Milénium
Věříte na apokalypsu? Já ne. Ale hodně lidí věří. Vymýšlejí si různé předpovědi o zániku světa. Vyvolávají paniku, která se rozšiřuje na ostatní obyvatelé modré koule. Aby se zvětšila věrohodnost zvěsti o konci světa, tak se předtuchy podkládají různými situacemi, např. nějaké postavení hvězd, planet a podobných těles, a také datumy. Dvě, tři nebo dokonce čtyři stejná čísla působí mysticky, nebo ne? Kdy jindy by měl svět zaniknout než v nějaký krásný den jako je třeba 11. 11. 2111.
Svět měl být zničen už mnohokrát. Starořecké báje popisují apokalypsy, které odvrátil vždy nějaký hrdina. Dnes hrdiny nemáme, ale to neznamená, že svět zanikne (aspoň doufám, že ne tak vrzy, musím si ještě něco zařídit).
Před nedávnem jsme čelili hrozbě celosvětového chaosu. Bylo to v roce 2000 (to je datum, tři nulyJ). Tentokrát využili také nepřipravenosti (spíše neinformovanosti obyvatel) počítačů na toto datum. Nějak velká hrozba to nebyla, ale lidi se připravovali na nový rok jako na příchod třetí světové války. Dělali si zásoby pitné vody, trvanlivých potravin a své sklepy přestavovali ve stylu amerických protiatomových bunkrů. Ale naštěstí to byl planý poplach, a tak jsme Nový rok přežili v „pořádku“. Tato fáma doznívala ještě v únoru 29., ale to už bylo velmi slabé. Další zprávy chodily jedna za druhou. V květnu; postavení planet v jedné přímce, a spoustu drobných předpovědí vyčtených s čajové sedliny a podobných věcí.
Konečně tu bylo opět další vážnější nebezpečí. Blížilo se nové milénium. Někteří lidé se připravovali na Silvestra, jiní se připravovali na konec světa. Já jsem si vybral raději toho Silvestra.
Ubíhalo posledních pár sekund starého milénia. Prásk! Ozvala se láhev šampaňského. Bylo nové milénium, ale žádné změny jsem nepociťoval. Pak jsem si konečně uvědomil, že nové milénium není nic. Je to datum jako každé jiné, jen lidi mají bujnou fantazii a vidí věci, které vůbec nejsou. Lidstvo vyhyne maximálně na svou vlastní blbost. Rok 2001 se vůbec neliší od toho minulého, nepřinesl nic nového, jen ten pocit z přezití další hrozby.
Ondřej Bujok (4.B)
MS v bench pressu
Ve dnech 8. – 10. 12. 2000 se uskutečnilo ve Frýdku-Místku mistrovství světa v bench pressu. Když jsem se to v sobotu večer dozvěděl, nedovedl jsem si představit lépe strávený nedělní den než pozorováním nepředstavitelně silných mužů a žen v kině Petra Bezruče, kde se MS konalo. Pro ty, kdo neví, co to vlastně bench press neboli tlak v lehu je, vysvětlení je nasnadě: jedná se o cvik, kdy si lehnete zády na lavičku, uchopíte činku oběma rukama a pak ji spouštíte dolů k hrudníku. Jakmile se hrudníku činka dotkne, vší silou se ji snažíte vytlačit zpět nahoru. Na MS se činka zvedá pouze jednou, ale zato s maximální možnou hmotností. Mistrovství se zúčastnilo 300 soutěžících ze 30 zemí světa. První den soutěžili zdravotně postižení a ženy. Ženy měly celkem 10 kategorií: od 44 – 90 a více kg. Nejvíce medailí získaly Rusky a Němky. Jediným českým úspěchem bylo druhé místo Andrey Kubínové ve váhové kategorii do 78 kg, která vytlačila 130 kg. To však nestačilo na Rusku Miklaševičovou se 160 kg činkou – nový světový rekord.
V sobotu soutěžili muži v hmotnostní kategorii od 52 – 90 kg, v neděli pak do 125 kg a více. Nejúspěšnější byli Rusi, Poláci a Američané. Čeští muži zklamali a opět se ukázalo, že o výkonech těch nejlepších mužů se našim bencherům může jen zdát. I nejlepší Čech – Miroslav Hubáček v kategorii do 90 kg, který se umístil na 7. místě zvedl o 30 kg méně než vítěz.
Ovšem mistrovství mužů v kategorii do 125 kg skýtalo překvapení. Byl totiž utvořen nový světový rekord Japoncem Daisukem Michotou, který překonal svůj starý světový rekord o 2,3 kg a polepšil si tak na celkových 285 kg. Druhý byl Rus s výkonem 278 kg, třetí pak Američan s 262,3 kg. Muži nad 125 kg předváděli menší výkony. Vyhrál Rakušan Reinhol Kasses, který zvedl „pouze“ 280 kg, ale zato jsme byli všichni v sále ohromeni jejich mohutnými postavami, vždyť na 2. místě se umístil Švéd Ulf Waldunond, který vážil 161 kg.
Všichni příznivci bench pressu, kteří propásli letošní MS, ho budou moci zhlédnout i příští rok, ale již ne tak blízko jako nyní.
Každý, kdo by si chtěl tento silácky sport vyzkoušet má možnost i na našem gymnáziu, kde může navštívit naši posilovnu v pondělky od 14:30 a ve čtvrtky od 14:00.
Všichni zájemci jsou vítáni, obzvláště dívky.
Vít Smelík (5.B)
Místo činu - rybárna
Dne 10. 11. 2000 v 19:00 hodin se v rybárně, jak asi všichni ví, konala Bažantnice. Hodně lidí nejprve nevědělo, kde se ona rybárna nachází, ale podle počtu účastníků ji našli i ti, co do poslední chvíle ani netušili, že se bažantnice koná. Hned u vchodu mi bylo od dívek z 6.A na ruku natisknuto razítko nějakého trpaslíka a křížek lihovým fixem a než jsem si onoho trpaslíka stačila prohlédnout, už se mi na pravé ruce skvělo krásné tlusté prase. Z toho jsem usoudila, že to asi bude stát zato.
Vešla jsem dovnitř. Oslnila mě různá barevná diskotéková světýlka, ve kterých vaše umělecké kreace, pracně nacvičené doma před zrcadlem, vypadají jako pohyby robota, který se snaží tančit.
Řekla jsem si „No nazdar, to bude trapas!“, ale protože tak vypadali úplně všichni, nejen já, nechala jsem to plavat …
Nejprve se konalo pasování bažantů. Prváci se tady smrskli uprostřed parketu a šesťáci je omotali rolí toaletního papíru. Poté museli složit přísahu, vypít něco dost odporného (podle slov jedné prvačky: „Nejspíš Maggi nebo kofola se solí!“) a maturanti je smetákem pasovali na „bažanta roku 2000“. Abych pravdu řekla, ani mi jich nebylo líto. Něco podobného, ačkoli méně drastičtějšího, jsem si prožila minulý rok v Dělnickém domě.
Mé pozornosti neuniklo několik nápisů na zdech: „Kouření zakázáno“ a „Osobám mladším 18 let alkohol nepodáváme“. Od 6. A to sice bylo moc hezké, ale „oranžově svítící světýlka“ v prstech některých přítomných a bílé kelímky, ve kterých určitě nebyl čaj, v rukou bažantů říkali svoje …
Jelikož jsem nekuřák, vadil mi docela smrad z cigaret, ale po 22:00, kdy už přes bílou mlhu nebylo vidět, jak na nápisy „Kouření zakázáno“, tak na druhý konec celkem malého sálu, a kdy mé vlasy i oblečení nasákly tamní „atmosféru“, mi to začalo být jedno. Stala se ze mne totiž „žena s vůní nikotinu“.
Přítomní si také stěžovali na malý prostor, který rybárna poskytovala. Vážně to tam začínalo houstnout, zejména v pozdějších hodinách, kdy už se nekontrolovala razítka na rukou ani vstupenky. Tím pádem se dovnitř nahrnula různá jiná cizí individua a na parketu nebylo k hnutí.
Určitě by stála za zmínku hudba. Připadlo mi, že D.J. Marek Cienciala poslouchá jistý druh hudby (house), který se mu líbí a má jej tudíž i ve svém repertoáru, jiný žánr jakoby pro něj neexistoval. Netvrdím, že by měl pouštět něco jako Lunetic či V.I.P., ale každopádně bych nejen já ocenila třeba Red Hot Chili Peppers, Modjo, French Affair, Reamon …, prostě normální moderní hudbu. Proti tomu, co ten D.J. pouštěl, nic nemám, ale všeho moc škodí!
Rodičovská opatření mi kázala být do půlnoci doma, a tak jsem po 23:30 opustila místo činu. Sice bez bundy, klíčů a peněženky, které jsem tam bohužel mezi tolika lidmi nemohla najít, ale přece na druhý den se bunda našla.
Všechno to končilo před třetí hodinou ranní, kdy už na parketu zůstali jen opravdoví šílenci a „pařmeni“. Myslím, že se to vydařilo, ale jak se možná většina lidí shodne: „Až na tu hudbu to byla docela fajn akce.“
P.S.: Bažantů přišlo hodně, ale profesor ani jeden.
Pavla
Cesta zpět
Kdo je to člověk? Je to ten, co se nechce nikdy vracet na stejné místo? Ten, kdo hledá něco nového, neznámého? Jistě, řeknete. Ale kdo z nás nikdy nezatoužil mít něco, nebo být někde v minulosti? Kdo z nás nikdy nezatoužil trochu se vrátit?
Každý říkáme, že hledáme něco nového, nějaké povyražení. A přitom se dostáváme do stále stejných, neměnných, zažitých vzorců chování a situací. Vše, co jsme jednou prožili se k nám intenzivně vrací každý den, každou hodinu, každou minutu... Někdy jen ve vzpomínkách, někdy v podobnosti toho či onoho okamžiku, který nás šokuje. My sami jsme si naše myšlení přetvořili tak, abychom se chovali stále stejně - předvídatelně. Ale proč? Není to škoda? Nejedná se o lidi kolem nás - ti nás mohou předvídat a nám osobně to může být úplně jedno. Ale co my? Jsme opravdu spokojeni, když zažíváme stále stejnou věc stále stejným způsobem? Proč se jednou nepřekvapit a udělat něco, na co nejsme připraveni?
Každý den stojíme tváří v tvář stejným událostem: „Ahoj, kam jdeš? Nechceš společnost?“ Udělejme něco, co překvapí každého. A hlavně nás samotné: „Ahoj, ať jdeš, kde jdeš, jdu s tebou.“ Proč se pořád opakovat?
Řeknu vám proč. Protože člověk hledá jistotu, o kterou se může opřít. Člověk potřebuje něco, co mu dodá sebedůvěry, když zklame. Něco, jako je věta (kterou používáme často a jen proto, že minulé situace dopadly stejně): „Vždyť jsem věděl, že to tak dopadne.“ nebo „Je to pořád stejné - nic se nezměnilo.“
Proč se vracet do minulosti? Pojďme i v minulých situacích najít něco nového. Nesnažme se je prožívat znovu. Všechno se mění. I ty situace. Jen my, my zůstáváme a hledáme stíny, mnohdy dávno vybledlé.
Člověk je tvor, který jde do budoucnosti přes minulost. Člověk je tvor, který jde vpřed, jen aby se jednou mohl vrátit. Zkusme to změnit. Otevřme oči a konečně najděme sami sebe v tom nepřeberném množství vzorců chování, které nás nikdy ani nenapadly. Zkusme to všechno změnit! Zkusme konečně dojít někam dál! Zkusme konečně žít... Černý Princ
Žijeme v Třinci na severní Moravě nebo ve Slezsku?
Některým je to jedno, a někteří podle toho rozlišují vzdělanost člověka. Všichni vzdělaní by měli vědět, že žijeme ve Slezsku.
Ve středu 13. září 2000 vyšel v místním týdeníku Hutník článek "Tučnák Döme posílí Oceláře". Jedna z vět autora zněla "Místo Slovenska ale zamířil na Moravu.". Tím měl autor na mysli, že tento hráč zamířil do Třince. A nejen to, v rádiu slyšíme, jak se mluví o naší oblasti jako o severní Moravě a nikomu, ani mě to nepřipadne divné. Jakmile jsem zjistil, že existují nějaké námitky některých lidí, začal jsem pátrat. Jeden z argumentů zněl: "To je jako byste mluvili, že Praha je na Moravě a ne v Čechách. Musím říct, že tento argument mě dohnal k tomu, abych pátral po tom, kde opravdu žijeme?
Marně jsem hledal v současných mapách hranice Slezska, a tak jsem se musel uchýlit k starým mapám. A nejen to, v nynějších mapách nejsou ani hranice Moravy. Na mapách jsou pouze okresy podle kterých se určuje zda žijeme na Moravě nebo v Čechách. Jenže má to jednu chybu, hranice okresů v hraniční oblasti mezi Čechy a Moravou nejsou pravou hranicí Moravy a Čech. V dnešní době hranice Čech, Moravy a také Slezska již dávno nejsou zaznamenávány, čili dnes již podle správního dělení neexistují.
Pokud budou lidé stále používat slova Morava, Čechy, musí také používat slovo Slezsko a další slova dávno neexistujících celků ležící v ČR. A to znamená, že musí vědět, kde tyto hranice jsou. Proto raději apeluji, nepoužívejte takovéto dělení České republiky.
Ti, kteří stále chtějí používat slova Čechy, Morava, Slezsko, aby vypadali vzdělaněji, by měli znát, kde vlastně tyto hranice leží nebo se stane, že vás někteří budou považovat za absolutní idioty, kteří např. neví, že tato oblast není Morava. Není to jen problém informačních médií, ale také učitelů ve školách, v některých hodinách zeměpisu, jazyků při přípravě k maturitním zkouškám, kde se učí o našem kraji jako o severní Moravě. Kdo jiný má větší vliv na vzdělanost než učitelé.
Kde je Slezsko?
Hranicí Slezska je mimo jiné řeka Ostravice, která dělí Ostravu na Slezskou Ostravu a Moravskou Ostravu, slezský Frýdek od moravského Místku. Na slezské straně jsou města Třinec, Bohumín, Havířov, Orlová, Karviná, Jablunkov, Český Těšín… Hlavním městem Slezska je Opava, kde se nachází ve Slezském museu, v archívech mnohé materiály o této oblasti.
Vím, že mně a pravděpodobně dalším lidem je to upřímně jedno. A pokud uvažujete stejně jako já, pak nepoužívejte zastaralé dělení Čechy, Morava, Slezsko, protože při jejich používání musíte vědět, zda máte pravdu. Jen tak nebudete v očích některých lidí vypadat jako nevzdělanci.
Nikdy jsem nepsal o našem kraji jako o Slezsku nebo Moravě. Snad proto, že jsem o našem kraji nikdy nepsal. Snad proto, že takovéto dělení neuznávám.
Ale možná, když existují lidé, kteří podle toho hodnotí vzdělanost člověka, přemýšlím, že začnu takto dělit naší Českou republiku a budu psát o našem kraji jako o Slezsku. Jen tak budu vypadat pro některé vzdělaněji, i když nedejte na první dojem.
Kamil Mrázek
(vyšlo v listopadu 2000)
Mejdany na jižní Moravě
Apollonův chrám, Svatý Hubert, Tři Gracie, Minaret jsou malebné památky rozprostírající se na jižní Moravě, tedy v okolí Lednice, Valtic, Znojma... Mnozí si myslí, že tyto památky mají historický význam, ale je tomu úplně jinak. Tyto záhadně krásné stavby byly postavené v 19. století a tudíž zajisté nesloužily k uctívání bohů, jako je bůh Slunce Apollo, bohyně krásy a lásky Afrodité a jiné. Tyto stavby byly postaveny pro jediný účel. Pořádaly se tam mejdany. Šlechtici si je postavili, aby mohli na klidném místě někde uprostřed lesa, na okraji rybníku se spoustou svých přátel hodovat alkoholu, tedy vínu, a bavit se, tedy hlasitě řvát. Poněvadž tyto stavby byly postavené v odlehlých místech, pak nikomu jejich mejdany nevadily.
Mnohým by se zdálo, že na jižní Moravě byly veškeré památky postavené jenom k oslavám. Ale to například Svatý kopeček v Mikulově měl jinou úlohu. Tam se chodili šlechtici modlit za odpuštění Bohu z těchto mejdanů. No, proč byl na takové vyvýšenině postaven kostel? Oslavenci, kteří se tam doplazili, už za tu dobu vystřízlivěli a mohli se v klidu pomodlit k bohu za jejich hříchy a poté se dál oddávat svým radovánkám u mýticky vypadajících staveb.
Kamil Mrázek