Silvestr v haj...
Jak jste si jistě všichni všimli, blíží se konec školního roku a s ním i polovina roku kalendářního. Mám pro vás všechny jeden návrh. Kdybyste náhodou neměli 31. července co oslavovat, zopakujte si příchod nového roku - oslavte Silvestra! Jako takový malý návod (kterého byste se určitě neměli držet) vám věnuji následující příběh...
Stalo se to jednoho krásného večera. Jak jste již jistě zjistili, očekával jsem příchod nového roku. Tedy, ne já - my. Bylo nás tam víc. Já a mí kamarádi. Všichni jsme se perfektně bavili a pak se setmělo. Setmělo se a s tmou přišel první alkohol. Proč ne? Chtělo to trochu se zahřát…
A tak jsme začali pít. Otevřeli jsme první láhev, vytáhli kostky a začali hrát. Padaly šestky i pětky. Padaly čtyřky, trojky i dvojky… Dokonce i jedničky padaly. A my se postupem času dostávali této hře na chuť a na kobylku. A taky jsme se postupem času propadávali hlouběji a hlouběji do alkoholového opojení. Výpary toniku a becherovky nám lezly do slzejících očí, bublinky šampaňského do nosu, okraje skleniček do úst. Všichni jsme se smáli a bylo nám fajn. Absolutně dokonalý večer. Seděli jsme a hráli hru.
A pak už to jelo, celý svět se roztočil a místo hvězdiček nám na cestu, na malou i velkou, svítily flašky - prázdné i plné. Pomalu, ale jistě, přibývalo těch prázdných. Kostky padaly ze stolu, čísla, která jsme házeli začala překračovat stovku a nikdo nechápal, jak může být na kostce číslo osm. Byla to zajímavá hra, střízlivý kritik by řekl, že ony kostky jsou z jiné dimenze. Pan farář by se byl pokřižoval a řekl, že to je ďáblův nástroj. A Einstein? Ten by nám dokazoval, jak je počet všech stran kostky (šest) relativní. My bychom stejně ničemu nevěřili - asi bychom už ani nevnímali.
A tak ubíhala vteřina za vteřinou, hodina za hodinou… Ve smíchu i slzách, v záchvatu uvolnění i v křečích jsme se pomalu dobelhávali k novému roku. Pomalu jsme klopýtali přes prázdné láhve vstříc roku 2000. Už jsme si nepovídali s kamarády jen mezi sebou. Našli jsme si tak nějak nové přátele: Slivovice byla velmi veselá - se všemi si povídala a říkala nám zajímavé historky. Zato taková píčvodka - ta byla sladká! Všechny nás sváděla a skoro všichni podlehli. A co vodka? Ta nás hřála jako milenka, hřála nás jako maminčiny dlaně. Fernet - to byla chuť ovoce, i když je pravdou, že tak hořký citrus ještě nikdo z nás nepil (nejedl).
A pak se to přiblížilo, až se mi zatočilo v hlavě. Do nového roku zbývalo čtvrt hodiny a mně začalo být nějak divně. Přestali jsme hrát kostky a jeden kamarád (více méně střízlivý) vytáhl sklenice a láhev šam-paňského. Tři minuty před koncem starého roku jsme vyšli před chatu. Tedy - oni vyšli, já jsem doslova vyletěl. Tam - venku - jsem se naklonil a vyhodil jsem ze sebe své vnitřnosti. Alespoň se mi to tak v tu chvíli zdálo. A potom znovu a ještě jednou. Najednou jsem uslyšel hlas, přicházející jakoby z dálky: „Běž na záchod. Dělej…” Chtěl jsem něco namítnout, říct „ale”, ale místo toho jsem se opět převrátil naruby. Odvedli mne tedy na záchod. Dali mi tam i židli - tak byli hodní…
Půlnoc. Za poslední tři minuty jsem toho vyzvracel více než za celý svůj dosavadní život. Venku bouchlo šampaňské a první petardy. V hlavě mi buší kladiva, v uších jen tři slova: „Šťast… no…ý …ok.” Nevím, co to znamená, v tu chvíli to bylo jedno. Mé oči se i s ústy opět odebíraly na svou - již pravidelnou - pouť k záchodové míse. Blee, uhh, ble… Fuj, tak to by bylo. Postavil jsem se. Sedl jsem si. Nahnul jsem se. Převrátil jsem si žaludek. Bože! Vždyť tam už nic nemám!
Jsou dvě hodiny ráno a já se snažím udržet hlavu nahoře. Kdyby klesla, pravděpodobně by skončila v porcelánové míse. Jo, stále jsem na WC a stále si tam povídám se sklápěcím prkénkem. Lhostejně ze sebe dostávám to, co tam již stejně není a říkám si: „Ty vole, jak na nový rok, tak po celý rok…” A tak mě napadá: tohle je teda fakt Silvestr v haj.... Doslova.
Pepa Mauglí
Mistrovství světa mýma očima
Květen přinesl několik velkých sportovních akcí, jako byla například finálová utkání Evropských fotbalových pohárů, ale nás Čechy nejvíce zajímalo Mistrovství světa v ledním hokej. Na tom se našim reprezentantům podařilo udělat další obrovský historický úspěch a vylepšit tak historickou bilanci českého, ale i československého hokeje. To, že Češi získali titul mistrů světa, určitě víte. Možná jste si však neuvědomili, že to znamená obhajobu zlata z loňského šampionátu v Norsku a to se nikdy předtím, ani za dob Hlinky, bratří Holíků, Holečka, či Pouzara, žádnému českému výběru nepodařilo. Vítězství našim hráčům pomohlo ovládnout i oficiální allstars řadu volenou hokejovými odborníky. V té byli čtyři naši reprezentanti, mezi které se dokázal vklínit jen jeden Fin a Slovák.
Jinak mne však mistrovství zklamalo na plné čáře. Výkony, které předváděli favorité v zápasech s celky výkonnostně slabšími byly při nejmenším na pováženou. Například zápas našich hráčů s exotickými Japonci, kdyby naši podali takovýto výkon v utkání se Slováky nebo i se Švýcary, určitě by se z vítězství neradovali. Ba naopak, byli by rádi, kdyby pro ně utkání neskončilo debaklem. Podobně povadlým výkonem se představili i Finové (celkově třetí) v zápase s Rakouskem – 3:3. O debaklu Rusů, jenž skončili na konečném 11. místě – jejich nejhorší umístění v historii MS - ani nemluvě.
Šampionát však také dokázal, že se světový hokej stále vyrovnává. Po Švýcarsku, které se už v elitní osmičce drží čtyři roky, se jako blesk z čistého nebe objevili stříbrní Slováci, kteří se v minulých letech umisťovali někde okolo sedmého místa. Svou sílu zde ukázali také námi poražení čtvrtfinalisté Lotyši, ale i zarputilí Bělorusi. Je možné, že se za pár let dočkáme finálového souboje Rakousko-Lotyšsko nebo dokonce Dánsko-Nizozemí. No, ale nepředbíhejme za rok nás čeká další díl tohoto věřme nekonečného seriálu, ve kterém se střídá radost se zklamáním, úleva s napětím, tvrdost až zákeřnost s hokejovou krásou. Letos se účastníci A-skupiny mistrovství světa rozloučili s týmy Japonska a Francie, které příští rok nahradí Německo a Kazachstán. Těšme se tedy na další – snad - nádherné hokejové souboje, které nám přinese příští před olympijská sezóna.
PŠ
Něco přichází, něco odchází
Jaro je zase tady. Projevuje se to velmi nápadně. Že jste to dosud nepocítili? Však se dočkáte. Už si ani nepamatuji počet všech umytých oken a jiných předmětů, pohrabaného pozemku ... a všemožného shonu při přípravách prvních jarních svátků. S nimi taky přišel dlouho očekávaný květen.
Toť krásný měsíc, není-liž pravda. Už z toho názvu vyzařuje ta pohoda ten jas. Květen patří k nejkrásnějším měsícům roku pro studenty. Ovšem asi ne pro ty, kteří zrovna skládají "zkoušku dospělosti".
Když už jsme přežili velikonoční prázdniny jsou před námi nádherné volné pondělky (vlastně už jen jeden). A co teprve jeho druhá polovina - vyučování do 12:35, většina hodin suplovaných, prostě procházka růžovým sadem. Tímto nenabádám profesory, aby tento dosud vyhovující dlouholetý tradiční průběh měnili. Nebojte se, my jsme spokojeni. Někdo si říká, skončí květen a přijde "krutý červen. Je sice pravda, že tento měsíc ovlivní naše výsledky, ale jsou zde i jeho výhody. Převážná část studentstva podniká v červnu výlety(samozřejmě s pedagogickým dozorem), a zbytek školy má pak jisté výhody.
Proto neteskněme, květen i červen rychle uplynou. Pak přijdou nádherné prázdniny. (A po nich zase škola...)
Vždyť: "Days could be marvellous!"
Kamila
Nebojte se vyjádřit!
Jak přežít vyučování?
Mgr. Pavel Sikora
Třeba se připravit, abych se za ten výkon nemusel stydět. (pozn. red.: Mluvil za studenta.)
Mgr. Alena Wozniaková
Musím být stále pozitivně naladěná a říkat si, jak je ta třída, ve které učím skvělá.
PhDr. Ivana Kröhnová
Vyučování přežiji v pohodě, když svítí sluníčko, studenti jsou vstřícní a potěší mě solidními znalostmi. Také mi vyjasní den, když mě studenti na chodbě pozdraví, neboť to nebývá zvykem. A potěší mě, když mě třídy pozitivně inspirují.
student 3.B
Dávat pozor, musí se najít protizbraň na profesora, protože nejlepší obrana je útok.
student 3.C
Spát a nevnímat, co profesor říká.
student 1.B
Na nevyučování nechodit.
Petra Drongová, Petra Lancová
Kdo si ho obarvil, ten ho má
Musím se vám s něčím svěřit! Je to opravdu závažné! Tato myšlenka mě tak tíží, že z toho nemohu večer usnout!
Bohužel je to náš pan prezident Havel! Není to strach o jeho zdraví, ten má tuhý kořínek, ale v tomto případě jde o jeho obraz.
Ani nevíte, jak je deprimující, když se na vás celou hodinu, celou dvouhodinu, celý den dívá tak černobíle, chladně, až vám naskočí husí kůže! Nic na tom nemění ani jeho milý úsměv.
A to nemluvím (nepíši) o oblečení. Jak my, kteří hledíme celé dny jen na černobílý obraz, máme vědět něco o tom, jak se náš pan prezident obléká. Co když se pod bezbarvým plakátem skrývá zelená kravata a fialové sako! A co vlasy? Má je černé, hnědé či snad dokonce rezavé? Není možno zjistit ani barvu pleti. Je sice světlá, ale to neznamená, že je tzv. bílá. O toto všechno jsme ochuzeni!
Ale není tomu tak ve všech třídách. Jak se zdá, určité ročníky jsou v tomto ohledu zvýhodněny. Obzvláště 5. a 6. ročníky mezi takové patří. Dále ještě několik učeben (biologická, čeština,...). Bohužel většina studentů vidí našeho představitele státu černo-bíle (aniž by měli oční vadu). Nejvíce je těchto studentů v prvních, třetích a také částečně ve druhých a čtvrtých ročnících. Zdá se, že se tento „trend” naší školy ujal i v některých učebnách. Například, jak se můžete plně soustředit na prověrku v matema-tické učebně, když se na vás dívá onen „tatíček České republiky” černobíle. V písárně se vám pletou klávesy, v jazykové učebně najednou zapomínáte slovíčka, která jste ještě před hodinou dokonale uměli, v učebně spole-čenských věd se vám plete datum upálení mistra Jana Husa s datem dobytí francouzské Bastily… No prostě se nemůžete zcela řádně soustředit na zajímavou hodinu ať už angličtiny nebo dějepisu! Profesoři si myslí, že jsme se nepřipravovali na hodinu, ale my znervózníme, jakmile vidíme onen studený pohled!
Proto vám doporučuji, abyste se nedívali do prezidentových očí! Mohli byste se dostat do pěkného průšvihu. A kantory nabádám, aby měli pro nás pochopení a vždy před hodinou mu zakrývali jeho hypnotizující oči nebo aby si donesli barvičky a začali vybar-vovat.
S úctou
ŠPLECHTY
Nebezpečí na chodbách!
Naše chodby už nejsou bezpečné! Ze všech stran nás ohrožují nevídané živly. Nejsou to jen studenti, ale dokonce se jimi stávají sami profesoři. Bezohledně vybíhají nebo dokonce vyskakují ze svých kabinetů jen proto, aby jim náhodou jejich kolega neofotil něco jiného než oni právě chtějí nebo aby jim kolemjdoucí nevinný žák přinesl z bufetu kávu a jiné cukrovinky.
Jiný nebezpečný prvek na chodbách jsou studenti, kteří nesou pomůcky do vyučování např. mapy (ty jsou obzvláště nebezpečné, protože mají brutální zakončení-viďte kluci!), preparáty a vycpaniny do biologie (určení žáci jsou tak opatrní a tak zabraní do onoho důležitého úkolu,že se nedívají na cestu a mnohokrát proto zůstanou na podlaze bezvládně ležet a můžete o ně lehce zakopnout) a mnoho dalších pomůcek. Jak se zdá, za všechny tyto nebezpečné úkazy dějící se na našich chodbách mohou profesoři. Nemůžeme ale být tak moc kritičtí k našim zbožňovaným kantorům. Mnohá nebezpečí si zaviníme sami (s mírným přispěním našich drahých a nepostradatelných kamarádů). Například se můžete docela pěkně srazit s kámošem, který zrovna vychází zpoza rohu. Nebo se můžete stát obětí honičky nebo bitky znepřátelených chlapců z vyšších ročníků. Dalším nebezpečným faktorem je cesta z nižšího patra do vyššího a naopak. Při této cestě se může stát tolik nevídaných událostí!
Příklad pro holky: Uvidíte „svého vyvoleného”.Chcete zapůsobit, ale samozřejmě se vám povede tzv. hodit držku.
Příklad pro chlapce: Váš nejlepší kámoš vás strčí a vy sejmete obraz, který ještě před chvilkou visel na stěně.
Příklad pro profesorky: Jdete do schodů a zadýcháte se (toto platí pouze pro ty otylejší), nebo přehlédnete schod a už ležíte rozpláclá jako žába na kameni.
Příklad pro profesory: Chcete ukázat, že v sobě skrýváte neobjeveného sportovce a opět ležíte rozpláclý jako žabák na kameni. Někteří profesoři onen problém vyřešili, jezdí výtahem!
Takže jako závěr tohoto článku chci poskytnout několik dobrých rad.
1.nechoďte po schodech
2.nenoste mapy ani žádné jiné pomůcky
3.vyhýbejte se profesorům (zvláště těm roztržitým)
4.neběhejte po chodbách
A nyní následuje moje pátá (poslední) a asi nejdůležitější rada:
Nechoďte do školy.
Jedině tak si uchráníte zdraví.
Šplechty
Zbytečný přepych?
(Reakce na billboard "Liška")
Po přečtení článku z víkendového vydání deníku Práva s názvem "Krvavá liška už nebude strašit malé děti" jsem měla smíšené pocity. Ne snad z toho, co nám měl tento článek říct, ale z reakce našich spoluobčanů na tento projekt.
Článek apeluje na billboardy, které jsou umístěné po celé naší republice. Je na nich liška stažená z kůže v blátě potřísněném krví. Nad ní je nápis "znáte jeho cenu ...?" a vedle je modelka oděná v kožichu právě z této lišky.
Problémem probíraným v tomto článku je snad jediné - jak působí na malé děti? Podle psychologů může pohled na staženou lišku způsobit hlavně citlivějším dětem dlouhodobější trauma.
A co říkají odborníci na krvavé filmy?!
Děti určitě nejsou ve svém věku zcela připraveny na takový drastický plakát, ale jaký mají pocit po zhlédnutí krváků v televizi? Samozřejmě, že tyto filmy zhlédnout nemusí, ale přesto.
A jaké jsou reakce lidí? Jen jeden ze čtyř dotázaných se stavěl k celé věci pozitivně, ale ostatní tři našli jediný název pro celý projekt vůbec - hnus. Vsadím se, že tito mají nebo měli ve svém šatníku pravý kožich. Ten, např. z lišky vyjde na 35 000,- Kč i víc. U nás prý lidí ale kupují spíše ty levnější (ceny okolo 15 000,- Kč!).
Také frčí kožíšky z koček! Jak se ale prodavači a výrobci brání? Kožíšky jsou dovážený z Austrálie a Číny, kde jsou kočky přemnožené!
Nebylo by dobré, kdyby jednou ti, co si kupují pravé kožichy, koupili kožichy umělé, levné a ty peníze věnovali na dobročinné účely, např. na opuštěné děti? Myslím, že oni takoví nejsou. Pro ně je důležité, aby se ukázali, jaký mají nádherný nový kožich...
Klení