Posledním tématem minulého pokračování byla doporučení, jak co
nejvíce zjednodušit obnovu správné funkčnosti systému při jeho kolapsu. Po
dokončení této části nás čeká malá exkurze do světa počítačů Macintosh a také
něco málo pro ženy.
Na disketu si
překopírujeme ovladač pro myš. Ten je buď v samostatném adresáři, nebo v
adresáři DOS. Zpravidla je součástí jeho názvu slovo „mouse“.
Je vhodné si na disketu
zkopírovat také soubory: format.com, sys.com, fdisk.exe a undelete.exe. To vše
zabere cca 500 KB.
c) Windows
verze 3.11
Ve Windows 3.11
zálohujeme mimo výše uvedených souborů též emm386.exe, smartdrv.exe, ifshlp.sys
a himem.sys, které nahrajeme na systémovou disketu z adresáře Windows. U
stejných souborů jde o nové verze.
Z adresáře Windows
zkopírujeme soubory *.ini, *.grp a *.dat do libovolné složky, označené např.
datem pořízení kopií (970721Z, 1997, červenec, 21). Po instalaci nového
softwaru v prostředí Windows musíme tyto soubory znovu zkopírovat a změnit
název složky na aktuální datum (dojde totiž k jejich aktualizaci). K tomu by
měla postačit systémová disketa použitá v předchozím postupu. Velikost
potřebného prostoru záleží na instalovaných aplikacích, ale většinou to přes
400 KB nebude.
d) Windows
95 / 98
Vždy bychom si měli, a
to buď už při instalaci, nebo dodatečně, vytvořit tzv. „spouštěcí disketu“. Ta
nám pomůže při odstraňování problémů při startu Windows 95 (98). Počítač
spustíme ze spouštěcí diskety a z ní potom diagnostické programy.
Dodatečně si disketu
vytvoříme postupem Start/Nastavení/Ovládací panely/Přidat nebo ubrat programy a
zde na kartě „Spouštěcí disketa“ stiskneme tlačítko „Vytvořit disketu…“.
Jiný způsob spočívá v
zálohování registrační databáze. To provedeme postupem Start/Spustit. Do políčka zapíšeme regedit a po stisku tlačítka OK se zobrazí okno, ve kterém v
nabídce Registr klepneme myší na
položku Exportovat registr. Na
stejnojmenném panelu označíme, že požadujeme celý rozsah, vybereme složku, do
které chceme registr uložit (nebo stiskem prvého tlačítka v místní nabídce
založíme nový objekt, např. složku REGISTR), a zapíšeme jméno souboru, např.
010721 (2001, červenec, 21). Po stisku tlačítka Uložit se nebude chvilku nic dít, vytváří se soubor s registry,
který bude mít velikost přes 1 MB. Záleží na tom, jaký hardware a software máme
instalovaný.
Při problémech s Windows
95 / 98 je potom oprava velice snadná. Poklepeme na soubor, např. 010721.reg a
aktuální registry se nahradí těmi ze záložní kopie.
Je jasné, že nový soubor
s kopií registrů musíme vytvořit po každém instalování softwaru a doplnění
zařízení. Stále totiž potřebujeme mít zálohovaný aktuální stav registrů.
Ve složce WINDOWS jsou
dále soubory system.dat a user.dat a také system.da0 a user.da0. Soubory da0 se
vytvářejí automaticky jako zálohy souborů *.dat samotným OS při spuštění, ale
zde se už bližšími detaily zabývat nebudeme (najdete je v některé z příruček
Windows 95 a 98). Výše uvedený postup je nejjednodušší.
U Windows 95 / 98 se
ještě krátce pozastavíme. Počítač zapneme, po zobrazení System Configuration (konfigurace systému) je průběh zavádění
operačního systému jiný než u čistého MS-DOS nebo Windows 3.1 (3.11). Po cca 4
sekundách se začne startovat operační systém Windows 95 / 98.
Tyto 4 sekundy jsou
důležité. Můžeme totiž zvolit jiný scénář, a to stiskem některé z funkčních
kláves:
F4 provede se spuštění do prostředí příkazového
řádku DOS. Pokud byl na vašem počítači před instalací Windows instalován systém
DOS, zavede se ve své plnohodnotné podobě v aktuálně instalované verzi.
Shift+F5 všechny
spouštěcí soubory se přeskočí a ocitneme se opět v prostředí MS-DOS.
Další klávesové povely použijeme spíše jen tehdy,
vypoví-li nám Windows 95 (98) službu.
F5 systém
Windows 95 (98) se spustí v tzv. Nouzovém režimu (též Stav nouze). Když Windows
řádně nenastartují, většinou skončí samy právě v tomto režimu. Mnohdy stačí jej
spustit a následně ukončit a systém se rozběhne. Nestane-li se tak, z vlastní
praxe doporučujeme nezoufat a systém v nouzovém režimu klávesou F5 spustit
ještě jednou.
Shift+F8 touto
klávesovou kombinací potvrzujeme další postup natahování krok za krokem, což
nám pomůže odhalit problémy.
F8 zobrazí
se „Startovací nabídka systému Microsoft Windows 95 (98)“.
Pro spuštění Applu stačí
stisknout klávesu v pravém horním rohu klávesnice a z reproduktoru počítače se
ozve uvítací tón. Po základním testu počítače se na spodní části obrazovky
zobrazí Doplňky, Ovládací panely a nad tím dialogové okno s nápisem „Vítá vás
Macintosh“.
Po natažení systému spatříme na obrazovce něco, co nám velmi připomene Windows 95. Ne, to není žert. Podobnost pracovní plochy Applů a Windows 95 není jistě náhodná. Každá firma se snaží od ostatních převzít to lepší. Nemohu si však, jakožto zatvrzelý „mekař“, odpustit poznámku, že pracovní prostředí, tedy to, s čím přichází uživatel do stálého kontaktu, je u Applů v hlavních rysech stejné už od roku 1987.
V horní části pracovní
plochy je lišta s rozvíracím menu. Do lišty se přidává menu spuštěných
aplikací, které nám nahradí některé systémové nabídky.
U všech počítačů
Macintosh a počítačů s nimi kompatibilních se operační systém nazývá zcela
prostě – SYSTÉM doplněný o pořadové číslo verze.
Od předchozích verzí se
liší drobnými grafickými vylepšeními, uvnitř však doznal podstatnější změnu.
Tato verze už poskytuje plnou podporu Open Transportu umožňující lepší komunikaci
v lokální síti. Dalším vylepšením je integrovaný protokol TCP/IP (Transmission
Control Protocol/Internet Protocol, protokoly pro spojení v síti Internet) a
zjednodušení jeho nastavení. Mac může být nyní bez potíží připojen do unixové
sítě nebo sítě Internet.
Operační sytém má
vlastní ikonu ve složce Hard Drive.
Po poklepání myší se rozvine okno s ikonami (složkami). Mimo jiné zde jsou Ovládací panely a Doplňky.
Ovládací panely jsou nedílnou součástí OS a umožňují nastavení parametrů systému a zařízení.
Je zde např. panel Obraz a zvuk, kterým můžeme ovládat hlasitost
výstupu a nastavit citlivost mikrofonu. Nastavujeme zde též rozlišení monitoru
a jeho barevnou paletu. Vzor plochy
slouží pro úpravu podkladu pracovní plochy obrazovky. Pro nastavení sítě je zde
několik panelů, např. už zmíněný TCP/IP.
Nezbytnou součástí OS jsou složky Předvolby
a Písma. Do předvoleb se ukládá
nastavení aplikací. Složka Písma
obsahuje všechny fonty, které používá jak OS, tak aplikace.
Operační systém dále
obsahuje Doplňky (to jsou ovladače),
„malé“ programy a knihovny umožňující chod OS, ostatních aplikací a zařízení.
Tolik tedy o MacOS.
Hlubší rozebírání podstaty Sytému by už zacházelo do přílišných detailů.
Počítač vypnete pomocí
příkazu VYPNOUT v jednom z menu v horní liště.
Vidíme, že počítače
Apple jsou velmi snadno ovladatelné a při všech operacích vystačíme pouze s
myší. I když má jenom jedno tlačítko.
Nadstavbou OS je kolekce
ovládacích panelů s názvem Now-Menus.
Ty umožňují např. přidat do horní lišty další čtyři menu, která si může
uživatel přizpůsobit vlastním potřebám.
Páté menu se umístí na
pozadí plochy obrazovky a vyvolává se myší. Do tohoto menu lze doplnit např.
soubory, se kterými se často pracuje. To však samozřejmě není všechno. Now-Menus může do ikony složky doplnit
značku pro obsahy příslušné složky. Součástí je též ovládací panel Now-Wysiwyg (What You See Is What You
Get), který nám v nabídce aplikace zobrazuje fonty tak, jak doopravdy vypadají.
MacOS má omezený počet
fontů. Aplikace Suitcase je pro
správu fontů. Umožňuje například přiřadit různým aplikacím různé fonty, které
nemusí být na pevném disku, ale třeba na externím zařízení a fonty použijeme
podle okamžité potřeby.
Užitečným doplňkem je RamDoubler, který zvýší fyzickou RAM až
třikrát a SpeedDoubler, který dokáže podstatně zvýšit provádění některých
operací, např. kopírování souborů. Nortonské utility jsou obdobné těm, které se
používají u PC.
Pro plné využití
počítače samozřejmě potřebujeme aplikace. Všechny velké firmy zabývající se
vývojem programů si uvědomují, že Apple má své místo na trhu, a proto vyvíjejí
i software pro tuto platformu.
Ve světě „ohryzků“
shledáte kompletní Microsoft Office, Microsoft Internet Explorer, Netscape
Navigator, Corel, ale i celou řadu specializovaných grafických programů pro
kompletní DTP (Desktop Publishing, vydavatelství na stole) a pro prepress práce
(předtiskové práce) jako jsou QuarkXPress, Adobe Photoshop a Illustrator.
Ovládání těchto aplikací
je totožné s jejich ovládáním pod Windows. V dalších dílech našeho seriálu se
budeme zabývat jednotlivými typy aplikací – na specifika ovládání ve světě Macintoshů
speciálně upozorníme.
U Maců se stalo dobrým
zvykem, že ke každému zakoupenému počítači dostanete balík programů obsahující
multimediální encyklopedie a časopis Lunch, sadu programů od firmy Claris, se
kterou můžete vést svou domácí agendu, vytvářet různé databáze a ne příliš
složitá schémata. Samozřejmě nesmí chybět ani nějaká ta hra.
Aplikace napsané pro Mac
nelze spouštět na PC. To je dáno rozdílností procesorů. Je tedy např. MS Word
ve verzi pro PC a verze pro Mac. Dokumenty lze mezi platformami přenášet po
síti bez problémů.
Na Macu je možné
vytvořit disketu čitelnou v PC.
Pokud ráno přijdeme k
počítači a on nás nezdraví svým obvyklým „Vítá vás Macintosh“, ale z černé
obrazovky se na nás mračí silueta počítače nebo bliká ikona diskety, pak je zde
problém. Co dělat.
Nejjednodušší formou
opravy je přeinstalování OS. Co je k tomu potřeba udělat?
Ke každému počítači je
dodáván CD s instalací systému a disketa nazvaná Diskové nástroje. Disketu je
dobré mít zálohovanou a uloženou na bezpečném místě.
Předem se na případnou
nepříjemnou situaci připravíme tak, že si zálohujeme důležitá systémová data
uložená ve složce Předvolby, Ovládací panely a Doplňky. Ty najdeme ve složce
Systém a jejich kopii uložíme na pevném disku mimo tuto složku, lépe však na
disketu.
Z CD nebo diskety
Diskové nástroje počítač spustíme. Po naběhnutí systému spustíme instalaci
systémového softwaru. Máme na výběr buď plnou, nebo výběrovou instalaci.
Běžnému uživateli doporučujeme plnou instalaci. Na závěr stačí počítač
restartovat.
Abychom dostali zpět své
pracně instalované Ovládací panely, Doplňky a Předvolby, zkopírujeme z
vytvořené zálohy do nově instalovaných složek ta data, která nejsou duplicitní.
R.L.
V prvních třech dílech
tohoto seriálu jsme psali o hardwaru. V předchozích dvou dílech jsme se začali
bavit o softwaru a budeme se o něm bavit i nadále. Už bylo řečeno, že teprve
software umožňuje plně využít možností hardwaru. Budu oba tyto termíny glosovat
z pohledu ženy u počítače.
Inspiraci mi dodal můj
přítel, když jsem se mu ve slabé chvilce přiznala, že bych chtěla napsat něco o
softwaru z pohledu „běžné uživatelky“. Zavrtěl hlavou a s úsměvem řekl:
„Problém je v tom, že běžné uživatelce je jedno, co je hardware a co software.“
Moji chabou obranu porazil argumenty typu: Volala mi sekretářka ředitele, hezká
dívka, že její počítač nepracuje, ovšem dostat z ní, co nepracuje a co
potřebuje udělat, byl problém. Jediná rozumná odpověď, kterou jsem dostal, byla
„... no, ta okénka“. Když jsem přišel a vysvětlil jí co a jak a že jde o
Průzkumníka, kvitovala toto zjištění se shovívavým úsměvem „A co já s tím, od
toho tu přece máme vás...“. Z toho plyne poznatek, že pokud nechceme my ženy
nervovat pracovníky systémové podpory, musíme se naučit znát alespoň názvy
programů, se kterými pracujeme, a základních hardwarových komponent svého počítače.
Pravda je, že pro
většinu pracovníků systémové podpory je z profesního hlediska zajímavější
hodiny bádat nad návrhem sítě, než nám vysvětlovat (podle jejich názoru)
„triviálnosti“.
Po dlouhém rozvažování a
bezcílném bloudění kurzorem myši po obrazovce (zástupná činnost, nahrazující
okusování tužek, jelikož to vypadá nepatřičně, pokud se zároveň dotyčnou okusovanou
tužkou evidentně nechystáte psát) jsem se rozhodla začít od základních pojmů a
otevřela jsem slovník výpočetní techniky:
Software (SW) – jakékoli programové vybavení, programové prostředky. Systém,
aplikační program, utilita. Programové prostředky, souhrn programů a
dokumentace umožňující provoz počítače. Netechnická nehmatatelná část
počítačového systému. Rozeznáváme systémový software (operační systémy) a
aplikační software (textové procesory, databázové systémy, tabulkové procesory,
ediční systémy, grafické systémy atd.). Programové vybavení je intelektuální
výtvor nezávislý na nosiči dat, na němž je zaznamenán, je nehmotný a ke svému
šíření vždy potřebuje hardware. V širším pojetí můžeme říci, že software má i
programovatelná myčka nádobí.
Hardware (HW) – fyzické součásti systému zpracování informací nebo jejich část, např.
periferní zařízení. Souhrn hmotných technických prostředků umožňujících nebo
rozšiřujících provozování počítačového systému.
Firmware – leží na pomezí mezi hardwarem a softwarem, neboť sice obsahuje
programy a funkce vytvořené programově, ale tyto programy jsou neměnné a
nevyjímatelné, uložené v paměti ROM. Jde o startovací programy a nízkoúrovňové
vstupní a výstupní instrukce. Možná touto definicí uvedeme leckterého odborníka
ve výpočetní technice do rozpaků, i když startovací programy zná.
Zasedneme před monitor,
vlastní „bedna“ je pod ním nebo vedle, klávesnice před námi. Ale to, co činí
počítač práceschopným, nevidíme. A to je právě software! Fyzicky přicházíme do
styku s hardwarem, ale pracujeme se softwarem (pomocí softwaru počítač
ovládáme, komunikujeme s ním). Na počítači máme většinou instalováno více druhů
softwaru a to, který použijeme, záleží na tom, co potřebujeme udělat.
Pro napsání dopisu
spustíme jiný program (software), než pro vedení účetnictví. Od spuštění
počítače je stále v pozadí software, operační systém pro základní ovládání
počítače – zabezpečuje např. práci s disketami, pevným diskem atd.
Existuje mnoho více či
méně specializovaných programů, které nám umožňují na počítači zpracovat de
facto cokoli počínaje dopisem a výpočty přes naučné encyklopedie, tvorbu
skladeb a filmů, hry a konče třeba horoskopem nebo kuchařkou. V současné době
panuje trend kupovat „programové balíčky“ sdružující několik různých programů,
např. pro práci s textem, tabulkami, pro vytvoření prezentace a umožňujících
plánovat čas šéfovi i spolupracovníkům a posílat poštu.
Jak se starat o
hardware, jsme si řekli dříve. Nyní si řekneme, jak se postarat o to, co je na
počítači nejcennější, tedy o data. Přiléhavé je přirovnat pevný disk ke
knihovně. V knihovně, což je disk, máme oddělení a regály, to jsou adresáře
(složky) a podadresáře a v nich pak jednotlivé knihy – to jsou soubory.
První důležitou věcí je
průběžné ukládání dat při práci. Dokud totiž neuložíme data, se kterými
pracujeme, nějakým příkazem (každý program ho má trochu jiný a jinde uložený)
na disk, existují data pouze v elektronické (operační) paměti a při „zamrznutí“
počítače, výpadku proudu atp. dojde k jejich definitivní ztrátě.
Už byl zmiňován problém
organizace dat v tom smyslu, že svá data neukládáme do adresářů s programy. Při
odstranění instalace programu můžeme o data přijít! A stačí nám vlastní
soubory, natož ještě ty, které nám nic neříkají.
Zmíním se zde pouze o
tom, že je vhodnější založit více adresářů, než vytvářet složitou
mnohoúrovňovou stromovou strukturu, ve které se za chvíli stejně neorientujeme.
Do adresářů je vhodné ukládat data tematicky, vyhneme se pak denervujícímu „kam
jsem jen ten soubor uložila... jsem si jistá, že tu ten soubor někde byl...
určitě tu byl... no jo, ale kde...“.
Pevný disk by měl být
pouze pracovním médiem. Všechna data bychom měli zálohovat na diskety (a
opravdu důležitá raději dvakrát). Nejlepší je provádět tuto operaci vždy po
skončení pracovního dne; nepracujeme-li denně, tak alespoň jednou týdně.
Nenechávejme na pevném
disku zbytečně soubory, se kterými nepracujeme – pouze zabírají místo na disku,
snižují přehlednost – patří zkrátka na diskety.
A několik slov o virech.
Blíže odkazuji na předchozí část seriálu. Nevyplatí se brát toto nebezpečí na
lehkou váhu, neboť „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho
utrhne.“ A zde to platí dvojnásob.
Mezi zásady ochrany
proti virům patří nákup antivirového programu, pravidelné testování celého
počítače na přítomnost virů, testování cizích disket a používání originálního
softwaru.
Malá perlička: jeden můj
kamarád si před dvěma lety koupil u poměrně známé počítačové firmy software – a
ten už obsahoval počítačový virus Hasita, což není žádné „neviňátko“.
Další poznámka se tak
moc nedotýká práce se softwarem, ale považuji za dobré se o tom zmínit: počítač
si pokud možno „zaheslujeme“, zamezíme tak případnému nepovolanému zájemci
dostat se k našim datům.
Poslední, co mě napadá k
práci se softwarem, je asi toto: Pokud nevíte, jak dál, otevřete manuál; ono by
možná nebylo od věci si ho přečíst, než začneme pracovat, dozvíme se tam občas
něco zajímavého, ale v dnešní uspěchané době, kdy je potřeba hlavně něco rychle
udělat...
Pokud nerady studujete z knih a připadá vám efektivnější a zajímavější diskuse a „okoukávání jak se co dělá“, seznamte se s někým, kdo tomu rozumí. Muži velmi rádi ženy učí (ovšem někdy to je časově a psychicky náročnější než studium manuálů).
PB
Aplikační software je programové vybavení nabízející řešení určité
problematiky. Jeho využívání je dáno licenčním ujednáním.
Shareware je označení programu, který lze šířit zdarma nebo jeho tvůrce žádá
určitou částku od uživatele na další vývoj nebo další podporu, případně zaslání
nové verze.
Freewarový program lze volně používat a šířit bez poplatků.
Public domain software je program „veřejný“ – můžeme ho volně šířit,
upravovat i zasahovat do něj; tvůrce se vzdal veškerých práv.
Zvláštní skupiny:
GPL – program lze volně užívat, k dispozici je
i zdrojový kód. Lze ho použít ve svých programech.
Addware – užívání programu je bezplatné. Zobrazuje se
však nějaká reklama a z té je software zaplacen. Odstranění reklamy je
nemožné a proti licenci.
PostCardWare – cenou za neomezené používání je zaslání
pohlednice autorovi programu.
Enjoyware – cenou za neomezené používání je zaslání něčeho,
z čeho by měl autor programu radost.