Návštěva kina
Asi nebudu výjimkou, když řeknu, že ráda chodím do kina. Spousta lidí chodí rádo do kina. Když je ovšem na co se dívat. V třineckém Kosmosu je občas na co se dívat, ale někdy tady taky nehraje třeba půl roku žádný film, který bych musela nebo mermomocí chtěla vidět. A když takový film hraje, tak ve stejný měsíc hrají (jako na potvoru) čtyři další, podle mého názoru, skvělé filmy a já si většinou musím mezi nimi vybírat (jako studentka samozřejmě nemůžu dát měsíčně tři stovky za kino). Když už si tedy horko - těžko vyberu film a jdu do kina, musím přijít aspoň o čtvrthodinu dřív, protože jinak (pokud je film fakt dobrý) nemám šanci "urvat" nějaké to lepší místečko k sezení.
Tááááááák, teď ještě protrpět pár těch "vlezlých" reklam, které demonstrují, jak výhodné je prát s práškem XY a film může začít.
Následuje přibližně hodina a půl zábavy, strachu nebo pláče (záleží o jaký žánr máte zájem) a pak se rozsvítí světla, lidé rozlámaně vstávají a protahují si zdřevěnělé končetiny. Není se čemu divit, i ten nejzdravější člověk se po té době strávené na tvrdé dřevěné židli cítí jako rozlámaný, křehoučký stařeček. Ale co by člověk neobětoval pro trochu té kulturní vzdělanosti, že?
Tak co z toho článku plyne? (Kromě toho, že si s sebou do kina máte brát polštářek na sezení!) Pro vás asi nic nového, ale teď aspoň přibližně víte, jak návštěvu v kině vidí (obyčejná) studentka.
E