Co se děje u nás na sídlišti?

Eva Pazourková

Sýkorka modřinka

Není to tak dávno, co skončil podzim, který dnes již musíme označit slovem loňský. A právě k tomuto uplynulému podzimu se váže naše vyprávění.
Zvykli jsme si, že ve městech na místě vystavěných nových panelových sídlišť se téměř nesetkáváme s jinými živočichy než s domácími miláčky, které lidé chovají pro své potěšení. Za přírodou a jejími divokými obyvateli jsme proto museli vyrazit za město nebo alespoň do nějakého staršího parku. Výjimku z tohoto pravidla tvořili vrabci a také potkani, kteří si jako první zvykli hledat potravu mezi zbytky, které odhazujeme do popelnic. Postupně se ale do měst začali stahovat další a další živočichové. Dnes už i kolem panelových sídlišť na vysazených stromech a keřích žije a hospodaří pestřejší ptačí společnost. Jsou ptáci, kteří opustili své přirozené prostředí a hledají nové možnosti svého života v blízkosti lidí.
Náš příběh začal vlastně již před rokem. Nikdy bychom si nepomysleli, že drobní pěvci z ulice budou prozkoumávat nejvyšší patra panelových domů. Domy jsou pro ně celkem nezajímavé, šedé, většinou bez zeleně.
Ale stalo se. Jednoho dne, kdy už zima vládla delší dobu a ptáčkové zpěváčkové měli zřejmě velký hlad, objevila se na našem balkóně první sýkorka. Pěkná urostlá koňadra se žlutým bříškem a černou hlavičkou. Poskakovala,   zvědavě pokukovala a zobáčkem zkoušela, co by bylo vhodného k jídlu. A za chvilku frnk a byla pryč. Všimli jsme si jí a podivili se, že se odhodlala k letu do takové výšky. Druhý den se však situace opakovala a dokonce několikrát. "Asi mají ptáci velký hlad", usoudili jsme. Sehnali jsme trochu slunečnicových semínek a nabídli je sýkorce na misce. A čekali jsme. Sýkorka přiletěla, párkrát poskočila, zobla sem,  zobla tam, ale misky si nevšímala a zase odletěla. Netrvalo však dlouho a byla tu znova, ale tentokrát již "na svačince". A tak začaly její pravidelné návštěvy, naše starání a také pozorování.
Nezůstalo však jen u jedné sýkorky. Naše koňadra průzkumnice se asi svěřila kamarádkám, protože postupně se krmítko zaplňovalo dalšími ptáčky se žlutým bříškem. Tak vše trvalo až do doby, kdy slezl sníh, oteplilo se a ptáci začali hledat potravu jinde.
Uběhl skoro celý rok. Mimo výjimečné ptačí návštěvy se nic nedělo, krmítko jsme uklidili, místo něj přes léto vládla balkónu zeleň a květy. Přišel podzim, který byl výjimečně dlouhý a teplý. A s ním se znovu objevila naše sýkora. Možná to nebyla zrovna ta první, ale byla to opět sýkora koňadra. Poskakovala, hledala, zobala do kdečeho, ale semínka nenašla. Pro nás to ovšem byl signál, že je čas nasypat slunečnici do misky. Těšili jsme se, že budeme moci opět pozorovat vesele poskakující ptáčky.
Sýkora se vrátila a našla "plný stůl". Tentokrát to netrvalo dlouho a u misky se objevily další sýkory. Nejdříve jen koňadry. Pak se přišla ukázat i maličká modřinka. Koňadry ji mezi sebe nechtěly pustit a ona čekala, až se rozletí pryč, a pak plaše uzobla z krmítka a také odletěla. Od té doby se začala objevovat na krmítku pravidelně, ale vždy jen zpovzdálí sledovala, kdy přijde její čas, aby ji bojovné koňadry nevyhnaly.
Dlouho na sebe nenechali čekat ani další ptáci. Nejprve to byli vrabčáci. Nevíme, jestli si to tam v keřích pověděli mezi sebou, nebo jen závistivě sledovali, kam si sýkory lítají plnit svá bříška. A to, že si je plnili u nás, jsme poznali podle rychlosti, se kterou dokázali misku "vyčistit". No vyčistit zrovna moc ne, protože když byla slunečnice všechna vyzobaná, byl kolem dokola pěkný nepořádek. Ona totiž sýkorka tu slunečnici loupe a slupky nechá ležet, kde se jí zachce. Vždycky přiletí, vezme do zobáčku slunečnicové semínko, vyletí třeba na prádelní šňůru nebo někam usedne a začne s loupáním. Nejoblíbenějším místem v tomto směru je věšák na šňůry nebo košík na houby, který má na balkóně své místo. A při tom loupání se to neobejde bez pořádného rámusu, když sýkorka buší zobáčkem do semínka.
Vrabčáci tedy následovali sýkory, ale nejprve se do krmítka báli. Čekali, co před ně upadne. Ale toho moc nebylo, a tak, když sýkory odletěly, vrabci se odvážili do krmítka. Ale ne na kraj, jako to dělaly sýkory, ale rovnou doprostřed. A jak se zbavili strachu, odvážili se i sýkory vyhánět - někdy úspěšně, jindy byli naopak vyhnáni.
Zatím posledními z nových návštěvníků byli zvonci. Zvonek, stejně jako vrabec, má silnější zobák než kterákoliv sýkora. Zvonci jsou však na rozdíl od vrabců bojovnější a podle našeho pozorování i drzejší. Zvonci krmítko ovládli. Sedli si doprostřed, zoban otevřený, křídla roztažená - strašili ostatní návštěvníky. A že jich bylo! Někdy jsme jich na balkóně napočítali najednou až dvanáct.
Pozorovali jsme tu ptačí chásku, jak den co den přilétá a vzájemně soupeří o potravu. Až jednoho dne krmítko utichlo. A druhý den nic a pak zase. Nedovedli jsme si vysvětlit, co se stalo. Že by noční mráz, který přišel náhle bez sněhu, všechny ptáčky zahubil? Copak se žádný nezachránil?
Vysvětlení se našlo za několik dní. Kdyby všichni zmrzli, odkud by se vzalo to švitoření v keřích? A nejen hlásky, i ptáčky samotné bylo vidět a vypadali docela zdravě. Stalo se to, že si i další lidé všimli, že se přiblížila zima. Oprášili krmítka, vyrobili lojové závěsy a připravili je pro ptačí osazenstvo tam dole. Tak kdo by se hnal až někam do výšky, když potravy je dost všude kolem!
Naše krmítko však stále čeká, že nás zase navštíví naši opeření přátelé.