Reportáž pro bulvarní tisk - Hutník
28.dubna byl den jako stvořený pro velkou chlastačku a opravdu už od ranních hodin mířily davy pivachtivých lidí na Lesní. Své děti vzaly sebou a odložily je v dětském koutku, kde jim zpříjemňovala to čekání na opilé rodiče Dáda Patrasová. Škoda, že jsem se probudil až v poledne a upřímně říkám, že závidím těm šestiletým dětem, které na vlastní prstíky pocítily Dádu Patrasovou a tu její žížalu. Tak snad příští rok mi to výjde.
Podíval jsem se z okna ven a zahlédl 10leté smra.. tedy ratolesti s balónky vypadající jako můj oblíbený hrdina pikachu. To mě dorazilo a raději jsem si šel zase dáchnout. Znovu jsem se probudil kolem osmé, tak jsem si řekl: tož půjdu se podívat na ty pokémony zblízka ne? Vytáhl jsem si kapačku s umělou výživou z žíly, převlékl se do gala a namířil si to do spánku teda na Hutníka. Hned u brány chtěl po mě nějaký typos 100,- Kč za vstupenku. Po pětiminutovém záchvatu smíchu a vysvětlení, že za pár ťam...ských stánků a nějakou tuc tuc muziku mu nedám kilo, jsem obrátil své kroky na zpět, ale jen na oko. Doopravdy jsem si pořádně obhlédl objekt, do kterého jsem se rozhodl vniknout. Našel jsem slabé místo a bylo rozhodnuto. Jdu na to! Podle toho, co jsi pamatuji, to vypadalo takto:
Přede mnou se náhle zničeho nic vynořila překážka – dvoumetrový ne ne pardon třímetrový plechový plot? Co teď? Mám to vzdát a vrátit se domů? Stojím před životní otázkou. Co bude dál? Rychle hodnotím situaci a bleskurychle se rozmýšlím. Jednu ruku mám zatnutou v pěst (no, tak jo je v nose no) a ve druhé svírám svoji králičí packu pro štěstí, kterou mi věnoval jeden králík před deseti lety, když jsem byl na ostrově Borneo (nebojte se kamarády jsme zůstaly i po této amputaci.). Začínám zívat. Teda začínám vzívat své pohanské bohy a připravuji se ke skoku. Rozbíhám se a ... hop. Dokázal jsem to. To dvojité salto s otočkou se mi povedlo (nebo bylo trojité?). To je jedno, jsem tam. Tak tohle byla verze pro ty, kteří mě ještě neznají a ti ostatní vědí svoje, ale upřímně můžu říct: nechal jsem tam kus sebe a to myslím doslova. Být po mém, tak bych zařadil do osnov tělesné výchovy přelézání plechového plotu s ostnatým drátem. Jakmile jsem se dostal přes plot, tak jsem šel krvácet ke stánkům s občerstvením. Tam jsem také našel sedící, skoro spící tvory, narušené silnou dávkou alkoholu (nemusím snad ani podotýkat, že dva ze tří byli studenti našeho ústavu).
Jednoho z nich jsem zdárně přesvědčil, že není moc dobré sedět na těch pozvracených schodech a že by mohlo být i lepší se porozhlédnout po okolí.
Nejdříve jsme zavítali ke vstupní brance na koupaliště a hned jsme také odvítali, protože tam nějakej Jouda zapomněl v hi-fi věži CD, které hrálo pořád dokolečka. Někteří ubožáci asi nestihli utéci a kroutili se v nějaké podivné agonii a házeli sebou ze strany na stranu (vidět je rodiče tak jim dají taky ze strany na stranu). Prošli jsme kolem sochy močícího chlapečka uprostřed cesty (sakra, ale to přece není socha!!!) a zamířili na lední stadión. Z mých útrob se ozývaly divné zvuky, kterých jsem se nejdříve velice polekal, ale ten studený langoš s teplou tatarskou omáčkou umlčel mé vnitřnosti a já mohl konečně na ten zimák. Na ploše zimního stadionu poskakovaly spocené patnáctky (nebo to byly pamětnice slavné éry P. Habery?) a v hledišti posedávali elegantně oblečení ožralové, kteří každou přestávku blili na sedadlo před sebou. Prostě a jednoduše řečeno byl to třinecký Hutník. Ještě jsem si počkal na ten báječný ohňostroj a počítal jsem: stotisíc, dvěstětisíc, třistatisíc... no prostě nádhera. Vypadalo to skoro jako, když jsem zapálil babičce tu chalupu, ale to mě tenkrát stálo jen dvacettisíc.
Celkový dojem na mne přišel až doma a vyjádřil jsem ho do záchodové mísy (to byl asi ten studený langoš). Takže už se těším na další ročník a doufám, že to bude zase tak fklidu akce a všici, že budou v poho a bude tam ta supr tuc tuc hudba.
zív Manheru