obsah

EDITORIAL

KRÁTCE

ČLÁNEK - FIM-BARKA

EXKLUZIVNĚ - Jezdící schody?!

REPORTÁŽ - Kuře na oštěpu

NÁZOR - Omská? Rychle pryč?

ČLÁNEK - Je to tak? Zrušte osmiletá gymnázia!

ČLÁNEK - V kině v ráji

REPORTÁŽ - Anglie aneb pár slov...

ROZHOVOR - Naďa Hrušková

REPORTÁŽ - Návštěva Hradu očima Bořka

REPORTÁŽ - Přednáška

ČLÁNEK - Kam s nimi?

BOJOVÁ UMĚNÍ - Kung-Fu

TVORBA

INTERNET - Hudba na webu

INTERNET - Napster

HUDBA - MIG 21

HUDBA - Wohnout

HUDBA - Green Day

Velevážený čtenáři,
tentokrát mám pro Tebe samé dobré a ještě lepší zprávy. V minulém čísle jsme Tě informovali o naší účasti v soutěži o nejlepší studentský časopis na serveru www.nuda.cz, kde nás můžeš stále svým hlasem podpořit. Když jsem se podíval nedávno, jak si Nárazník na Nudě vede, úplně mi šéfredaktorské srdíčko zaplesalo – byli jsme na druhém místě. A to mě povzbudilo v další práci a dodalo impuls k vydání nového čísla. Tak jen doufám, že pro nás zase budeš hlasovat, třeba něco vyhrajem. Soutěž končí 15.6.2001, takže prosím hlasujte rychle.

 Od začátku vydávání časopisu jsem doufal, že si získá co nejvíc čtenářů nejen mezi studenty, ale i mezi profesory. To se docela daří. A pak jsem taky doufal, že co nejvíc studentů a zaměstnanců školy bude do Nárazníku přispívat. A co nevidím? Na tomto Nárazníku se podílelo již dobrých sedmnáct lidí, a co je ještě zajímavější – nejsou to všichni studenti. Kupodivu se našel někdo, kdo sice navštěvuje Omskou, ale nechodí sem s aktovkou plnou učení, kdo to asi je? Snad se najde víc odvážných „moudrých dospělých“, kteří by rádi přispěli nějakou moudrostí či vtipností nebo třeba i blbostí do našeho plátku.

Sice se říká „peníze nejsou všechno“, ale ono to není tak úplně pravda. V každém Nárazníku musíš číst moje prosby o vaši podporu (ať už finanční nebo materiální), na tisk prostě nejsou prostředky. Ale co se nestalo – někteří odvážlivci nám přinesli papíry na tisk (jmenovitě Tomáš a Ondra) a svou pomoc nabídla taky škola. Děkujeme předem.

No a to nejlepší nakonec – den před tím, než jsem odjel na školní návštěvu Anglie (o němž si můžete přečíst na str. 11 – 13), požádal jsem o grant na tisk  Nárazníku u Open Society Fund ( http://www.osf.cz ) Praha. Jaké bylo moje potěšení, když jsem se nedávno dozvěděl, že jsme uspěli a OSF přislíbilo podporu (finanční!) následujících čtyř čísel Nárazníku. Co to znamená? Pro Tebe, čtenáři, zvýšení kvality, možná i kvantity, za stejnou cenu, pro nás – menší starosti s financemi a tím pádem větší soustředění na časopis. Prvním takovým krokem ke zlepšení jsou ty dva malé kousky kovu, které tento Nárazník drží pohromadě. A o  co Tě prosím? Pomož nám ve zlepšování Nárazníku – napiš občas něco, nebo nakresli a dodej to do redakce. Vždyť přeci i z Tebe může být redaktor!

floky

nárazník 3/2001

šéfredaktor 
Honza FLORIAN 
redakce
Jirka BOCHNÍČEK
Pepa BOROVIČKA
Eliška DUDOVÁ
Kristina DURCZAKOVÁ
Tereza MAŠKOVÁ
Mirek NIKL
Vít PEJČOCH 
Eva PÍCHOVÁ
Ondra PŘENOSIL
ostatní příspěvky 
Klára DOLEŽÁLKOVÁ
Zdeňka FUXOVÁ
Markéta KRAJNÍKOVÁ
Barbora NOVOTNÁ
Petr ŠEBEK
a další
kresby 
Eva PÍCHOVÁ
a další
design 
Honza FLORIAN
 webdesign 
Mirek NIKL 

e-mail
 naraznik@seznam.cz
 www stránky
http://naraznik.hyperlink.cz
uzávěrka tohoto čísla
26.05.2001
předpokládaná uzávěrka 
příštího čísla 
15.06.2001

Názory otištěné v Nárazníku nemusí odpovídat stanovisku redakce.

Někteří z nás a to zejména studenti G2.A a sext se vydali na dobrodružný výlet do Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska. Viděli vše, co se vidět dalo a vrátili se zpět do rodné Prahy, ačkoliv vyhrožovali, že v Anglii zůstanou napořád. Více se dočtete z reportáže.

20. 4. 2001 byl velký den. Ráno se sešla vybraná patnáctka studentů v počítačové pracovně, aby se spolu s prof. Krejčovou pokusila přes internet spojit s ministrem Karlem Březinou. Kladli jsme otázky jako diví, ale odpovědi nikde. Koukali jsme do obrazovek a čekali, kdy ministr odpoví na nějaký inteligentnější dotaz než „Jaký máte plat?“ a „Kolik máte dětí“ apod. Nic. Když tu klika cvakla, dveře letí a v nich stojí nejen pan ministr osobně, ale ještě starosta Prahy 10 a další představitelé MČ Prahy 10. Pan ministr si k nám totiž přišel zavzpomínat na svá studentská léta, jelikož sem chodil do školy. Byl v dobré náladě a ochotný odpovídat na naše otázky. Pak si ještě prohlédl web školy, nechal se provést po budově a celou exkurzi zakončil on i jeho doprovod v hudebně.

Ve středu 25.4. se v sále ZŠ U Vršovického nádraží konala premiéra představení divadelního souboru našeho gymnázia (oficiálně UP). Pro zhruba 10 diváků se hrálo dost těžko. Naštěstí na reprízu 9.5. přišlo diváků víc (mezi čestnými hosty byli i někteří profesoři, pan ředitel se ale podívat nepřišel) a ta se myslím věru vydařila. Kdo jste viděli – víte o co jde, kdo jste neviděli, přečtěte si článek na protější straně a koukněte na  fotky na  stránkách www.omska.cz/fimbarka

V pátek 11.5. navštívila naši školu sociální pracovnice Hanka, aby nás informovala o zařízeních pro drogově závislé. Snažila se působit pohodářsky a neustále vyzývala třídu ke spolupráci. Nakonec se nám společně podařilo vše dohromady a tak jsme teď dokonale poučeni (možná i víc, než lecjaký feťák). A jaký to celý bylo? „Dobrý, no…“

Hanku, sociální pracovnici, následovala Hanka, sexuoložka. Totiž Hanka Fifková. Přinesla si sklenici vody a začala nám vykládat o AIDS, o nemocech, o sexu, o problémech. Alespoň budeme informovaní. A důsledky této přednášky? Z důvěrných zdrojů vím, že někteří si zašli udělat test na AIDS.

O povinně-volitelných předmětech i o nepovinných je už rozhodnuto, tak jen doufám že jste si vybrali, protože nabídka byla opravdu široká. Jako novinku nabízí škola příští rok předmět autoškola…řidiči pozor!

floky, duck

FIM - BARKA 

Ve středu 25.4. jsme mohli být svědky nádherného divadelního představení některých studentů naší školy. Již od 15.00 hod. se hrálo premiérové představení dvou povídek J.Wericha (Fimfárum a Lakomá Barka).

      Od začátku bylo vidět, že diváci představení nadšeně sledovali, a bylo se opravdu nač dívat.

Jako jeden z hlavních aktérů se představil Radek Slavík, který si v první povídce zahrál roli sličné kovářovy ženy a v druhé povídce přímo lakomou Barku. Není divu, že nad jeho ryze ženskou spanilostí nabyla snad jediná tvář, která by se nezasmála.

      Dalšími postavami z této povídky byli: milý a své ženě nadevše oddaný kovář, rádoby vychytralý lokaj ze zámku, knížepán, babička z Nejdedále a také slečna turistka. Nechyběly však ani roztomilé postavičky jako je vodník, čert a nebo strašidla.

      Ve druhé povídce se kromě již zmiňované lakomé Barky představil pan farář, pan a paní učitelovi se svými roztomilými dětičkami, typické vesnické drbny - tedy slušně řečeno sousedky, Kubát a v neposlední řadě pan a paní starostovi.

      Nutno říci, že veškeré herecké výkony hlavních i vedlejších protagonistů, byly opravdu vynikající a že zhlédnuté představení mne doslova nadchlo. Nevím, co k tomu mám ještě dodat, snad jen - HODNĚ ŠTĚSTÍ V DALŠÍ PRÁCI !!!

Birke

Jezdící schody?!

Vážení čtenáři, naše redakce po nakouknutí do školního rozpočtu zjistila další utajovanou informaci: pan zástupce připravuje výměnu starých nepojízdných schodů za nové a pojízdné!!!

Důvod?

1) Zřejmě vysoká lenost profesorů, kteří musí chodit po schodech a nosit v rukou těžké pomůcky do hodin.

2) Vedení školy chce zvýšit zájem hlásících se záklaďoškoláků na naši školu, poněvadž hodlá naši školu prohlásit za bezbariérovou.

Za dobu letních prázdnin se chystá přestavba od šaten až po učebnu chemie (kde je nejvyšší frekvence žactva). Použijí se staré eskalátory ze stanice metra Karlovo náměstí, která je nyní v rekonstrukci. V jídelně se zřídí nájezdové rampy pro vozíčkáře.

Co z toho budeme mít my?

Konečně mě nebudou bolet nohy po namáhavém výstupu do třídy.

Kuřáci nebudou tak udýchaní a zmírní to jejich reptání po vyšlápnutí tří pater.

Sníží se počet pozdních příchodů do hodin.

Bude zlepšena možnost učit se i po cestě, zvláště na první vyučovací hodinu.

Urychlí to přesun o přestávkách.

A hlavně – zvýší to úroveň zkoušení v první hodině, jelikož zkoušející profesor i studentstvo budou náležitě odpočinuti po příjemné jízdě na schodech.

Při náhodném pozdním příchodu se budeme moci omluvit slovy: „Promiňte, ujel mi eskalátor.“

Už se těším, jak za rok budu potkávat spolužáky v kolečkovém křesle. 

tři křížky po funuse 

Kuře na oštěpu aneb Cesta do pravěku

(Reportáž závislého pozorovatele)

Představte si Váš milovaný profesorský sbor v pravěku... tak co, vidíte to? Pikantní představa! Já to viděl, byl jsem přitom a tato malá reportáž snad trochu přiblíží -náctiletým čtenářům super akci, na které nemohli pro svůj nízký věk a hladinu vědomostí být.

Podobná sešlost se koná každým rokem u příležitosti slavného Dne učitelů, a to v různých časových
dimenzích. Tentokrát moudří stařešinové zvolili cestu do minulosti, konkrétně do pravěku. Prý tam dobře vaří...Ačkoliv se většina zúčastněných pedagogů těšila na mamuta či
grilované medvědí tlapy, v rámci zásad zdravé výživy a reálného nebezpečí slintavky a kulhavky byl podáván lehce dietně připálený pták na rožni, v jídelním listu nazývaný Kuře na oštěpu.

Tož jsme se všichni po západu slunce sešli v útulné jeskyni, usadili kolem bambusových stolů na bambusové židle, vděčně přijali od obsluhy „nahoře s“ sladkou medovinu a minerální pramen a nedočkavě očekávali příchod vůdců tlupy. Bohužel, čekání bylo marné, oba zřejmě padli za obět dravým šelmám při lovu kuřat na slavnostní hostinu. Zoufalí stolovníci se je marně snažili přivolat z  Říše stínů a zběsile klovali do klávesnic svých mobilních telefonů,   však podzemní prostory byly pokryty vším možným, jen ne signálem... Čest nepřítomných zachránil bratr Dvořan, jenž povstal, vznešeným gestem si zjednal klid a hrdelním hlasem pronesl krátkou oslavnou řeč na počest příchozích. Potom jsme dvěma vteřinami ticha uctili památku padlých bojovníků. Nicméně výše jmenovaní se zřejmě z posledních sil doplazili k ohništi a dodali potřebný počet tučných ptáků, protože za další dvě hodiny dostal každý svou drůbež na oštěpu. Pár jedinců zvolilo humánnější přístup ke zvířatům a objednalo si placaté kuře na rozmarýnu. Přílohy pečené na ohni byly místy syrové a místy spálené, ale co byste chtěli v době ledové, že jo. Po hostině následovalo vyprávění dávných legend, popíjení medoviny, slabší jedinci nenápadně opouštěli jeskyni, aby se nemuseli zúčastnit závěrečného půlnočního bojového tance. Protože se takto vytratili téměř všichni, zbylých pět skalních vytrvalců tento poslední bod programu zrušilo. Vzápětí majitelé jeskyně odhodili své převleky barmanů a servírek a my s hrůzou zjistili, že jsou to Kanibalové! Naprosto nepokrytě se snažili zbylé naše lovce i mě zajmout a stavěli kolem nás klec z bambusových židlí. Proto jsme raději uprchli do pustých lesů Nuselského údolí... A tak tajné heslo večera: Kdo uteče, vyhraje! bylo do puntíku splněno. Lovu zdar!        

monty

Omská? Rychle pryč?

Tuhle otázku si klade asi každý student, když se dozví, že asi deset lidí z kvart opouští náš ústav. Důvod? – nízká kvalita. Ale jak se taková kvalita pozná?

Ve vybavení snad problém není. Není sice úžasné, ale o vzdělání nerozhoduje. Pak se nabízí profesorský sbor. Kvalitní profesory ale nezaručí žádná škola. Všude jsou lepší a horší profesoři. Bratr studuje na Gymnáziu Voděradská, na škole s celkem slušnou pověstí, ale nespokojenost s některými vyučujcími je tam také. Snad žádné gymnázium v Praze nemá to privilegium vybírat si „nejlepší personál“ z jiných škol. Dobří profesoři jsou rovnoměrně roztroušeni, nějací se uchytili i u nás. Výhoda „prestižních“ škol vyplývá jen z vyššího počtu uchazečů o studium. Jejich prestiž vlastně nevychází ze školy samotné, ale z talentovaných studentů. Důvodem k odchodu jsou tedy vlastně spolužáci na nedostatečné úrovni, kteří brání dalšímu rozvoji jedince. Zda takoví jsme, to si musí rozhodnout každý z nás.

Tahle škola má určitě dost problémů. Například to stálé zacházení se studenty jak s malými dětmi (ale nedáváme k tomu podnět my?). Dále nedostatek nepovinných předmětů. Tělocvik na deset způsobů asi neuspokojí, jazyků na výběr je dost. Bohužel není lektor, ale vedení se snaha upřít nedá, zatím každý lektor před námi utekl. Jestli Vám chybí programování nebo ruční práce, dá se to řešit kroužky mimo budovu.

Pokud někomu škola nevyhovuje, je odchod jistě rozumným řešením. Snaha dosáhnout výš je jistě pochopitelná. Přesto se stále diskutuje o příliš velké disociaci mládeže. „Gymnazisti“ nepřijdou do styku s „těma ze základky“. Tenhle přístup to jen prohlubuje. Ten studuje na Omský, ten na Gymnáziu Jana Nerudy, ten má kolo, ten má Porsche. Má to ale ještě cenu? Prestiž škol se bude stejně dál smazávat zavedením jednotných státních maturit. Zaměstnavatele už neoslníte vystudovanou školou s historii, sahající až do 19. století, ale úspěchem u státních maturit, tzn. znalostmi. Kde je získat, toť otázka.

Nevýhodou Omské je absence maturantů. Právě oni a jejich úspěchy na vysokých jsou hlavními ukazateli úrovně. My ale maturanty nemáme, a tak žijeme v nejistotě. Jak jsme na tom ukáže až čas. Do dvou let a do dne, zvu Vás na Boží súd, hyn sa ukáže.

xyz

 Je to tak? Zrušte osmiletá gymnázia!

Už dlouho slýcháme ze všech možných i nemožných stran, že budou v dohledné době zrušena osmiletá gymnázia. Nám se z dobře informovaného zdroje podařilo zjistit, že je to krutá, tvrdá, nekompromisní, drsná pravda!!! Studenti, truchlete!

Už nebudeme moci navštěvovat náš ústav! Již nikdy se nedotknete toho stovkami rukou ohlazeného zábradlí, již nikdy nesmočíte rty v nápoji, zakoupeném v  drahocenném školním automatu, již se vícekrát nepokocháte pohledem na „naši“ vitrínu s úspěchy „studentů našeho gymnázia!“ V neposlední řadě již nebude moci spočinout váš zadek na vždy čistých školních „WC hoši“ a „WC dívky“…

No, není vám to, milí studentíci, líto? Neproléváte nyní potoky slz, díky nimž nemůžete pokračovat ve čtení tohoto vysoce výživného článku? Plně s vámi soucítím, spolužáci, věřte, není mi lehko u srdce…

Vždyť už nikdy neuslyším naše vážené profesory, profesor Šimek nikdy neposkytne interview (čti intervijů) pro tento plátek, profesorka Mainzerová již nebude radit při zkoušení neumělým zpěvem (zeptejte se v kvintě A) a již nikdy neuslyšíme vždy neotřelé vtípky profesora Marka (volejme: „Budiž mu země lehká!“ nebo „Zatracený mozky zelený!“). Už nebudeme po letních prázdninách nepoznávat své spolužáky (tu nový přeliv, támhle nový sestřih, jinde nový člověk…), nikdy se již nezúčastníme PŠA (čti povinná školní akce), a proto budeme ochuzeni o cenné kulturní zážitky (uznejme ale, že i zde byly světlé výjimky). Již nebudeme s veselou myslí navštěvovat naši školní jídelnu a konzumovat UHO (čti univerzální hnědá omáčka) či rozvařené brambory nebo čočku (ty kuchařky nám nedopřejí klid ani po škole…)!

Nebudeme moci zasednout do lavic s nápisy: „NIRVANA“ nebo „KDO SI MYSLÍ, ŽE *** JE ***, AŤ UDĚLÁ ČÁRKU IIIIIII“ či „IRON MAIDEN“!

ALE: Nikdy již nebudeme moci užívat volna ředitelských dnů (každý po svém, samozřejmě, radši neptat se jak…) a přiznejme si to, spolužáci, nestýskalo by se nám po sobě? Nikdy již nebudeme moci oslavovat dobře napsanou písemku…či radovat se z další PŠA (viz výše), díky které se ulejeme (no ano – ulejeme…) Z pramenů, které považujeme za spolehlivé, jsme tedy zjistili tuto ohromující zprávu: osmiletá gymnázia se ruší s okamžitou platností od zítřka. A proto už zítra nemusíte (ba přímo nesmíte – jinak byste spáchali trestný čin!) jít do našeho ústavu!!!

Tak jsme se nakonec dočkali onoho magického data, že, kolegové? Až u srdce bolí… (Jak dlouho ještě Katillino…? – ony kvinty ví)

Mimochodem – neuspořádáme setkání studentů Gymnázia Omská po 20 letech? Bylo by zajímavé vidět ty právníky, makléře, soudce atd. – prostě elitu národa…

Nebo taky ne.

klára

V kině v ráji

 Předposlední březnový den byla naše škola v kině. Ano, tušíte správně, ten den jsme byli v odpudivě vyhlížející budově jménem Eden a film, na který jsme šli se jmenuje Musíme si pomáhat. Musíme si pomáhat je film režiséra Jana Hřebejka a hlavními protagonisty jsou Bolek Polívka a Anna Šišková. Je to film líčící osudy lidí za druhé světové války v protektorátním městečku.

Musím se přiznat, že jsem moc nepochopila důvod, proč jsme na tenhle film šli. Ano,  Musíme si pomáhat získalo většinu Českých lvů, včetně toho za nejlepší film roku 2000. A v neposlední řadě byla tahle milá tragikomedie nominovaná  na Oskara. Fajn, ale Musíme si pomáhat mělo premiéru zhruba před rokem a já si troufám odhadnout, že určitě třetinu studentů naší školy tenhle snímek už viděla. Tušíte správně, pokud si myslíte, že i já patřím k té jedné třetině. Můžete namítat, že tu jsou ty dvě třetiny, co ten film neviděly, také nebylo úplně povinné do kina jít a mimo jiné se film odehrává v době, o které se třeba teď učí kvarty v dějepise. Já tyhle argumenty beru na vědomí, ale přesto se mi zdá zbytečné chodit na film rok po premiéře. (Netvrdím, že já sama jsem nikdy nebyla v kině na filmu, který měl premiéru před hodně dlouhou dobou, ale…)

Co z toho vyplývá? Že pokud se v budoucnu vydáme do kina na třeba Kuře melancholika, Samotáře, Cestu z města, Všechny moje blízké, Ene bene, Kanárka, Rebely nebo snad Anděl Exit, budu nucena říci: "Děkuji nechci, již jsem viděla." (a jsem příliš sexy na to, abych to viděla dvakrát)

Tereza

Musíme si pomáhat na webu www.czech-tv.cz

ANGLIE aneb pár slov o našem zájezdě

Všechno bylo skvěle zorganizované a připravené. Ještě před odjezdem jsme věděli všechny důležité informace, u koho budeme spát, co máme mít s sebou (včetně typu obuvi: „…ty boty by neměly být kožené, neměly by být barevné a měly by být takové, abyste je pak byli ochotni vyhodit…“ a léku Suprapyrin – což nikdo z nás nikdy předtím neslyšel ani neviděl), dokonce jsme den předem věděli kde a s kým budeme sedět v autobuse.

Bylo nás 18 studentů z Gymnázia Omská, náš doprovod profesorky Vaňková a Zadražilová. Druhou polovinu autobusu zaplnili studenti Gymnázia Přípotoční a ještě z nějaké základky se svojí mladou profesorkou Veronikou. Pak tam byl ještě průvodce, který se vyznačoval zelenou nebo červenou mikinou a šedozeleným deštníkem, který měl neustále při sobě. Nejdřív jsme si mysleli, že je to bratr, či dokonce dvojník profesora Šimka, ale nakonec se představil jako pan Chalupa. No a v neposlední řadě dva řidiči. Oni měli zvláštností hned několik – jeden měl sádru na pravici, ale řídit jakžtakž dovedl. Občas ale jeden z řidičů zmizel někam do útrob autobusu – prostě si najednou kdesi otevřel takový poklop a zalezl pod podlahu, v jedné ruce plechovku Gambrinusu, v druhé noviny. Později jsme zjistili, že mají řidiči v zavazadlovém prostoru takovou menší postel…

Tak tímto heslem pokaždé začínal i končil náš perný den. Tento slogan se uchytil v mysli nás všech - účastníků, neboť za touto, na první pohled, krátkou větou, se vždy skrýval několikahodinový monolog našeho milého pana průvodce. Abychom se nedopustili nějakých nepřesností, pan průvodce počal svůj monolog již v Praze a s několika krátkými přestávkami u benzínových pump nebo na hranicích, ukončil svůj výklad druhého dne ráno po noční procházce Bruselem. Podotýkám, že jeho slova na dobrou noc zněla: " Tak a teď máte chvilku volna na odpočinek, ale spěte rychle :-))) " Na jeho sdílnost jsme si brzy zvykli.  Mnohdy svými znalostmi působil jako vědma nebo bezedná studnice informací. Věru nutno dodat, že jeho výkon byl opravdu obdivuhodný.  

Každodenní program byl vždy perfektně naplánovaný i do těch sebemenších detailů. Od rána se chodilo po památkách. Každý den bylo stanoveno, kam se půjde, v kolik hodin kde musíme být a kolik času na všechno máme. Občas jsme si k některým významným monumentům řekli "pár slov ..." a vše bylo v pohodě. Jen někdy nám ten okouzlující dojem trochu narušovalo počasí, ale ani tím jsme se nenechávali moc vyvést z míry. Nutno podotknouti, že Londýn je opravdu krásné město a že stojí za to se tam podívat. Někteří z naší výpravy brali krásy Londýna dokonce až tak vážně, že při rozjímání nad krásou některých památek se nám během dne ztratili. Ani já se nedivím, že je některé části Londýna až takto dojemně zaujaly. 

V Anglii se jezdí vlevo. Našim řidičům to problémy vůbec nedělalo. Nám ano. Na každém přechodu jsme se museli zastavit a uvědomit si, jak se správně rozhlédnout – k tomu nám dopomáhaly nápisy na zemi LOOK RIGHT!

Kupodivu i řidič nesedí v autě vlevo, jak je zvykem u nás, ale vpravo. To zavdalo příčinu nesčetným trapasům, které se nám přihodily. Občas se někdo polekal blížícího automobilu bez řidiče, ale až po chvíli si uvědomil, že řidič sedí vedle.

Když pro nás k autobusu přijel náš hostitel – Paul Connelly, David hned suverénně nastoupil do jeho auta, doufaje, že bude sedět na místě spolujezdce. Jaký byl jeho údiv, když spatřil před sebou volant a Paul mu podával klíče od auta: „You should drive, if you can.“ Do podobné situace se hned následující den dostala i prof. Zadražilová. 

Cestou do Londýna nás náš průvodce připravoval na všechny zvláštnosti a tradice Anglie a neopomněl ani typické puby, čili hospody. Začal krátkým videem, pokračoval detailním popisem typů anglických piv, způsobu točení piva, tvarům sklenic na pivo, cenám piva. Pokračoval vylíčením atmosféry anglické hospody, typického nábytku, hudebního žánru, který tam hrají,… Popsal také způsob objednávání a placení, co se v hospodě dá všechno dělat apod. Mluvil o tom přes hodinu. Profesorky to začínalo znervózňovat už po 10 minutách, kdy pořád dokola slyšely slova hospoda nebo pivo. Snažily se průvodce utišit významným pokašláním, nebo hlasitým „ehm, ehm“. Nedařilo se, průvodce mluvil dál a ještě více se do tématu zahloubal. Když domluvil, profesorky hned uvedly věci na pravou míru a sdělily nám, že ten, komu již bylo osmnáct má od nich povoleno (!!!) večer nějaký pub navštívit. Ó jak šalamounsky to vyřešily, když věděly, že jsme byli všichni mladší než 18.

To by ale nebyla správná školní akce, aby se nešlo do hospody. A tak jsme hned druhý večer vyrazili jsme po obhlédnout místní lokály. Vešli jsme hned do prvního podniku. Ve dveřích jsme potkali vysokého černocha, který už svým vzhledem vzbuzoval autoritu. Chtěl po nás ID-CARD, aby se ujistil, že nám bylo 18. Tak jsme šli o dům dál. Podobná situace se opakovala asi třikrát a víc pubů v těch končinách nebylo. 

Občas se nás někdo zeptal, odkud jsme. S odpovědí „Czech Republic“ přicházely i obavy, jakou vyvolá reakci. Angličané buď neměli ani páru, kde tahle země leží a pak odvětěli jen „oh, I see“, kupodivu se ale vyskytli i tací, kteří tušili kde naše malá velká země leží a hned reagovali: „oh, Prague, beautiful town“. Jeden hlídač na zámku Hampton se dokonce rozpovídal o naší ekonomice (to si zrovna nevybral naši silnou stránku) a pak ji začal porovnávat se Slovenskem.

Na české turisty tu nejsou nijak zařízení. Jedině ve Stratfordu, rodišti W. Shakespeara, měli prospekt o místním kostele v češtině. 

Jací bychom to byli Češi, kdybychom nevyužili všeho co je zadarmo! Byli jsme nejen pravidelnými návštěvníky toalet v McDonaldech, ale také jsme často zacházeli do vestibulů metra, kde byla většinou taková internetová budka, tedy takový počítač, na kterém se dá zdarma surfovat na webu. Odtud jsme pak posílali SMS přátelům do Čech a vzkazy do školy.

Informační centra s barevnými prospekty jsme taky brali útokem a někteří z nás si odnášeli kila propagačních materiálů. Angličané zachovávali kamennou tvář, v duchu si ale určitě říkali: „No jo, Češi.“

Jednoho dne mě překvapila moje spolužačka, když mi ukázala tašku plnou smetan do kávy, brček, stíny, kečupů, hořčic, solí a pepřů, které nabrala v různých fastfoodech - to z ní museli mít radost. Když ke mně pak zvedla obličej, všiml jsem si, že je nějak neobvykle zmalovaná a že i další dvě spolužačky jsou nějak neobvykle zmalované. Myslím tím všude řasenky,  třpytky a rtěnky, no prostě všechny ty věci, co na sebe holky patlají aby se cejtily krásně. Na můj nic nechápající pohled odpověděly všechny tři jednohlasně: „TOP SHOP“. Později mi vysvětlily, že našly jednu super parfumérii a kosmetiku, kde se takhle „nádherně“ a zadarmo mohly namalovat a že pod touto vrstvou jsou ještě tři další a že to bylo super. 

O McDonald’s jsem se v tomto článku již několikrát zmínil. Ano, byla to taková náše oáza, skoro mi připadalo, jakoby se všichni mí kamarádi v tom hnusném americkém podniku cítili jako doma. Průvodce nás vždycky upozornil, kde se nachází nejbližší McDonald’s a polovina z nás tam hned šla, místo aby prohlížela památky Londýna. Někdo se tam šel najíst, jiný jen posedět, další využít čistých toalet zdarma.

Ano, je opravdu zřejmé, že ke kráse Londýna nepatří zdaleka jen památky, ale i místní městský zvěřinec. Již na Trafalgarském náměstí jsme se setkali s místními opeřenci. Člověk by si v tu ránu ani nepomyslel, že je v Londýně, když se mu mračna holubů míhala nad hlavou.

V místním parku, nedaleko Buckinghamského paláce se nám podařilo odchytit i kačenky, které nejmenovaný D.R. učil aportovat. Dokonce když jsme jim nabízeli naši svačinu - tj. toustový chléb, slyšely i na české zavolání  "kačenko popros ..." Našemu výcviku kačenek nakonec neodolala ani veverka, která se na nás přišla podívat. 

Při vší úctě musím uznat, že exkurze Londýn se zdařila. K radosti našich profesorů musím podotknouti, že při návratu do Prahy kupodivu nikdo ani nechyběl ani nepřebýval. Nevím, jestli je na místě mluvit za všechny, ale z mého pohledu musím říci, že se mi tam moc líbilo a že za ten týden jsme si tam zvládli jednak prohlédnout celý Londýn, mluvit v rodinách jen a jen anglicky a především si užít spoustu legrace.

birke, floky

fotografie ze zájezdu najdete na http://omska.aktualne.cz/anglie

Naďa Hrušková

Jak už se stalo dobrým zvykem, máme pro vás rozhovor s pedagogem naší školy. V tomto čísle se "obětí" stala profesorka angličtiny a němčiny Naďa Hrušková. Abychom tak trochu prolomili jazykový stereotyp, rozhodli jsme se tento rozhovor udělat v angličtině. Někdo by mohl namítnout, že to mohlo být v němčině, ale to by se mohla vzbouřit frankofonní část studenstva. Anglicky umíme více či méně všichni, a tak vám přejeme (s jistou dávkou škodolibosti) příjemné čtení.

Where were you born and where did you spend your childhood? Do you remember anything interesting about your first years?
I was born in Prague and I have always lived in Prague. 
Well, I´m not of the people who remember things from long ago very clearly, so I actually do not have any concrete memories connected with childhood.

Where did you study at? Did you enjoy it?
I went to secondary school in Prague 7. I didn´t mind school, there were many subjects that I quite liked, but there were also subjects which I hated, like physics or chemistry. But I must say that I really liked mathematics, because especially at secondary school we had a really great teacher. 
I do believe that personality of the teacher is really important. So I liked mathematics and I was considering teaching either - I wanted to teach. I was thinking of either applying for mathematical and physical faculty or doing languages.

When did you start learning English? Did you like it at first?
Only at the secondary school, because before the revolution you could not take english at those normal, regular basic schools.
It´s actually adifficult answer, because as I´ve already told you, I was later thinking of choosing between languages and mathematics. So I did like languages, I had been studying German for quite a long time, from the age of eight. And I did like German as a language.
I think I actually also liked English, but on the other hand we were not very lucky with the teacher and we did not know much from the school. So I couldn't say I really loved the language. I did like it. 

Which of these languages do you like more and which one do you find more difficult?
I don't think that I should say that I prefer one.
I always say that I consider English more difficult after the first three or four years and German more difficult at the beginning. Because in German you have to start with a lot of things that go with conjugations and all those different forms at the beginning. But I think after some three or four years you really take it up and you can find German much easier, because they are our neigbours and I think it's also in the language. There are many things in the grammar that are similar like here and you can guess quite a lot of expresions, actually many idioms are the same in German and in Czech. While in English, the beginnings are easy, it just looks like being a very easy language, because you don't have to think too much about endings and so on. But once you get to the phrasal verbs, idioms and system of tenses, it becomes more difficult.

Why and when did you choose exactly the profession of a teacher?
It must be probably a long ago. I think I really wanted to teach, or liked teaching quite soon. My dolls had their own exercise-books and I was of course marking them…such a crazy future teacher.
But also many people in my family were teachers, so that probably was also an influence and…I just liked teaching.

Are you satisfied with teaching at our school?
Yes, I am. For me, it was a big change, because I had been teaching at the previous school for 14 years - quite a long time - and I knew the teachers, the colleagues well, the students, so it was difficult after a long time to move. But I am very happy here.

Is there something that would you change here?
Well, if I had more time to think about it, I'd come up with some ideas, but just small things. For example - I was never used to having to supervise on the corridors all day, because at the previous school, we had students only from the age of 14, so there was no need for teachers to supervise on corridors and I just can't get used to it. But I don't think it actually should be changed, because here are younger children. 
I don't know. I wouldn't change anything.

Which qualities do you find most important in people, especially in your relatives?
It's strange to talk concretely about the relatives, because I think they are people who are your family and there are strong ties with the people.
I think definitely tolerance reliability. It's always good when you have people who are ready to help and try to understand when you have some problems or difficulty, but if you also can have fun with them.

Are there any qualities of the people which you don't like?
Well, speaking generally about people I really quite hate people who are not responsible or reliable, who promise something and then just don't keep to the promise, who are not frank people, who will be trying to make excuses for everything and inventing possible excuses or apologizes or something rather than saying why they couldn't do something. I don't like big-headed people, but I think almost nobody does.

We don't know anything about your spare time. Could you tell us about any of your hobbies?
I like going to the theatre quite a lot. So I go there quite often. I also like reading. I used to do some sports, but I don't anymore. I always try to take up some exercise, but I never manage to hold through.
So it's actually mainly passive things. 
Of course I like seeing friends and being with them.

Is there anything more that you would like to take up or try, if you hade more opportunities?
If it's about new things, I don't know. I'm always tempted for example when I see people bungee-jumping or something like that, but I'm not sure I could really come to try it myself. Standing up on the bridge, I would propably be afraid that some accident happens. But that's rather tempting. I also always wanted to take up French, but I never managed. And I would like to travel to some exotic countries.

Do you have any pet at home or would you like to have one?
I don't have a pet and I actually don't think I could not afford it. But I couldn't keep one. I live in a block of flats in the area, where there aren't too many green places around. It would definitely be a problem. The type of pet I would like to have would be a dog - none of the smaller animals like amsters or budgeriars.

jemima & kenny

Návštěva Hradu očima Bořka

Ve čtvrtek 10. května se třídy G1.A a sexty A, B vydaly na Hrad za účelem návštěvy expozice "10 STOLETÍ ARCHITEKTURY". 

Již samotný název zaváněl něčím zajímavým, což se také později vyplnilo. Po různém šmelení s lístky, které naši profesoři zakoupili (prý legálně) na jednom trhu v Moskvě, jsme tedy měli dveře volné. Všichni nedočkavě listovali prospekty, které byly součástí lístků a mnozí vznášeli na paní profesorku rozmanité dotazy. Už už jsme vcházeli dovnitř, když se náhle kdesi ze zadu ozvalo: "Chceš bičem přes nos?" Naše paní profesorka si to samozřejmě hned vztáhla na sebe a briskně se pustila do boje s tlupou místních vyvrhelů. Samozřejmě že já s Vendelínem jsme ji v tom nenechali a bitku rozehnali. Zato nám naše Božka na konci koupila zmrzlinu. Teď už nic nebránilo tomu, abychom se vrhli do historie. U vchodových dveří si ještě někteří nakradli červené polštářky, které děti používaly k různým válkám, a poté s nimi běhali celou dobu prohlídky… 
Hned v první místnosti, která byla, jestli se nepletu, věnována renesančním městům a vůbec všem stavbám po celé České republice z období renesance mě okamžitě zaujaly nádherně provedené modely renesančních měst. Nejvíce potom model věže Hrádku z Českého Krumlova, kterého jste si mohli všimnout při výstupu do prvního patra. V prvním patře jsme mohli zhlédnout pár filmových dokumentů, které pocházely z míst, která měla co do činění s renesanční architekturou. Celá skupina infantilních prváků se shromáždila u prezentace města Telče a překvapivě potichu a klidně pozorovala rychle se měnící obrázky. Po chvíli někdo přišel s návrhem, abychom vyměnili kazetu a do místního videa strčil nahrávku z oslavy narozenin své mladší sestry. Někteří zůstali, ale většina se s brumláním, že už to jednou viděli, odbelhala pryč. Všichni nyní vrátili červené polštáře a následoval únik z Letohrádku královny Anny přímo do jeho překrásných zahrad. Jako indiáni jsme se brodili pralesem, abychom unikli ostrému zraku podivného deratizéra, který visel za jeřáb a ničil vše, co se hýbalo. Jak jsme se tak pomalu plížili k vysněnému cíli, kterým byl stánek se zmrzlinou, tak nic. 
Před námi byla ještě jedna expozice nacházející se přímo v podhradí. Vše jako by z oka vypadlo návštěvě první, akorát že teď jsme byli úplně někde jinde. Samozřejmě že jsem nezpanikařil a běžel za ostatními kamsi dolů po románských schodech, držel sem se románského zábradlí a vůbec to tam všechno bylo v románském slohu. Hned po sestupu dolů u mě všudypřítomná tma, chlad a kamenné zdivo navodilo první představy o atmosféře doby před deseti stoletími.
I přes mnohé nesnáze a utrpení, které nás po celou dobu pronásledovaly, ať už v podobě opilců, netopýrů, zlodějů, pralesních můz…, se mi návštěva výstavy líbila. Škoda jen, že jsme stihli navštívit jen malou část.

Lodyha
 

Přednáška

25.4. jsme se zúčastnily přednášky na Střední zdravotnické škole v areálu Vinohradské nemocnice - přijít mohl kdokoliv, kdo vlastní nejméně dvě prsa. Aby nedošlo k nedorozumění, šlo o přednášku na téma rakovina prsu.

Přítomnost umakartových ubrusů se zbytky zaschlé omáčky z minulého týdne, komunistické nástěnky a "odeur bizarre" z kuchyně dodávaly přednášce na vážnosti. Podle nacpanosti sálu by se mohlo zdát, že se dostaví rocková skupina, ale místo ní přišel postarší pohledný muž kolem sedmdesátky, vypadající jako americký prezident. Bohužel, ale možná spíše bohudík, měl místní mikrofonový technik angínu, a tak z neustálého pískání probleskla občas slova typu prso, prso a ještě prso (frekvence 20krát za minutu). Závěr celé přednášky byl opravdu povznášející: Nikdo tomu neujde, ale nejdůležitější je kojit (jedno koho a za jakých okolností, ale hlavní je, abychom to stihly do 32 let). 
Každopádně je ale dobré, že se takováto akce konala, neboť nebezpečí nám může kdykoli zaklepat na rameno (nebo spíše na ňadro?).

Holky
 

Kam s nimi?

Nedávno byla v televizi uveřejněna reportáž o školní docházce mentálně či tělesně postižených dětí. 

Hlavní otázka zněla: "Mají nebo nemají navštěvovat třídy s "normálními", tedy nepostiženými žáky? Součástí reportáže byla i anketa, v níž jsme z úst jednoho muže mohli slyšet větu "Vadí mi, když moje děti chodí do třídy s debilem". S tím se přeci nedá souhlasit! Postižené děti potřebují stejně jako ostatní (ne-li víc) kolektiv, kde by si našly kamarády a kde by se necítily odstrčené, jak tomu bývalo před několika málo lety… 
Osobně si myslím, že zařazování těchto dětí do běžných tříd je správné, navíc z televizního příspěvku bylo patrné, že jejich spolužáci je nikterak nevyčleňovali z kolektivu, naopak se naučí být k postiženým lidem daleko tolerantnější. Pokud k tomu ovšem budou vedeni i doma, což asi ještě nějakou dobu potrvá….

Duck

Kung-Fu

Kung-Fu znamená v překladu tvrdá práce. Je to ryze čínské umění, jedno z nejstarších, ne-li vůbec nejstarší umění boje na světě. 

Zahrnuje filozofické, medicinské a duševní aspekty. Jeho stáří je přibližně - včetně prazákladů - 5000 let. Jedná se o nejkomplexnější bojové umění - jde spíše, než o umění boje, o soubor fyzické stránky člověka (boj), duševní stránky (meditace, filozofie) a vědomeé stránky (znalosti rostlin, medicíny). 
Pokud si vzpomínáte na znělku ze seriálu "Kung-Fu - Legenda pokračuje", pak si určitě vybavíte D. Carradina, kterak si vypaluje na předloktí znaky tygra a draka. To není pouhá filmová frajeřina. Žáci kláštera Šao-lin (tichý les), samozřejmě dříve, skládali takovéto zkoušky: proběhnout uličkou s dřevěnými figurami s noži a ostny, které se uvedly do pohybu a na konci museli odtlačit dvě rozžhavené nádoby, které jim tyto znaky - tygra a draka - vpálily do dlaní. 
Kung-Fu vychází z tzv. Wu-Šu, což je souhrn všech čínských bojových umění. Pod pojmem Kung-Fu se skrývají desítky a desítky stylů, vycházejících ze stylu boje zvířat a pozorování přírody. Existují styly se zbraněmi i bez nich. Mezi ty nejznámější patří: drak, had, tygr, jeřáb, Choy-Li-Fut, opice, kudlanka nábožná, opilec, WingTsun (založen ženou), JeetKuneDo (založeno Brucem Lee), Tai-Chi-Chuan. Poslední tři styly jsou dnes velice populární a hodně se rozšiřují. Kung-Fu dalo základ desítkám jiných umění a je také pramenem pro novodobá umění (combat-Jitsu, Alkampf-Jitsu, Aikido,…).
Tímto bych uzavřel tento miniseriál, neboť bojových umění je opravdu mnoho a to, o čem jsem vám zde psal, je pouhý zlomek z toho množství. Snažil jsem se vybrat ty nejzajímavější a také ty, které znáte, nebo byste alespoň mohli znát, z televizní obrazovky. V příštím čísle si své znalosti o bojových uměních ověříte v malém kvízu. 

glíp

Kafe (o mé spolužačce)
Na stole šálek kávy, 
sledovat lógr, to mě baví.
Má spolužačka chce kluka, 
v práci do ouška ji kuká.
Pozval ji do kavárny,
tam jezdí kafe s karavany.
Moje spolužačka je na hlavu,
tupá řekla: "Nepiji kávu."


Slunce
Paprsky padají na mou tvář,
mou mysl vždy rozjasní
zlatá paprsků zář.
Také mě paprsky tváře mazlí.
Co bez slunce by bylo?
Ve tmě udělá se málo.
Máme slunce pro radost.
I když někdy už ho máme dost.

tři křížky po funuse

Hudba na webu

Tento článek by vám měl představit možnosti vyhledávání informací o hudbě a hudbě samotné.

Určitým vodítkem orientace na Síti by vám mohly být vyhledávací a odkazovací servery. Chcete-li sbírat informace primárně v českém jazyce a o českém prostředí, lze doporučit databázi Seznamu. Najdete ji na adrese http://dir.seznam.cz/umeni/hudba/.
Vybírat můžete podle žánrů, hledat v akordových databázích, v nabídce festivalů, podívat se na stránky jednotlivých interpretů a to jak oficiální a tak i často povedené stránky neoficiální, dále jsou zde webové stránky hudebních nakladatelství. Jedna z největších zahraničních databází je na odkazovači Yahoo a to na http://dir.yahoo.com/entertainment/music/. Tuto databázi je možno doporučit lidem zajímající se o konkrétního interpreta nebo skupinu, protože zdejší seznam položek čítá více než 45 000 položek.Vyhledávání v Internetových databázích však může být velice obtížné a časově náročné pro člověka který se nevydá přímou cestou k cíli.
Pro internetového uživatele, který se zajímá o hudební dění soustavně, a chce mít přehled o všech novinkách existuje spousta adres k vyzkoušení. Z českých to je třeba denně aktualizovaný www.musicserver.cz, přehlednější variantou je www.i-music.cz. Dobrou adresou pro vyhledávání informací o koncertech v Čechách je http://czech.musicpage.com s jejich podrobným měsíčním přehledem. Pro srovná/ní uvedu pár adres na podobná zahraniční periodika. Reprezentativními zástupci jsou například internetové časopisy New Musical Express na doméně www.nme.com, www.music.com nebo Internetová podoba časopisu RollingStone - www.rollingstone.cz.
Z internetových ochodů zaměřených na hudbu bych uvedl www.amazon.com, kde kromě hudby najdete většinu knih na které si vzpomenete, samozřejmě v anglických originálech nebo překladech. S nakupováním hudby na internetu mám dobré zkušenosti s www.albumcity.cz, ceny jsou tu obecně nižší než v normálním obchodě (a to i po započtení messengera, který Vám zásilku, pokud je na skladě, přinese druhý den po objednání) a výběr je ve srovnání s kamennými obchody mnohem větší.
Na závěru bych se chtěl zmínit o fenoménu MP3. MP3 je formát pro kompresi a ukládání hudby uvedený v roce 1997. Tento formát zajišťuje poměrně vysokou kvalitu záznamu na "málo místě". V průběhu tohoto roku chce firma Thomson, vlastnící práva na MP3, uvést na trh nový formát MP3Pro, slibující obdobnou nebo dokonce lepší kvalitu jako MP3 ale s ještě větší, asi dvojnásobnou komprimací. 
MPtrojky si můžete přehrávat na počítači pomocí softwaru k tomu určenému (nejčastější je asi Winamp, tento formát však již umí všechny moderní přehrávače), nebo na k tomu určených přístrojích, jejichž vývoj šel od prvních, které byli vybaveny malou pevně zabudovanou pamětí, která vyžadovala po zaplnění přemazání, přes přístroje s vyměnitelnými, poměrně drahými paměťovými moduly, až po podle mě nejprogresivnější discmany s integrovanými dekodéry MP3. Právní náhledy na volnou distribuci hudby na Internet jsou dva První zastávají hudební vydavatelství a většina umělců, ti mluví o krádeži duševního vlastnictví. Zastánci prvního názoru chtějí řešit situaci pomocí placených hudebních internetových knihoven. Druhý názor přirovnává šíření hudby po počítačové síti k nevinnému a právně čistému nahrávání si hudby z radia. Druhé stanovisko zastává většina uživatelů sítě a někteří umělci, kteří v tom vidí spíše pomoc v prodeji jejich nahrávek. Mezi umělce hájící MP3 patří například Moby. O problematice MP3 se dozvíte poměrně dost na www.mp3.cz. 
Hudby v daném formátu naleznete na internetu opravdu hodně, například na www.audiofind.com. Já doporučuji Napstera - www.napster.com, kde si stáhnete klienta, registrujete se a můžete čile vyměňovat.

Bobesh

Napster

Celé to začalo před třemi roky, kdy se teprve osmnáctiletý americký student rozhodl umožnit milionům uživatelů internetu přístup k hudbě zadarmo. Jmenuje se Shawn Fanning a v současnosti je označován za "nejvlivnějšího teenagera světa".

Zjednodušeně, jak program Napster funguje (fungoval): po spuštění se Napster připojil na některý ze serverů, kterému předal informace o MP3kách na vašem disku a z tohoto serveru si Napster stahoval informace o MP3kách, které chcete vy. Samotné stahování MP3jek ale probíhalo tzv.peer to peer technologií, to znamená, že samotná MP3ka přes server nešla, ta šla rovnou z "dárcova" počítače do "příjemcova". To byl jeden z faktů, který umožnil Napsteru dlouho přežívat přes intenzivní naléhání právníků. Jenže jak je tomu v běžném životě, že nemůže být něco za nic, tak se i Napster okamžitě ocitl pod palbou nekonečných žalob ze strany gigantických nahrávacích společností, které požadovaly okamžité zastavení jeho provozu. Jejich hlavním a společným argumentem, bylo, že Napster hrubě porušuje autorská práva a připravuje tak "chudáčky" interprety o miliony peněz. Paradoxem je, že minimálně 70% z prodaných CD "shrábnou" právě ony nahrávací společnosti. Nechápu, proč bych měl platit někomu za to, že mi vypálí cédéčko, když si to můžu udělat sám a ještě k tomu desetkrát levněji.
Tyto spory se vedou už skoro dva roky a myslím, že nemá ani cenu popisovat jejich průběh. Hlavní je, že nyní už je rozhodnuto: Napster končí. Chtě nechtě musí plnit soudní příkaz soudu v San Franciscu a postupně tak blokuje přístup ke skladbám nejrůznějších interpretů. Takže kupřkladu o Madonnu už na Napsteru nezakopnete (musím říct, že absence jejích songů mi srdce netrhá, ale každý máme jiný vkus, že. Ovšem zkusíte-li to a do hledání zadáte nespisovně Madona - pár jejích skladeb se ještě v databázi potuluje.
Nic není ale ztraceno, protože existují jiné prográmky, které poskytují podobné služby jako Napster, ale nepotřebují k tomu žádný centrální server. Typickým představitelem je Gnutella. Funguje jako síť bez centrálního stanoviště, takže když zrušíte jeden počítač, je jich tu mnoho dalších a tudíž se stává, narozdíl od Napstera téměř nezničitelnou. 

Lodyha

MIG 21 - Lucerna Music Bar

Určitě znáte Jiřího Macháčka. Jistě si na něj pamatujete z filmu Návrat idiota nebo ze Samotářů. Asi také víte, že Jirka Macháček je herec Divadla Sklep a asi je vám známo, že osoba moderátizora jménem Doktor Vinetú je s osobou Macháčka totožná. Možná jste slyšeli, že Macháček hraje s kapelou Mig 21. A je docela možné, že jste tuhle skupinu viděli na podzim 2000 v sobotním pořadu Noc s Andělem na ČT2. Ale jestlipak jste 12.4. 2001 byli na Migu v Lucerna Music Báru? Ne? Tak si to nechte aspoň vyprávět.

Původně měl Mig hrát v Lucerně 15.3., ale pro nemoc muselo být tohle vystoupení zrušeno a koncert konal až 12.4. Koncert se tedy odehrával ve vyprodaném Lucerna Music Báru od devíti hodin. Začalo se s obvyklým zpožděním v 2145, ale zato s nebývalým nasazením. Pro neinformované: Mig 21 je kapela, která je rychlejší než zvuk, hraje funkrock, skládá se ze čtyř hudebníků plus Macháčka jakožto textaře, zpěváka a tamburínisty. Mig se stal známým vlastně až po Samotářích a určitou část publika tvořily "náctileté holčičky, co přišly na Macháčka - toho Jakuba ze Samotářů". Pro tahle stvoření nemám moc pochopení, protože já chodím odvždycky na koncerty kvůli muzice a ne kvůli jednotlivejm tvářičkám (ale ten bubeník je vážně pěknej).
Macháčkův pěvecký výkon určitě hraničil s hereckým a myslím, že to nikomu nevadilo, ba naopak. 
A co se teda hrálo? Přiznávám se, že neznám správné názvy těch písniček, ale pokusím se vám je přiblížit. Tak třeba ta o tom " Jak mě kluci včera vyhodili z kapely", taky ta o tom, že " Všechny stoly maj rohy a nohy a všecky kozy maj cecky, fakt všecky" a samozřejmě ani ta o skejtu nemohla být vynechána - "Ten pocit, že první skejt sis udělal sám" nebo ta písnička o tom, že "Neměl, jsem tu cikánskou holku potkat za lesem". Mig je založený na textech, ale hudba není odstavena na vedlejší kolej. Já osobně "klasické funky" nemám moc ráda, J.A.R. mě třeba nudí. Ale Mig 21 nehraje funk, ale funkrock a je to znát.
Asi bych neměla zapomenout na to, že celý koncert byl pečlivě snímám několika kamerami České televize (mj. ve Štěpánský stály čtyři přenosový vozy) a ke konci se Macháček rozhodl, že si taky něco natočí a "vypůjčil" si jednu kameru, výsledek bude asi dost zajímavý.

Tereza

www.mig21.cz

Wohnout - Zlý noty na večeři

Druhé album partičky, jejíž jádro tvoří autorská dvojice Honza a Matěj Homolovi, bylo v recenzích tuzemských hudebních magazínů velmi kladně ohodnoceno, Rolling Stone ho dokonce označil za nejlepší české album roku. A pravdou je, že Wohnout udělali krok kupředu. Po prvotině Cundalla přišli již s velmi vyrovnaným albem, na kterém si velmi jistě razí svůj osobitý styl. Na první poslech většina skladeb odradí svými nepříliš uchu ladícími intry (kupříkladu u skladby "Ryba shnilá"), nicméně později přechází do skladeb s výbornou melodikou, kvalitním kytarovým doprovodem a slušnými sóly. Právě kytaru ovládají oba Homolové velmi slušně a to je jednou z předností Wohnoutů. Vytknout se jim dá snad jedině zpěv, který je sice na albu v nejlepším pořádku (oba zpívající Homolové si hrají s hlasem a slůvky), nicméně naživo není Wohnoutům příliš rozumět. K textům se dá říct pouze to, že jsou velmi osobité a nikdo kromě homolů tohle nesloží. Na Zlých notách si také zahrálo pár zajímavých hostů, např. Vladimír Merta či bývalý basák Lucie Marta Minárik. A co dodat? Zlý noty stojí za poslech a nudit se u toho rozhodně nebudete. Jde však také o zvyk.

Nawt

www.wohnout.cz

Green Day - Warning

Tímto albem Green Day možná lehce zklamali větší část svých fanoušků, nicméně přesunem od punkrocku spíše k rocku se přiblížili širšímu spektru posluchačů. A právě díky přesunu k měkčím a pomalejším rytmům je Warning letitými příznivci kritizováno, zatímco ti, kteří o Green Day do dneška nic nevěděli, hodnotí toto album velmi kladně. A pravda je spíše na jejich straně. Celé Warning se může pyšnit kvalitnějším zvukem (což byla slabina Green Day), propracovanějšími aranžemi, duchaplnějšími texty a experimentování s nástroji jako harmonika a mandolína mu také přidalo. Překvapením je, že Billie Joe sáhl také po akustické kytaře (kupříkladu skladba Warning je celá akusticky). Co zůstává při starém, je melodičnost a jednoduchost. To je klad i zápor současně, poněvadž většina skladeb je založena na schématu čtyř akordů, což celému hudebnímu projevu ubírá na kvalitě, kladem ovšem je již zmíněná melodičnost. Album obsahuje 12 skladeb. Médii již prošly singly Minority a Warning, ale pokud si album poslechnete celé, najdete tam ještě mnoho lepších.

Nawt

www.greenday.com