Po smrti?
„Joan, Liz, pojďte. Otec už čeká. Co to tam ještě děláte?“
„Nic mami. Už jdeme.“
Matka pustila Joan a Liz před sebe a jako poslední vešla do ložnice, kde na posteli ležel její umírající manžel.
„Jak se cítíš Jimy?“
„Susan? Jsi to ty?“
„Ano miláčku. Jak ti je?“
„Až na to, že umírám, mi je fajn. Jsou tady všichni?“
„Ano zlato. Je tady Joan, Liz i Joe se svou ženou Mary. Přišli všichni.“
„To jsem rád. Asi bych měl něco říct, když jsem vás sem pozval. Víte, uvědomuji si, že jsem nebyl zrovna ideální manžel, ani otec. Možná to teď budete popírat, ale já vím své.“
„Ale Jimy. Tak nesmíš mluvit.“
„Ticho Mary. Nech mě mluvit. Mám už jen málo času.“
„A tak alespoň teď, na úplném závěru svého života se vám chci omluvit za všechny své chyby. Za ty zameškané oslavy a za svou dlouhou nepřítomnost, když jsem jezdil na služební cesty. Nyní vám prozradím své největší tajemství. Nepotřeboval jsem ho odhalovat předčasně, protože se nám dařilo dobře a stejně by to bylo k ničemu. Týká se mého dědictví po mém otci. Těsně před jeho smrtí jsme se pohádali, ale protože jsem byl jediný, kdo mohl jeho bohatství zdědit, všechno prodal a uložil na konto ve Švýcarsku.Tyto peníze tak mohou zdědit až mí potomci po mé smrti.“
„Jimy, ty už blouzníš. Nemáš horečku?“
„Ne Susan. Je mi dobře. Jestli mi nevěříš, můžeš si to ověřit. Otcova poslední vůle je v dvojitém dně pravé zásuvky mého starého stolu. Ale teď už se s vámi rozloučím. Ve vzduchu už cítím svoji smrt. Přišla si pro mě a už se nemůže dočkat až si mě vezme.“
Po těchto slovech zavřel Jim oči a naposledy vydechl. Susan se rozplakala a ostatní se postavili za ní.
…
Muž na nemocničním lůžku pomalu otvíral oči.
„Doktore, už se probírá. Už otevírá oči. To snad ani není pravda. Probírá se.“
„Opravdu? Uhněte prosím, musím se k němu dostat. Pane Horne. Slyšíte mě?“
„Jeremy, to jsem já, Jill, tvá žena.“
„Co se to děje? Kde to jsem? Vždyť jsem umřel.“
„Neumřel jste pane Horne. Měl jste vážnou autonehodu a upadl jste do komatu. Strávil jste v něm celý rok, až jste se dnes probudil.“
„Ne, to nemůže být pravda. Nikdy jsem žádnou nehodu neměl. A nejmenuji se Jeremy Horn, ale Jim Sparks a moje žena se jmenuje Susan a před chvílí klečela u mé postele. Co se to děje? Vždyť já jsem přece umřel.“
„Neumřel jste pane Horne.“
„Umřel. Pamatuji si celý svůj život. Pamatuji si svou rodinu a pamatuji si i svou smrt. Umřel jsem . Já jsem přece umřel!“
„Uklidněte se pane Horne. Uklidněte se. Sestro, dejte mu sedativa.“
Sestra píchnula panu Hornovi sedativ a on hned zase usnul. Jeho spánek však byl neklidný.
„Co se mu to stalo doktore?“
„Nevím paní Hornová. Jediné vysvětlení snad je, že v komatu prožil nějaký jiný život a až jeho smrt v onom světě mu dovolila se z komatu probudit. Nyní si však místo svého pravého života pamatuje svůj sen z komatu a také svou smrt v něm.“
TREK
Z dokumentů Z.I.A. aneb přísně tajné
Dovolte, abych vás seznámil se zkratkou Z.I.A. Je to zkratka pro zvláštní informační agenturu, která se zabývá přísně utajovanými jevy, událostmi a zajímavými teoriemi. Tato organizace je zcela nezávislá. Pracuje jen se svými zdroji informací a nečerpá z jiných zdrojů. Tak se nemůže stát, že by ji někdo zavedl na špatnou stopu. Informace, které tato agentura shromažďuje, jsou úplně absurdní a proto ji veřejnost odsuzuje za lživé a nepravdivé. Ale každý má svůj názor. Většinou nikdo nevěří pravdě a ti co ji znají, jsou od společnosti odvrženi. V této rubrice se setkáte s mnoha zajímavostmi, teoriemi, fakty a kdo ví čím ještě z minulosti, současnosti a také z budoucnosti.
Teorie pravdy aneb najdi svoji lež
Už jste uvažovali o pojmu pravda? Co je to pravda? Odkud se toto slovo vzalo? Kdo ho vymyslel? Tyhle otázky a mnoho dalších si kladou lidé ze Z.I.A. Snaží se najít racionální vysvětlení a nashromáždit co nejvíce důkazů. Existují vůbec nějaké pravdivé důkazy o pravdě?
Z výzkumů pravdy vznikla teorie, s kterou vás chci seznámit.
Pravda je to, co zatím nevíme. Nikdo neví, kde pravda chodí a jak vypadá. Víme zatím, že pravdy se všichni bojí a člověku, který ji dokáže vyslovit se říká, že je upřímný. Tady jsme narazili na zajímavý úkaz. Lidé tvrdí, že upřímnost je kladná vlastnost. Podle tohoto tvrzení by platilo, že když někdo o někom řekne upřímně: "Jsi tlustý" nebo "Neumíš se chovat", nemělo by to oslovenému vadit a ještě za upřímnost poděkuje, ale ve skutečnosti to lidi urazí. Onomu jedinci vynadají a celý život ho nenávidí za jeho upřímnost. Takže upřímnost je špatná vlastnost. S tímto úkazem je taky spojeno to, že pravda bolí. Že by někoho zbila a fyzicky napadla, to ne. Ale tato myšlenka je patrná u lidí. Každý jí snese trochu jinak. Podle pravdy se pozná typ člověka. Člověk, který má výbušnou ,odborně řečeno cholerickou povahu, ji snese velmi neklidně a člověk, který ji vysloví, může skončit v nejhorším případě i v nemocnici. Pravda může člověka utlačovat, ale i popohánět. Na každého může zapůsobit jinak a věřte, že nikdo, kdo se s ní setká nezůstane bez poskvrny. Nejvíce s pravdou umí manipulovat osoby, které to nemají s rozumem úplně v pořádku a za tuto dobu dokázali zázračnou věc: "Společnost si myslí o pravdě, že je to lež". Ptáte se jak to dokázali? Byli jsme dlouhou dobu klamání domněnkami a lží, která nešla potvrdit. Teď každou pravdu považujeme za úplně absurdní a zcela nemožnou. Z toho plyne, že jsme snadno manipulovatelní. Je taky pravdou, že pravda se utajuje proto, abychom nespanikařili. A tak pokud snesete pravdu, možná se jí i dozvíte.
Základní shrnutí této teorie je jednoduché. Dnešní pravda je vlastně lež a té je kolem nás hodně, až budeme věřit lži poznáme pravdu. Proto hledejte svoji lež.
agent Z.I.A
Povídka - Velká láska
Znal jsem Jitku pouze od vidění. Věděl jsem, kde bydlí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se mezi námi něco stane. Byla velmi pěkná žena a působila příjemně. Její přátelé ji měli rádi. Měla velmi pěkné velké modré oči, které zářily z dálky jako světla automobilu jedoucího v noci. Kolikrát jsem jí potkal a pozdravil, nepovšimnut si krásy jejích očí. Znám spoustu žen a jejich vášní, ale Jitka, ta je zvláštní. Velmi často se dívám do očí žen, které vám prozradí úplně vše. Avšak s těmito pohledy musíte být opatrní, abyste neuvedli druhé do rozpaků. Jitčiny oči prozradily dobrosrdečnost, věrnost, smyslnost a také ukrývaly jakési tajemství. Pokaždé, když jsem Jitku potkal, jsem se snažil upoutat její pozornost. Někdy jsem si připadal úplně trapně. V takové situaci jsem nejistý, rozum jde stranou, třepou se mi kolena, polévá mě horko. Hlavou mi proudí řeka myšlenek, které bych rád pustil s přetlakovaného hrnce, ale něco mi to nedovolilo. Asi to byl pocit, že Jitka mou skrývanou lásku neopětuje. Nebo to bylo bratrské gesto, které mi to nedovolilo ? Jitka totiž byla zahleděná do mého bratra. Mám svého bratra rád, ale on si Jitku nezaslouží. Je narcistický a myslí jenom na sebe, z Jitky si dělal legraci a drží si ji od těla. Jitka za ním chodila a já jsem tak alespoň měl k ní blíže. Často povídala a já nedával pozor o čem mluví, jen jsem tak kýval hlavou a sledoval její plné rty. Ó, jak rád bych jí řekl, co si o ní myslí mé rty. Snad to byl osud nebo prostá náhoda, ale já tu šanci dostal. Bylo léto a bratr jako obvykle odjel za prací. Já jsem zůstal sám doma. Pár dní jsem relaxoval, když zazvonil zvonek u dveří. Jitka se vrátila z dovolené a ptala se po bratrovi, ale ten byl pryč. Pozval jsem Jitku dál a připravoval jsem koláč se kterým mi pomáhala. Rozdělali jsem piškotový korpus, který jsme vyložili broskvemi a vše zalili zhoustlou broskvovou šťávou (pozn. autora: šťáva z broskví se vaří s vanilkovým pudinkem dokud nezhoustne). Celý dort jsme nechali vychladnout. Během plynoucího času jsem poslouchal vyprávění zážitků z dovolené. Zase jsem sledoval pohyb jejích plných rtů a jak čas plynul, byl jsem čím dál tím blíž. Seděli jsem vedle sebe a naše pohledy se sešly. Všude zavládlo ticho, vnímal jsem pouze tikot hodin a svírající pocit v mé hrudi. Tělem se rozlívalo nepřekonatelné teplo a nepopsatelný pocit ovládl mé podbříško. Najednou jsem uslyšel smyslné mlasknutí otvírajících se rtů. Bože, odpusť, jestli jsem kdy lhal, ale já doposud nikoho tak nemiloval. Naše hlavy byly tak blízko a já jsem strnul. Nedokázal jsem se pohnout, nevím co mi bránilo. Zklamal jsem Jitčino očekávání a zklamal jsem sám sebe. Nic horšího se mi nemohlo stát. Celé odpoledne jsem ležel, nezvedal telefony, nepřijímal návštěvy. Ještě večer jsem nemohl spát, sedl jsem si k psacímu stroji a vypustil páru z přetlakovaného hrnce.
Tomáš Ježek
(vyšlo v listopadu 1999)
Co si myslí starší lidé o mladé generaci?
... Nevěřícně kroutí hlavou, zvedají oči k nebesům a potichu se modlí k Bohu ...
Co si myslíte o dnešní mladé generaci?
Máte nějaké výhrady ohledně jejich způsobu oblékání, chování, ...
Honza, 41 let
"Vaše oblékání je prostě bomba ! To je fakt, že to mi nevadí, ale to, že mladí nemají vůbec
páru o tom, kolik co stojí. Vás zatím jenom zajímá, jestli onen ohoz je v módě. Ale ty peníze,
za které to bylo koupeno jsou vám fuk. Myslím si, že mladí lidé jsou velmi sobečtí."
Věra, 50 let
"Já nevím, já se na ně raději nedívám."
Markéta, 57 let
"Chování to je sporná věc. Sportujou jenom ti šikovní, ale ti moji haranti hloupí se nikde
nedostanou ! Do těch sportovních klubů, nebo co to je, by se měli brát děti bez ohledu na
jejich IQ a šikovnost."
Helga, 59 let ; Žofie, 67 let ; Marie, 65 let
"Rodiče se o mladší generaci vůbec nestarají." - Jsou puštěni světu na pospas. "Někteří chodí otrhaní, rifle mají rozřezané, stále to nemohu pochopit. My jsme měli
kdysi bídu, ale v tomhle bychom teda nešly. Vůbec se nám to nelíbí. Skinů se strašně
bojíme. A nenávidíme je, nelíbí se nám."
Pavel, 60 let
"Na mladé generaci mi vadí jejich dlouhé vlasy." ( Pavel už totiž žádné nemá )
"A taky kradou. Ať nežerou hašiš a ať si svinstva nepíchají. Vaše oblečení je dobré, no a jak se tak
dívám, tak nejenom to..."
Eliška, 61 let
"Zásadně se mi nelíbí ty grafity. Počmárané budovy jsou tím znehodnocené. Mladí také neznají
cenu pěnez, jsou agresivní na rodiče, na starší lidi. Prostě jsou neukáznění. Skini jsou ještě horší.
Co si mají lidé o nich myslet, když přijdou zmalovaní a s obarvenými vlasy."
Miroslav, 62 let
"Já s mladou generací souhlasím. Ale vůbec se mi nelíbí protesty, vystupování a chování skinů.
No a oni sami už vůbec ne."
Stanislav, 63 let
"Tak já vlastně proti mladší generaci nic nemám. Jenom by se mi líbilo, kdyby vás škola zasvětila více do náboženství."
Lídie, 65 let
"Co se týče oblečení má každá generace vždycky něco nového. To beru. Ale jejich chování je
hrozné. Zvlášť u těch puberťáků. A ohledně sprejerů - některé jejich obrázky jsou skutěčně dobré.
Ale některé ty čmáranice - kdo nemá talent, ať to nekreslí. O skinech si myslím, že nepatří do společnosti."
Anděla, 66 let
"Chování mladé generace je mizerné. Mladým lidem chybí úcta ke starším."
Ivo, 70 let
"Já mám výtky ohledně dnešní mladé generace. Jsou neukáznění, drzí, nerespektují starší lidi.
Je to hrozné. Pankáči mi trochu vadí. Pochybuji, že jsou ty jejich účesy nějak praktické."
Emilie, 72 let
"Oblékání mladší generace je velmi pěkné. Někdy jsou mladí lidé slušní, ale jindy zase ne.
Těch slušných je hodně, ale chuligánů je více."
Olina, 73 let
"Na mladé generaci se mi vůbec nelíbí jejich oblékání. Co si ty holky o sobě vůbec myslí,
to je ostuda chodit s pupkem."
Václav, 74 let
"Zatím mi na vás nic nevadí. Akorát, že kouříte. No a to hlavně vy z toho gymplu. Módu máte
o hodně lepší než jsme měli my. A ohledně těch pankáčů, to nejsou pro mne lidi."
Milan, 75 let
"Teď je v módě hodně výstřelků. To je fakt. Ale kdybych byl mladý, tak bych se taky takhle oblékal a blbnul."
Elen a Katy
(vyšlo v listopadu 1998)