B┴SNICK╔ "╚TVERO RO╚N═CH DOB"
A proto₧e vlastn∞ dφky neustßl²m v²kyv∙m v poΦasφ v podstat∞ nevφme, jakΘ mßme roΦnφ obdobφ a ani si nejsme jisti, v jakΘm to podnebnΘm pßsmu se nachßzφme a rostlinky trpφ chaotick²m p°φrodnφm systΘmem, tak se pokusme troÜiΦku zanalyzovat to naÜe bo₧skΘ "Φtvero roΦnφch dob". Snad pak budeme moci jednou na zßklad∞ bßsnφ vyprßv∞t sv²m d∞tem, jak rozkvΘtalo jaro, jak von∞lo lΘto, jak nßs h°ßl na duÜi podzim a jak jsme se dφvali p°es okno na poletujφcφ vloΦkyà
JARN═ REINKARNACE
Kolik jen pupen∙, kolik lepkav²ch ohark∙
se roztΘkß po v∞tvφch! A₧ po nebesa
svΘ svφcny rozsvφtil duben. VidφÜ na parku,
jak zmu₧n∞l, jak domutovaly hlasivky lesa.
Les hrdlo mß k zaduÜenφ sta₧enΘ
smyΦkou ptaΦφho zp∞vu jak buvol lasem
a v m°φ₧ovφ kmen∙ stΘnß zmuΦen∞
jak gladißtor varhan sv²m kovov²m hlasem.
Poezie! Bu∩ mycφ houbou levantskou
a ₧ivou m∞j ka₧dou p°φsavku, ka₧dou spßrku.
Rßno t∞ polo₧φm, a₧ p∙jdu prochßzkou,
na mokrou desku zelenΘ laviΦky v parku.
Stφn str₧φ do sebe vtahuj, i oblohu oblaΦnou,
rozp∞≥ se do krajek ₧ab≤ a do volßnk∙,
a v noci t∞, poezie, vy₧dφmßm na laΦnou
-tvΘ tresti tak laΦnou nepopsanou strßnku.
(Boris Pasternak, DruhΘ zrozenφ)
LETN═ Ä┴R
T∞m bφdn²m rok∙m, zdß se, nadeÜel Φas spßnku.
Rukama Üßtrßm zem, jdu k sluneΦnφmu zßmku.
Slunce pak oslepφ mou mysl, skrytΘ p°ßnφ
pouÜ¥ vid∞t z oblak∙ a Üeptat za svφtßnφ.
Nocφ se dob²vßm k myÜlenkßm onΘ spßsy.
RuÜφ mne paprsky, je₧ plujφ zlat²mi vlasy.
Za chvφli vyjde slunce, zabrzdφ m∙j chtφΦ
p°es ₧havou lßvu najφt na slunci k v∞Φnosti klφΦ.
V pφseΦn²ch dunßch ztrßcφm pojem smyslnosti.
SopeΦn² v²buch zbavφ sv∞t lidskΘ krutosti.
Na vlnßch oceßn∙ v∞Φnosti jsem blφ₧,
°φkßm si jakpak dlouho poletφme v²Ü,
v²Ü vzh∙ru k oblak∙m, kde po°ßd jenom snφÜ
o lΘt∞ barevnΘm, v n∞m₧ zamyslet se smφÜ
nad n∞₧nou krajinou, v nφ₧ od poΦßtk∙ dlφÜ,
nad touhou po v∞Φnosti, kterΘ chceÜ b²t blφ₧.
(Flake, Oceßn v∞Φnosti)
PODZIMN═ SMYSLNOST
Sbohem, ty letnφch dn∙, ₧el krßtk²ch, jase skv∞l²,
brzo se vno°φme do temnot, kde je chlad!
U₧ slyÜφm polena, jako by hrany zn∞ly,
na dla₧bu dvor∙ vÜech s dun∞nφm dopadat.
Zima zas pronikne mou bytost: Ütvanφ vzteklΘ
a tvrdΘ nad verÜi, zßÜ¥, hn∞v a mrazenφ.
Jak slunce uvφzlΘ tam v polßrnφm svΘm pekle
srdce se v zarudl² ledovec prom∞nφ.
P°i ka₧dΘm polenu, je₧ padne, strnu strachem:
P°i stavb∞ popraviÜ¥ temn∞jÜφch neznφ ech.
M∙j duch se podobß v∞₧i, je₧ padß prachem,
t∞₧k²mi berany drcena ve sv²ch zdech.
Z t∞ch jednotvßrn²ch ran jako bych, zmo°en, slyÜel,
jak n∞kde sbφjejφ rakev. A pro koho?
LΘto jsem, zdß se, ₧il jak vΦera; podzim p°iÜel!
Ty temnΘ rßny znφ jako odchod n∞koho.
(Charles Baudelaire, Zp∞v podzimu)
ZIMN═ SMUTEK
Pod okny remφzy, ve sv∞tle, kterΘ stΘkß
na dla₧bu jako bφlek p°es lßhev,
je jinovatka. KonduktΘrka Φekß,
a₧ tramvaj zatßhne. St°echa
tΘ stodoly se perlφ popraÜkem,
zem vr₧e, sk°φpe pod botama
mrazem, v kterΘm je sama.
N∞jakΘ nß°adφ a koleje a Ümφr.
Od°φzni smysl z nesmyslu, ≤ bo₧e.
Ruka se mihne jako netop²r,
stßhne palΦßky, aby si zad²chala dlan∞.
Kdyby tu stßla s n∞k²m, t°eba s dφt∞tem.
Kdyby tu byly otisknutΘ Ülßpoty.
Tak teplΘ. A sn∞₧ilo by na n∞.
(Jaromφr Pelc , P°φb∞h z koneΦnΘ)
N∞kolika verÜφky celou nßladu roΦnφch obdobφ vystihla Jana Schlossarkovß ve sbφrce bßsnφ Vyznßnφ, je₧ byl vydßna p°esn∞ p°ed rokem.
╚tvero roΦnφch dob VinnΘ Hory
JARO
TeplΘ jarnφ paprsky
budφ ·₧labiny,
jarnφ vzory malujφ
kmeny sv²mi stφny.
Slunce stoupß k v²Üinßm,
znφ akordy mßje,
Vinnß Hora ptaΦφm zp∞vem
s≤lo jara hraje.
Paleta sv∞₧φ zelen∞
vonφ prysky°icφ,
klobouk s kytkou ÜpaΦφrek
pluje v Opavici.
Ledov²ch pout zbavena
°eka byst°e plyne,
jarnφ pφsnφ nadÜena
vÜechnu krßsu mine.
L╔TO
Odstφny zelenΘ v jeden se slily,
Horu pod hustou parukou skryly.
Chladiv² stφn sv∙j nabφzφ vÜem,
zrosen²m kapradφm d²chß zem.
Hora by rßda vid∞t cht∞la
v zrcadle °eky, kdyby ho m∞la.
Hladina nφzkß, nebe bez mrßΦku,
slepilo ptßk∙m pφsn∞ v zobßΦku.
V jasn²ch nocφch plß m∞sφc lampion,
v dßlce Φekß na sv∙j Φas Orion.
PODZIM
Do podzimnφch tepl²ch t≤n∙
pest°e p°iod∞nß,
v barvßch zß°φ Vinnß Hora,
krßska vyÜ≥o°enß.
V chladn²ch nocφch Hora tuÜφ,
₧e se zima blφ₧φ,
sluncem nechßvß se laskat
a °ece se shlφ₧φ.
Vφtr domlouvß se s deÜt∞m
a pak nenßpadn∞,
dovßd∞jφ v korunßch,
a₧ poslednφ list spadne.
JeÜt∞ s vßnkem veΦernφm
si stromy povφdajφ,
a s jarnφm snem ve v∞tvφch,
tiÜe usφnajφ.
ZIMA
Jako velikß bφlß beranice
le₧φ pohozenß poblφ₧ Opavice
Vinnß Hora.
ZßtiÜφ v bφlΘm zima vykouzlila,
svatebnφm Üatem zemi zahalila,
pro°φdlΘ k°ovφ mrßz jφnφm p°izdobil,
ledov² zßvoj p°es °eku p°ehodil.
Lφn∞ plyne Opavice krajkovφm,
bφlß zasn∞₧enß hledφ na HluΦφn
Vinnß Hora.