TANEC ve středověku

Středověký tanec pramení z antických vzorů. Je však pozměněn ke svému neprospěchu. Rozvoj tance byl opět zaznamenán po křižáckých válkách v 11. a 13. století, kdy válečníci poznali východní tance.
Tanec se stává opět jen výrazem radosti, je vybitím nadbytečných sil.
V této době tance začínají mít národní charakter. Lidové tance jsou velmi odlišné od tanců na naleštěných podlahách šlechtických paláců. O lidových tancích z této doby záznamy nejsou, jen ve zmínkách kazatelů, kteří tanec zavrhují jako zvrhlý projev ďáblův.
Řemeslnické cechy měly v té době různá práva, udělená od vrchnosti. Tančily se svérazné tance, na které měly právo jen cechy. Bednáři tančili s obručemi, soukeníci s praporci, nožíři s meči.
Tento zbrojní tanec nalezl rozšíření i u jiných cechů. S ním bývá spojován tanec
s pochodněmi při svatbách a ukončení turnajů.
V palácích se tančí škrobeně a upjatě, jak to vyžadoval mrav i tuhý, sešněrovaný oděv tanečníků. Tančí se  vážně, v kruzích, nebo v řadách. V období renesance je to italská šlechta, která v tanci vyniká a ukazuje své umění při slavnostních příležitostech. Italské tance ovládly celý tehdejší vzdělaný svět.
Nové taneční útvary vznikají jako splynutí klasického podání s lidovými prvky tance. Úpadkem země tento vývoj končí a prvenství v tanci přebírá Francie.

Tanec v Čechách.

Zprávy nejstarších kronikářů se o tanci nezmiňují. Badatelé o tanci soudí, že v dobách nejstarších se tanec podobal dětským hrám tanečním, jako například
"Zlatá brána". Tance se zachovaly z dob pohanských a církev je zakazuje.
Nejstarší zpráva o tanci je v kronice Kosmy z roku 1092. Kníže Břetislav se vracel z vítězné výpravy
z Polska a byl lidem vítán hudbou a tancem jinochů
a dívek. Lid vítá tancem i krále Václava, který se vrací
z braniborského zajetí. Ve 14.století vznikají podle cizích vzorů tance cechovní.
Mečový tanec byl nožířům schválen Karlem IV.
Záliba v tanci se mezi lidem "hojně šířila", jak tomu nasvědčují nářky a spisy mravokárců.

Na rytířské dvory proniká rozvážný tanec podle vzoru italského a francouzského.
Tancem a hudbou pány bavili "žertéři"- tanečníci z povolání -při všech slavnostních příležitostech.
Na dvoře Karla IV se tanec stal oblíbenou zábavou. V Praze vyučovali tanci taneční mistři podle cizích vzorů.

V 15.století se objevují zprávy o lidovém tanci. Za krále Ladislava byla v Praze na Starém městě ohrada k tacování. Prosluly tance řemeslnické, zbrojné, šermířské a pochodňové.
Církev však tance zakazovala jako hříšné, z letáků, kázání a knih se dozvídáme, že se tančilo na návsích, na náměstích, ba i na radnicích!
Tančilo se ponejvíce ve svátek, v masopustě, o posvícení.

V 16. a 17. století v Čechách zdomácněly módní vlašské tance. Vítězí gavotta a menuet.
Vznešené panstvo a bohatí měšťané dávají své děti učit tanci.
Taneční mistři - říkalo se jim "skočotačníci" vyučují nejen tanci, ale i způsobům, "...jak elegantně choditi, jak si vyšlapovati, a jak se šatiti, jak se mají elegantně přidržovati brýle a jak elegantně šňupati... "
Tito taneční mistři zřizovali taneční školy, byli majiteli tančíren a pořádali společenské zábavy, ovšem přísně kastovnicky oddělené.

HD