Do toho!
Tak, teď ještě najít tu z(a)tracenou permanentku, ukázat ji tomu protivnému dědkovi u vchodu a mohu jít. Přivítá mě dunivý zvuk bubnů a řev ostatních fanoušků.
Atmosféra jakoby houstne a přestože veškeré dění "spočívá" na ledě, všichni, včetně hráčů, se dostávají do varu.
Přesně tak, jde o třinecký hokej. Kdo byl na jednom jediném zápase, dá mi za pravdu, že tamní atmosféra je prostě něco úžasného. A kdo náš zimní stadion ještě nenavštívil, radím mu, aby tak učinil co nejdříve, jelikož přichází o hodně.
Přiznám se, že pravidlům ledního hokeje nějak zvlášť nerozumím. Vím pouze to, že když se puk dostane do branky soupeře, znamená to pro nás gól, v opačném případě je to špatné…
Vždy když se děje něco kolem branky (naší i protivníků), jsem jako u vytržení. Křičím, lámu si prsty, vlasy, hlavu, ale ze všeho nejraději bych skočila na hrací plochu a všechny co mají jiné dresy než červenobílé (včetně rozhodčích) bych klepla hokejkou po hlavě, aby měli naši šanci dát gól. Jenže to nejde, a tak alespoň křičím a poté si říkám: "Prosím tě, nejsi tady sama, tak tolik neřvi a trochu se mírni!!!" Jenže rozhlédnuli se kolem sebe, uvědomím si, že ostatní lidé také křičí, a proto ve mně znovu zvítězí to horší (???) já a dělám totéž co předtím s ještě větším nasazením. Je sice fakt, že s přibývajícími minutami ztrácím hlasivky a od tleskání mi červenají prsty, ale mým tělem koluje nepopsatelný pocit.
V této chvíli by někdo mohl namítnout, že někdy přece nemohu mít onen skvělý pocit, když například prohráváme o tři góly a zbývá jen pár sekund do konce. Není to pravda, poněvadž i kdybychom prohrávali o 10 branek, já budu i pět sekund před koncem věřit v naší výhru.
Jenže když si pak odehraný zápas promítnu ještě jednou, musím se nad sebou vážně zamyslet. Co z toho mám? Jak říkává moje maminka: "I když křičíte, jak chcete, chleba levnější stejně nebude!"
Pavla
(vyšlo v listopadu 2000)
Zglobalizované hlavní město
Všichni to máme ještě v živé paměti. Kouř, zmatek, pláč (z plynových štípavých granátů), křik, ale také práce pro sklenáře a dlaždiče hlavního města Prahy. Na straně jedné odpůrci globalizace náramně globalizovaní a organizovaní, na straně druhé policisté v plném brnění, i pouze v uniformě, bez helem, za mizerný plat a odměnu. Ti nejodvážnější byli ale dobře odměněni a povýšeni. Létající dlažební kostky, kapka krve policisty nasnímána kamerou televize snad stokrát. Rozbité hlavy policistů a modřiny a škrábanečky anarchistů. Protestním jazykem je italština a čeština. Čeští aktivisté rozbíjejí v noci McDonald's a banky coby zářné příklady světové globalizace. A státníci? Ti sledují z oken Kongresu zásahy policistů, kteří by bez vodních děl a obrněných transportérů mohli čelit několikanásobné přesile demonstrantů jen ztěží. Vedení policie poukazuje na to, jací jsou její muži hrdinové. Určitě jsou, ale za hrdinství se najíst prostě nedá. Medaile … Zasedání měnového fondu stát (nás) stálo více než jednu miliardu korun. Žádné obavy, vklad se několikanásobně vrátí, ujišťují politici. Proč stát nefinancoval lepší výzbroj policistů a posílal do akce směšně vypadající policisty čelících proti dlažebním kostkám bez helem a chráničů.
Po policejních akcích přijde do klubka policistů ministr vnitra a chválí vedení. Na očích je jim vidět, jak by s chutí rozbili panu ministrovi jeho velectěnou pusu. Za to, že spousta jejich přátel leží v nemocnici s rozmlácenými nosy a kostmi. Televize točí. Točí rozvášněné demonstranty i ledově klidné policisty. Říkám si, co vedlo policisty k tomu, že nestrhli odznaky, nevzali do ruky dlažební kostky a spolu nerozmlátili Kongresové centrum? Zabránila jim v tom přísaha? Co dodat? Rozhodně by akce policistů nebylo třeba v takovém rozsahu, kdyby nepřijelo tolik cizinců. Pakliže bychom jim zabránili přejít hranice, celý svět by nás obvinil z xenofobie. Mezi demonstranty jsou rozhodně lidé, kteří ví, o čem je tenhle svět a proti čemu protestují. Chvála naší policii za skvělé akce bez helem!
David Heczko
(vyšlo v listopadu 2000)
Olympiáda nejen v Sydney
Myslím, že na této škole není jedinec, který by nevěděl, že koncem září začala v Sydney olympiáda. Ti chytřejší věsí, že to olympiáda má něco společného se sportem a ti s ještě větší kapacitou mozku dokonce vědí, že to jsou podle oficiálního názvu XXVII. letní olympijské hry. A mají pravdu! Olympijské hry (OH) jsou mezi sportovci ceněny více než mistrovství světa.
OH se mají řídit pravidlem říkajícím, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Namísto toho sportovci bojují o medaile až se z toho pořádně zapotí. Nejvíce pak plavci, ti jsou celí mokři, když opouští závodní dráhu. Někteří odborníci (jako třeba já) také nechápou, proč ti sprinteři tolik spěchají, vždyť si je divák nestačí ani pořádně prohlédnout.
To před dvěma a půl tisíci lety to bylo lepší. Olympijskými disciplínami byly i takové "sporty" jako zpěv, recitace nebo drama. Při takových sportech se člověk zapotí rozhodně méně než třeba při běhu.
Jakub Szkandera
Léto
Uvažoval jsem trochu o tomhle létě… Víte, nemyslím o slunci, vodě, krásných dívkách v mini-maxi sukních. Ne, myslel jsem prázdniny bílé, plné nudy a samoty. Ne prázdniny na sněhu, ale v nemocnici. Vžijte se do člověka, který si třeba zlomí obratel a leží jako lazar v nemocnici dva měsíce. Měsíce slunce, vody, krásných mužů (aby se neozývaly feministky). Leží si takhle a jedinou útěchou jsou mu návštěvy rodiny a kamarádů. Ale ta trvá hodinu, dvě a co potom? Já jsem názoru, že pravá nuda je horší než hlad. Zžírá vás zaživa, nemáte chuť na nic. Situace se ještě zhorší takzvanou "Bílou nemocí", což není čapkománie, ale choroba, při níž se vám dělá špatně z bílé barvy (i z mléka). Jediná léčba těchto strastí je přitom jednoduše prostá: domů. Starý dobrý E. T. trpěl taky touto chorobou tzv. chybidomózou. Zkuste ale vyjednávat s doktorem, je to stejné jako s policistou nebo matkou.
Po několika týdnech se přece dostáváte domů, ale ouha, není to jen tak, nastupuje druhá fáze, rekondiční. Další dva týdny ležíte doma jako placka a uvažujete, co asi tak dělají přátelé. Určitě se skvěle baví, jen jeden blbec jim tam chybí. Nebo brigády. Všechno máte domluvené, zařízené a najednou bum, prásk, už jste v lazaretu.
Moje zkušenost: neplánovat. Je to totiž zbytečné. nechci vás strašit, ale varovat. Může se to stát totiž komukoliv. Pamatujte ale, že přesto všechno stojí život za to, že každý den je jenom jednou, že jsou na světě ještě horší případy…
ŽIVOT JE KRÁSNÝ…
David Heczko
Deskriptivní déšť
Představte si, že prší. Ne, není to zase tak těžká představa. O prázdninách nebylo přece stále sluníčko, vzpomeňte asi tak na druhou třetinu července na ty ukrutné deště. Co jste dělali v deštivém dni? Někdo ho přespal (někdo i s někým), jiný se čučel na telku, video, poslouchal muziku, četl fajn knihu a jiný se učil. Ano, je to tak, vážení Nepřátelé všeho světového šprtství (NVSŠ). Je to tak. Jak se někdo dokáže o prázdninách učit? Jsou to přece PRÁZDNINY. Existují ale takoví,kteří se učit prostě MUSELI! Nebyli totiž klasifikováni, milí studenti, a čekalo je nepříjemné KOMISIONÁRNÍ ZKOUŠENÍ. Mne například, bratři a sestry čekala deskriptivní geometrie (deska). Víte, je to hrozná představa učit se dva měsíce, ale po týdnu si zvyknete. Nejlepší je, když prší. Sklápíte roviny, hledáte ztracené body a protínáte rovinou přímky a … Ne, že by mě to vzrušovalo, ale ještě další takové prázdniny a dám si přihlášku na stavebku, nebo že bych šel na architekturu? (Jen žertuji, paní Mannheimová). Ne, to nehrozí, ale chci tím vším říct, studenti, že byli letos na škole i takoví, kteří se prostě "museli" učit i o prázdninách. I takové věci se dějí na našem gymnáziu. Nezoufejte, drahé studentstvo, při troše štěstí se to může povést i vám!
David Hezcko