 N∞co mßlo o BßsniΦkßch pro koΦku
Hned na zaΦßtku bych m∞l napsat varovßnφ, ₧e dφlka, kterß pφÜu, nejsou ani tak poezie, jako spφÜ bßsniΦky. Podle m∞ je to celkem rozdφl. Uvidφte sami.
Sbφrka BßsniΦky pro koΦku vznikla na konci roku 1997 jen jako uspo°ßdßnφ tak°ka vÜech m²ch tehdejÜφch bßsniΦek do jak²chsi älogick²ch celk∙ô. KoneΦnou podobu pro tisk dostala v roce 1999, stejn∞ tak jako tuto podobu. Nßzev °φkß, pro koho akorßt tak jsouà
Prvnφ jsem napsal v listopadu 1992 a poslednφ v prosinci 1997. Mezi tφm samoz°ejm∞ nastal dost velkej nßzorovej i stylovej skok, nemluv∞ o kvalit∞, kterß pokulhßvß po°ßd. Proto jsem dφlka zp°ehßzel, a ut°φdil do p∞ti ämystick²chô elementßrnφch kategoriφ.
Doufßm, ₧e se vßm moje bßsniΦky budou lφbit aspo≥ natolik, aby jste nelitovali vynalo₧en²ch pen∞z, mo₧nß i natolik, abyste vynalo₧ili penφze dalÜφ. A dalÜφ, a jeÜt∞, a vφc, a moc! A jß budu nechutn∞ bohatej! A koupφm si vinici. Ja cha cha. A z vinice vopici. Ja cha chaà |
|
|
LEGENDA O ROBOTCE (Pavlikovi)
Zkratovala robotka a do pece dßna,
robotci po nφ z∙stali,
ti p°ichßzeli ka₧diΦkΘho rßna,
a detektorem ji hledali.
I z₧elelo se robotce dφtek,
a plechovß kostra se vrßtila,
ta slila se v slab² plφÜek,
jφm₧ montß₧nφ linku polila.
Poznali robotci robotku po plechu,
poznali ji a blikali,
a slab² plφÜek v n∞m₧ majφc ·t∞chu,
Robotφm dechem nazvali.
Robotφ dechu vlasti naÜφ milΘ,
vy ocelovΘ pov∞sti,
ty jsi byl vyroben v montß₧nφ hale,
komu mßm tebe p°inΘsti.
V ozdobnou ruliΦku tebe jß zavß₧u,
m∞d∞n²m drßtem t∞ ovinu,
do Üir²ch zemφ cestu ti ukß₧u,
kde p°φbuznou mßÜ rodinu.
Snad ₧e se najde dcera robotina,
jφ₧ mile plech tv∙j zavonφ,
snad ₧e najdeÜ n∞kterΘho syna,
jen₧ k tob∞ obvod naklonφ.
KOCOUR (MerΦe, Pet°e)
motto: Dej k°φdla sv²m ideßl∙m,
rozb∞hni se, skoΦ a le¥!
Sedßval naho°e na st°eÜe,
pozoroval nebe.
Stejn∞ jako kdy₧ jß rßno,
pozoruju tebe.
Kocour v ΦernΘm ko₧φÜku,
na tΘ st°eÜe spßval,
smutn∞ le₧el smutn∞ koukal,
jen ocasem mßval.
Asi mu tam bylo fajn,
kdy₧ tam po°ßd le₧el,
chvφli ptßky pozoroval,
pak za nimi b∞₧el.
Jednou jsem ho vid∞l stßt,
na okraji st°echy,
dole pod nφm byl jen asfalt,
roz₧havenΘ plechy.
Pozoroval ptaΦφ let,
m∞l moc smutnΘ oΦi,
jednu chvφli jsem m∞l pocit,
₧e snad dol∙ skoΦφ.
Mo₧nß ₧e cht∞l taky lφtat,
mezi t∞mi ptßky,
mo₧nß ₧e cht∞l let∞t v²Ü,
nad poslednφ mraky.
Mo₧nß ₧e jen dostal chu¥,
na kus masa z ptßka.
Te∩ mßm po°ßd p°ed oΦima,
jak z t² st°echy skßkß.
Roztßhnul packy,
m∞l je jak k°φdla,
mn∞ hr∙zou v ₧ilßch,
vÜechna krev stydla.
Najednou let∞l,
voln² jak ptßk.
Bohu₧el k zemi,
ne do oblak.
Vyhasl²ma oΦima,
dφval se Ü¥astn∞,
a jß jsem p°em²Ülel,
proΦ skoΦil vlastn∞.
Plyne z toho pouΦenφ,
jenom nevφm jak².
NejspφÜ: Sedni do letadla,
kdy₧ chceÜ mezi ptßky. |
