Historie poštovnictví
Potřeba výměny různých informací a zpráv sahá hluboko do dějin lidstva. Prvními zprávami zřejmě byly informace potřebné k lovu, výměně zboží a výrobků a šířily se zprvu jen ústním podáním. Teprve později byly ty důležitější zaznamenávány písmem.
Tyto prvotní výměny informací jsou předchůdcem organizované poštovní služby. Různé instituce poslů a kurýrů sloužily většinou panovníkovi, neboť včasné informace byly vždy nezbytné pro spravování státu a jeho bezpečnost. Jejich vývoj byl nejprve velmi spontánní, zprávy byly svěřovány i vojákům a vyslancům. Stálé profese poslů existovaly již ve velkých říších starověku, v Persii, Indii, Číně, Mezopotámii, Egyptě, Řecku a především v Římě. Je zajímavé, že již tehdy byla poselská zařízení státní a soukromá.
Římská státní pošta “Cursus publicus” založená císařem Augustem představovala vrchol tehdejšího systému a její dokonalá organizace zůstala na dlouhá staletí nepřekonána. Využívala sítě vynikajících silnic protínajících celou říši v neuvěřitelné délce celkových 100000 kilometrů. Každá hlavní trasa byla stanicemi rozdělena na úseky, ve stanicích se přepřahali koně, “vyměňovala pošta”. Vozy tak s krátkými přestávkami mohly denně urazit i několik set kilometrů a rychle a spolehlivě fungující pošta byla jedním z pilířů římské říše. Systém výměn ve stanicích ostatně dal poště i její jméno. Původem bylo latinské sloveso “positus” používané Římany ve spojení “Mutatio posita in N” - “Výměna umístěna ve stanici N”. Cursus publicus byl první poštou přístupnou v omezené míře i veřejnosti.
S rozpadem římské říše došlo i k postupnému rozkladu vytvořeného poštovního systému. Ve středověku tak byli využíváni opět spíše individuální poslové, které měly všechny významnější instituce od panovníka přes šlechtu, města, církev a kláštery až po knihovny. Teprve počátkem 16. století nastal další rozvoj poštovnictví, umožněný mimo jiné zlepšujícím se stavem hlavních evropských cest.
Pošta na našem území
Pošta sloužila stále především panovníkovi, vlastníky a provozovateli byli až do roku 1722, kdy se pošta stala státem řízenou a organizovanou, byli poštovní podnikatelé z řad šlechtických rodů.
Marie Terezie reformou v roce 1743 zestátnila poštovnictví v celé monarchii a umožnila tak jeho jednotné řízení a organizaci
V této době také dochází k pozvolné přeměně v poměru přepravovaných zpráv. Pošta sloužila v dřívějších letech převážně k dálkové dopravě a díky reformám se mohla více otevřít pro dopravu tuzemskou. Z dnešního pohledu je jistě zajímavé, že již tehdy si bylo možné objednat a pochopitelně dobře zaplatit mimořádné spojení ”kurýrem” mimo pravidelné poštovní relace.
Cestovní rychlost poštovních vozů v 18. století byla nízká, i když krátká vzdálenost mezi poštovními stanicemi byla krátká (2 míle) a umožňovala častou výměnu koní.
Kvalitativní změnu přineslo v r. 1823 postupné zavedení spěšných jízd tzv.
poštovských rychlíků z Vídně do Brna, Prahy a Bratislavy. Cesta z Prahy do
Vídně trvala 37 hodin , s přestávkami dva dny a noc, z Brna do Vídně 14 hodin, z
Bratislavy do Vídně 6 hodin.
Obyčejná pošta z Prahy do Vídně trvala 3 dny, balíková 4 dny.
“Poštovské rychlíky” byly dobře pérované vozy pro 8, 10 i více osob, tažené dvěma páry koní.
Na silnicích měly přednost před ostatní dopravou. Přeprava byla poměrně drahá, z Prahy do Vídně stála přes 17 zlatých.
Poštovské rychlíky měly postupně připojení na poštovní spoje v celé Evropě.
Pošta a železnice
S budováním prvních železničních tratí ve 30. letech 19. století začalo být zřejmé, že nový způsob dopravy bude pro poštu velmi výhodný. Stavěly se nádražní poštovní úřady. Na našem území byly první zásilky přepraveny po železnici krátce po otevření tratě z Olomouce do Prahy v roce 1845.
Bouřlivý rozvoj železnice přinesl poště možnost spolehlivého a rychlého spojení, služby se staly kvalitnějšími a síť poštovních úřadů dále houstla. Kolem roku 1890 má síť jen na území Čech kolem 1000 poštovních úřadů – to je pro srovnání pětkrát více než na počátku století.
V 50. a 60. letech došlo k zavedení automobilových pošt, které byly obdobou pošt vlakových a doplňovaly systém v hlavní síti. Mohly pružněji reagovat na mimořádnosti v dopravě a “zajíždět až na poštovní dvůr”. Této vlastnosti se výhodně využívalo zejména k odvozu zásilek nejprve ze Západních Čech, později z ostatních českých krajů, na pražské letiště, odkud startovaly letecké kursy na Moravu a Slovensko. Ideální byly i tam, kde nebylo možné vést vlakovou poštu a okresní přepravní uzel nebyl schopen vzhledem ke geografickým podmínkám efektivně obsáhnout celé území. Automobilové pošty umožnily zachovat solidní rychlost přepravy. Typickým příkladem byla například trasa z Olomouce do Starého Města pod Sněžníkem nebo na Slovensku autopošty na Oravě a východě země.
Dnešní poštovní přeprava
Zatímco v dřívějších letech byla silniční doprava poštou využívána hlavně na místních a krátkých tratích, začátkem 90. let se začínají objevovat automobily i ve středních a dlouhých relacích. Převážně v místech, kde mohou být rychlejší než vlak nebo pružněji reagovat na potřeby poštovní přepravy
Automobil umožňuje rychlou přepravu zejména listovní pošty, ale jeho nevýhodou je ve srovnání s vlakem především malá nosnost.
Z CD ROM : Cesta časem do roku 1900
Pošta holubí.
K přepravě rychlých zpráv se také dají použít poštovní holubi.
Nejstarší zprávy vypravují, že holubů využívali už dávní Féničané na svých zámořských cestách k posílání rychlých poštovních zpráv.
Arabové při svých výpravách v Asii a Africe je užívali jako válečné zpravodaje.
V Evropě se holubí pošta osvědčila v prusko-francouzské válce . Paříž byla obléhána Prusy a veškeré spojení s venkovem bylo znemožněno. Ministerstvu války byli nabídnuti poštovní holubi. Návrh byl přijat a 200 holubů bylo balonem přepraveno z různých míst na venkově do Paříže. Holubi přepravili na venkov sto tisíc důležitých depeší. Bylo to umožněno také tím, že v téže době fotograf Dagron mikroskopicky zmenšil psaný nebo tištěný text tak, že jeden holub mohl na jemném svitku blanky přenést dlouhý text.
Poštovních holubů se užívalo také v první světové válce, kdy byla některá území odříznuta od vojenského velení.
Poštovní holub se vyznačuje dokonalým zrakem a výbornou místní pamětí. Říkáme, že má dobrý orientační smysl. Najde cestu do svého domova i na vzdálenost 500 km a více, a to i z neznámých míst. Je zajímavé pozorovat, jak se orientuje. Vyletí nejdřív do výšky a poletuje v kruzích stále větších a větších, létá v kličkách až najednou zamíří k cíli.
Poštovní holub se k tomuto výkonu musí cvičit, zalétávat na stále větší vzdálenost.
Pozoruhodná je také rychlost těchto holubů. Letecký výkon je jeden kilometr za každou minutu. Dobrý poštovní holub uletí z Prahy do Brna za dvě hodiny.
Přeborníci jsou schopní letět i na vzdálenost tisíc kilometrů.
Chovat poštovní holuby je i dnes pěkná záliba.