Na topole nad jezerem sedí vodník podvečerem

„sviť měsíčku sviť ať mi šije nit”

„Šiju šiju si košilku nechci pořád chodit v tilku”

„sviť měsíčku sviť ať mi šije niť”

„šiju pořád více vztekle, šiju šiju si fusekle”

„sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť”

„Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude”

„sviť měsíčku sviť ať mi šije niť”

	II

Ráno raníčko, panna vstala, peněženku sobě vzala

„půjdu matičko k jezeru špinavé prachy vyperu”

„Ach nechoď! Nechoď na jezero, zůstaň dnes doma má dcero”

„Rybník je dnes hrůzy plný, řádí tam vodník úchylný”

„Ach nechoď! nechoď na jezero, zůstaň dnes doma má dcero”

Ale dcerka se už rozhodla, na matku se vybodla

první stovku namočila, lávka se pod ní prolomila

a po mladičké dívčině, zavířilo se v hlubině

Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola

a na topole podél skal, úchylný vodník zatleskal.

	III

Nevesely truchlivy, jsou ty vodní kraje,

Kde si v trávě pod leknínem, rybka s rybkou hraje

vodník sedí mezi vraty spravuje své sítě

a ženská jeho mladá, chová malé dítě

„Hájej dádej můj synáčku s heboučkými vlásky”

„mám tě hodně ráda, sežrala bych tě z lásky”

„Obluzena, polapena ve smradlavé sítí,”

„nemám žádné zde radosti leč tebe mé dítě”

„Co to plácáš ženo má”, bere na ní klacek

„ještě jednou cekni a dostaneš pár facek”

„však já tě tu naučím, slušné dobré mravy”

„cekni ještě jednou kopnu tě do hlavy”

„tak buď konečně zticha”, křičí mezi vraty 

„jestli hned nesklapneš, polámu ti hnáty”

„Nehněvej se nehněvej, vodníku, můj muži”

„neměl za zlé rozdrcené zahozené růži”

„Neplácej tu ženo má, kraviny o růži”

„cekni ještě jednou, stáhnu z tebe kůži”

„Proto ztichni rychle, skopu tě do krychle.”

„Já tě nikdy neposlechnu”, zakřičela mezi vrata

„to tu radši nudou zdechnu, než poslouchat psychopata.”

„Stokrát jsem tě prosila, přemlouvala sladce,”

„bys mi na čas kratičký, dovolil k mé matce.”

„Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla”

„ale kůra srdce tvého, ničím neobměkla.”

„Chci se s matkou rozloučit, na krátký čas šťastný”

„Mám se tu i vykakat nebo je to jasný”

„Nezbraňoval bych ti já, k matce tvojí chůze,”

„ale tupé mysli ženské obávám se tuze”

„Dobrá dovolím ti já, dovolím ti zdůli”

„však poroučím ať věrně, splníš mojí vůli”

„Položím tvé dítě na velikou bednu”

„do té bedny instaluju atomovku jednu”

„Jestli dneska nevkročíš v mé zelené sítě”

„atomová puma, rozmetá tvé dítě”

„Bez menšího rozruchu, vyhodím dítě do vzduchu.”

„Není dítěti pomoci, musíš být doma do noci”

	IV

Celý den se v pláči těší, matka s ženou z jezera

„Sbohem má matičko zlatá, ach bojím se večera”

Přišel večer muž zelený, chodí venku po dvoře

dveře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře

„Však se neboj, dcero má, nemá síly na suchu”

ale dcera nevěří, a nabíjí bazuku.

Matka sedí při stole, v ruce drží pistole

na stole má kulomet, zastřelila by ho hned

zásah by byl neomylný, zásobník je pořád plný

Už dávno vyšel ranní svit a žena pořád nemá klid.

„Pojď již domů ženo moje, dítě pláče, dej mu pít”

„Ach matičko muka muka, pro děťátko srdce puká”

„Od vodníka chci mít klid, musím matko musím jít.”

„Nikam nechoď dcero moje, zradu kuje vodní vrah”

„a že péči máš o dítě, mě o tebe větší strach”

Celou noc tu pokoj nebyl, vodník bouchá jako debil

Kdykoliv mu přijde vhod, tříská jako idiot.

„Zmiz ty vrahu od jezera, nikam nesmí moje dcera”

„a pláče-li tvé děťátko, dones je sem na náš práh.”

Už se ho přestali bát, začali se šťastně smát

a přes jejich smích nádherný, ozve se výbuch jaderný.

Ozvala se hrozná rána, objevila se ohnivá brána

Nukleární oheň vzplál, všechny domky sebou vzal.

Oheň přišel pak a vyvinul velký tlak.

Milióny paskal, až jim domek praskal.

Ani dcera ani matka, neviděly také jatka.

Matka byla strachu plna, když přišla tlaková vlna.

Matka měla hrozný strach, když rozvířil se jaderný prach

Vlna prachu rychle vstala, všechny stromy sebou vzala

Pootevřely dveře „ach ne!” epicentrum je v jezeře

„Nechoď dcerko nechoď ven, a nedívej se do oken”

„Venku je pěkné nadělení, nebezpečí ozáření.

Atomovka měla sílu, bylo to tam jako v grilu.

Naprosto kolosální byl vodníkův výbuch nukleární

	V

Druhý den dcerka přišla, a klekla si u kráteru,

zničilo to celé město, a narušilo atmosféru.

Brečí dcerka u kráteru, utřela si snopel

po děťátku z jezera, zbyl tu jenom popel.

Pocahontas

Pocahontas