časopis PROSTOR

Záverečné slovo šéfredaktora
Kamila Mrázka

(vyňato z papírové podoby PROSTORU na třineckém gymnáziu (11.6) - platné jen pro papírovou podobu)

Vážení profesoři, milí studenti a čtenáři!

Právě se vám do rukou dostalo poslední číslo časopisu PROSTOR tohoto školního roku. Ale nezoufejte, v září je PROSTOR opět zpátky. A ti, co mají přístup na Internet mohou i přes prázdniny sledovat naše internetové stránky s novými články. Toto číslo PROSTORU je zároveň poslední číslo časopisu pod stávající redakcí. Já už odmaturoval a odcházím z třineckého gymnázia. (To máte radost, co?).

Když jsem před třemi roky zakládal časopis, netušil jsem, co všechno zažiji. Netušil jsem, jací někteří doopravdy jsou, netušil jsem, že mít objektivní a nezávislý časopis na této škole je tak těžké. Všichni chtějí mít časopis, který reprezentuje školu, který chválí všechny klady a zapomíná na zápory, zapomíná na pravdivé skutečnosti. Takový by byl nejlepší časopis na této škole.

Myslím si, že demokracie je o tom, že právo vyjádřit se má každý a právo reagovat také. Ale když student např. napíše článek (názor), který se někomu nelíbí, tak dotčený nereaguje nebo dotčení nereagují, ale řeší se to jiným způsobem (zamezení psaní, nátlaky …). To je demokracie třineckého gymnázia. A pokud proti takovým praktikám někdo vystoupí, tak vyučující tvrdí, že si pleteme demokracii s anarchií.

PROSTOR má své příznivce a samozřejmě má také své odpůrce. Kdyby měl jen své příznivce nebylo by to ono. Negativní kritiky jsou vždy lepší. Pamatuji si tolik kauz. Po nějakém čísle nás všichni obviňovali, že jsme proti škole, proti profesorům. Po dalším čísle zase, že jsme proti studentům (třeba kauza "bufet"). Každé číslo - jiný názor, takže proti komu vlastně píšeme. Nevím, mohl bych říct - proti nikomu. PROSTOR je časopis, kde můžete všichni vyjádřit svůj názor, poslat příspěvek a každý člověk je jiný a my jsme nikomu nestranili a nikoho nepodporovali. Časopis by měl být vyvážený na obě strany, měl by být objektivní a o to se celou dobu snaží a věřím, že redaktoři nepodlehnou nátlaku některých lidí a budou stále psát objektivně o všech problémech, ale i o všech kladech a další informace a články. A pokud se to některým čtenářům nelíbí, můžou na všechny příspěvky samozřejmě reagovat.

Založil jsem časopis, protože byla škoda, že na takové škole žádný nebyl. Myslel jsem si, že budeme všichni spokojeni, že tady něco takového je, že všichni máme možnost přispět a vyjádřit se. (Na kolika školách je to možné?) Ale postupně jsem zjišťoval, že profesorům to nevyhovuje. Asi žijí stále v minulosti, kdy se nemohl student opovážit něco říct. "Vždyť profesoři jsou "bohové", škola je nejlepší." Ale tyto časy jsou pryč. Věřím, že někdy tyto časy opustí i školu a profesoři budou se studenty komunikovat demokratickými principy: vyjádření a možnost reagování, rovný s rovným, rovnost hlasů ... Samozřejmě všichni vzájemně budou uznávat etické normy a slušné chování.

Na třineckém gymnáziu chybí také jakýkoliv motivační faktor, jakákoliv podpora studentů v mimoškolních aktivitách, a proto se není čemu divit, že většina mladých je jaká je, nic je nezajímá, neumí se bavit jiným způsobem než chodit do hospody, fetují, kouří ... Chybí zde podpora dospělých lidí, podpora rodičů, ale i profesorů, kteří jenom plní svůj pracovní úvazek a nic je nezajímá. Podpořte studenty v mimoškolních aktivitách, podpořte je např. v psaní a když se vám to nelíbí, tak reagujte, jak by to mělo v demokratickém světě být. Nezakazujte. To není východisko. Stále také slýchávám názory, že redaktoři jsou příliš mladí. Proč právě teď diskriminujete člověka podle věku. Já jsem časopis zakládal v 16 letech a nikdo v redakci nebyl starší než já. A teď. Všichni kromě jednoho redaktora budou mít šestnáct a v redakci dokonce budou i studenti starší. Takže věkové složení je větší než bylo, když jsem časopis zakládal já. Schopní lidé jsou v každém věku. Nediskriminujme podle věku. Hodnoťme lidi podle schopností. Zkuste psát do jakéhokoliv časopisu pravidelně, pak pochopíte. Pak můžete kritizovat.

Doufám, že se všichni zamyslíte nad tímto textem a doufám, že časopis PROSTOR zde bude existovat i nadále, že ho podpoříte, že se všichni zapojí do jeho tvorby, jak studenti, tak profesoři. Že budete přispívat čím dál více. My nemůžeme nikoho nutit, ale je škoda, že možnost publikovat texty v časopise nevyužívají všichni. A stejně tak je to s profesory, někteří přispějí, někteří ne. Přeji nové šéfredaktorce, aby neměla takové problémy jako já, což závisí také na ostatních. A věřím, že se redakce rozroste o nové redaktory a časopis nezanikne díky praktikám některých lidí na této škole. Zamysleme se. Děkuji všem lidem, kteří do Prostoru přispívají, jak studentům, tak profesorům. Redaktorům přeji mnoho úspěchu a děkuji nadaci OSF, která podpořila existenci tohoto časopisu a věřím, že jej podpoří i v příštích letech (Aspoň někdo to dokáže ocenit a podpořit, že profesoři?). Já budu stále se všemi v kontaktu, budu přispívat, takže se loučit moc nebudu. Užívejte prázdnin a zapomeňte na školu, vždyť si ji ještě užijete dost.

Prostor je tu pro vás.

Kamil Mrázek

Geniální šílenec, šílený génius

Možná někteří z vás sledovali dokumentární filmy o argentinském patologovi, doktoru Jackovi Kevorkianovi. Tomuto lékaři se přezdívá Doktor smrt, a pomohl odejít ze světa asi 2130 lidem. Asistoval u sebevraždy, euthanasii. Tento pojem se čím dál tím víc objevuje v novinách a v televizi a mnozí si ani neuvědomují, jak závažný problém se tady řeší. Euthanasie naráží na spoustu překážek, ať už mravních, etických, právnických nebo právních. V dokumentu se objevili také takzvaní „dobří lékaři“, kteří na otázku, jestli někdy podali pacientovi smrtící množství léků za předpokladu, že věděli o tom, že pacient chce podstoupit euthanasii, odpověděli, že by se něčeho takového nemohli nikdy dopustit. Myslím si, že by tito lékaři neváhali pomoct třeba své matce, která má rakovinu a svíjí se v krutých bolestech. Existují země, které euthanasii trestají, jsou ale i takové, ve kterých je asistovaná sebevražda legální, takovým příkladem je Holandsko. Holandští lékaři se ale obávají, aby jí nebylo zneužito a aby k nim nejezdili nevyléčitelní pacienti z celého světa. Ovšem jedno se musí Kevorkianovi vyčíst, že i v případě, když znal pacienta ze dvou nebo tří sezení dokázal určit diagnózu, která u některých byla záležitostí nejméně 10členného konsilia lékařů. Tady Kevorkian vystupoval velmi ukvapeně. A tak by se euthanasie rozhodně neměla brát. Doufejme, že se tento problém, který nám zůstal do 21. století rychle vyřeší a že euthanasii nebude nikdo z nás potřebovat.

David Heczko

Přednáška o drogách mě inspirovala

Nedávná přednáška o drogách mě značně inspirovala. O polovině drog, o kterých ten chlápek žvanil jsem ani nevěděla, že existujou (jó, to my zaostalí). Třeba přípravek Čikuli se mi zalíbil jenom svým názvem úplně nejvíce, ale jelikož se už nevyrábí, tak mi postačila Okena.

No, jsem k tomu čichla, ale nic to nedělalo. Asi po 10 minutách mě začala bolet hlava. Tak jsem toho radši nechala. Ale nedalo mi to a šla jsem obkouknout další chemikálie, co máme doma. Našla jsem nějakou leštěnku na nábytek Renova. No tak z toho byla teda rychna. Mělo to pochybné účinky na moje zažívání… po 5 minutách inhalace jsem skončila s hlavou v míse.

Taky jsem chtěla vyzkoušet trávu, ale jelikož sem zaostalá a nikde sem ji nesehnala, tak jsem se musela spokojit s kopřivama. Už nikdy!!! Opět to mělo pochybné účinky, ale tentokrát na moje střeva… pro změnu jsem skončila na míse se sraj… průjmem.

Tak teda kopřivy zabalené do papíru na pečení jsou tak akorát dobré na posraní… Vážně nedoporučuju!

No nemyslím, že moje zážitky by se daly nazvat krásnými… Takže: Realitou proti drogám!! Juchů Jayne

Blíží se konec!

Už jenom jeden měsíc a začnou ty krásné, nádherné, prosluněné, svobody plné, nádherné a úžasné letní prázdniny. Tyto dva měsíce, mimochodem nejlepší část roku, budou vskutku oázou klidu v jinak tak „trpkém“ životě studenta. A tak jenom doufám, že je nepromarníte brigádami a pořádně si je užijete, protože pak vás opět čeká deset měsíců školy a byla by vážně škoda neužít si slunce, vody a hlavně svobody a zábavy.

Anonymita - ano, či ne?

Stále se setkávám s názory lidí, kteří poukazují na chybu časopisu PROSTOR, který umožňuje psát anonymní články. Tyto články prý vyvolávají zajímavé dojmy. A články, které jsou podepsané, prý vypadají důvěryhodněji a vystihují úroveň našich studentů. Také člověk by se za svůj názor neměl stydět nebo když jsme oficiální školní časopis hrazený prý z rozpočtu školy, měli by se všichni podepsat. No já nevím, o tom, že bychom byli hrazeni z rozpočtu školy. Škola v této době časopisu Prostor nehradí nic. Všechno si hradíme sami z vlastních finančních zdrojů. A i tak, proč by se někdo měl pod svůj článek podepsat. Je pravda, že člověk by se neměl za svůj názor stydět. Ale proč se v MF Dnes a ve spoustě dalších renomovaných novinách objevují skoro všechny články podepsané nějakou nesmyslnou zkratkou a proč pod několika zkratkami píše dokonce stejný autor? Nikdo nepoukazuje na to, že vlastně oni píšou anonymně. Ale když jsou v PROSTORU anonymní články, pak jsou zde stále lidé, kterým se to nelíbí. Ale i přesto se vám pokusím vysvětlit, proč se v PROSTORU a možná stejně jako v dalších novinách objevují tzv. anonymní články:

Když napíšu článek na ožehavé téma z této školy, který se nelíbí profesorům, mám peklo a věřte, mnoho lidí si pak vybere raději dostudovat než psát. A jasným příkladem bylo pouze humorné aprílové číslo minulý rok …

Já také tvrdím, že člověk by se za svůj názor neměl stydět a podepsané články upřednostňuji a sám se vždy a všude podepíši. Ale věřte, takových bláznů, kteří píšou o tématech, která se někdy nemusí všem líbit a oni se přesto podepíší, není moc.

A tak pokud chcete, aby jakýkoliv časopis byl objektivní, čili psal i o tématech ožehavých, pak nelze autorům přikazovat, aby se podepsali. Nenapíšete např. výpověď proti teroristům s vaším podpisem. Prostě to byste se pak mohli bát o svůj život. Ano, noviny, které chtějí být neobjektivní, tedy psát jenom to, co se líbí dané skupině čtenářů, psát jenom, jak se říká, „pro a ne proti“ a vyhýbat se ožehavým tématům, tak ať se podepíší u každé ho článku, těm nic nehrozí.

Ale pokud chcete mít objektivní studentský časopis, čili píšete na obě strany to, co se vám líbí a co se vám nelíbí a umožňujete otisknout jakékoliv názory studentů na školu a nejen na ni, pak prostě nemůžete předpokládat, když zakážete neanonymní texty, že vám někdo něco objektivně napíše, pokud v takovýchto podmínkách někdo něco vůbec napíše. A my chceme, aby PROSTOR byl objektivní, aby umožnil studentům se vyjádřit k čemukoliv (dobrému, špatnému, ožehavému). Vzal bych výjimečný příklad: kdo by se třeba neanonymně přiznal, že bere na této škole drogy, jestli se někdo takový najde, ať za mnou přijde a já změním názor. Chceme být objektivní, a proto umožňujeme psát anonymní články všem, chceme mít přispěvovatele a proto i oni můžou psát anonymně (a víte, kolik studentů se stydí něco pod svým jménem napsat). Chceme umožnit psát všem do časopisu, proto jsme si také zajistili peníze, abychom si časopis hradili sami a pan ředitel to s radostí uvítal, protože pokud něco hradila škola bylo nám ze strany profesorů vyhrožováno, že nás zruší, bránili jsme se nesmyslným obviňováním, byli jsme stále napadáni, že si to nemůžeme dovolit psát všechno (asi psát pravdu, nebo co?). Teď, když si vše hradíme sami, je možná klid.

Prostě chceme být objektivní časopis, který píše v rámci etických norem a zákonů. Chceme umožnit psát a publikovat do časopisu i těm, kteří z jakéhokoliv důvodu (posměch spolužáků, atd.) nechtějí, aby jejich jméno bylo zveřejněno, a právě oni píšou možná nejlépe ze všech.

A proto se můžete vyjádřit k čemukoliv, napsat své vlastní výplody, básně, povídky, celkově jakékoliv příspěvky a také anonymně. Jsme jen rádi. Cílem PROSTORU je být mluvčím studentů a nejen jich, umožnit všem publikovat své příspěvky atd. Doufám, že to vydrží i příští roky, když já už tu nebudu. Prostor je tu pro vás. Takže pište. A těm, kterým se nelíbí anonymní články, můžou přispět neanonymně a také by se měli zamyslet nad jinými časopisy (Text je text, i když není podepsaný, my z podepsaných textů nic nemáme, tak proč nutit někoho něco podepisovat, důležitější je většinou obsah, ne autor.). A pokud si myslíte, že obsah je lživý, vymyšlený nebo podvrhnutý, od toho je zde šéfredaktor, aby to vyvrátil důkazy nebo uvedl na pravou míru. A stejnou funkci by měl mít každý šéfredaktor i v jiných novinách, kde píšou autoři pod nesmyslnými zkratkami, které znají jen redaktoři a mnohdy jen šéfredaktor a autor.

A co se týče redaktorů Prostoru, věřte, že oni používají již dlouho v maximální míře zkratky nebo pseudonymy, u kterých většinou inteligentní čtenář, když se podívá do tiráže(jména redaktorů), pozná, kdo tento článek napsal.

Určitě pět redaktorů píše pod zkratkami, které jsou spjaty s jejich jménem. Takže čtěte pečlivě.

P.S.: Věřím, že jsem uvedl to podstatné k vysvětlení, jak to je s anonymitou.

Kamil Mrázek

Velikonoce

Víte, uvažovala jsem tak o těch našich Velikonocích. Nejen o letošních, ale prostě všeobecně. Když tak poslouchám vyprávění svých babiček, prababiček, pratetiček atd. a porovnávám je k těm našim soudobým svátkům, docházím k závěru, že ona tradice pomlázky velmi upadá.

Kdysi chodili kluci po vesnici od chalupy k chalupě, a když je holky nechtěly pustit dovnitř, což se stávalo často, vzali to hezky potichu z druhé strany přes seník, holky se schovávaly, oni je museli najít, pak je hezky ohli přes koleno, polili vodou, řekli koledu a dívka dala každému z nich vlastnoručně malované vajíčko a pentli na karabáč.

Dnes kluci zazvoní, my, holky, jim otevřeme dveře, nastavíme zadek a řekneme: „Tak, tady mě máte, no…˝ Oni nás teda surově zmlátí jalovcem, karabáčem nebo velikánskou vařechou, polijí nás kdejakou smradlavou voňavkou a my jim podstrčíme papírovou bankovku, v tom lepším případě si do napěchované tašky přihodí vajíčko Kinder Surprise a tyčinku Snickers. Těm starším stačí nějaké to zahřívadlo v podobě slivovičky nebo Fernetu.

Jen málokde se ještě zachovala tradice opravdových vajíček, a když už se teda někde zachovala a dodržuje se, obdrží kluci vejce s rychlolepicí samolepkou, na níž je nápis: HAPPY EASTER!!!

Podle mě je fakt škoda, že se takováto pěkná tradice ztrácí, protože původní smysl tzv. pomlázky byl v pomlazení, tzn., že chlapi by měli bít ženské proto, aby byly po celý rok krásné, mladé a zdravé. V dnešní době mi však spíš připadne na mysl, že kluci chodí koledovat jen kvůli oněm sladkostem a penězům. Nebo se snad najde světlá výjimka, co nepohrdne malovaným vejcem…? Pavla

Máj - lásky čas?

Květen je často označován jako měsíc ve znamení lásky. K tomu se taky váže spousta pověr, jako že, když holka nedostane 1. května pusu (snad dokonce pod rozkvetlým stromem, nebo co?) tak uschne. Nedokážu si dost dobře představit jak takové ,,uschnutí“ vypadá, ale kdyby to tak fakt bylo, bylo by tady dost ,,vysušených“ holek, protože málokterý s kluků je schopno dodržovat tradice tohoto typu, bohužel (nebo snad bohudík?) Tradice u nás celkově dosti upadají. Velikonoce se z mírumilovných svátků jara zvrhly na surové mlácení nebohých dívek jalovcem atd. To je nějaká rovnoprávnost? Holky mají po velikonocích jenom modřiny a kluci si vydělají peníze a ještě se nacpou čokoládovými vajíčky. (A ani se nepodělí!!!)

Kdybychom ale máj brali opravdu jako měsíc lásky, v naší zvrácené generaci by to nejspíš dopadlo tak, že by jenom prudce stoupla sledovanost telenovel, kterých, přiznejme si to narovinu, není v našich televizích málo.

A tak berme květen spíš jako měsíc, kdy se konají maturity a tak budeme mít volnější rozvrh, měsíc v němž jsou hned na začátku dva státní svátky - 1. 5. a 8. 5. a hlavně jako předposlední měsíc tohoto školního roku. Vydržte! Už jenom dva měsíce!!

Prasátka na ústavu

Už se vám taky někdy stalo, že když jste se stěhovali do nějaké třídy, tak na vás zpod lavice vypadl kelímek od jogurtu nebo posmrkaný kapesník? Není to nic příjemného. Většinou reagujeme větou: "Které prase?" nebo podobně. A které prase to teda bylo? Žádné prase, ale ten kdo tam seděl před vámi.(No, i někteří lidi se dají nazvat prasaty.) A proč to tam teda to "prasátko" dalo? Protože je moc líné na to, aby vstalo a šlo to vyhodit do koše. Nebo je to taky možná past na studentíka, který si později sedne na "prasátkovo" místo. V každém případě je na tomto ústavu takových "prasátek" překvapivě moc. Ale "prasátka" nedělají "chlívek" jenom pod lavicemi. Až někdy půjdete po chodbě, tak se nedívejte jenom po lidech, ale koukněte se na zem. Většinou je na ní docela dost papírků, lahví od kofoly apod. A v šatnách? I když tam jsou odpadkové koše, "prasátka" nejspíš nevědí, na co jsou. Pak se taky nemůžeme divit, že tam jsou krysy. Co může být pro krysu lepšího, než odpadky odkopnuté pod skříňky a zbytky jídla na podlaze? Asi nic.

A tak, starejme se trochu o to, jak to tady vypadá. Je to přece NAŠE škola, ne?

Aprílové žerty!

Neznám nikoho, kdo by nevyvedl na apríla nějaký ten šprým. Já sám se přiznávám, že jsem se několika zúčastnil. Mezi ně samozřejmě patří - povinná kbelíková koupel, pasta v botách, přilepené cedulky s nápisy na tričku jako "pozor v posteli moc funím!!" atd. Samozřejmě jsem byl obětí několika žertů od svých kamarádů. Taková obět neví, co má v prvé řadě dělat. Jestli z dotyčného vymlátit duši nebo začít bezhlavě řvát a klít nad krutým žertem na němž byl spáchán. Ovšem pokud jste samými tvůrci nejapného žertu, musíte být nadmíru spokojeni se svou škodolibostí nad obětí žertu. Pozor ale, abyste nespadli do těch největších lumpáren jako třeba volat na policii, že je ve škole bomba nebo někomu zapálit zahrádku s marihuanovým políčkem. To je potom s vámi obzvláště zle. První co byste měli udělat je zajít si na psychiatrickou léčebnu za doktorem Chocholouškem, aby vám něco předepsal. V nejhorším případě požádejte svého silnějšího kamaráda, aby vám dal prostě přes držku.

Ted vám dám pár rad, abyste se těmto problémům vyhnuli:

-nikdy po důchodcích neházejte shnilé ovoce, někteří z nich byli sportovci!!!

-nikdy nedělejte žert silnějšímu, mohl by vám jednoduše rozbít držku!!!

-nikdy nedělejte žert psychicky labilním lidem, někteří z nich jsou výjimečně silní!!!

-nikdy nedělejte žert učitelům, mohli by vás za to zkoušet do konce pololetí!!!

-nikdy nedělejte žert rodičům, mohli by vás za to nechat umývat nádobí celý měsíc!!!

S pozdravem Lubomír Rajčan

Nebojte se vyjádřit! 1. Co byste chtěli, aby se změnilo ve 21. století?

2. Jaká je vaše představa 21. století, co se podle vás změní?

Petr Boreček
1. Hlavně vztahy mezi lidmi.
2. Myslím si, že se změní celková struktura soužití lidí na této zemi.

Mgr. Alena Wozniaková
1. Chtěla bych, aby se přestalo válčit, aby lidé zapomněli, co znamenají pojmy šovinizmus, fanatizmus. Aby ušetřené finanční prostředky na zbrojení byly použity na zvýšení životní úrovně zemí třetího světa, aby děti neumíraly hladem, a na zlepšení životního prostředí na naší planetě a aby byly vynalezeny léky na léčení rakoviny a AIDS.
2. Nejsem ani Sibyla ani prognostik.

Ing. Dagmar Mitrengová
1. Tempo a hodnoty života.
2. Představy, plány na dalších 100 let? Snad až budu želva …

student 1.D
1. Známkování.
2. Nic, všechno bude stejné.

student 2.B
1. Aby lidi pochopili, že válkama se nic nevyřeší. Aby lidi našli lék na všechny nemoci a taky proti nenávisti, lhostejnosti a proti smutku.
2. Myslím si, že změnou čísla se nezmění hloupý člověk na chytrého, maximálně nám mohou pomoct hvězdy, ale pak, to je jen ve hvězdách.

student 6.B
1. Aby lidi byli na sebe hodní, aby bylo méně materiálních statků, zbrojní pás na mobil, profesionalizace armády, aby odešel Vrátný a aby byla škola IN.
2. Nezmění se nic, lidi se budou a nebudou mít rádi, změní se prostředky, energetická krize, začne se létat na asteroidy a začnou se těžit nerostné suroviny, mléko do každé rodiny a žena do každé domácnosti, přijde konec světa. Petra Drongová

Březen ...

Některým z vás se jistě hned vybaví i dokončení tohoto nadpisu: - za kamna vlezem, popřípadě i : duben – ještě tam budem. Dá se říci, že toto přísloví o březnu (a vlastně i dubnu) je nejznámější a, přestože již dnes doma skoro nikdo nevlastní klasická stará kamna, používá se dodnes. Málokoho (jestli vůbec někoho) však napadne i slovní spojení: Březen – měsíc knihy.

Vzhledem k tomu, jak dopadla anketa na téma Povinná četba v jednom z minulých čísel Prostoru, si myslím, že je velká škoda, že se na tohle zapomíná. Jestliže může existovat březen jakožto měsíc Internetu, kdy mají všichni možnost chodit na Net zdarma, nevidím důvod, proč by nemohl existovat třetí měsíc také ve znamení Knihy.

Tímto nechci nabádat prodejce, aby celý březen rozdávali periodika i knížky zcela zdarma (ačkoli špatné by to rozhodně nebylo), ale spíš bych chtěla ponouknout lidi, kteří si přečtou maximálně jedenkrát týdně sobotní noviny, aby se alespoň v březnu pokusili přečíst si, a tudíž se dozvědět i něco jiného než to, co se děje v politice nebo kdo a kdy zase umřel.

Samozřejmě, že vám nemohu přikazovat: přečti si E. M. Remarqua – Tři kamarádi, ty si přečti Radka Johna – Memento, ty zase to a ty tohle. Každý z nás se pohybuje v určitém okruhu svých zálib a zájmů a vesměs si podle toho vybírá i svůj druh literatury. Já si také vybrala pro tento článek zrovna toto téma, protože mě zajímá a docela mě štve, že jej někteří lidé zanedbávají.

Takže březen – za kamna s knihou vlezem!

Pavla

Láska

Vděčné a pro některé z našich řad věčné a hlavně zajímavé téma zvlášť v tomto měsíci, kdy slavíme sv. Valentýna. Ve všech obchodech se začínají objevovat přání se srdíčky a slogany typu: „Miluji tě!“, „Nemohu bez tebe žít!“ apod. Vesměs takováto přáníčka putují k hezkým, úchvatným, milovaným a sexy holkám nebo klukům. Lidé si prostě nějak „vsugerovali“ do hlavy, že tzv. Valentýnky se mohou zasílat jen opačnému pohlaví. Přitom Valentýn je svátek těch lidí, kteří se mají rádi a opravdu si nemyslím, že by ho měli slavit jen zamilované dvojičky skládající se z dvou pohlaví (Tímto nechci říci, že bych snad proti nim něco měla.).

Řekl snad někdo, že Valentýnské přáníčko nemůžeme poslat kamarádce, kamarádovi nebo třeba rodičům jen proto, že je máme rádi? Já teda ne.

Pavla

Vysvědčení

Hrůzostrašná co půlrok se opakující situace každého žáka a studenta je tady. Je tady doba pololetních prací, zkoušení, prověrek a stresu. Už když přicházím do školy pozoruji účinky této doby: povadlé tváře studentů hltajících ze sešitů prověrkový materiál a zoufalé výkřiky ze tříd, které otřásají budovou školy. Tato období končí jen zdánlivě převzetím bílého listu popsaného z obou stran, kterému se říká vysvědčení. Nejbolestnější část tohoto období se odehrává až doma. Ani hutná omáčka podle rady Šimka a Grossmanna nepomůže zakrýt to, co jsme celý půlrok zkoušeli napravit.

Teď se rodiče dostanou k tomu, na co se celé rodičovství těšili. Konečně se na nás pomstí a oplatí nám to, co jim jejich rodiče prováděli celé dětství. A když toto období přežijeme, tak se s vámi těším na další půlrok. Pepíček

Rodič - učitel

Rodiče dokáží udělat spoustu věcí – dokáží vám pomoct, ale také vám dokáží pěkně znepříjemnit život. A co teprve, když vaši rodiče pracují ve škole, do které chodíte …

Tohle není článek, ve kterém bych chtěla kritizovat rodiče. Je úplně o něčem jiném. Je o vztahu učitel – rodič – student. Chci říct, že student jehož otec nebo matka pracují ve škole, do které chodí, má mnoho výhod, ale má také hodně problémů. Například: dotyčnému studentu vychází nerozhodná známka z matematiky a shodou okolností je studentův otec učitel a velmi dobrý kamarád profesora matematiky, a tak dostane samozřejmě lepší známku. Jenže existují také profesoři, kteří si myslí, že takovýmhle studentům se nesmí „nadržovat“, a proto jsou na tyto studenty přísnější než je zdrávo. A co má potom dělat „chudák“ student?

Tenhle článek by jsem chtěla věnovat profesorům – ZKUSTE SE NAD SEBOU ZAMYSLET.

student

Profesoři a praktikanti

Určitě jste si už všimli, že kdykoli přijde do hodiny někdo cizí, ať už je to nějaká komise nebo třeba praktikant, profesoři se začnou chovat úplně jinak než jindy. Nezdá se vám divné, že když do hodiny francouzštiny přijde praktikant, paní profesorka najednou z ničeho nic mluví celou hodinu jen francouzsky a česky neřekne ani slovo, i když nikdy jindy to takhle nedělá? Nebo třeba pan profesor dějepisář najednou vysvětluje vojenské strategie na tabuli, mluví na vás vlídně a do výkladu zapojuje celou třídu. Ne, že bych si myslela, že takovéto metody jsou špatné, ale nezdá se mi správné, že se profesoři tak chovají jen proto, aby před návštěvami ukázali, jak pěkně umí učit a jak jsou na nás hodní a přitom se takhle v "normálních" hodinách vůbec nechovají. Takovéto chování se asi nedá nazvat jinak než pokrytectví a docela mě udivuje, že profesorům to nepřipadá ani trochu trapné.

Berry

Milénium - no a co

Tak už je to tady. Nové tisíciletí, nové století, století stále zvyšujícího se pohodlí, století, které má být symbolem dokonalosti techniky. Nevšimli jste si té velké změny, o níž už od poloviny minulého (dvacátého) století sní snad všechny malé i velké osobnosti a kterou plánovali na 31. 12. 2000 n. l. 24:00:00? Nic si z toho nedělejte, já také ne. Po silnici se pořád „valí“ staré dobré „popelnice“ Š100, Š105, Š120, Moskwiče, Trabanty, Fiaty 500 a podobné „šroty“. V politice máme pořád stejné dědky a nezdá se mi, že by se staré Pentia 75MHz v naší počítačové učebně nějak zrychlily.

Mimochodem, když už jsme u toho třetího tisíciletí měli bychom si uvědomit, že se neslaví po celém světě. Tak například v Číně mají rok 4638, v arabských zemích mají rok 1421 a židé slaví rok 5762. V Iránu mají rok 2601 … Z toho vyplývá, že rok 2001 je jen u lidí používajících gregoriánský kalendář. To však není důvod k tomu, abychom si alespoň jednou neužili pořádných oslav!

Majitelů „popelnic“ je dost, a proto by bylo zdraví škodlivé se podepsat.

Můj boj

Určitě si všichni dokážete přeložit tento nadpis do německého jazyka. Možná jste slyšeli o tom, že jisté nakladatelství u nás přeložilo toto dílo do češtiny. Překladatel byl odsouzen na tři roky podmíněně a musí zaplatit pokutu 2 milióny Kč. Po marihuaně a kauze Kajínek další hořce diskutovaný problém naší justice. Na jedné straně je fakt, že toto dílo by v žádném případě nemělo přijít do nacistických nebo neonacistických rukou, aby si z této bible po večerech nacionalisticky založený člověk četl a rozplýval se nad tím, jak by to býval udělal on na místě Vůdce. Tato kniha by také neměla přijít do rukou lidem, kteří snadno podléhají všemu, čemu by obyčejný člověk nepodlehl. Takových to dospělých lidí je skutečně málo. Většinu ale tvoří mladiství ve věku do třinácti let. Myslím, že právě těm, by toto dílo nemělo přijít do rukou.

Na druhé straně existují lidé, kteří by si toto rozporuplné a zavrženihodné dílo docela rádi přečetli. Bez zvláštního důvodu. Prostě jen tak. Jen tak si listnout v těchto stránkách zla a násilí. Kniha, jak možná nevíte, byla vázána v černém přebalu se zlatou svastikou a orlicí na přední straně. Určitě by se hezky vyjímala v mé knihovně …

Ne teď vážně. Toto dílo pana Adolfa Hitlera (a nikoliv překladatele) by mělo být k dispozici alespoň ve studovnách. Mohla by být také k nahlédnutí v naší studovně. Vlastně ne, kolik studentů dnes vyznává svastiku … Autor se v současné době pokouší dopsat knihu o komunismu. Ale vzhledem k tomuto justičnímu omylu se asi odmlčí. Pochybuji ale, zda by byl odsouzen za toto nové dílo. Co by tomu řekli komunisté? Důchodci? A jiní fandové červené hvězdy? Byla by to pro ně jistě urážka tohoto hnutí. Nebyly si tyto ideologie v něčem podobné? Nezemřely milióny lidí za těchto režimů?

Tyto knihy bychom neměli brát jako dogma, bibli, ale jako svědectví, dokument!

David Heczko

Vánoce

Už zas, už zase jsou tady! Nikdo se jim nevyhne! Nikdo nemá šanci! Opět se přiblížily Vánoce a s nimi i vánoční nálada. Z televize na nás „zírají“ reklamy, ve kterých je mnohokráte skloňováno slovo Vánoce. Jak se zdá, všichni si k Vánocům přejí mobil. A přitom popohánějí Ježíška, aby šel (go Ježíšku, go).

Další připomínka Vánoc na nás číši z výkladních skříní obchodů. Baňky, které jsou zavěšeny kolem výkladů, se svým stářím téměř rozpadají.

Všichni začínají mít tu příjemnou předvánoční náladu. Jen kantorům to nějak nedošlo! Přece čas vánoční má být klidný, bez prověrek, bez zkoušení, zkrátka jen pohodové hodiny. Dívat se na dokumentární filmy jako třeba Mrazík.

Bohužel profesoři nejsou jedinými barbary, kteří znepříjemňují vánoční čas. Může to být i starost, jaké koupit vhodné dárky rodině a přátelům. Nejlepší je prý koupit drát do nosu. A když už někomu koupíte opravdu hezký dárek a ten dotyčný vám odpoví: „Jé, to je hezké, to už mám, ale nevadí, aspoň mám dárek pro taťku.“, je to k zešílení!

Ale co, Vánoce přicházejí a odcházejí, ale my zůstáváme. Takže to berte s klidem a těšte se na ten očekávaný Štědrý den. Možná pod stromečkem objevíte něco moc hezkého, třeba drát do nosu. Jetel

Sedmnáctého

Letos poprvé si lidé maličko uvědomili toto datum. Ale jen proto, že byl státní svátek. Den boje studentů za svobodu. Kolik lidí něco ví o tomto datu? My studenti, koneckonců i profesoři, ti byli přece taky studenti, musíme vědět, o co ten den šlo. Nebudu to definovat slovo od slova, na to jsou chytré knihy. Proč se ale začali bouřit studenti? Proč ne budoucí podnikatelé, vojáci, učitelé, státníci? Proč zrovna studenti, národ věru zajímavý a podivný, téměř jako hobiti. Co je to hobit? To je dlouhé povídání. Byli to ale taky podivíni. Odpovím vám sám: protože my, studenti, jsme to jediní nevydrželi a strhli tu lavinu. Stejně jako v roce 1939. Stejně jako v roce 1989. Uděláme to klidně znovu. Jako první jsme se vzbouřili proti totalitě. Studenti, ne nikdo jiný. Národ chytrý a čestný. Nezapomínejme na historii. Slavme a veselme se, a doufejme, abychom znovu nemuseli povstat. Myslím si ale, a mám z toho trochu strach, že dnes by studenti možná ani nevstali. Proč? Myslím si, že nám chybí něco, co nás odděluje od těch minulých studentů. Ona houževnatost a bojovnost. Ona moc něco zvrátit. Je ale docela možné, že se ve vás (nás) mýlím. Určitě se mýlím.

Studenti jsme přece stále stejní. Tak tedy, nezapomínejme na 17. listopad. Nečekám, že bude ceněn víc nez 24. prosinec nebo tvé osmnácté narozeniny. To ne. Ale připomeň si ten den jako boj, chuť něco změnit, ovlivnit. Tak bychom tento den měli brát. David Heczko

(V archívu je 26 textů)