naraznik

obsah

EDITORIAL

KRÁTCE

POSTŘEH - Ze školních lavic

NÁZOR - Co si myslím já?

EXKLUZIVNĚ - Jaké budou prázdniny našeho profesorského sboru?

TÉMA - Jídelna

ROZHOVOR - Nemocnice

BOJOVÁ UMĚNÍ - Test

HUDBA - Dva názory na Lucii

FEJETON - Igelitky

Tak letos naposledy...

Se závěrem školního roku se Vám dostává do ruky i poslední číslo Nárazníku. V letošním školním roce je poslední, ale zároveň je tak trochu první.
Už jsem se určitě v minulých číslech zmiňoval o grantu OSF, který jsme dostali na vydávání časopisu. Diky němu se snad podaří zvednout úroveň Nárazníku - myslím tím teď kvalitu tisku a podobně. Kvalita obsahu záleží na tom, co milí studenti a profesoři napíšete a přinesete.
Dostali jsme od vás několik zajímavých dopisů, kde navrhujete různá zlepšení Nárazníku, píšete co se Vám líbí a nelíbí a tak nám pomáháte k dalšímu vylepšení časopisu. Svolal jsem celou redakci a do dalšího roku jsme pro Vás vymysleli spoustu nových nápadů a inovací. Můžete se těšit na ankety mezi profesory, zajímavější rozhovory a to nejen s profesory, ale i se studenty, pokusíme se obnovit comix.
Tak až v září přijdete do školy, nezapomeňte, že je tu Nárazník.

floky

P.S.: Úplně jsem Vám zapomněl popřát hezké prázdniny, spoustu sluníčka, mnoho krásných zážitků s novými i starými kamarády,… Cestujte, objevujte, poznávejte, užívejte si, ale hlavně se neztraťte a koncem srpna začněte přemýšlet o tom, že byste mohli zase jít do té školy…

Jak jsme dopadli na Nudě.cz?

V minulých číslech jsem Vás prosil, abyste hlasovali na serveru www.nuda.cz o tom, jak se Vám líbí Nárazník.
Děkuji všem, kteří mé prosby vyslyšeli a dali nám svůj hlas. Soutěž byla ukončena 15.6.2001 v 19.00 hodin. V hlasování čtenářů (tedy Vás) jsme se umístili jako první - naše skóre bylo 2,71. Virtuální porotě se ale naše internetové stránky asi tolik nelíbily, nebo nebyla spokojená s jejich obsahem - prostě - ohodnotili nás 2,9, což nás posunulo na konečné druhé místo za časopis Gymnázia Hlučín Jam (www.nuda.cz/sc/jam).
Co z toho vyplývá? Jestli organizátoři dodrží slib a udělí ceny, které inzerovali, měli bychom pro školu dostat 10 licencí programů Microsoft Office a pro redakci nějaké reklamní předměty. Hurá!
Příští rok se soutěže o nejlepší středoškolský časopis samozřejmě zúčastníme znovu, tak Vás už teď žádám o Vaše hlasy…

floky

Bližší informace o výsledcích soutěže najdete na www.nuda.cz/souteze

nárazník 4/2001

šéfredaktor
Honza FLORIAN
redakce
Jirka BOCHNÍČEK
Pepa BOROVIČKA
Eliška DUDOVÁ
Kristina DURCZAKOVÁ
Tereza MAŠKOVÁ
Mirek NIKL
Vít PEJČOCH
Eva PÍCHOVÁ
Ondra PŘENOSIL
ostatní příspěvky
Jirka DOUBEK
Klára DOLEŽÁLKOVÁ
Barbora NOVOTNÁ
Petr ŠEBEK
a další
kresby a fotografie
Markéta KRAJNÍKOVÁ
Vít PEJČOCH
Eva PÍCHOVÁ
a další
design
Honza FLORIAN
webdesign
Mirek NIKL

e-mail
naraznik@seznam.cz
www stránky
http://naraznik.hyperlink.cz
uzávěrka tohoto čísla
21.06.2001

Názory otištěné v Nárazníku nemusí odpovídat stanovisku redakce.

Protože se všichni rádi fotografujeme, rozhodlo se vedení opět objednat fotografa, aby navždy zaznamenal naše usměvavé a spokojené tváře, stejně tak obličeje našich profesorů. Stalo se tak 31.5. Původně jsme se měli fotit venku, ale pro nepřízeň počasí se celá zábava přesunula do učebny číslo 33 a chudák kvinta A hledala celý den azyl po jiných třídách - chvilkami i vypadali, že hodlají vyučování protestně strávit na chodbě před svou třídou. Všechny třídy se postupně vystřídaly u fotografa Kadeřábka, který už deset let nezdražil. Tentokrát jsme se fotili bez toho milého psíka, co byl vloni na všech snímcích (letos byl totiž zavřen v Kadeřábkově voze - do budovy ho prý raději netahal - nechtěl dráždit vedení - ale já se ptám: Kde stojí psáno, že do školní budovy nesmí zvířata? Proč by si například moje spolužačka nemohla na hodinu češtiny přivést s sebou i svého čtyřnohého miláčka?). No a pak to cvaklo a žádný ptáček nevyletěl, jak nám Kadeřábek sliboval.
Fotografie všech tříd (vč. profesorského sboru a uměleckého přednesu) si můžete prohlédnout na www.omska.cz

A opět se konalo závěrečné vyúčtování - profesoři i my jsme zjistili, že konec roku je tu cobydup. Oni musí uzavřít známky, napsat vysvědčení , čtvrtletky a podobně. To byl humor. Nevím čím to je, ale nějak
mi připadalo, že letošní závěrečná bilance nebyla zdaleka tak dramatická jako ty předchozí. Tak snad nám to dopadne dobře. Malé doporučení pro ty, co se moc neučili, na klasifikaci kašlali, nechali si nasázet koule a mají rodiče, jež tato skutečnost dokáže malinko rozhodit - na zadní straně indexu je kontakt na linku bezpečí a pro všechny případy je tady taky naše psycholožka Mgr. Zuzana Karlová.

Také nesmíme zapomenout na hudebně-zábavný pořad nazvaný Malé Maturity, kterých se i letos zúčastnilo studentstvo kvart. Když jsem se zajímal, co to s nimi dělá, někteří jen zvedli hlavu od učení a pravili, že z devatenácti témat z němčiny mají připraveny jen dvě a že nemají čas, že se musí učit. Někteří mi řekli, že z devatenácti témat z němčiny nemají připraveno ani jedno a že na to s…., že je to jen formalita. Tak nevím, co si mám myslet.

Co to vidím - nevidím. Ve vrátnici se nám mění personál! Nejenže tam máme nějaká ta zvířátka - tím teď myslím ty rybičky, které se tam nedávno objevily. Onen mladík, který si tam pravděpodobně odbýval to, čemu se říká civilní služba, zmizel. Místo něj tam sedí malá dáma, tak uvidíme, jestli mě i ona bude vpouštět do školy v 7:59:59…

Profesorka Burianová vyrazila na vodácký kurz s některými žáky sext a G2.A - předtím ale pobíhala jako obvykle po škole a každého na potkání se ptala, zdali "jede na vodu?" a byla mírně nervózní, když jí ten člověk řekl "ne". Když ovšem řekl "ano", spustila naň přehršel informací - kdy a kde je sraz, co si má vzít s sebou, co si nemá vzít s sebou a podobně. Profesor Šimek litoval, že s sebou jeho sportovně založená kolegyně nebere i některé pro něj nepohodlné studentky, hledaje příležitost jak se jich alespoň na pár dní zbavit. Uvidíme, kolik našich spolužáků se nám vrátí…
O jejich zážitcích vás budeme informovat v dalším čísle Nárazníku, které vyjde koncem září 2001.

Ze školních lavic

Určitě jste si někdy se zálibou četli nápisy v lavicích. Kromě obvyklých sprostých nápisů se můžete dočíst něco o dějinách Evropy, vyzkoušet své znalosti zakrýváním jedné poloviny informace, nebo využít tyto údaje při nějaké písemné práci, případně můžete také doplnit staré informace novými. V těchto LMS (lavice message service, odvozeno od SMS - short message service) poznáte kdo koho (v lásce i v nenávisti). Někdy má LMS větší objem než nejnovější drby.
Rozhodně nejlepší "anketku" udělal zvídavý student, který kdysi za starých lavic napsal do jedné z nich (nevím proč, ale bylo to v někdejší několikapatrové učebně Němčiny) tuto větu: "Pan profesor xxx má dnes opět růžové tričko:" a za tímto nápisem bylo asi 50 čárek. Pár hezkých poznámek je ve třídě č. 11, ve třetí lavici u dveří. Poznámky se týkají české konfese a toho, jak "jim smrdí třída". Grafické doplnění stránky zahrunuje obrázek marihuany, několikrát obtažený, a pod ním načmáraná otázka "Jaxe vám líbí?".
Jenže s těmi novými lavicemi si moc studentů nepohraje. Mají totiž umělý povrch, a tak kreseb pomalu ubývá. Ne že by se na nové lavice "doplňky" nekreslily, ale jde to výrazně hůře, než u těch starých hrbolatých "veteránů". Ještě před několika lety, kdy se starouši objevovali ve všech třídách, existovalo (aspoň v naší třídě tomu tak bylo) takzvané období smirkového papíru, zkráceně OSP. Do tohoto období se počítaly asi dva dny v závěru školního roku, kdy se staroušci čistili. Ale staří veteráni jsou destruktivní činností studentů odsouzeni k zániku.

potápník

Co si myslím já?!

Co si myslím já o problematice rušení víceletých (osmiletých) gymnázií? Myslím si, jako řada lidí, že návrh na rušení osmiletých gymnázií (dále jen vcg) není zcestný nápad jednoho šíleného levicového ministra. Můj názor je ten, že hlavním problémem vcg není to, že vůbec existují, ale to, že je jich moc. Zbytečně moc. Jen si vezměte, kolik jich je třeba tady, v Praze. A jelikož se nabídka pomalu dotahuje na poptávku, tak si školy nemohou vybírat jen ty nejlepší. A přesto vznikají stále nová gymnázia.
Jako příklad nám může posloužit naše škola. Průměrné gymnázium, které vzniklo z jazykovky s výbornou pověstí i úrovní. Na nové střední škole vyučuje dost bývalých základoškolských učitelů, kteří studenty vyučují stejným způsobem jako žáky ZŠ. Tento fakt nepovažuji za hlavní problém naší školy, ale o tom až jindy.
Kdy přijde čas na rušení vcg? Budeme je moci zrušit až tehdy, kdy budou naše ZŠ schopny uspokojit jak nadprůměrně inteligentní, tak i ty podprůměrné. To si ale pěkně počkáme. Proto doporučuji vcg zatím nerušit, ale zamezit vzniku nových v místech (městech), kde jich je už dost. Pak na ně totiž odcházejí s velmi chytrými i dobří a na ZŠ zůstávají ve většině případů ti podprůměrní. Bylo by také dobré, kromě zamezení vzniku nových průměrných gymnázií, zaujmout děti na ZŠ tak, aby neměli potřebu mermomocí odcházet na víceletá gymnázia. P.S. Omlouvám se všem lidem ze ZŠ a čtyřletých gymnázií, kterých se tento můj článek nějakým způsobem dotkl. Nemyslím si, že jste všichni stejní a hloupí. Proč třeba nezůstat na dobré jazykovce, která má lektory a pořádá výměnné zájezdy? V páté třídě se nedostanete na Keplera, v sedmé sice na Hellichovku, ale ta je moc daleko, no a tak odejdete až po devítce, proč taky ne... Je to vaše volba. Ale myslím, že platí: Čím dřív pryč, tím líp.

Tereza

Jaké budou prázdniny našeho pedagogického sboru?

Drazí přátelé,
je mi nesmírně milou skutečností vám oznámit jednu radostnou novinu, a to že se nám zdárně povedlo prokousat se dalším rokem. Bylo to sice těžké, co si budem namlouvat, ale podařilo se !!! Nyní nezbývá nic lepšího, než říct, že škola je konečně za náma a před sebou máme už jen tu nejsladší odměnu za desetiměsíční dřinu - celé dva měsíce prázdnin. Škoda, že to nejsou dva roky prázdnin, ale nesmutněte, i ty pouhopouhé dva měsíce si můžete pořádně užít!
Jistě už máte naplánováno, kam o prázdninách vyrazíte. Někteří se možná chystají trávit prázdniny s rodiči, přáteli, na táborech, chatách, doma či v zahraničí, anebo docela jinak - co já vím, to už záleží jen a jen na vás.
A jakpak budou prázdniny trávit naši drazí páni profesoři? Nám zvědavcům to nedalo, a tak jsme se jich na to zeptali. Možná se sami budete divit, co jsme se přímo od nich dozvěděli…

Jako prvního jsme oslovili pana profesora Buchtu:
Pane profesore, jak budete trávit letošní prázdniny?
Na tuto otázku vám mile rád odpovím. Na prázdniny totiž chystám velké změny. Celou dobu totiž sním o tom, jak se konečně vrátím do svých studentských let a pořádně se literárně vzdělám. Na obědě se totiž většinou cítím poněkud nesvůj, když se svou ryze matematickou duší sedím mezi samými češtináři jako je prof. Kadečková, prof. Šimek, či dokonce šéf naší školy, sám kolega Nápravník. Zrovna minulý týden, právě když nám po "dlouhé době" zase udělali již tradiční bramborovou kaši, jsem se s nimi pokusil u oběda zapojit do diskuse na téma : "Velikáni české a světové literatury přelomu 20. a 21. století." Nevím, asi to nebyl nejlepší nápad, snad na mě byli v přesile nebo co, ale když probírali jednotlivé žánry a já jsem jim jako hlavního a jediného představitele lyriky, epiky i dramatu uvedl svého největšího a nejoblíbenějšího autora středoškolských učebnic, a to Josefa Poláka, nestačili se divit. Možná můj vytříbený vkus pro literaturu ani nepochopili. Koneckonců ani já je občas nechápu. Vždyť Josef Polák je přece jeden z klasiků dnešní doby. Jeho rovnice..., číselné obory..., zlomky..., funkce... - vždyť v každém řádku člověk napjatě čeká, jak to skončí. Z každého "X" vyjde většinou "Y" anebo jiný pachatel, prostě je to kniha plná dobrodružství.
Osobně mám nejraději první díl, má pro mě nesmírnou hodnotu. Je to sice kniha z růžové knihovny, ale i tak neodolám a každý večer si přečtu alespoň kousek před spaním.
V životě se přece říká, že člověk by měl vyzkoušet všechno, a tak na tyto prázdniny se chystám upustit od tohoto stereotypu a hodlám se pustit do povinné četby, kterou jsem na škole nikdy nečetl. Je to možná divné, teď po tolika letech, prosadit osobní změnu a konečně si přečíst třeba Babičku nebo Malostranské povídky, ale doufám, že tímto činem potěším nejen sebe, své kolegy češtináře, se kterými se mi bude na obědě debatovat v září o poznání lépe, ale především i své děti, které doposud slýchávaly jen mé vlastní pohádky jako je např. Ferda Zlomek nebo O Logaritmované Karkulce.

Dále jsme se zeptali profesorky Renaty Mainzerové, jak plánuje prožít blížící se prázdniny ona. Nejdříve zvažovala, zda na tuto otázku má vůbec odpovědět. Záměr těchto prázdnin je prý velmi diskrétní. Nakonec nám ale prozradila alespoň jeho část.
Jak jistě všichni víte, já mám nadevšechno ráda zvířátka a všechny různý chlupatý i nechlupatý potvůrky. Abych konečně zjistila na vlastní kůži, jak se takovým zvížátkům vlastně tady u nás žije, rozhodla jsem se na prázdniny změnit své dosavadní panelákové působiště a odejít na letní byt do pražské ZOO, do Tróji. Prý už tam mají pro mne jeden volný pavilon. Sice ještě přesně nevím,jestli své budoucí letní působiště budu spíše sdílet s místními opičkami a nebo s mně osobně bližšími zvířátky z klanu kočkovitých, které mám tak ráda. No uvidíme, doufám, že se jako kočka mezi těma většíma kočičkama moc neztratím. Každopádně v září vám samozřejmě poreferuji o svých zážitcích.
Milí čtenáři, dokážete si představit, jak to bude vypadat? Vstoupíte do pavilonu, který nese název - Kočkovití - a hle koho tu nespatříte. Řeknete si, no jo, z tý biologie to se mnou zas tak špatný nebude. Těch zvířátek si sice už moc nepamatuju, ale tohle roztomilé odněkud podle vidění znám. Na cedulce bude napsáno: Kočka velká, řád Mainzerovití, ... let, výška ..., pochází z ... a za tímto heslem se bude tyčit název našeho ústavu - OMSKÁ.

Další z obětí našeho pátrání a vyzvídání, co, jak a kde budou naši milí profesoři dělat, se stal pan profesor Šimek.
No, víte, ještě přesně nemám plán na celé prázdniny, ale jejich podstatnou část asi strávím ve svém rodišti v Říčanech. Jak jistě moji milí studenti vědí, k tomuto místu mám velmi kladný a osobitý vztah, čili jinými slovy řečeno, dovolená v této lokalitě je pro mě doslova něčím nepřekonatelným a jedinečným. Svým studentům o tom občas v hodinách vyprávím.
Jinak, jako každý rok, se budu asi hodně věnovat turistice, sportu a zejména plavání. A ke konci prázdnin se uvidí.
No nedivte se příliš, milí studentíci a profesoři, až o prázdninách náhodou pojedete touto velkoměstskou čtvrtí a na místním koupališti, či někde u rybníka potkáte prof. Šimka v apartním plovacím úboru, či na kole jak se řítí transříčanskou magistrálou.
Jen tak mimochodem: u vody ho určitě nepřehlédnete, pro letošní léto totiž vyšel nový trend - plavky s páskem a tak tahle móda na prof. Šimka prostě sedí.

Jako poslední z dotazovaných se nám ještě podařilo odchytit profesorku Hruškovou. Na již tradiční otázku nám odpověděla:
Na prázdniny jsem si bohužel musela najít brigádu a to v jedné z čokoládoven, neboť spotřeba bonbónů, které nosím do hodin v mé červené piksličce se srdíčky, je natolik velká, že na zásoby bonbónů odmítá škola z jejího rozpočtu nadále přispívat. No a tak se o zásoby pro příští rok musím postarat sama. Přece bych své Studenty o toto "občasné" sladké pomlsání nemohla připravit!
No není to krásné, když naši drazí profesoři nás mají natolik rádi, že jsou ochotni pro nás, nezbedné studentíky, udělat cokoli, jen aby nás trochu potěšili a zpříjemnili nám těch dalších deset měsíců?

Za všechny tyto laskavosti jim děkujeme a přejeme hezké prožití PRÁZDNIN !!!!

Birke

Jídelna

Naše školní jídelna je vděčné téma. Mluví se o ní docela často. Občas si někdo stěžuje, občas někomu chybí výběr z více jídel a občas se to dá i jíst.
Aniž bych se nějak snažil, do tohoto čísla se sešlo tolik příspěvků o našem stravovacím zařízení, že to vyšlo na celou rubriku Téma.
Doporučuji přečíst si tyto články přímo na místě činu, tedy v jídelně. Neznám nic lepšího, než si po klidném a chutném obědě natáhnout nohy, kouknout do novin a pronést: "Tak co nám píšou?"

Floky

p r v n í c h o d

Budete si přát dezert??
Radši ne, radši si zazpíváme:

TA NAŠE JÍDELNA ČESKÁ,
TA JE TAK HEZKÁ, TAK HEZKÁ...

Teď asi máte pocit, že se tu někdo zbláznil. Ke konci školního roku by nebylo divu... Ale chyba lávky, chystám se pět ódu na tu naši občerstvovací stanici. Poslední měsíc to opravdu stojí za to. Zvláště začátkem května, kdy byly dva úterky volné, tak vždy v pondělí se v jídelně vyšvihli. Nejdříve jsme si pochutnávali na mírně nazelenalé sekané s měkko-tvrdými bramborami. Druhé květnové pondělí následoval výtečný bramborový guláš, sestávající se z tří půlek brambor, šesti kousků salámu a lehce politého talíře omáčkou. K tomu se podávala borůvková müsli-tyčinka. Někteří ji přikusovali přímo ke guláši místo chleba řkouc, že to tak chutná líp. Další vypečené pondělní jídlo byly bramborové šišky, dle chuti buď s mírně naplesnivělým mákem, či dusící cukruprostou strouhankou. Čtvrté pondělí už kuchařkám došla fantazie, servírovala se UHO, universální hnědá omáčka, tentokrát s třemi kousky libového a třemi kousky tlustého masa, kostičky rozměrů cca 1,5 x 1,5 cm.
Jo, co týden, to kulinářský skvost. Včera klokan, dneska kůň... nebo obráceně? Či žraločí pochoutka... Hm, pro jistotu dnes nejdu na oběd, co když jsou žraloci taky šílení?? Není nad pondělky v naší školní jídelně. A co se u jídla probere důležitých věcí… jéje, ale o tom pšššt, dámy a páni kolegové by mi mohli přijít poupravit ciferník...
Budu radši hezky zticha sedět na kvalitní umělohmotné židli, jejíž opěradlo mi při pokusu o zastrčení pod stůl jistě zase
zůstane v ruce...

Vítejte do Klubu přátel školní jídelny!

Monty

d r u h ý c h o d

Zaplať Pánbůh za to, že nám alespoň škola hlídá štíhlou linii
aneb
Vegetariáni ve výhodě

Ve čtvrtek 7.6. se stala v jídelně nemilá věc. Říká se, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, ale v tomhle případě v tom pozdně příchozí byl opravdu nevinně. Asi ve 14 hodin totiž v jídelně došlo maso. Strávníci si tak místo "chutného" karbanátku na talíři vítězoslavně odnášeli kopec bramborové kaše a zelený list salátu.
Nejdřív jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, ale kuchařky nám s proviněným výrazem ve tváři sdělily, že za to OPRAVDU nemohou, ale že maso už prostě není. Dozírající profesorka všechny ochuzené zapsala do odhlášky obědů - takhle jsme tu vegetariánskou stravu měli vlastně gratis.
No nic, asi už šílený krávy dorazily i do naší jídelny…

Takže zbývá jen dodat - vzhůru do dalších dietních obědů!

paganini

t ř e t í c h o d

O vyjádření k "drobné nesrovnalosti", kterou jsme popsali v předchozím článku, jsme požádali i hospodářku školní jídelny Ivanu Listíkovou: "To maso tady (rozumějte v ŠJ Švehlova, odkud se k nám obědy dováží - pozn. red.) zapomněl řidič v troubě. Kuchařky to zjistily až asi deset minut před koncem výdeje, že to maso chybí a to už by se nestihlo dovézt. Jinak mám pro tyto případy k dispozici auto, ale zrovna ve čtvrtek jsem ho bohužel neměla. Já jsem pro to udělala maximum, všem, kteří byli o to maso ochuzeni jsem dala ten oběd zadarmo." Podobné události by se snad už opakovat neměly, šlo prý jen o nešťastnou náhodu.

Tak až zase na vás nezbude jídlo, vězte - JE TO V TROUBĚ!

Floky

č t v r t ý c h o d

Mimo jiné kuchtík…

V poslední době byly zjištěny jistě změny v oblasti toho, čemu někteří odvážlivci hrdě říkají školní jídelna.
Nevím, zda si toho všimla i mužská (?) část populace našeho ústavu, navštěvujícího onu "stravovací kobku", ale my (myšleno děvčata, dívčiny, holky) jsme zaregistrovaly přítomnost mladých kuchtíků, ochotně dávajících na talíře seschlé knedlíky, eventuelně nalévajících to, čemu se říká omáčka (jak se to ale nazývá u nás?).
Hoši (vždy je na jejich figurách vidět, že jídlo opravdu zbožňují) se tváří mile, přátelsky (křečovitě) a na dotaz: "Dobrý den, vy jste tu na praxi?" (tuto otázku jedna spolužačka opravdu položila) jen nechápavě valí kukadla. Ostatně není se čemu divit - jen si to představte - vedle něj jsou nějaké nevrlé kuchařky a přes pult, skoro jakoby za mříží ty krásné (cože? - pozn. šéfredaktora) studentky, kterým ON musí dávat flákoty! Kuchtík se stydí, a proto jeho výraz působí trochu vyumělkovaně, ale když nám už jeho nadřízené, velké mocné hrozící kuchařky s obrovskými vařečkami v rukou, ani nedají kus masa (jen LIST! - viz předchozí článek) není se co divit jeho frustrovanému výrazu…
Také jste si všimli, že v pátek (proč zrovna v tento den, neřeknete mi někdo?) jsou jídla většinou alespoň trochu k snědku, ale kuchařky nám hodí na talíř o to menší porci? (V nejlepším případě hovězího - proč už nešílet úplně, když ne z nich). Možná je to právě tím, že kuchařky (potažmo jejich příbuzní) přece také musí o víkendu něco jíst, ne? Tiše je politujme… Vždyť ony to jídlo vidí a nemohou si ani kouska skývy do úst dáti - to jsou úplná Tantalova muka!
Tak jsem přemýšlela o tom našem blížícím se školním výletu a děsí mě myšlenka, že si na jisté Hojsově Stráži máme vařit sami! Jaké strašné zjištění! Už teď se obávám toho, že naše (myšleno opět dívčí) kuchařské umění se bude nejenom podobat, ale i přímo soupeřit v "kvalitě" s tím školním! Protože jak jsme se od profesora Šimka dozvěděli, on opravdu nepřiloží svou ruku k dílu (jak sám řekl: "Umím jen čaj a vajíčka natvrdo…").
A proto se ptám, milé spolužačky: "Máte doma někdo tu Rettigovou?" Už abych začala číst praktickou literaturu…

Nebo se profesoři konečně naučí vařit?
Snad…

Klára

Nemocnice

V naší třídě začíná být módou dlouhodobá absence. Jedna nejmenovaná spolužačka byla ve škole od začátku školního roku jen na několik málo dní - vždycky jen přijde, vypadá naprosto zdravě, prohodí pár vtipných vět a za tři dny je od ní zase na dva měsíce pokoj. Nevím, ale připadá mi to zvláštní.

Podobně na tom byl i můj spolužák Jirka Bochníček. Najednou zmizel. Když jeho absence začala přerůstat únosnou mez, začal jsem se trochu zajímat, co s ním je. Po krátkém pátrání jsem zjistil, že ještě žije, ale že má nějakou ošklivou nemoc, jejíž jméno si nepamatuji a že je v nemocnici. Nejdřív jsem se pokřižoval, ale pak jsem se rozhodl ho v tom hospitalizačním zařízení navštívit. Vzal jsem s sebou ještě jednu spolužačku a šli jsme.
Byl zimní den, docela ošklivo. Pršelo. Před Thomayerovou nemocnicí mě zaujal stánek, na kterém bylo napsáno PUNČOCH. Když jsem přišel blíž, všiml si malého dodatku ÁČE vpravo v rohu cedule. Ten den mě nemohlo už nic překvapit.
Na orientačním plánku jsme si našli pavilon K a vydali se k němu. Můžu vám říct, že to nebyla žádná procházka růžovým sadem, připadal jsem si spíš jako člen Klubu Českých Turistů - na zádech baťoh s učením, před sebou dlouhou cestu, značky nikde. Konečně jsme, po malém bloudění, dorazili na místo.
Dlouhá úzká ulička - na jedné straně vysoká zeď, na druhé okna - jak výkladní skříně. Z každého okna koukalo deset hlav v pyžamech. Všichni stejně otrávení. Až úplně na konci uličky byl pokoj našeho spolužáka. Velký pokoj s několika lůžky, několik polomrtvých pacientů, několik položivých. Všichni očekávali na příchod svých přátel, byly zrovna návštěvní hodiny. Jak jsme se později dozvěděli, nečekali ani tak na ty přátele, jako spíš na potraviny, které jim měli přinést.

Když se vrátil z nemocnice, požádal jsem ho o rozhovor:

Jaký to tam bylo? Jaký tam byli lidi?
Lidi byli výborný…kdyby to nebyla nemocnice, a člověk tam nejel s tím, že se jede léčit, tak by to byla úplně ideální rekreace.

Byl tam tvrdej režim?
Tam je problém v tom, že nikam nesmíš, jseš zavřenej a nemůžeš ani na chodbu, smíš se pohybovat jenom v rámci toho pokoje, takže jsme toho asi po týdnu začali mít docela dost a šli jsme se projít v noci ven. Bohužel nás nachytali.

Takže průšvih...?
Ne, vůbec žádnej. Jediný, co musej, je napsat to do zápisu.

Co takhle návštěvy? Nějaký oficiálně stanovený?
Návštěvy jsou oficiálně od čtyř do pěti hodin každý odpoledne. Probíhá to tím způsobem, že ti, co tě příjdou navštívit, stojej' venku. Za deště, za sněhu, za sluníčka, ať je jakýkoliv počasí, nemaj' se kde schovat a ty na ně koukáš z okna. Tam je naprosto nemyslitelný, aby někoho vpustili dovnitř.

A co sestřičky? Byly v pohodě?
Jak který, ty starší byly víc v pohodě než ty mladý. Byla tam jedna mladá, s tou jsme měli problémy docela velký.

A doktoři?
S nima jsem měl jedinej problém na příjmu, byli tam dost nesympatický. A tam v podstatě ani nevěděli, jak to o patro výš (na pokojích - pozn. red.) vypadá. Řeknou ti, co všechno nesmíš, co ti všechno daj, necháš tam všechny věci a na pokoj jdeš jenom s osobníma věcma. Ale nahoře to vypadá úplně jinak. Jinak jsou tam výborný doktoři, to si nemůžu stěžovat.

Co jste takhle dělali přes den? Flákali jste se nebo jen tak leželi nebo koukali na televizi?
My jsme nedělali vůbec nic, snad jen děti, který navštěvujou ještě základku, se musí učit, takže za nima chodí jednou denně učitelka a oni musí vypracovat třeba nějaký příklady. Ale starší nemusí dělat vůbec nic. Televize tam je, my jsme ještě měli navíc PlayStation, ale jinak si v rámci pokoje, pokud neděláš moc velkej kravál, můžeš dělat cokoliv. Pustit si televizi, rádio,…

Denní režim jako vstávání, spaní a tak?
Vstávat musíš kvůli lékům anebo na odběry. Pokud si pamatuju, tak jsme vstávali snad v sedm. A spát? Mělo se chodit spát v deset hodin, my jsme chodívali tak něco kolem jedný a většinou nás přišli zhruba v jedenáct upozornit, ať zhasnem světlo, nebo ať ztišíme televizi. Jednali s náma podle věku, což je v pořádku.

Jaký tam bylo jídlo?
Viděl jsi to sám… Když jsem tam přišel a viděl jsem kluka, co tam byl týden, jak se na to vrhnul a všechno to snědl, nechápal jsem. A on nám řekl: "Pánové, uvidíte, až tady budete tejden, sníte všechno". A měl fakt pravdu. Po tejdnu jseš tak vyřízenej, máš takovej hlad, že sníš úplně všechno. I ten strašnej hnus, co bys normálně nikdy nejedl. Kdyby mi máma nenosila jídlo, umřel bych tam hlady.

Ten rozhovor měl bejt hlavně o zdravotnictví obecně… vidíš tady nějakej zásadní problém?
Zásadní problém je v tom, že jakmile ten pavilon vidíš, tak nečekáš vůbec nic dobrýho, protože je to naprosto odpuzující budova.

Vás bylo asi deset v pokoji….
No to je další. Nás tam bylo osm, i když za tu dobu, co jsem tam byl já, tam byli vrstevníci a bylo to vpořádku, sešla se dobrá parta. Potom, když jsem odcházel, tam byli dohromady mladý se starejma. Podle mě by bylo jednoznačně lepší, kdyby byli zvlášť.

Takže kdybys to měl shrnout - jak to na tebe zapůsobilo?
Když tam jseš a je ti opravdu blbě, oni ti pomůžou, takže svůj účel to splní.

floky, duck

Jestli si myslíte, že období čtvrtletních písemných prací, zkoušení a testů už konečně přešlo, tak to se setsakramentsky mýlíte. Připravil jsem pro Vás kviz z oblasti bojových umění. Jeho vyplněním nemůžete získat žádnou známku do svého indexu, ale zato si můžete ověřit své znalosti, které jste mohli získat pravidelným čtením článků ze seriálu "Bojová umění".

1) Bojové umění, inspirované zvířaty je…
a) karate
b) kung-fu
c) aikido

2) Souhrnný název pro čínská umění boje je…
a) wu-šu
b) pa-kua
c) ko-on

3) Který, ze stylů karate je světově nejrozšířenější?
a) Shotokan
b) wado-rju
c) kjakušinkaj

4) Tae-kwon-do je původem…
a) čínské
b) korejské
c) japonské

5) Které umění je nejstarší?
a) jai-do
b) karate
a) kung-fu

6) Nejtvrdší ze stylů karate je…
a) Shotokan
b) wado-rju
c) kjakušinkaj

7) Brutální zápas "pankracion" byl populární…
a) v antickém Řecku
b) v antickém Římě
c) neexistoval

8) Kick-box se zrodil v…
a) USA
b) Evropě
c) Thajsku

9) Slovo "do" znamená…
a) myšlenka
b) ruka
c) cesta

Správné odpovědi:
1b, 2a, 3a, 4b, 5c, 6c, 7a, 8a, 9c

glíp

N á z o r p r v n í

Ve čtvrtek 31.5. se v nedalekém stadionu Slavia konal koncert "LUCIE".
Začátek byl naplánován už na 19.30 hod., ale samotný koncert začal až po 21. hod.
Jako předskupina se nejdříve představil "Děda Mládek Illegal Band" a posléze zpěvačka Jana Kirschner.
Samotné vystoupení skupiny LUCIE uvedla první z písní z alba SLUNEČNICE vydaného v loňském roce - "Pojď se mnou do chrámu ticha". Následovaly i další písně z tohoto alba jako "Ona ví", "Karibi", ... či přímo skladba "Slunečnice".
Během vystoupení, které trvalo víc jak dvě hodiny, zahráli i staré známé hitovky jako jsou třeba "Černí andělé", "Oheň", "Lucie", "Panic" nebo "Medvídek" a spoustu dalších, při kterých si každý mohl přijít na své.
Dokonce do svého repertoáru vloudili i jednu z písní Wanastowejch Vjecí ( album HRAČKY ) a to písničku "Neděkujem - vypadněte".
Nejkrásnejší zakončení koncertu nastalo v momentě, kdy se po poslední písničce ozvaly rány ohňostroje nad hlavami všech diváků na stadioně. Několika-minutový ohňostroj doslova nadchl diváky natolik, že si ani nevšimli, že skupina už opustila pódium. Světélka těch nejrůznějších barev nad hlavami všech rozšťastněných lidí chvílema připomínala atmosféru Silvestra, jenom chybělo bouchnutí šampáňa.
Nevím, jak se koncert líbil vám, ale já za sebe musím přiznat, že mně osobně se to moc líbilo.
Neříkám, že to bylo 100% dokonalý, možná by se pár chybiček našlo, možná mi tam některý písničky z těch starších alb docela chyběly a některé by tam možná ani být nemusely, ale nálada byla fakt skvělá.
Když totiž vidíte, jak houfy lidí stojí u vchodu a netrpělivě čekají, až je vpustí dovnitř, jak s nadšením během koncertu mávají rukama, radostně skáčou a zpívají, jak se lidé k sobě dokážou chovat ohleduplně a báječně i přesto že jich je tam "pár" tisíc a dokonale se bavit, je to fakt nádherný.
Snad mě jen trochu překvapilo, když kromě našich vrstevníků přicházely na koncert LUCIE i ročníky "odchované" tzv. klasickou dechovkou a v písničkách si doslova libovaly. Ale jak by možná řekl jeden z nejmenovaných profesorů, "na velikosti nezáleží" - a na věku taky ne !!!

Birke

N á z o r d r u h ý

Pamatuju si, že když mi bylo šest a chodila jsem ještě do školky, poslouchala jsem doma v kazeťáku "My first Sony" v té době moji nejoblíbenější písničku Černí andělé od kapely Lucie. Taky si vzpomínám na to, jak jsem byla poprvé na koncertě. Bylo mi devět let, chodila jsem do třetí třídy a ve velký Lucerně hrála Lucie, aktuální album bylo Černý kočky mokrý žáby. Bylo to skvělý.
V následujících letech jsem se na Lucii do Lucerny vrátila, ale pak se z Lucerny staly stadiony a já - já to akceptovala. V roce '98 vyšlo album Větší než malé… a to jsem poměrně klidně přijala. Zdálo se mi sice úplně jiný než ty předchozí, ale přišlo mi kvalitní. Po tomhle albu (na kterém už Lucie nezní jako Lucie, ale to není zas až takovej problém - každej má přece právo na změnu, i když je to někdy škoda…) získala Lucie hodně nových posluchačů. (S vydáním tohohle alba vyměnil Koller svoji image bedňáka za tu nynější, kterou nemám ani chuť pojmenovávat.) Mám pocit, že právě tímhle albem překročila Lucie můj práh připouštění si, že je něco komerce či konzum. Ještě na loňském koncertě jsem byla a říkala jsem nevermore, nevermore tuhle jejich zbytečnou mega show.
Netvrdím, že Slunečnice je úplná sračka. Něco se mi na ní i vyloženě líbí. Ale. Pro mě už tahle kapitola skončila, bohužel a ne mojí vinou. Pro mě vždycky byly a budou nejlepšim albem vždycky Černý kočky mokrý žáby (jenže něco takovýho už Lucie nikdy nenahraje).

Tereza

www.lucie.cz

Igelitky

Všichni je mají. Chodí s nimi na nákup, tahají v nich věci na tělocvik, a u některých studentů dokonce vidíme, jak se snimi plíží do školy. Jsou to takoví nepostradatelní pomocníci pro všechny případy. Tuhle jsem šel okolo Intersparu, ze kterého se valily davy spokojených i nespokojených zákazníků s taškami obsypanými nákupy. Davy se valily rovnou ke tramvajím a autobusům, aby se mohli spokojeně posadit na židli a schroupnout nějaký ten rohlík, případně zhodnotit nákup vedlesedícího. Igelitky má každý. Na co všechno se používají se nedá ani zjistit. Opravdová tragédie je takové protrhnutí tašky, nebo roztržení ucha. To se potom nadává, sakruje a padají i mnohem horší slova, která se tady nedají publikovat.
Ale když už jsme u těch igelitek, tak mně napadlo, kdo vlastně vynalezl tento skvělý způsob přepravy? Určitě to byl nějaký neznámý chlapík (třeba takový A. Einstein), nebo to byl vědec obrovských rozměrů (já ...).
Cenová politika obchodníků udává, že ty igelitky na rohlíky jsou zdarma a že igelitky na menší nákup se pohybují kolem jedné koruny. Jiná situace ovšem nastává v městečku Drahňovice, kam jezdím každý rok na tábor (18 dní v poklidu bez sourozenců). Tam prodává v místním kiosku jednooká paní, která vlastní taktéž místní hospodu (hned za rohem). Ta má rafinovaně vyřešený způsob obchodu s igelitkami. Krade je totiž v Hypernově.

potápník