Pokud jste v předcházejících dílech našeho seriálu shledali, že vám má co říci, můžete se pustit do třetího pokračování. V něm dokončíme orientační procházku kolem nejdůležitějších částí technického vybavení osobního počítače, abychom se příště konečně mohli věnovat tomu, s čím budeme denně bezprostředně přicházet do styku, tedy softwaru.

Pracovní den u počítače (3) - HW

Na závěr hardwarové exkurze nám zbyla zařízení, která výměnu informací mezi člověkem a počítačem zprostředkují nejčastěji – na vstupní straně je to klávesnice a myš, na výstupní straně tiskárna (samozřejmě i monitor, ale jeho informace je pomíjející a svět chce všechno pěkně „černé na bílém“...).

Klávesnice

Popis jistě není nutný – klávesnici máte stále na očích na svém pracovišti, ale možná uvítáte pár poznámek k funkci kláves. V horní řadě umístěné tzv. funkční klávesy F1 až F12 nemají žádný předem definovaný význam – ten jim přiřadí až konkrétní program, který je právě v činnosti. Totéž platí i pro klávesu Esc (z anglického „escape“ – útěk, únik), obecně však platí, že zpravidla slouží k předčasnému opuštění rozpracované operace; spustíte-li tedy v programu nějakou akci a nevíte jak dál (nebo se nemůžete dočkat, až počítač sám ukončí zahájenou činnost), většinou pomůže právě klávesa Esc.

Ergonomická klávesnice

Hlavní blok znakových kláves komentář nepotřebuje, chová se analogicky jako na psacím stroji; přemykač se ovšem často jmenuje Shift a zámek přemykače Caps Lock (občas jej zapnete omylem a pak se – vzdor svítící kontrolce – divíte, co jste to napsali...). U počítače však, na rozdíl od psacího stroje, můžete díky softwaru změnit i význam znakových kláves; nejčastěji se tak přepíná mezi českou a anglickou (resp. tzv. programátorskou) klávesnicí, takže některé klávesy mohou mít až čtyři významy (bývají na nich přímo vyznačeny – anglické vlevo a české vpravo, nahoře vždy význam se stisknutým přemykačem). Základní význam kláves Tab a Back Space je tabulátor a vymazání znaku vlevo od kurzoru (zvýrazněná pozice na obrazovce, na kterou program právě „zaměřil pozornost“) i pro ně však platí, že jim program může přisoudit jiné funkce. Velká klávesa dole uprostřed slouží pro vložení mezery.

V tomtéž bloku najdete ještě klávesy Ctrl a Alt, které se používají jen současně se stiskem některé další klávesy (význam opět závisí na běžícím programu), a velkoplošnou klávesu Enter (vstup) se dvěma hlavními významy: v režimu zadávání příkazů znamená potvrzení vybrané operace (stojíme-li v Průzkumníku na souboru tento se otevře nebo spustí, je-li označená ikona, provede se operace pod ikonu vložená, např. se spustí program;.v režimu MS-DOS se stiskem Enter ukončuje vstupní zpráva a program přečte, co jsme mu napsali), při psaní textů (pomocí programů zvaných textové editory ap.) označuje zpravidla nový odstavec.

Vpravo vedle znakových kláves vidíte dole skupinu čtyř kurzorových kláves označených šipkami (jimi budete v příslušných směrech posunovat kurzor po obrazovce) a nad nimi šestici dalších, z nichž pravá čtveřice zpravidla posunuje kurzor o více než jednu pozici: Home na začátek řádku, End na konec řádku, Page Up o stránku (resp. o jednu „obrazovku“) nahoru, Page Down naopak dolů. Insert většinou zajišťuje vložení nějakého objektu (např. jednoho či více znaků) do místa označeného kurzorem, Delete (někdy jen Del) má úkol právě opačný – objekt (předem jistým způsobem označený) vymaže. I u těchto kláves má však program možnost jejich popsanou základní funkci předefinovat.

Zde stojí za zmínku, že v případech, kdy počítač z nejrůznějších důvodů odepře další poslušnost a přestane na cokoli reagovat pomůže současný stisk kláves Ctrl, Alt a k tomu ještě Delete. Zobrazí se dialogové okno pro ukončení označeného programu. V dobách šerého počítačového dávnověku tato kombinace kláves („opičí hmat“) znamenala tzv. restart či „horký start“ počítače. Ve Windows se tato kombinace použije zatuhne-li počítač a žádná „resuscitace“, tedy obnovení funkce nezabere. Znamená to však většinou ztrátu rozpracovaných a předem neuložených dat; operačnímu systému Windows „horký start“ nesvědčí.

Ti z vás, co zadávají velké množství čistě číselných údajů, nepochybně ocení blok numerických kláves zcela vpravo. Najdou v něm nejen číslice a desetinnou čárku (někdy tečku používanou v anglosaských zemích), ale i znaménka základních početních úkonů a další klávesu Enter, která je tak při rychlém psaní lépe po ruce. Bohužel i numerické klávesy mají z historických důvodů dva významy – na starších klávesnicích s menším počtem kláves totiž numerické klávesy zastávaly i funkci kláves kurzorových – a přepínání jejich významu obstarává klávesa Num Lock (aktuální stav opět indikuje příslušná kontrolka).

Numerické klávesy ale mají ještě jednu neocenitelnou funkci – zadáte-li na nich za současného přidržení stisknuté klávesy Alt tzv. kód znaku, vyloudíte z klávesnice znaky, které byste přímo na klávesách marně hledali; až budete zase někdy zuřit, že např. na české klávesnici není apostrof, zkuste Alt a 39 na numerické klávesnici, „zavináč“ u e-mailové adresy vložíme kombinací kláves Alt+64. (Takto lze zadávat všechny znaky definované v tzv. tabulce kódu ASCII – číslo vlastně udává pořadí znaku v této tabulce).

Na své klávesnici asi najdete ještě několik dalších kláves, jejichž původní význam pochází ještě z „dřevních“ dob prvního operačního systému osobních počítačů (už zmíněný MS-DOS). Tak např. klávesa Print Screen sloužila k vytištění aktuální obrazovky na tiskárně (nyní se jí načte obraz na obrazovce do schránky Windows a lze ho uložit do jiné aplikace), Pause zastavila běh počítače až do opětovného stisku, Scroll Lock dočasně přerušil „rolování“ textu na obrazovce atd. S nástupem nových operačních systémů se funkce těchto kláves většinou změnila nebo i ztratila smysl. Pro usnadnění obsluhy aplikací pracujících pod operačním systémem Windows 95 či 98 se na klávesnici často setkáte s jednou až třemi klávesami navíc. Tlačítkem „letící okno“ se otevře hlavní menu Windows, jde o příkaz analogický stisku tlačítka „Start“ po levé straně hlavního panelu Windows. Klávesou se seznamem a s kurzorovou šipkou se vyvolá místní nabídka příkazů.

Opět krátká vložka pro techniky: z hlediska provedení je více druhů klávesnic. Nejrozšířenější jsou nyní membránové, kde stlačením klávesy dojde ke galvanickému spojení dvou kontaktů. U kondenzátorové přiblížení kovového jádra klávesy k dorazu změní kapacitu této soustavy, což elektronika rozpozná jako stisk. Klávesy tohoto typu mají větší zdvih než membránové. Existují také klávesnice dotykové, u nichž se klávesy nepohybují vůbec. Vyrábí se též klávesnice s mikrospínači. Přechod z jednoho typu na jiný bývá nepříjemný, ale vše je v podstatě jen otázka zvyku a tedy i více či méně krátké doby na zapracování.

Každá země preferuje své vlastní uspořádání kláves, které co nejvěrněji napodobuje rozložení ustálené na psacích strojích. Česká norma předepisuje uspořádání QWERTZ (podle pořadí v první řadě písmen), americká používá QWERTY. Samozřejmě se při nejednotném nastavování počítačových klávesnic obě normy nezřídka popletou – časté překlepy typu „bzlo, nebzlo...“ má na svědomí právě tento rozdíl.

Přenosné počítače mají – vzhledem k nedostatku místa pro klávesy – obvykle klávesnice odlišné. Zde je pak důležité najít klávesu zpravidla označenou Fn, která umožňuje přidat klávesám další významy a nahradit tak jejich menší počet. Bohužel nedošlo ke standardizaci a tak je na klávesnicích notebooků skoro pokaždé něco trochu jinak. Nejvíce trápí (nebo snad trápilo) odlišné umístění kurzorových kláves na notebooku oproti standardní klávesnici; výrobci se již poučili, ale přesto se s ním můžete ještě setkat.

Ergonomicky propracovaná je tzv. „natural keyboard“, volně přeloženo přirozená klávesnice. Svým tvarem napomáhá udržet správnou polohu zápěstí a prstů. Na první pohled překvapí zajímavým a elegantním designem. U ní je blok znakových kláves rozdělen na dvě části. K jejímu připojení stačí konektorová redukce, software na přiložené disketě umožní přidat i další funkce.

Údržba klávesnice

u        Když klávesnici nepoužíváme, zakryjeme ji dodaným plastikovým krytem nebo potahem (lze ho dokoupit).

u        Občas klávesnici „vyklepeme“. Obrátíme ji klávesami dolů a mírně do ní několikrát ťukneme – budeme se možná divit, kolik vypadne smetí, možná i svorka.

u        Podaří-li se nám zkropit klávesnici kávou či jiným nápojem, ihned vypneme počítač (zkrat by mohl zničit obvody na základní desce). Klávesnici otočíme, necháme vykapat a vyschnout (máme-li štěstí, bude pracovat dál) nemáme-li štěstí, musíme ji rozebrat a vyčistit.

u        Čisticí prostředek nestříkáme na klávesnici, ale na hadřík, jímž klávesy utřeme.

u        Rozebrání klávesnice a sejmutí kláves chce trochu cviku, odvahy (někdy i síly), křížový šroubovák a dvě úzké špachtličky – a trpělivost. Sejmuté klávesy je možné umýt zředěným saponátem a po uschnutí usadit zpět – jsou potom jako nové. (Před sejmutím kláves je dobré mít k dispozici obrázek rozložení kláves nebo si je nakreslit.)

Myš

Tzv. myš je nejčastější ukazovací (polohovací) zařízení. U počítačů typu Macintosh patřila vždy ke standardní výbavě, u PC se rozšířila teprve s Windows a stala se nutností. Za název vděčí svému tvaru – šedému tělíčku s „ocáskem“. Vespod má nejčastěji kuličku, jejíž otáčení se při posouvání po podložce snímá a počítači předává informaci o pohybu v libovolném směru.

Jiným ukazovacím zařízením, typickým pro notebooky, je tzv. trackball, u něhož otáčíte přímo kuličkou („na záda otočená myš“) a nepotřebujete podložku nebo trackpoint (pružný „čudlík“, na který tlačíte prstem). Někdy se setkáte i s malou senzorickou ploškou, po níž přejíždíte prstem.

Ukazovací zařízení nenahrazuje klávesnici, je však nezbytné pro rychlé ukazování na objekty na obrazovce, např. v tzv. panelu nástrojů různých programů pod Windows ap.

Klasická myš má dvě tlačítka. Levé je pro výběr a potvrzování operací. Jeho stiskem a držením objekt na obrazovce uchopíme a přetáhneme, tzv. technika drag and drop (táhni a pusť). Pravým tlačítkem se vyvolává místní nabídka příkazů. Funkce tlačítek lze přehodit, ale i leváci používají většinou základní nastavení. Pro technické účely se někdy používá třítlačítková myš, kde třetí tlačítko uprostřed umožňuje rozšířit ovládání, např. v CAD aplikacích.

A ještě k myši. V létě se může některá myš ze sluníčka zbláznit – její materiál totiž propustí sluneční paprsky a ty „oslní“ optické snímací čidlo, takže myš ve stínu funguje a na sluníčku nikoli. Nemusíte ji hned vyhazovat, stačí umístit ji do stínu. A nezapomeňte: myší pohybujeme zásadně po podložce, nikoli po stole (aby se dovnitř dostalo co nejméně nečistot).

Firma Microsoft a následně další nabízí myš s kolečkem. To umožňuje procházet dokumentem pouhým otáčením kolečka místo klepání na pusuvník nebo stisk kláves se šipkou.

Na trhu je též myš s optickým senzorem. Vypadá futuristicky, neboť její spodní část svítí. Nevyžaduje podložku a lze se sní pohybovat na libovolném povrchu. Ta od firmy Microsoft má čtyři tlačítka a kolečko, které lze též stisknout. Tato myš je bezúdržbová. Pravda, je trochu dražší než „klasická“ myš s kuličkou.

V nabídce prodejců je též bezdrátová (cordless) myš. Princip kuličky a senzorů je zachován, jen impulsy se přenáší miniaturní vysílačkou od myši ke skříni počítače. Mezi vysílačem na myši a přijímačem na počítači mohou být překážky.

Myš se připojuje k sériovému portu či k portu PS/2 a přes redukci ji můžeme připojit na port USB.

Údržba myši

u        Kulička zanáší dovnitř prach, proto je třeba občas ji vyjmout a osičky uvnitř myši vyčistit hadříkem (který nepouští chlupy) namočeným v lihu. Nánosy všeho možného z nich opatrně odstraníme dřevěnou tyčinkou (seříznutou špejlí) a nečistoty vyklepneme.

u        Kuličku otřeme vlhkým hadrem se saponátem, abychom ji odmastili. Lze použít i denaturovaný líh.

u        Otřeme podložku – čím častěji budeme čistit podložku, tím méně budeme muset čistit myš. Můžeme použít též saponát.

u        Na trackball saháme čistýma rukama, jinak jej budeme často čistit.

Tiskárna

Zařízení, která původně vytvářela jen napodobeniny znaků psacího stroje, postupně dospěla až k tisku barevných obrázků. Všechny tiskárny osobních počítačů mají jedno společné – tisknou na papír nebo fólii drobné tečky (body). Čím jsou tečky menší a hustší, tím je výsledek lepší. Hovoříme o rozlišení a měříme je počtem bodů na palec (dots per inch, zkratka dpi).

Podle technického principu nanášení teček na papír dnes rozlišujeme tři nejdůležitější typy tiskáren. Jehličkové vysunují z tiskové hlavy droboučké jehličky, které přes barvicí pásku (podobně jako psací stroj) zanechávají na papíře bodovou stopu. Tisknou po řádcích, rychlost se zpravidla udává počtem znaků vytištěných za sekundu. Počet jehliček v hlavě ovlivňuje kvalitu tisku – u 24jehličkových tiskáren lze dosáhnout až 360 dpi, což je dopisová kvalita, za kterou se už nemusíme stydět. Tiskárny tohoto typu mají oproti jiným principům jednu zásadní přednost – dokážou pořídit průklepy. V horším provedení jde o 9 jehličkové tiskárny a rozlišení 180×180 dpi (svislý a vodorovný směr).

Tiskem po řádcích se jehličkové tiskárně podobá tiskárna inkoustová, místo úderů jehliček však z tiskové hlavy vystřikují na papír droboučké kapičky inkoustu – uslyšíte také o tiskárnách tryskových, resp. bublinkových (Bubble Jet (Canon), Desk Jet (Hewlett Packard), Stylus (Epson)) – kapičku v nich vypuzuje bublinka páry zahřátého inkoustu. Celý princip je malý technický zázrak – trysky mají menší průměr než lidský vlas a v tiskové hlavě jich může být i přes sto. Postupný tisk několika hlav s barevnými inkousty zajistí tisk barevný.

Inkoustové tiskárny jsou bezbarvé (monochromatické) a barevné. Barevné existují ve dvou provedeních. U první je tisková hlava přímo integrována v zásobníku inkoustu (kazeta, cartridge) a vyměňují se jako celek. Tyto kazety jsou samozřejmě dražší než u provedení druhého se samostatnou tiskovou hlavičkou, kde se mění jen inkoustová náplň. Zde je však zase dražší tisková hlava.

Svého času byly i barevné jehličkové tiskárny. Barvy byly v sekcích za sebou nebo v proužcích pod sebou. Nedošly však velkého rozšíření.

Inkoustové tiskárny vytvářejí daleko menší tečky než tiskárny jehličkové a dosahují tedy vyšších rozlišení (až 1440×720 dpi). Představují kompromis ceny, rychlosti i kvality mezi tiskárnami jehličkovými a dalším typem – laserovými.

Laserová tiskárna pracuje na podobném principu jako kancelářská kopírka – obraz se laserovým paprskem promítne na světlocitlivý (selénový, organický) válec, na němž se díky různému náboji v různě jasných místech přichytí různé množství tzv. toneru (jemné saze); ten se pak přenese na papír a při vysoké teplotě „zapeče“.

U laserové tiskárny je dnes 600 dpi minimum (existují i modely s 1200 × 1200 dpi). Nejde však jen o počet bodů, ale též o jejich tvar a ten je u „laserovky“ přesnější. Tyto tiskárny tisknou vždy celou stránku „najednou“ a jejich rychlost se proto udává počtem stran za minutu (pages per minute – ppm); jen u těch výkonnějších očekávejte tuto hodnotu vyšší než 10. I laserová technologie už dokáže barevný tisk, je však drahý a používá se jen v profesionální oblasti.

Opět trocha techniky: Také při tisku vznikne barevný vjem „mícháním“ tří základních barev. Na rozdíl od monitorů však nikoli červené, zelené a modré, ale modrozelené (Cyan), purpurové (Magenta) a žluté (Yellow). Poněvadž však „výroba“ černé z těchto barev nedává nejlepší výsledky, přidává se k inkoustům resp. tonerům v těchto barvách někdy ještě čtvrtý – samostatná čerň (blacK). Odtud pochází tajemné označení popsaného čtyřbarevného modelu – CMYK.

Pomýšlí-li dnes „obyčejný člověk“ na barevný tisk, sáhne nepochybně po tiskárně inkoustové. Je-li vybavena kazetou s pouhými třemi barvami, může ji sice pro lepší tisk černého textu vyměnit za kazetu s černou náplní, ale ne na stránce, kde je zároveň něco barevného. Takže – nejlepší je čtyřbarevná tiskárna, kde je pro každou barvu samostatná kazeta. Vymění se jen ta, která již nemá inkoust.

A jak je to s cenami? Zatímco ceny ostatních tiskáren trvale klesají, ceny jehličkových jsou více méně stále. Jehličkové tiskárny mají nejmenší provozní náklady. O něco dražší bude inkoustová tiskárna, ale i v barevném provedení je levnější než černobílá laserová (avšak cena za tisk jedné stránky vyjde zpravidla vyšší – inkoustová tiskárna totiž není stavěna na tisk velkých objemů).

Co do velikosti, jsou tiskárny (jehličkové, bublinové i laserové) pro rozměr papíru A4 i A3. Bublinové tiskárny formátu A3 se používají i na technických pracovištích pro vykreslení výkresů.

Tam, kde tiskárna slouží pro dvě či tři pracoviště, použijeme k přepínání přepínač (mechanický nebo elektronický). Tiskárna se připojuje tzv. paralelním kabelem k paralelnímu portu (konektoru) počítače. Kabel nemá být delší než 5 m (výjimečně max. 10 m), delší kabely mohou způsobit vadnou funkci tiskárny.

Při více pracovištích je vhodným řešením zakoupit výkonnou laserovou tiskárnu, tu přidat k jednomu počítači a nastavit ji sdílenou pro počítače v síti.

Inkoustové tiskárny jsou dvou provedení: běžné a s fotorealistickým efektem, kterým dosáhneme kvality barevných fotografií. Zde se kapičky inkoustu nekladou vedle sebe, ale přes sebe a tak se dosáhne jemných přechodů. K dosažení světelných efektů se mohou použít speciální fluorescenční barvy.

K některým inkoustovým a laserovým tiskárnám lze zakoupit speciální příslušenství a z tiskárny se stane skener (zařízení pro digitalizaci). Nevýhodou je, že lze skenovat jen jednotlivé volné listy, nelze tedy sejmout obrázky z knihy.

Existují též multifunkční periferní zařízení, ve kterých jsou sdruženy: tiskárna, fax, skener a kopírka.

Jak se chovat k jehličkové tiskárně

u        Po jedné straně najdete páčku, kterou se reguluje vzdálenost tiskové hlavy od válce (kvůli počtu průklepů). Takřka nikdy by neměla být v krajní poloze – hlava co nejblíže válci, ničí se.

u        U papíru je důležitá gramáž – pod 80 g/m² nebrat! Tenčí papír není dostatečnou překážkou pro jehličky a ty tlučou do válce. Poničený válec se pak musí vyměnit.

u        Jestliže se papír zmuchlá pod tiskovou hlavou, neškubeme jím. Mohli bychom ulomit jehličku, která se vysunula z hlavičky a pronikla do papíru. Vypneme tiskárnu a papír opatrně vytočíme ručním kolečkem.

u        Občas (jednou za půl roku) bychom měli tiskárnu vyčistit (to by však chtělo přece jen člověka trochu víc „zamazaného od počítačů“). Konfety z leporelového papíru vybíráme rukou nebo pinzetou. Pokud použijeme vysavač, dáme pozor, abychom nevysáli nějakou součástku.

u        Nemělo by se zapomínat na otření vodicí tyče a objímek po stranách tiskové hlavičky. Na objímkách mohou ulpět konfety z papíru.

u        Tu a tam se dočtete, že je vhodné občas kápnout olej na šicí stroje na vodicí tyč (resp. vodicí šnek) a poháněcí kolečka: několik kapek, a ty rozetřít prstem po celé vodicí dráze. Námitka může znít, že díly jsou z umělé hmoty a na oleji se bude usazovat prach – proto se vždy řiďte radami výrobce v příručce.

Když jde o reprezentaci...

Před časem šéf rozhodl, že firemní dopisy musí mít všestrannou kvalitu; tu jim dodá nejen brilantnost jeho obratů a precizní grafická úprava, ale též poslední článek řetězu – tiskárna. Hodlá proto jako druhou tiskárnu zakoupit laserovou, a aby se využila, bude sloužit v síti pro více počítačů.

Takže ještě pár slov k laserovkám. Necháváme je zpravidla stále zapnuté (při nečinnosti se samy přepnou do úsporného režimu), jejich velká paměť pak zaznamenává přicházející tiskové úlohy a postupně je tiskne. Všechno je O.K., dokud se nedopustíme nějaké chyby – pak tiskárna pilně chrlí zbytečné stránky.

Je tu ještě jedna zrada: tzv. tiskárny pro Windows (GDI, bez vlastního procesoru) využívají pro svou potřebu výpočetní výkon počítače, a tak zpomalí činnost aplikačních programů. Mimochodem – bude-li mít kolega problémy s dlouhou odezvou laserové tiskárny, zkuste špitnout: „Co takhle jiný ovladač?“. Možná, že se najde na Internetu na WWW stránce výrobce tiskárny. Další dotaz může být: „A obousměrný kabel máte?“.

Renovovat, nebo ne?

U jehličkové tiskárny není renovace (znovunapuštění) pásky moc vhodná. Barvivo je složeno z mnoha komponent a je tajemstvím výrobce. Nejlepší renovací je výměna pásky, což již dělá většina firem zaměřených na renovace. Samotná kazeta vydrží několik výměn, než se poničí kolečka, která pásku posouvají.

U inkoustových tiskáren není doplňování inkoustu vhodným řešením. Nejlepší je koupit novou originální kazetu. Byli jsme svědky naplnění kazety, která do druhého dne vytekla do tiskárny – vyčištění stálo víc než nová kazeta. U barevných tiskáren, které mají hlavy a náplně oddělené, může nekvalitní inkoust zanést to nejdražší – tiskovou hlavu. Může totiž dojít ke sražení starého a nového inkoustu.

Na co tisknout

Všechny druhy tiskáren tisknou dobře na běžný kancelářský papír. Chceme-li však od barevné inkoustové tiskárny skutečně kvalitní výstup, použijeme raději papír speciální. Potřebujeme-li tisknout prezentační „slajdy“ pro zpětný projektor, musíme také zakoupit speciálně upravené fólie pro inkoustové tiskárny. Nelze použít fólie pro psaní lihovými fixy, na těch barvivo nedrží. (Jestliže fólii zkazíme, můžeme ji umýt. Smyjeme však i povrchovou vrstvu a inkoust držet nebude, můžeme na ni potom psát pouze lihovými fixy.)

Také pro laserovky se musí použít speciální fólie, neboť musí vydržet zapékání barviva; totéž platí pro samolepicí štítky.

Modem

Častým příslušenstvím počítače je nyní modem (jde o akronym ze slov modulátor – demodulátor). Umožňuje připojit počítač na telefonní linku.

Modem může být externí, který je na počítač napojen sériovým (nejčastěji) či paralelním kabelem nebo modem ve formě přídavné karty zasunované do základní desky počítače. Přednost dáváme externímu modemu, byť je trochu dražší, neboť nejsou problémy s konfigurací počítače pro připojení modemu.

Nové modemy umožňují i připojení k počítači na USB port. U notebooků mají modemy tvar malé destičky zasunované do PCMCIA slotu.

Volíme modem umožňující komunikaci 33,6 b/s. Cenou se moc neliší od pomalejších a i když telefonní linky mají menší propustnost, jsou tyto modemy stabilnější. Vybíráme modem umožňující komunikovat protokolem ITU V.34 či ITU V.90 (to je uvedeno v technickém popisu modemu).

Většina dnešních modemů je vybavena pro příjem a odesílání faxů. Toto však nestačí – musíme mít instalovaný příslušný software. Potom můžeme dopis napsaný např. v Microsoft Wordu výběrem nabídky Soubor a příkazu „Odeslat|Příjemce faxu“ odeslat přímo jako fax.

Téměř každý externí modem zvládá nyní i voice/data (hlasový/datový) přenos. Modem lze použít jako telefon – předpokladem je instalovaná zvuková karta, mikrofon a reproduktory. Vytáčet číslo můžeme přímo z některých programů, např. Outlooku 98 nebo 2000.

Konektory

Všechny periferie se k počítači (skříni) připojují pomocí konektorů. Ty se nachází na zadní straně počítače. Jaké jsou zde konektory a co se k nim většinou připojuje. Konektor:

u        Napájecí – do něho zasuneme napájecí kabel.

u        Výstupní – do něho se zasune přívodní kabel k monitoru. Monitor se potom zapne automaticky se zapnutím počítače.

u        Grafické karty – 15 dírek (pinů) pod sebou ve třech řadách po pěti. K tomuto konektoru se připojuje datový (tlustý a málo ohebný kabel) kabel od monitoru. Ohnutí tohoto kabelu by mělo být zcela volné, ne v ostrém úhlu!

u        Klávesnicový – kulatá zásuvka (DIN) s 5 otvory. Kabel lze zasunout jen v jedné poloze určené výřezem.

u        PS/2 (pées dvojkový) - kulatá zásuvka s 5 otvory, menší než zásuvka DIN. Slouží k připojení klávesnice a myši (dvě samostatné zásuvky). Kabel lze zasunout jen v jedné poloze určené výřezem. Pro připojení klávesnice se zástrčkou DIN se použije redukce. V popisu počítače 1× PS/2.

Stolní počítače mají obvykle konektor DIN a notebooky PS/2.

u        Sériový (port) – má 9 nebo 25 kolíků ve dvou řadách. Nejčastěji je jeden konektor s 9 kolíky a jeden s 25 kolíky. Připojujeme jím: myš, joystick (pákový ovladač pro hry), modem, tablet (digitizér, slouží k zadávání souřadnic). V popisu počítače 2× COM.

u        Paralelní (port) – zásuvka s 25 otvory ve dvou řadách. Slouží pro připojení tiskárny, skeneru, externího zařízení pro čtení a zápis dat (ZIP mechanika, externí pevný disk, externí CD_ROM,…). Umožňuje větší přenos dat než sériový port. V popisu počítače 1× LPT.

u        USB – dvojice obdélníkových zástrček. USB (Universal Seriál Bus, univerzální sériové rozhraní). Umožňuje připojení všech možných typů externího zařízení. Některé monitory mají jako příslušenství USB rozbočovač umožňující připojit další zařízení. Od rozbočovače jde k počítači jeden kabel. Připojuje se přes něj: ovládání monitoru, myš, klávesnice, modem, skener, reproduktory, ale i digitální kamera atd. Tento konektor nemusí být u všech počítačů. V popisu počítače 2×USB.

u        Game port – zásuvka s 15 otvory ve dvou řadách. Slouží pro připojení joystiku nebo kláves MIDI. Je buď samostatný (nemusí být u všech počítačů) nebo jako součást zvukové karty.

u        Hudební – jde o kruhové otvory – jacky – průměru 3,5 mm jako vývody na zvukové kartě. Zde se připojují reproduktory, mikrofon či jiná hudební zařízení. Jsou 3 nebo 4 (při možnosti připojit dva páry reproduktorů).

u        Pro sluchátka – je umístěn na přední straně počítače při nainstalované CD mechanice. Vedle konektoru je kolečko regulace hlasitosti.

u        SCSI – podlouhlá zásuvka s 25, 50 nebo 68 otvory. SCSI (Small Computer Standard Interface, standardní rozhraní malých počítačů). Jde o rozhraní využívané hlavně u notebooků. Umožňuje připojit různé typy externích zařízení.

Připojování zařízení nelze většinou splést. Násilí se však vždy vyvarujeme. Přestane-li nějaká periferie fungovat je vhodné se nejprve podívat za počítač, zda některý spoj není uvolněný. Technici skoro pravidelně šroubky u konektorů nepoužívají a potom přemístěním počítače (samozřejmě vždy ve vypnutém stavu!) můžeme snadno zařízení odpojit. Vyvarujeme se též druhému extrému – šroubky nedotahujeme „na krev“.

Další zařízení připojujeme k počítači zásadně ve vypnutém stavu. I když konektory USB umožňují připojení za chodu.

Jak jsem si již jednou řekli – kabely nestáčíme do úhledných cívek. Nenecháme je ani volně povalovat aby se pletly pod nohama.

Notebook

Šéf má, jak jinak, notebook. Hudruje, že mu baterie (přesněji řečeno akumulátory) dlouho nevydrží. K tomuto ožehavému tématu proto ještě několik slov:

Každá baterie se vybije, a to v ten nejméně vhodný okamžik. Jak tento okamžik oddálit:

u        Zkrátit dobu pro přechod počítače do „spacího režimu“ na minimum, záleží však též na aplikaci (časté starty nejsou vhodné).

u        „Spací režim“ vyvolat manuálně, když víme, že nebudeme chvilku (třeba jen pár minut) pracovat.

u        Vypnout podsvětlení displeje.

u        Nenechat běžet program (např. komunikační) na pozadí.

u        Snížit jas displeje.

u        Vypnout zvuk.

A tohle platí obecně – nejen pro notebooky: baterie vydrží méně, jsou-li stále připojeny k obvodu, který napájejí a nejsou přitom pravidelně dobíjeny, ale nesvědčí jim ani přebíjení (přitom však bohužel vydrží jen omezený počet nabíjecích cyklů). Doporučit lze nejspíš tento postup: i tehdy, je-li k dispozici zásuvka, pracujeme občas bez adaptéru. Ale nezapomeneme: běžným bateriím (NiCd, NiHy) prospěje, necháme-li je nejméně jednou měsíčně – vzdor hlášení počítače o jejich vyčerpání – plně vybít (tj. necháme zapnutý notebook až do vymizení jakýchkoliv reakcí) a pak znovu plně dobít. (Redukujeme tím tzv. paměťový efekt baterií.) Všechny baterie také trpí při vysokých i nízkých teplotách (ostatně vysoká teplota neprospívá počítači vůbec).

Při větších nárocích na provoz „bez zásuvky“ se vyplatí pořídit si několik baterií. Zde je vhodné je označit a pravidelně střídat. Po dvou letech bez dobíjení je baterie zničena.

Když nepracujeme, adaptér odpojíme od sítě. Proč jej zbytečně přehřívat?

A ještě pár poznámek:

u        Až si šéf vedle vás v autě v noci zapne notebook, navrhněte, aby přepnul na inverzní zobrazení. Bílé znaky na černém pozadí za tmy neoslňují a baterie vydrží déle. Pravda, hůře je vidět na klávesnici.

u        Při ukazování na notebooku se displeje nedotýkáme vůbec ničím – je měkký a mnohem citlivější než skleněná obrazovka!

u        Před přiklopením víka notebooku odstraníme tužku či jiné předměty z klávesnice, přiklopení by totiž displej zničilo.

u        Zašpiněný displej velmi jemně setřeme navlhčeným hadrem nepouštějícím chlupy.

Douška k Apple Macintosh

Jistě jste už někde viděli logo v podobě nakousnutého duhového jablíčka – symbol počítačů Apple Macintosh, velké tabu a někdy i opovrhovaná neznámá mezi uživateli PC (rozuměj PC kompatibilních se standardem IBM, o nichž jsme až doposud mluvili). Tento článek je zpovědí uživatele „Maců“ (důvěrně zvaných též „ohryzky“) pracujících s operačním systémem MacOS.

Prostředí Apple Macintosh

Srdcem těchto počítačů jsou procesory firmy Motorola. V nových výrobních řadách jde o procesory, které jsou schopny pracovat s frekvencí obdobnou procesorům Intel, AMD či Cyrix.

Pokud má „pécéčkář“ někde náhodou možnost sednout si k počítači s operačním systémem MacOS, jistě ho překvapí nepřehlédnutelná podoba s Windows 95/98. Zde bych si dovolil podotknout jenom to, že základní rysy MacOS byly vytvořeny již v roce 1989! Ale to jenom na okraj – chci se zmínit hlavně o některých odlišnostech, které oba počítačové „světy“ od sebe oddělují.

Tak například by vás mohlo zaskočit, že u disketové mechaniky nenajdete žádný manuální prostředek pro vysunutí diskety. Vůdčí myšlenkou MacOS je totiž vše co nejvíce zjednodušit a přizpůsobit uživateli. Proto nepotřebujete znát žádný jazyk, ale jenom jezdíte myší po obrazovce. Pokud chcete něco nahrát z diskety na pevný disk, stačí jenom požadovaný objekt myší „přetáhnout“ z políčka diskety na políčko disku.

A jak je to tedy s vysouváním diskety? Na pracovní ploše (což je to, co vidíte na monitoru po bootování systému) je zobrazena ikona v podobě odpadkového koše. Stačí na ni jenom myší přetáhnout ikonu diskety a ta sama vyjede z počítače. Můžete také použít klávesovou zkratku Apple+E. Speciální klávesa „Apple“ zastává u Maců podobnou funkci jako „Ctrl“ u PC; s klávesami „Ctrl“ a „Alt“ se však setkáte také.

Stejně jako na vysouvání diskety, tak i na celou práci se systémem a aplikacemi postačí pouze ovládnout myš, tablet nebo trackball. Jak vidíte, nejsou to žádné „příšery“, ale uživatelsky velmi přístupné stroje, které se díky své výtečné podpoře grafiky rozšířily především v grafických studiích a reklamních agenturách, ale nemusíte se jich bát ani vy. Pro MacOS se píší nejen programy pro DTP (nakladatelství na stole), ale stejně tak na nich můžete vést agendu podniku, účetnictví nebo používat Microsoft Office.

Co se týče kompatibility obou platforem, je to ovšem horší. Nejzávažnějším důvodem je neshoda záznamového formátu diskových médií. V operačním systému Macu je jejich součástí doplněk pro čtení médií ve formátu PC compatible (např. přenositelnost dokumentů z textového editoru Word pro Windows do Wordu pro Mac je pak téměř stoprocentní), v opačném směru však trochu chybí ochota spolupracovat.

R.L.