli začnete soustředit (zhruba za tři hodiny) a po vyloučení blbostí, které vás napadly, vám zůstane většinou jedno téma. Po stvoření tématu začnete tvořit článek. Musíte dávat pozor, aby byl článek poutavý, vtipný, čtivý atd. Ne vždy se to podaří, a proto musíte začít znovu. Tato vyčerpávající práce musí nutně zanechat na reportérovi známky deprese a stresu. Reportérův stav se zhorší den před uzávěrkou a tuto dobo poznáte těmito viditelnými znaky: povadlé tváře, účes neurčitého tvaru, kruhy pod očima, rozšířené zornice, nekontrolovatelný tik.
Protože takových lidí s podobnými příznaky je na naší škole více, reportér lehce zapadne. Pak když své celotýdenní (zhruba v rozmezí jednoho až pěti týdnů) dílo předá šéfredaktorovi, celý se třese. Když ho šéfredaktor čte, reportérovo srdce buší tak nahlas jako ječí fanynky na koncertu skupiny Lunetic. Když šéfredaktor vysloví: "Je to blbé, nemáš něco lepšího" v tu chvíli reportérovi vynechá mozková činnost a srdce má v kalhotách (jestli je to srdce?). No, není to pěkný pohled, takhle zničeně nevypadají ani děti v Somálsku.
Reportér
(V archívu je 19 textů)