V předchozí lekci jsme zahájili cyklus článků pro ty uživatele, kteří si od svého nového „pécéčka“ slibují usnadnění a zefektivnění práce, přitom však o něm zatím mnoho nevědí. V této části se začneme trochu podrobněji zabývat jednotlivými komponentami našeho – zatím ještě tajuplného – pomocníka.

Pracovní den u počítače (2) - HW

Hlavní části osobního počítače jsme si v předcházejícím dílu vlastně jen vyjmenovali. Nastal čas říci si alespoň o těch nejdůležitějších něco víc. Ještě dříve však musíme – to pro úplné novicky a novice – vysvětlit pár pojmů, na které budeme neustále narážet.

Tak slůvko bit (z anglického výrazu pro dvojkové číslo, zkratka b) označuje obecně nějaký dvoustavový prvek, který v počítači reprezentuje číslici 0 nebo 1. Veškeré počítačové informace jsou složeny z jistého počtu bitů, a tak např. čísla jsou v počítači vlastně vyjádřena ve dvojkové číselné soustavě.

Jako vyšší informační jednotka se používá tzv. bajt (anglicky byte, zkratka B), což je skupina osmi bitů schopná vyjádřit 2⁸, tj. 256 kombinací. Na uložení každého „tisknutelného“ znaku, tedy písmen, číslic a dalších tzv. grafémů, počítač spotřebuje právě jeden bajt. V bajtech, resp. násobných jednotkách kilobajt (KB), megabajt (MB) a gigabajt (GB) se také udává kapacita počítačových pamětí. Pro přesnost: počítač pracuje ve dvojkové soustavě a předpona „kilo“ zde neznamená tisíc, ale nejbližší mocninu dvou, tj. 1024 – proto také zkratka velké K (často a ovšem chybně psána „k“); koeficient 1024 platí i pro přechod k vyšším jednotkám. Ale pozor – to se týká v podstatě jen údajů o kapacitách pamětí, resp. přenosů z nich a do nich; tam, kde měřené kvantum nepředstavuje mocninu dvou, například při udávání kmitočtu v MHz, znamená předpona „mega“ a její zkratka M už zase čistý milion, jak jsme zvyklí.

Procesor a paměť

Výše jsme vás možná trochu šokovali fiktivním rozhovorem „u oběda“ – nyní se k němu vrátíme. Procesor – součástka, kterou jsme přirovnali k mozku – má v počítači na starosti provádění jednotlivých elementárních operací (podle instrukcí programu uloženého v operační paměti – viz dále). V osobních počítačích je realizován jako tzv. integrovaný obvod (čip). Jak rychle procesor čte a provádí jednotlivé instrukce, prozradí jeho tzv. pracovní (taktovací) frekvence. Udává se v megahertzích (MHz), a číselná hodnota tedy znamená počet milionů (elementárních) operací, které procesor zvládne za jednu sekundu.

Procesor – srdce počítače

Předním výrobcem procesorů je firma Intel, jejíž produkty de facto představují jakýsi standard – během dnes už více než dvacetiletého vývoje se na trhu objevilo množství typů, z nichž každý představoval ve své době takřka neuvěřitelný výkonnostní skok. Z nich se dnes setkáte s typy označenými Pentium, Pentium II (označované též slovem Celeron) a Pentium III následované číslem udávajícím pracovní frekvenci, např. Pentium 233, Pentium II 366 až Pentium II 533, Pentium III 500 až Pentium III 750. U posledního typy je tedy neuvěřitelných 750 000 000 operací za sekundu, uff. Před několika lety byly procesory (a podle nich i počítače) označované čísly 286, 386, 486 (přesně řečeno, před toto trojčíslí ještě patří 80, tzn. 80286 atd.). Označení mimo jiné vypovídá o vnitřním uspořádání a množství logických prvků – „tranzistorů“ (dnes několik milionů), které se konstruktérům podařilo vměstnat na maličkou plochu křemíkové destičky (několik cm²). Typ od typu také roste pracovní frekvence. U procesorů Motorola zabudovaných do počítačů PowerPC firmy Apple Macintosh je u frekvence situace obdobná, byť dosahují větších pracovních frekvencí.

Mimo procesorů od firmy Intel jsou v nabídce též procesory od firmy AMD označované K5, K6 či K7 (Athion) nebo procesory od firmy Cyrix. Tyto procesory jsou výrazně lacinější než procesory Intel.

Písmena MMX (MultiMedia eXtensions) doplňovaná k typovému označení procesoru znamenají rozšíření instrukcí procesoru pro urychlení práce s multimédii.

Operační (vnitřní) paměť slouží k uložení dat a programů, které jsou zde procesoru okamžitě přístupné pro zpracování. Je opět realizována ve formě integrovaných obvodů (jejich černá tělíčka s množstvím kontaktních „nožiček“ jim vynesla přízvisko „brouci“ či „švábi“ – najdete je, stejně jako procesor, na základní desce nebo na zvláštních destičkách do ní zasazených). Důležitou charakteristikou počítače je kapacita operační paměti. Při současných nárocích softwaru bychom v PC měli mít instalováno alespoň 32 MB, raději však 64 MB operační paměti – jinak některé programy buď nespustíme vůbec, nebo poběží příliš pomalu.

Disketa, pevný disk, CD-ROM

Všechna tato zařízení představují vnější paměť dat. (Nyní přijde trochu teorie, která vyústí v praktické závěry.)

Na disketě i pevném disku jsou data zaznamenána v magnetické vrstvě nanesené na tenkém rotujícím kotoučku (u diskety z pružného materiálu) a uspořádána do soustředných kružnic zvaných stopy. Pevný disk může mít takových kotoučků (ploten, talířů) na jedné ose několik a všechny stopy téhož poloměru („nad sebou“) se pak označují jako cylindr (válec). Stopy jsou rozděleny na sektory, každý pojme 512 bajtů.

Pro technicky erudované: disketa i pevný disk se točí konstantními otáčkami a zapsané sektory jsou proto při téže úhlové rychlosti u okraje nejdelší a u středu nejkratší – zde je tedy hustší zápis. Pevné disky nyní nejčastěji používají 7200 ot/min či 5400 ot/min (u staršího provedení se plotny točily rychlostí 4500 ot./min a ještě starší 3600 ot./min), ale jsou i modely s 10 000 ot./min. Diskety, u nichž je – na rozdíl od pevných disků – záznamová hlava v přímém kontaktu s povrchem nosiče, se otáčejí mnohem pomaleji, je to pouhých 300 ot/min. Otáčky samozřejmě podmiňují rychlost čtení dat.

Z rozdílnosti technického provedení plynou i různé kapacity disket a pevných disků. Typická disketa má průměr 3,5" palce, je v plastikovém pouzdře a pojme 1,44 MB (hovoříme o nejčastějším typu, ale setkat se můžeme i s typem o poloviční nebo také dvojnásobné kapacitě). Již před delší dobou se přestaly používat diskety průměru 5,25" v papírovém obalu o kapacitě 1,2 MB či dokonce jen 360 KB. Moderní pevné disky pojmou gigabajty (gigabajt = tisíc megabajtů) a už nejsou ničím výjimečným ani kapacity několika desítek gigabajtů.

I přes chmurné předpovědi o budoucnosti disket, jsou stále používaným médiem pro uchování a přenos dat.

Zatímco pro hardware je nejmenší adresovatelnou jednotkou na disku jeden sektor (512 B, byte), operační systém (a tedy veškerý software) pracuje s tzv. clustery, jen ty dovede adresovat. Cluster je obecně tvořen několika sektory. Na disketách mívá cluster jeden či dva sektory, na pevném disku závisí jeho velikost na kapacitě disku. Celkový počet clusterů na disku je totiž omezen operačním systémem, a proto větší disky musí mít v clusteru více sektorů. Že vás to nezajímá? Mělo by. Hned uvidíte proč.

Datový soubor (tj. nějaká skupina logicky souvisejících údajů, např. dopis či faktura) se zapisuje po clusterech. Tedy i soubor obsahující jediný bajt zabere celý cluster. Nejméně se samozřejmě diskovým prostorem plýtvá, je-li cluster tvořen jen jedním sektorem. Jeden sektor má vždy velikost 512 byte. To je ovšem u současných velkokapacitních disků nemožné – tak např. při kapacitě 511 MB obsahuje jeden cluster 16 sektorů (má tedy velikost 8 KB, 8192 B). Při velikosti 512 MB je jeden cluster tvořen 32 sektory (16 KB, 16 384 B) a od 1024 MB do 2048 MB již má 64 sektorů, tedy 32 KB. Takže každý běžný dopis čítající 500 až 800 znaků (tedy byte) ukrojí z pevného disku prostor 32 768 B.

Z toho ovšem plyne překvapivý a trochu tristní závěr: soubor o velikosti od jednoho bajtu do 8 KB na pevném disku o kapacitě 511 MB obsadí 8 KB, tentýž soubor na disku s kapacitou od 512 MB do 1023 MB však zabere dvakrát tolik, tj. 16 KB. Velké clustery mají další nevýhodu v tom, že i jeden chybný (nečitelný) sektor vyřadí celý cluster. A protože operační systém vždy načítá celé clustery, prodlužuje se tak i čas potřebný pro čtení.

U velkých souborů, např. s grafickými daty (obrázky), které zabírají desítky megabajtů, neúsporný způsob záznamu tolik nevadí, ale při menších souborech, a těch je většina, se diskovým prostorem vysloveně plýtvá. Zpočátku nám u velkých disků na nějakém tom megabajtu tolik nesejde. Po čase se však diskového prostoru nedostává a začneme uvažovat o koupi dalšího disku. Běžně mohou být v PC pevné disky dva. Nové základní desky umožňují připojit až čtyři disky, většinou se však volí tři a místo čtvrtého se instaluje jednotka CD-ROM.

Kapacitu pevného disku můžeme u Windows 98 zvýšit tak, že místo „klasické“ 16 bitové alokační tabulky (FAT, File Allocation Table) použijeme 32 bitovou tabulku (FAT32). 32 bitů umožňuje adresovat daleko větší prostor než 16 bitů, a tak clustery obsahují méně sektorů a tedy i menší prázdný prostor. Disky od 260 MB do 8 GB mají clustery velikosti 4 KB a pevné disky od 8 GB do 16 GB jen 8 KB. Tedy podstatná úspora!

Zde je vysvětlení zdánlivého paradoxu, že 32 bitová alokační tabulka zvětší kapacitu pevného disku. Kapacita disku je přece dána výrobcem, jaké tedy zvětšení! To je sice pravda, ale ušetří se volný prostor, právě menšími clustery. Zvětší se jeho formátovaná kapacita, a to až o 20 – 30 %.

FAT32 lze vytvořit programem FDISK a naformátováním po instalaci nového pevného disku nebo lze na tuto FAT převést stávající disk programem CVT.EXE. Převodem se data neztratí. Vlastní operace však může trvat poměrně dlouho, i hodiny. Zpětný převod z FAT32 na FAT16 již není ve Windows 98 možný! Několik výrobců však program s touto možností nabízí.

Pro znalé. Druh použité alokační tabulky na disku zjistíme snadno tak, že ve Windows 98 v okně „Tento počítač“ stiskneme na ikoně disku pravé tlačítko myši a v místní nabídce vybereme příkaz „Vlastnosti“. Druh FAT je uveden na kartě „Obecné“ v políčku „Systém souborů“. Zde může být FAT (indikuje FAT16) nebo FAT32.

Při FAT16 může být na pevném disku nejvýše 65000 souborů.

Máme-li v počítači 2 a více disků, je vhodné, aby byly všechny disky převedeny na větší FAT, jinak mohou nastat problémy s tím, že Windows další disky nepozná nebo nepracují spolehlivě. Některé programy (navržené pro práci V MS-DOS) také nemusí pod FAT32 pracovat. Neexperimentujeme-li však, je použití FAT32 dobrá cesta zvýšení nedostatečné kapacity pevného disku. Výkonnost počítačového systému zůstane stejná u obou struktur uspořádání pevného disku.

Je tu však ještě jedna možnost: máme-li velký disk, např. 3,2 GB, můžeme jej „rozdělit“ na dvě nebo i více oddílů (partition), v tomto případě nejlépe na 2 GB a zbytek. Rozdělení žádáme už při nákupu počítače, běžně totiž obdržíme disk nerozdělený a zformátovaný na FAT32.

Disk si můžeme rozdělit i sami, chce to trochu zkušeností a odvahu. K rozdělení disku na oddíly slouží program operačního systému FDISK. Po rozdělení však musí následovat přeformátování (příprava oddílu k použití) – program FORMAT. Po těchto úpravách se ztratí všechna data, co na disku byla a musíme na něj proto znovu nahrát operační systém, programy i data.

FAT32 umožňuje formátovat disky větší než 2 GB jako jeden disk. Při FAT16 musíme velký disk, např. 4 GB rozdělit na minimálně 2 oddíly. Viz výše.

Disketová jednotka je označena písmenem A, a jsou-li dvě, má další implicitně operačním systémem přiděleno písmeno B. Pevné disky začínají písmenem C. Disk C (v systému značen C:) by měl mít kapacitu větší než 1 GB. To, abychom se nedostaly do problémů s instalací software, i když ho můžeme instalovat i na jiný disk, většinou D.

Další možností, hlavně u notebooku, jak zvýšit kapacitu disku je použít kompresi disku. Ve Windows 98 programem DriveSpace, který lze použít na disk až do velikosti 2 GB. Komprese zvýší též výkon systému, neboť se přenáší z disku do pevné paměti menší objem dat a dekomprese probíhá v rychlé vnitřní paměti. Program však nelze použít na disk, který byl zformátován na FAT32.

Jednotka pevných disků

Práce s disketami

Po vložení 3,5" diskety do mechaniky se odsune kovový kryt a obnaží tak uvnitř pouzdra uložené záznamové médium. Jakmile z počítače přijde pokyn pro čtení či zápis, motor disketu roztočí, záznamové hlavičky se přisunou k disketě (jsou dvě, na každé straně diskety jedna) a provede se požadovaná operace.

Disketu zasouváme do mechaniky tak, že štítek s popisem diskety je na druhé straně než je tlačítko na mechanice pro vysunutí diskety. Disketu nikdy nezasouváme obráceně a nepoužíváme násilí!

Data na disketě vydrží, při vhodném uložení disket, několik let. Uvažuje se 5 let, ale prakticky to je cca 10 let. Při potřebě dlouhodobé archivace je vhodné po několika letech (5 let) data na disketu znovu nahrát. Data se z diskety uloží na pevný disk a zpět se zapíší na disketu.

Pro zajištění bezpečnosti je vhodné data zálohovat na dvě diskety. Potom je velká pravděpodobnost, že se alespoň z jedné přečtou. Pevný disk by neměl být záložním ale pracovním médiem, i když velká kapacita dnešních disků k tomu svádí – je to však šalba, které nepodléháme!

Také disketa musí být před použitím naformátována – to znamená, že na ní jsou předem zapsány všechny sektory (s prázdnými úseky pro data) a řada „služebních“ informací potřebných pro operační systém. K tomu slouží program FORMAT (jsou však i jiné). Kdy budeme formátovat:

u        před použitím nové diskety (není-li disketa už naformátována od výrobce);

u        vykazuje-li disketa při čtení problémy, např. čte se několikrát za sebou (opakovaný hrčivý zvuk);

u        nelze-li disketu přečíst vůbec.

Program nabízí dva způsoby formátování – úplné nebo rychlé. Při prvním formátování diskety a při podezření na chyby zvolíme úplné formátování.

Vykáže-li disketa po naformátování vadné bajty („... bytes in bad sectors“), je vhodné disketu formátovat ještě jednou. Bude-li i při druhém formátování hlášen stejný počet vadných bajtů (a nebude větší než cca 100 – 200 KB), můžeme disketu používat i nadále. Bude-li však při druhém formátování zjištěn jiný počet vadných bajtů, disketu pro nespolehlivost bez milosti vyhodíme.

A ještě častý případ z praxe: disketa zapomenutá v mechanice. Najde-li počítač při zapnutí nebo restartu v disketové jednotce disketu, může se pokusit načíst z ní do vnitřní paměti operační systém (tzv. počáteční zavedení systému neboli „bootování“ – to lze u novějších počítačů změnit a bootovat nejdříve z pevného disku). Pokud na ní systém není, ohlásí nám to. Vyjmeme disketu, stiskneme libovolnou klávesu („... press any key...“) a vše pokračuje tak, jako když disketa není založena. Horší to je, když je na disketě bootovací vir – ten se tak dostane do počítače a může napáchat velké škody! O virech však budeme hovořit až v kapitole o softwaru.

CD-ROM

Dnes velmi populárním typem vnější paměti je kompaktní disk. V podstatě se neliší od běžného hudebního cédéčka, jeho počítačová varianta, zvaná CD-ROM, však samozřejmě používá jiné formáty záznamu. Lze na něj umístit podstatně více dat než na disketu – celková kapacita bývá cca 650 MB. Na rozdíl od diskety však v počítači můžeme CD-ROM zpravidla jenom číst, pro zápis dat jsou zapotřebí speciální zařízení – při hromadné výrobě se disky lisují z matrice jako gramofonové desky, při výrobě malého počtu kusů se používají tzv. „vypalovačky“, které se také dají přidat do skříně počítače.

Disk je jednostranný, má průměr 120 mm a v menší, málo používané variantě, 80 mm. Obě jde založit do stejné mechaniky. Disky mají tloušťku 1,2 mm. Bezdotyková laserová optika zaručuje čtení bez opotřebení. Životnost média je v běžném prostředí několik desítek let, cca 70 let. Z hlediska zálohování se uvažuje 20 – 30 let.

Disk má několik vrstev. Na jedné straně je vrstva s potiskem a na tuto stranu lze i psát popisovačem. Na druhé straně je ochranná vrstva (ta by měla být čistá, nepoškrabaná) a pod ní je vrstva se záznamem.

Jednotka CD-ROM má obvykle tři motory. Jeden diskem otáčí, druhý pohybuje čtecí hlavou s laserem a třetí umožňuje vkládání a vyjímání disku. Data na CD-ROM jsou uspořádána do spirály (v jediné stopě, podobně jako na gramofonové desce), která je rozdělena na sektory stejné délky (a tedy s konstantní hustotou záznamu). Sektory jsou opět sdruženy do clusterů.

Opět něco pro techniky: Na rozdíl od diskety je záznam pomocí prohlubní (pits) a vyvýšenin, pevnin (lands). Záznam je v jedné stopě od středu disku a čtení se děje konstantní obvodovou rychlostí. Rychlost otáčení disku se proto mění v závislosti na poloze hlavy – čím blíže ke středu, tím vyšší otáčky. Moderní mechaniky CD-ROM přitom čtou rychlostí více než čtyřiceti násobnou než je původní standard. Díky tomu je pak vyšší i rychlost přenosu dat do počítače. Původní standard dosahoval rychlosti přenosu 150 KB/s (přesně 153,6 KB/s). Uvažuje-li se přenos všech dat, tedy včetně bajtů pro kontrolu a korekci chyb je základní přenos 172 KB/s.

Cédéčko se při základní rychlosti a při čtení na vnější části stopy otáčí rychlostí cca 200 ot/min a při vnitřní části stopy cca 500 ot/min. Násobná rychlost čtení znamená i násobné otáčky. Jsou však technické hranice a přístupová doba není kratší než 200 ms. Ve srovnání s pevným diskem je tedy čtení z CD mechaniky 20× pomalejší.

V některých situacích musí počítač čtení softwarově zpomalovat, aby stihal data zpracovat. Při velkých rychlostech se může projevovat nerovnoměrnost disku, slyšíme zvuky při běhu.

Nebudeme-li přehrávat video můžeme koupit mechaniku s menší rychlostí, např. 32× a ta splní stejný účel jako „super rychlá“.

Zapisovatelné CD (CR-R) jsou perfektní zálohovací médium. Náklady na uložení 1 MB jsou minimální. Cena tohoto nosiče dat je několik desítek korun. Problémem je, že se při poruše oprava vypalovačky prakticky nevyplatí, neboť by se musela zaslat výrobci.

Svého času se dost propagovaly přepisovatelné CD (CR-RW). Vzhledem k poklesu ceny CR-R a problémech se čtením těchto disků v některých mechanikách se moc nevyužívají.

Na CD jednotce v počítači si také můžeme, pro zpestření práce, přehrávat zvuková cédéčka. A protože tyto jednotky mají zdířku pro sluchátka, nemusíme hudbou své oblíbené skupiny, ani rušit okolí.

Několik slov k údržbě

u        Prach, prach a zase prach – ten zničí spolehlivě každé elektronické zařízení i nosiče dat. Proto čistota!

u        Nejjednodušší to máme s pevným diskem – ten prakticky žádnou (fyzickou) údržbu nevyžaduje a slouží „až do roztrhání těla“. (O „údržbě“ softwarové si povíme později.)

u        Čte-li disketová mechanika diskety s mnoha opravnými pokusy (poznáme to sluchem) nebo jich více nepřečte vůbec (dostaneme chybovou zprávu), je vhodné použít čisticí disketu. Tu navlhčíme z přiložené ampule, vložíme do mechaniky a počítači dáme pokyn pro její „čtení“ – ten samozřejmě ohlásí chybu, ale účelu, tj. otáčení diskety a očištění snímacích hlav, bylo dosaženo (totéž ještě můžeme zopakovat; celková doba čištění by však neměla přesáhnout 30 s). Můžeme to dělat i preventivně, asi tak po půl roce až roce (podle prašnosti prostředí). Pozor však – čisticí disketa má omezenou životnost, lze ji použít cca patnáctkrát. Potom by její roztřepená plocha mohla záznamovou hlavičku poničit!

u        Kapka vody či zrnko prachu na disketě mohou znamenat, že ji můžeme vyhodit. Diskety se mají uchovávat na čistém a suchém místě, nejlépe ve svislé poloze a v krabici.

u        Nikdy nesaháme na odkrytý záznamový kotouč.

u        Napájecí zdroj počítače (přesněji jeho transformátor), který bývá v rohu skříně, ale i telefon či reproduktor může svým magnetickým polem diskety zničit.

u        Teplo disketu deformuje, není proto vhodné ji v létě ponechávat na slunci ani v autě. Bezpečná teplota je do cca 60 °C. V mrazu disketa zkřehne, ale nesvědčí jí už teploty pod +10 °C.

u        Pro dlouhodobé ukládání disket je nejvhodnější plechová skříň (ta odstíní magnetické pole).

u        U CD-ROM (DVD) diskem v krabičce neotáčíme. Nesaháme na záznamovou stranu – disk uchopíme nejlépe mezi prsty za okraj nebo dvěma prsty za střed a okraj. Otisk prstu v zásadě nevadí, neboť jím paprsek laseru k záznamové ploše pod vrchní krycí vrstvou pronikne, ale na otisku zachycený prach již průniku brání.

u        Pro stírání nečistot použijeme měkkou utěrku nepouštějící vlákna. Stíráme pohybem ze středu (radiálně), ne tangenciálně (jako u gramofonové desky) nebo kroužením. Utěrku je vhodné zvlhčit čistícím roztokem, ten je na bázi isopropyl alkoholu, i ten lze použít.

u        CD lze popisovat lihovým fixem na potištěnou plochu, ne na záznamovou!

u        CD skladujeme v umělohmotných pouzdrech nebo sáčcích, případně v papírových obálkách. Ukládáme je mimo přímé sluneční záření a na místech, která nejsou vlhká. Opět se vyhneme nízkým teplotám.

u        Na trhu jsou čisticí „diskety“ pro mechaniku CD-ROM. Je to vlastně disk se štětečkem a příslušný software, který zajistí, že se čtecí hlavička s optikou umístí nad štěteček a ten setře prach (zde se samozřejmě nic nenavlhčuje). Po „utření optiky“ půjde přehrát i zvukové CD-ROM, které předtím zarytě mlčelo. Tyto čistící disky se nesmí použít pro vyčištění vypalovací mechaniky. Zde můžeme prach vyfoukat balónkem.

u        U CD mechaniky je jednoduchý způsob jak ochránit optiku od prachu – v mechanice ponecháme stále nějaké cédéčko. Tak chrání optiku pod diskem.

Nakonec vložením cédéčka můžeme chránit CD mechaniky i v jiných zařízeních.

DVD

Technologickým pokračováním CD-ROM je DVD (Digital Video Disk), označovaný též CR-DVD. Jak již z názvu vyplývá jde o digitální video disk, nebo též všestranný digitální disk. Lze na něj nahrát jak filmy, tak zvuk i formát pro zápis dat pro počítač. Reprodukce je takřka naprosto věrná. Jde o „mladé“ médium, jehož celosvětově přijatá norma byla definována v září 1995.

Tento disk vypadá stejně jako CD-ROM, je též jednostranný a má stejné rozměry, viz výše. Jeho kapacita je přímo „fantastická“ – 4,7 GB a je-li záznam ve dvou vrstvách (ty jsou pod sebou) potom 8,5 GB. Rychlost čtení DVD je cca 10 × základní rychlosti CD.

U nových přehrávačů DVD lze přehrát i klasická cédéčka, CD-ROM. Rychlost přehrávání je obdobná jako u CD mechaniky, cca 40× základní rychlost. V současné době se z důvodů ochrany autorských práv před kopírováním prodávají jen čtecí mechaniky, a to ještě s některými omezeními.

Několik slov k době uchování dat

Následující údaje jsou orientační, spíše minimální:

u        Informace na disketě vydrží 3 až 5 let, potom je třeba data znovu přehrát.

u        Magnetická páska 10 až 15 let.

u        CD-ROM má vydržet cca 50 let.

Monitor

Nebudeme se pouštět do technických podrobností, ale musíme se zmínit alespoň o počtu zobrazitelných barev a rozlišovací schopnosti, což významnou měrou ovlivňuje rychlost zobrazení a zátěž grafického subsystému při přenosech obrazových dat.

Obraz na monitoru je složen z velkého množství maličkých obrazových bodů, zvaných též pixely (rozeznáte je, když se na obrazovku podíváte lupou). Na jejich počtu závisí, jak „ostře“ bude obraz vykreslen. Tato charakteristika se nazývá rozlišení a udává se jako součin počtu pixelů v jedné vodorovné řádce a počtu těchto řádek. Každý z bodů může být zobrazen v nějaké barvě – pochopitelně čím více různých barevných odstínů může bod nabývat, tím obsažnější informaci si o něm musí počítač vést v evidenci. V této souvislosti také uslyšíte mluvit o tzv. barevné hloubce, která se vyjadřuje počtem bitů potřebných pro informaci o barvě bodu nebo přímo počtem zobrazitelných odstínů. (Barva se na obrazovce vytváří skládáním tří základních barev – červené, zelené a modré. To platí jak pro klasické vakuové monitory, tak i pro displeje z tekutých krystalů, jak je známe např. z obrazovek notebooků nebo plochých obrazovek LCD.)

Nebude na škodu uvědomit si, jaké nároky jsou při zobrazování na počítač kladeny. Tak např. změna barevné hloubky ze 16 barev (minimum) na cca 16,8 milionu (potřebných pro tzv. věrnou reprodukci barev) zvětší objem obrazových dat šestkrát (ze 4 na 24 bitů pro každý bod), naproti tomu změna rozlišení z 640 x 480 bodů (nejnižší jakžtakž snesitelné) na velmi kvalitní 1280 x 960 pouze čtyřikrát. Za optimum pro běžnou (nikoli grafickou) práci se dnes považuje 1024 x 768 bodů a 256 barev, u horších (levnějších) monitorů se lze spokojit i s rozlišením 800 x 600 bodů.

Informace o každém obrazovém bodu si samozřejmě musí počítač po jistou dobu pamatovat – nebudeme vás už zatěžovat výpočtem, ale vězte, že jenom kvůli zobrazení na monitoru musí být při rozlišení 800 x 600 bodů a 256 barvách někde v počítači vyhrazena paměť cca 0,5 MB, u lepších strojů nejméně 1 až 2 MB (často i více).

A to jsme dosud ještě neřekli, že takto obsáhlou informaci musí grafický subsystém počítače dopravit do monitoru alespoň sedmdesátkrát za sekundu; při nižší obrazové frekvenci, jak zní odborný termín, už obraz bliká a unavuje zrak.

S rozlišením úzce souvisí velikost monitoru. Udává se délkou úhlopříčky obrazovky v palcích a u ní bychom si měli uvědomit alespoň následující souvislosti.

Nejprve opět malá technická vysvětlivka. Každý pixel na obrazovce se jeví jako barevný jen díky tomu, že v daném místě září potřebnou intenzitou tři těsně sousedící droboučká fluoreskující zrnka, každé v jedné ze základních barev. Těch se na obrazovku samozřejmě vejde jen konečný počet – vzdálenost sousedních trojic bývá 0,28 mm, u lepších monitorů i méně, a je tedy zřejmé, že pro daný rozměr obrazovky lze volit rozlišení, tj. počet pixelů, jen po určitou mez.

u        U 14palcového monitoru je horní hranice rozlišení 800 x 600 bodů.

u        Pro práci v grafickém operačním prostředí (ve Windows) je vhodnější vyšší rozlišení (např. 1024 x 768), k tomu ovšem potřebujeme nejméně 15palcový monitor. Vhodný je 17“.

u        Pro běžné kancelářské programy je potřeba monitor s úhlopříčkou 15“, 17“.

u        Pro pracoviště s CAD aplikacemi je potřeba monitor 19“, 21“.

u        Kdo pomýšlí např. i na počítačové zpracování obrazu, musí si našetřit na monitor minimálně 19palcový, lépe 20 (21)palcový, kde lze použít i vyšší rozlišení. Čím větší monitor – tím lepší a samozřejmě dražší.

u        Za ergonomickou normu pro obnovovací frekvenci obrazu je 72 Hz. Lze však doporučit minimálně 80 Hz. Často je horizontální a vertikální frekvence svázaná a určením V-frekvence určíme i H-frekvenci. Takže nastavíme takovou, co ještě monitor přenese při nastavené hloubce barev.

u        A aby to nebylo tak jednoduché: přípravu obrazových dat a jejich dopravu do monitoru má na starosti grafický subsystém počítače, realizovaný zpravidla na grafické kartě. Těch je mnoho druhů s různou výkonností a schopnostmi a je velmi důležité, aby parametry grafické karty odpovídaly možnostem monitoru a naopak. Při pochybnostech nezbude než se poradit s odborníkem (ne vždy jím však bývá prodavač).

Závěrem snad ještě poznámku pro uživatele notebooků: jejich zobrazovací zařízení, tzv. displeje, využívají zcela jiný princip zobrazení na bázi tekutých krystalů (LCD) a vyskytují se v podstatě ve dvou základních provedeních:

u        s aktivní matricí – mají jasnější barvy a jsou dražší,

u        s pasivní matricí – levnější, s méně brilantním obrazem a špatnou čitelností při pohledu ze stran (což může někdy vadit, jindy může být výhodou).

Na co nezapomeneme

u        Monitor pracuje s vysokým napětím, produkuje záření (i když slabé) a magnetické pole; přitahuje tak prach a kouř a ty se usazují na obrazovce i stěnách monitoru.

u        Z monitoru vychází měkké rentgenové záření, EMI (elektromagnetický impuls) a z obrazovky také ultrafialové záření. Z laboratorních šetření vyplynulo, že UV záření není pro oko nebezpečné a i rentgenové záření je zanedbatelné. EMI se zmenšuje na polovinu přibližně každých deset centimetrů od zdroje, ale ještě v půlmetrové vzdálenosti od monitoru je zdraví škodlivé. To se týká především směru dozadu a do stran, před obrazovkou je to podstatně lepší. O obrazovkových filtrech, hygienických normách i o tom, že se v kovových předmětech blízko monitoru vybudí (i dosti silné) sekundární elektromagnetické pole, jsme mluvili minule.

u        U nejnovějších monitorů už nepoužíváme žádné čisticí prostředky (ani ty k tomu speciálně určené), abychom nezničili ochranný film na povrchu obrazovky. K utření postačí navlhčený hadřík, který nepouští chlupy – předtím samozřejmě vypneme počítač (nebo i monitor, je-li napájen samostatně).

u        Starší monitory a obrazovkové filtry čistíme nejlépe speciálním sprejem a stíráme hadříkem či ke spreji přibaleným ubrouskem. Filtr nikdy nemyjeme ve vodě. Mohli bychom tak nenávratně porušit ochranné povlaky.

u        Ochranný filtr použijeme zcela určitě u starších monitorů, ale i u přístrojů splňujících nové hygienické normy má své opodstatnění, např. proto, že zabraňuje odleskům na stínítku, zabraňuje čtení ze stran. Filtr musí být dobře uzemněn – jinak se nabije statickou elektřinou a může rozdávat docela citelné „rány“.

u        Chceme-li někomu na obrazovce (potažmo filtru) něco ukázat, použijeme k tomu umělohmotný nebo dřevěný konec tužky. Prstem bychom nanesli mastnotu a kovovým předmětem poškrábali povrchovou vrstvu.

u        Někde se ještě k odstranění odlesků používají mřížky z karbonových vláken – i ty by měly být dobře uzemněny. Pozor však při ukazování, aby se neprotrhly. Mřížka se nejlépe vyčistí pod tekoucí vodou.

u        Monitor zakrýváme obalem. Zamezíme tak jeho zaprášení a, je-li to na pracovišti ve firmě, i případným nežádoucím zásahům horlivé uklízečky se špinavým hadrem.

u        U nových monitorů zpravidla najdeme tlačítko (nebo položku menu) pro tzv. odmagnetování („degauss¨). Je tam proto, abychom je občas stiskli a chvilku podrželi.

Mezi námi děvčaty (aneb Žena u počítače)

Předesílám, že následující slova do vlastních řad nemají být žádným podceňováním a samozřejmě ani ničím opačným – pokouším se jen o konstatování faktů a snad i o nalezení schůdné cesty do oblasti, kam jednou stejně musíme všechny.

Jistě budete souhlasit s tvrzením, že žena uvažuje trochu jinak než muž. Řekněme, že je orientována spíše citově a imaginativně. A tento rozdíl v myšlení a přístupu k věcem se projevuje i na jejím vztahu k počítačům. Na rozdíl od jiných výdobytků techniky, jako je např. automatická pračka nebo kuchyňský robot, které přijmou snad všechny ženy veskrze kladně a jako součást domácnosti, jen málo jich jako součást domu přijme počítač. A ještě méně jich k němu najde pozitivní vztah – ten bývá většinou víceméně záporný, v lepším případě neutrální. Poměrně často se u žen vyskytuje i náznak jakési personifikace tohoto stroje, jako by počítač měl vlastní vůli a žena si potom od něj udržuje určitý odstup – snad ve stylu „když už máme žít vedle sebe, ty necháš na pokoji mě a já tebe“.

Dalším aspektem je strach. Strach z toho, aby se počítači neopatrným zásahem něco nestalo. A tak pro jistotu dokonce i ty pořádnější ženy raději ani neotřou obrazovku a spokojí se s „prachovým filtrem“. Tomu ovšem na druhé straně neodpovídá jejich přístup např. k disketám, s nimiž většinou příliš šetrně zacházeno nebývá (snad je to tím, že se v nich na první pohled nic nehýbe – „tak co by se tomu kousku plastu mohlo stát?“).

Opatrnost je na místě, strach ne. Měly bychom si uvědomit, že hardwaru při běžném zacházení ublížit nemůžeme. Softwaru většinou také ne – a kdyby, existuje plno lidí (mužů), kteří si s tím dovedou poradit, a poradí rádi. (Kdy také mohou tak krásně zazářit, že?) Jediným problémem by mohla být data – a ta by měla být v každém případě zálohovaná (to jest okopírovaná, a to nejlépe na nějakém jiném paměťovém médiu).

Vyprávěl mi můj přítel (vedoucí výpočetního střediska v jedné mimopražské nemocnici), jak svou dívku učil pracovat s počítači: „Začal jsem od začátku. Posadil jsem ji k počítači a nechal ji ho zapnout. Stopnul jsem to na hodinkách – nalézt tlačítko pro start a odhodlat se k jeho stisknutí jí trvalo pět minut.“ Musím přiznat, že jsem tento pokus pak já zopakovala s muži – některým trvalo nalezení tlačítka stejně dlouho, nikdy ho ale neváhali stisknout.

Ženy u počítače jsou zřídkakdy hravé, na rozdíl od mužů. Málo žen bude mít objevitelskou radost z kreslení grafů v Excelu nebo křivek v Corelu. Koneckonců všude se mluví o „pařanech“ – nikdy ne o „pařankách“. Během svého několikaletého styku s počítači jsem potkala pařanů plno – mezi nimi ani jednu ženu či dívku.

Málo žen také bude nadšeno (pokud k tomu vůbec bude ochotno) prozkoumáváním možností počítače a programů, natož zjišťováním, jak a proč to funguje. (Bádat několik dní nad tím, jak v programovacím jazyce BASIC nakreslit kružnici, může asi opravdu pouze muž.) Když už, tak si přejí hezky polopaticky a jednoduše vysvětlit, jak potřebné úkony udělat co nejsnadněji. Snad i tohle souvisí s oním strachem.

Když jsem vysvětlovala v oblasti výpočetní techniky něco mužům, většina se jich zeptala na spoustu dalších s daným problémem souvisejících věcí. Ženy povětšině chtěly vědět, jakou klávesu mají stisknout, když budou chtít danou akci zopakovat. A pokud už musely použít myš, sahaly na ni lehce a opatrně („jako by byla živá,“ napsala jsem původně, ale přirovnání beru zpět při představě, jak by se asi většina z nás v takové situaci zachovala). Napadá mě, že ženy chtějí s počítačem jen pracovat (někdy co nejméně), zatímco muži ho většinou touží ovládnout.

Aby nedošlo k mýlce – znám ženy, pro něž uvedená tvrzení neplatí. Mají k počítači kladný vztah, některé z nich jsou programátorky, a těch si hluboce vážím. Jsou důkazem toho, že žena a výpočetní technika dohromady jdou – a nemusí to být jen „výjimka potvrzující pravidlo“.

Ono totiž, ať děláme co děláme a ať se nám to líbí nebo ne, výpočetní technika se stává pomalu ale jistě normální součástí našeho života – vezměme si třeba dnes už běžné telefonní (čipové) karty nebo magnetické platební karty.

Ráda bych řekla, že žena může být u počítače stejně dobrá jako muž, ale neudělám to – asi by to vyznělo příliš feministicky a to v žádném případě nechci. Přála bych si však, abychom my ženy přijaly fenomén dnešní doby – počítač – jako součást našeho života, která nás nebude strašit nebo obtěžovat, ale naopak pomáhat nám a šetřit čas. Venkoncem – k tomu byly počítače vynalezeny.

P.B.