www.eCesty.cz - Kam jste se vždycky chtěli podívat!

Tento článek byl uveřejněn 5. dubna 1995 v příloze Kariéra expres Hospodářských novin.
Děkuji paní redaktorce Polanecké za svolení ke zveřejnění na této stránce.

Ve čtrnácti chtěl být astronomem. Když ale na gymnáziu objevil kouzlo „písíček", dal hvězdám vale a po maturitě se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou s tím, že bude studovat aplikaci počítačů a jako přívažek „nějakou ekonomii". Když je ale člověk na ekonomické škole čtyři pět let, dostane se mu ekonomie do hlavy, ať chce nebo nechce. Nakonec Davida Kučeru zaujala natolik, že se stala náplní jeho života, i když nutno přiznat, že notně poznamenaná jeho oblíbenými počítači.

Už na střední škole studoval David horlivě angličtinu a vyhledával všechny možnosti, jak se v ní zdokonalit. Chodil do knihoven na americké a britské velvyslanectví, půjčoval si knihy, noviny a časopisy. V prvním ročníku Vysoké školy ekonomické zaslechl cosi o studentské organizaci AIESEC, která se mj. zabývá zahraničními stážemi pro studenty. Neváhal ani chvíli a šel se podívat, zda by si svoji angličtinu nemohl ještě nějak zdokonalit. „Je to organizace vůči studentům velice otevřená, není problém se do ní dostat, ale je problém v ní vydržet, protože tam je třeba hodně pracovat," vzpomíná David. „Ohromně mě to bavilo, hodně jsem se naučil. Především samostatnosti v rozhodování, zodpovědnosti a týmové práci." Když končil školu věděl, že nejsmysluplnější tečkou za studiem a zároveň přechodem k praxi by byla stáž v zahraničí. Náhoda tomu chtěla, že práci, o niž měl zájem, nabízela jedna firma v Akkře, hlavním městě Ghany.

Jen klid, pane

„Když naše letadlo přistálo, nikdo mne na letišti nečekal. Vzal jsem si taxíka a odjel na univerzitu do Legonu, kde jsem našel lidi z místní pobočky AIESEC a ti mne ubytovali. Bydlel jsem asi dva měsíce na kolejích, pak mne přestěhovali do rodiny. Najít pro bílého studenta ubytování v rodině není problém, myslím, že to pro tamní lidi je částečně i otázkou prestiže. Za ubytování jsem platit nic nemusel, ale samozřejmě jsem se jako člen rodiny (a tak jsem byl brán) podílel na rozpočtu. Viděl jsem, že mojí hostitelé, kteří byli považování za lépe situované, musejí obracet každou korunu, v případě Ghany tedy každé cedi.

    Život v Ghaně je úplně odlišný od všeho, co jsem zatím zažil. Lidé tu jsou ohromně srdeční, přátelští, každou chvíli vás na ulici někdo zastaví a chce si s vámi povídat. Když to je jednou dvakrát, je to příjemné, ale když se tak děje padesátkrát za den, je to poněkud namáhavé. Ale člověk je v té zemi hostem, proto musí brát život takový, jaký tam je.

    Co mi v Ghaně a v Africe vůbec opravdu vadilo, byl nedostatek soukromí. Bydlel jsem v jednom pokoji se synem „mé" rodiny a snad nikdy jsem nebyl sám.Rodina měla sice dům o pěti místnostech, ale kromě dospělých tu žily ještě děti příbuzných z venkova, které ve městě chodily do školy. To je v Africe obyčej, že bohatší příbuzní se starají o děti těch chudších. Ta věčná něčí přítomnost ale měla tu výhodu, že jsem se hodně dozvěděl o všedním životě rodiny a také jsem poznal nutnost tolerance jednoho k druhému.

    Uvědomil jsem si, jak rozdílné názory mohou mít lidé různých kultur, a že vůbec není nutné jít si kvůli ním po krku. Možná to zní trochu nabubřele, ale já vím bezpečně, že kdyby se lidé víc poznali a více tolerovali, bylo by na světě míň trápení."

Šedivá je teorie...

Firma, do níž přijel David pracovat, patřila Indovi a jeho libanonské ženě. Zabývala se výrobou kartónových obalů, což je v zemi, která vyváží tisíce tun ananasů, manga, jamů a dalších plodin, záležitost velice lukrativní. David dostal za úkol firmu „zkomputerizovat". Začít musel od základů... Nejprve přesně poznat všechny výrobní i nevýrobní procesy počínaje objednáváním surovin, jejich dodávkami a skladováním přes technologii zpracování materiálu, sledování zmetkovitosti až po uskladnění a prodej hotových výrobků. Znamenalo to také chodit mezi lidmi a ptát se, jak jednotlivé části firmy fungují, co by mělo být informačním systémem sledováno a jaké formy výstupů by jim usnadnily práci. Pro zkušeného člověka rutina, pro čerstvého absolventa prubířský kámen. Zašpičatělý ještě tím, že David pracoval současně ve dvou firmách. Ta druhá, též indická, do níž ho půjčovali, pro změnu vyráběla věci z plastů.

    „Vzhledem k tomu, že šlo o soukromou indickou, a tedy dravou firmu, management se mi snažil co nejvíc vyjít vstříc a poskytoval mi všechny potřebné informace. Kdybych ale byl závislý na místních dělnících, bylo by to horší, protože pro ně byla důležitá spíše pracovní doba než plnění pracovních povinností.

    V průběhu práce jsem pořád přicházel na nové a nové problémy, věci byly stále složitější. Neměl jsem s sebou žádné odborné knihy, nic než hlavu. Dost jsem si ji potrápil, ale nakonec jsem všechno dotáhl do takového konce, jaký jsem si představoval. Pak už zbývalo jen naučit lidi, jak program správně používat, a vysvětlit jim, jakou má vazbu na dosavadní systém. Trochu se ale obávám, jestli se nevrátili ke klasickým metodám, protože ničemu, co není napsáno na papíře, nevěří."

...zelený strom života

Za pár dní to bude přesně rok, co se David Kučera vrátil domů. Bohatší o jedinečnou zkušenost - vymyslet od A do Z cosi, co slouží někomu na druhém konci světa. Pracuje teď u firmy B. Braun Medical, která je distributorem zdravotnického materiálu. Stará se tu o chod a rozvoj informačního systému, jak sám říká, stokrát dokonalejšího, než byl ten, co vymyslel.

    Na svůj devítiměsíční pobyt v daleké Ghaně vzpomíná už jen trochu nostalgicky. „Byla to neuvěřitelná výzva a dobrodružství zároveň. Vyzkoušel jsem si, co dokážu, a rozhodně bych se dlouho nerozmýšlel, pokud by se mi podobná šance naskytla znovu."