 Ohař měl v životě vlastně štěstí. Přežil jaderný útok, a i když Město není zrovna nejlepší místo k životu, dařilo se mu nějak protlouct. Našel práci, která, i když ho příliš nebavila, ho alepoň dokázala užitit a byl v ní dobrý. Pak ale udělal chybu. Porušil pravidla. A porušení pravidel se ve Městě nepromíjí...” |
|
|
Po rozjezdu, pro který je i slovo ”agresivní” pouhým eufemismem, jsem měl pocit, že mi hlava zůstala kdesi vzadu a že tělo dožene až za chvíli. Byl to takový ten pocit, který musí mít postavičky z kreslených seriálů, když je do zad trefí dělová koule.
Pár desítek metrů jsem urazil po chodníku. Pak jsem z něj sjel a začala pekelná jízda. Ne že bych měl nějaké zvláštní potěšení z jízdy v terénu, kde
by měl problémy i dobře školený kamzík, ale v některých neobydlených oblastech Města, jsem měl pro pronásledovatele připravených pár překvapení - většinou nepříjemných.
Po prvních pár metrech, kdy jsem si zvykl na ten pocit, že se mi rozkrok snaží prodrat přes břicho někam ke krku, jsem zase začal motorku trochu
ovládat a směroval ji tam, kde podle ukazatele na palubní desce byl severovýchod. Šlo to jen velmi pomalu.
Než se mi začalo chtít zvracet, ujel jsem dobře kilometr. Pak mi nějak začalo vadit poskakování světla vpředu před motorkou. Gyroskop, se kterým byla parabola světlometu propojená se sice snažil co mohl, ale i tak světlo přeskakovalo z místa na místo. Při svém chaotickém pohybu odhalovalo na zlomky vteřin neodklizené trosky, pokroucené a rzí olezlé automobily, trsy trávy a něco, co před tím, než to zmutovalo vlivem radioaktivního záření, mohly být břízy. No a samozřejmě jsem viděl i kostry. Byly šedivé a špinavé, zapadané do bláta a hromad radioaktivního prachu. |
