Zprávy v národní znakové řeči jsou běžnou součástí televizního vysílání ve Velké Británii, v Německu a ve Skandinávii. Evropská unie neslyšících na své konferenci v Bruselu v září 1997 přijala závěrečné veřejné prohlášení, ve kterém doporučuje všem členským státům, aby zabezpečily neslyšícím rovná práva v účasti na společenském životě, rovný přístup k informacím, mj. je v usnesení doporučeno podporovat vysílání televizních zpráv v národních znakových jazycích.

Na konci března 2000 vedení České televize rozhodlo, že od 1. května 2000 zahájí pravidelné vysílání pětiminutových zpráv ve znakovém jazyce. Pro čtyřčlennou skupinu neslyšících moderátorek, dva slyšící tlumočníky znakového jazyka, poradce z ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel) a pracovníky redakce zpravodajství České televize nastala doba náročných zkušebních natáčení. Bylo nutno překonat několik technických problémů. ( Například se řešila velikost záběru moderátorek, aby jejich gestikulující ruce byly dostatečně velké, přitom se i v nejrozmáchlejší gestech vešly na obrazovku, a zároveň nedocházelo k optickému zkreslení. Oříškem byla také synchronizace mluveného slova mimo obraz se znakovou řečí neslyšící moderátorky v obraze apod.). Po několika slepých uličkách se v polovině dubna našla cesta, jak uspokojit diváky neslyšící i slyšící. Od té chvíle se točily jednotlivé relace tak, jak jsou v současné době na obrazovce. A v pondělí 1. května 2000 v 19.10 hod. na ČT 2 mohli čeští neslyšící sledovat zprávy ve znakové řeči moderované neslyšící dívkou Reginou Polákovou.

V historii České televize tak vznikl první zpravodajský pořad, který moderují neslyšící lidé, kteří se stali profesionální součástí redakce zpravodajství. Česká televize začala přistupovat k neslyšícím uživatelům znakového jazyka jako k jazykové menšině se svébytnou kulturou, nikoliv pouze jako k postiženým lidem.

Běžná zpravodajství ČT jsou opatřena skrytými titulky, což je velká pomoc pro početnou skupinu sluchově postižených lidí, především nedoslýchavých a později ohluchlých. Nikoliv však pro skupinu prelingválně neslyšících, kteří ovládají český jazyk, tedy i jeho psanou formu, jen velice výjimečně. Pokud se v televizi dříve objevovala zpravodajská relace tlumočená neslyšícím, jednalo se většinou o tlumočení ne do českého znakového jazyka, který používají neslyšící, ale do tzv. znakované češtiny, což je umělý dorozumívací systém založený na české gramatice, nikoliv na gramatice znakového jazyka. Jako takový je opět využitelný především ze strany nedoslýchavých a ohluchlých lidí. V tomto případě je ale tato skupina zredukována jen na ty nedoslýchavé a ohluchlé, kteří ovládají české znaky. Pro prelingválně neslyšící je znakovaná čeština téměř nesrozumitelným systémem.